Dle článku 3 Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“) platí, že každý stát si může vytyčit tzv. pobřežní moře, ve kterém může svrchovaně vykonávat veškeré své pravomoci (článek 2 Úmluvy), dá se tedy říci, že pobřežní moře patří pobřežnímu státu. Šíře pobřežního moře pak může být maximálně 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od nejzazší linie odlivu. Dle článku 15 pak platí, že pokud státy leží naproti sobě, může pobřežní moře sahat jen k tzv. střední linii (v podstatě smyšlená čára jdoucí středem moře či průlivu), pokud se státy nedohodnou jinak, nebo z historických důvodů či jiných zvláštních okolností není třeba určit hranici pobřežního moře jiným způsobem. Smlouva (.doc) mezi Ruskem a Ukrajinou z roku 2003 se přitom týká pouze užívání Kerčského průlivu a Azovského moře, nikoli hranice pobřežního moře.

Dle Mezinárodního trestního soudu (který však řada států včetně Ruska dosud neuznala jako mezinárodněprávní autoritu) je pak Krym Ruskem pouze okupován (.pdf, str. 36), nejedná se tak o jeho území, rezoluci na podporu územní celistvosti Ukrajiny pak vydalo (.pdf) i Valné shromáždění OSN. Z hlediska mezinárodního práva by tedy moře v okolí Krymu skutečně mělo „patřit“ Ukrajině.

Rusko však schválilo ústavní zákon, podle kterého je Krym součástí jeho území, smlouvu o přistoupení Krymu k Ruské federaci schválil ruský parlament a podepsal prezident Putin. Z ruského pohledu má tedy ono, jakožto stát, kterému Krym náleží, právo na krymské pobřežní moře.