Jiří Pospíšil o Brexitu i krizi v Kerčském zálivu

Evropský parlament přijal 23. října usnesení týkající se Azovského moře. Poslanci v něm vyslovili politování nad zvýšenou aktivitou Ruska na tomto území (např. blokáda ukrajinských lodí nebo stavba mostu na Krym) a varovali před eskalací konfliktu v části Černého moře, které je podle dohody z roku 2003 mezi Ukrajinou a Ruskem vnitřní vodou obou států.

Při rozpravě týkající se tohoto návrhu usnesení vystoupil i český europoslanec Jiří Pospíšil: „Já chci velmi uvítat tu dnešní debatu, která byla mimořádně zajímavá a je do určité míry odpovědí těm všem, kteří v Evropě zpochybňují sankce vůči Rusku a kteří tvrdí, že by se sankce měly zrušit. Sám v České republice, odkud jsem, cítím u některých extremistických politických sil, že bychom měli vůči Rusku vystupovat vstřícněji. Ta dnešní debata jasně ukazuje, že naopak EU musí být razantnější, musí být tvrdší a že situace v Azovském moři, která zde dneska byla popisována, je další formou agrese vůči Ukrajině. Tentokrát je to v zásadě určitá forma obchodní blokády, která výrazně omezuje formu vývozu ukrajinského zboží z ukrajinských přístavů. Tedy připojuji se k těm, vážená paní vysoká představitelko, kteří Vás prosí o tvrdý přístup vůči Rusku. Není možné v této věci zaujímat kompromisy, které poškozují Ukrajinu a hodnoty a postoje EU.“

V pondělí 26. listopadu 2018 byl ukrajinským parlamentem schválen výnos prezidenta Petra Porošenka o vyhlášení výjimečného stavu. Ten má začít platit od středy 28. listopadu a trvat má do 26. prosince. Výjimečný stav se má týkat deseti ukrajinských oblastí. Právě den před vyhlášením výjimečného stavu Rusko u anektovaného Krymu zadrželo tři ukrajinské lodě a asi dvacet čtyři Ukrajinců.

Rusko začalo právě před několika měsíci prohledávat lodě, které mířily do nebo z ukrajinských přístavů. Toto prohledávání začalo chvíli poté, co Ukrajina v březnu 2018 zadržela rybářskou loď z Krymu. Také v rezoluci Evropského parlamentu (.pdf, bod D) z 25. října 2018 k situaci v Azovském moři je uvedeno, že „Rusko často a hrubým způsobem blokuje a prohledává lodě projíždějící Kerčským průlivem z nebo do ukrajinských přístavů a tyto procedury způsobují až týdenní zpoždění a pokles proudění lodního nákladu a hmotných finančních ztrát pro ukrajinskou ekonomiku“.

Rusko navíc přes Kerčský průliv, který spojuje cestu mezi Azovským a Černým mořem, evropskými a světovými trhy, a který je důležitým regionálním místem pro globální obchod, vybudovalo most. Tento most byl otevřen v květnu 2018 ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Ukrajina si také dva měsíce po otevření mostu stěžovala, že Rusko stavbu využívá k omezení námořní činnosti.

V roce 2003 byla mezi Ruskem a Ukrajinou podepsána smlouva (.pdf, str. 131) o Azovském moři a Kerčském průlivu; ty jsou ve smlouvě definovány jako „vnitřní vody obou zemí“.

Dle článku 3 Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“) platí, že každý stát si může vytyčit tzv. pobřežní moře, ve kterém může svrchovaně vykonávat veškeré své pravomoci (článek 2 Úmluvy), dá se tedy říci, že pobřežní moře patří pobřežnímu státu. Šíře pobřežního moře pak může být maximálně 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od nejzazší linie odlivu. Dle článku 15 pak platí, že pokud státy leží naproti sobě, může pobřežní moře sahat jen k tzv. střední linii (v podstatě smyšlená čára jdoucí středem moře či průlivu), pokud se státy nedohodnou jinak, nebo z historických důvodů či jiných zvláštních okolností není třeba určit hranici pobřežního moře jiným způsobem. Smlouva (.doc) mezi Ruskem a Ukrajinou z roku 2003 se přitom týká pouze užívání Kerčského průlivu a Azovského moře, nikoli hranice pobřežního moře.

