První zmínky o možnostech rozprostřít zátěž způsobenou navýšením migrace do EU lze vysledovat od konce jara 2015, kdy se země EU dostaly pod tlak rostoucí migrace a kritiky ze strany mezinárodního společenství (OSN). Již v dubnu 2015 zaznělo od představitelů části států EU, že současný imigrační systém by měl být upraven a slovy německé kancléřky Angely Merkelové by měl být nastaven nový systém, který by distribuoval asylanty do členských zemí podle jejich populačních a hospodářských možností.

Významným dokumentem , který jako první v rámci EU zmiňuje mimo jiné i zavedení kvót je rezoluce Evropského parlamentu z 29. dubna 2015, která nezávazně úkoluje Komisi k zavedení kvót ve svém 9. bodě. Tento tlak vedl Komisi 27. května 2015 k vytvoření takzvaného 1. balíčku opatření, který obsahoval rozmístnění 40 tisíc migrantů z Řecka a Itálie dle předem definovaného klíče mezi členské země EU. Tento balíček se ale nesetkal s pozitivním přijetím, kromě většiny zemí z východní části EU, se ke kritice a změnám přidala i Francie, Německo a Španělsko. Jednání mezi členskými státy a Komisí vedla k druhému návrhu Komise z 9. září 2015. I v této podobě odmítaly především státy V4 jakékoliv návrhy na povinné přerozdělování migrantů mimo bázi dobrovolnosti. Návrh Komise byl nakonec přijat ministry vnitra členských zemí po jednáních ve dnech 14. a 22. září 2015. Nutno podotknout, že návrh nebyl schválen jednomyslně. Proti se zásadně postavilo jen Maďarsko, ČR, Slovenská republika a Rumunsko. Obecně s omezením počtu migrantů a snížením tlaku ve vstupních zemích se situace v EU uvolnila, až do té míry, že otázka povinných kvót byla odložena na neurčito.

Negativní pozice ze strany ČR a výhrady vůči povinným kvótám zůstávala od roku 2015 konzistentní, což je patrné také například ze shrnujícího stanoviska MV z podzimu 2017 či vyjádření ministra vnitra Milana Chovance z června 2017.