Podle čl. 46 odst. 1 Ústavy "Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení." Následuje schválení, zamítnutí, anebo vrácení návrhu Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. V případě nevyjádření Senátu k návrhu ve lhůtě 30 dnů platí, že byl vysloven souhlas. Pro úplnost doplňme, že pro případné prodloužení lhůty by bylo třeba novely Ústavního zákona, kterou schvalují tři pětiny všech poslanců a tři pětiny přítomných senátorů.

Debata o prodloužení třicetidenní lhůty na šedesátidenní se v obecném smyslu zřejmě vede. Nasvědčují tomu záznamy ze schůzí Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procesy. Například 13. prosince 2016 senátoři Štěch a Dienstbier vyjádřili změně podporu a předseda Senátu Štěch má podle záznamu "novou šedesátidenní lhůtu za předjednanou" (.doc, str. 2). Na schůzi ze dne 31. ledna 2018 "senátor Štěch informoval o společné večeři vedení obou komor, na níž byl formulován zájem Sněmovny vytvořit společnou platformu pro diskusi o změnách Ústavy. (...) Širší shoda mu připadala patrná na prodloužení třicetidenní senátní lhůty".

Co se týká zmiňovaných osmi měsíců, není možno teleologicky dovodit, zda má Wagenknecht na mysli průměrnou dobu projednávání, anebo jinou. Tak či tak, bezesporu existují návrhy zákonů, které se projednávaly i 8 měsíců (například návrh zákona o evidenci tržeb z minulého volebního období se projednával od rozeslání po schválení ve třetím čtení lehce přes osm měsíců). Z takovéhoto do jisté míry extrémního příkladu však zcela jistě nelze indukovat obecně platné pravidlo.

Obecně lze říci, že pro návrhy zákonů projednávané ve Sněmovně představuje limit pouze volební období a existují relativně rychle a relativně pomalu projednávané návrhy. Dobu projednávání může prodloužit například užití nástroje pozměňovacího návrhu. Na druhou stranu plénum Poslanecké sněmovny jedná zpravidla veřejně a senátoři proto mají možnost se s tisky seznámit i dříve, než návrh doputuje do Senátu.