Dle Mezinárodního trestního soudu (který však řada států včetně Ruska dosud neuznala jako mezinárodněprávní autoritu) je pak Krym Ruskem pouze okupován (.pdf, str. 36), nejedná se tak o jeho území, rezoluci na podporu územní celistvosti Ukrajiny pak vydalo (.pdf) i Valné shromáždění OSN. Z hlediska mezinárodního práva by tedy moře v okolí Krymu skutečně mělo „patřit“ Ukrajině.

Rusko však schválilo ústavní zákon, podle kterého je Krym součástí jeho území, smlouvu o přistoupení Krymu k Ruské federaci schválil ruský parlament a podepsal prezident Putin. Z ruského pohledu má tedy ono, jakožto stát, kterému Krym náleží, právo na krymské pobřežní moře.

Jiří Pospíšil popisuje situaci v Kerčském průlivu, který spojuje Černé a Azovské moře a přes který byl postaven most, který spojuje území Ruské federace na východě s Ruskem okupovaným Krymem na západě.

Zdroj: Mapy Google

Most, který byl slavnostně otevřen 15. května 2018 Vladimirem Putinem, „je dlouhý 19 kilometrů a začíná na Tamaňském poloostrově v ruském Krasnodarském kraji a přes ostrov Tuzla směřuje na západ přes Kerčský průliv na krymský Kerčský poloostrov.“

V průběhu letošního roku se objevovaly informace o tom, že ruská pobřežní stráž začala zastavovat, kontrolovat a zadržovat plavidla třetích států, a to právě ta, která plula do ukrajinských přístavů Mariupol či Berďansk nebo nazpět. Na zvýšené kontroly lodí upozornil na konci října ve své rezoluci i Evropský parlament. Takovéto komplikace bezesporu obchod s Ukrajinou omezují.

Podle Dohody (.doc) o spolupráci při využití Azovského moře a Kerčského průlivu, která byla uzavřena mezi Ruskou federací a Ukrajinou v roce 2003, mají ukrajinské i ruské lodě zaručeno právo pokojného proplutí (.doc, článek 2, odst. 1). Stejné právo je garantováno i lodím plujícím pod vlajkou třetího státu (tedy i lodím EU) v případě, že plují do nebo z ruského či ukrajinského přístavu (.doc, článek 2, odst. 2). Stejný obsah má i Společné prohlášení (.pdf, str. 131) prezidenta Ukrajiny a prezidenta Ruské federace k Azovskému moři a Kerčskému průlivu z roku 2003.

Je však nutné dodat, že dle platné Dohody je Azovské moře „historicky vnitrozemským mořem Ruské federace a Ukrajiny“ (.doc, článek 1, odst. 1), a proto mají oba smluvní státy právo kontrolovat všechny lodě plavící se Azovským mořem.

Již od roku 2003 tak funguje právní režim plavby v Azovském moři de lege beze změny. Příčiny faktické změny chování Ruska a zvýšené četnosti zastavování a kontrol cizích lodí v této oblasti je tak nutné hledat jinde.

Komplexní úprava námořního práva je obsažena v Úmluvě Organizace spojených národů o námořním právu (dále jen „Úmluva“), která je závazná pro 168 států světa, včetně Ruska i Ukrajiny.

Proplutí průlivem upravuje Část III této úmluvy. Článek 37 vymezuje působnost oddílu úmluvy upravující tzv. tranzitní proplutí tak, že „tento oddíl se vztahuje na průlivy, kterých se používá pro mezinárodní plavbu mezi jednou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny.“ To je případ i Kerčského průlivu mezi Černým a Azovským mořem.

Dle článku 38 pak platí, že „v průlivech zmíněných v článku 37 požívají všechny lodě a letadla právo tranzitního proplutí či přeletu, kterému nesmí být bráněno...“ Podle odstavce 2 tohoto článku se pak tranzitním proplutím či přeletem „rozumí výkon svobody plavby či přeletu výlučně za účelem nepřerušovaného a rychlého tranzitu průlivem mezi jednou částí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou částí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny.“

Úmluva tedy skutečně neřeší, kterému státu náleží pevnina okolo průlivu, ale obecně stanoví, že lodě mají právo tranzitního proplutí každým průlivem, nezávisle na okolních státech.

Obdobně je to i v případě tzv. pobřežního moře, které zmiňuje Jiří Pospíšil. Pobřežní moře je dle článku 3 Úmluvy moře až do vzdálenosti 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od linie nejzazšího odlivu, v oblasti pobřežního moře pak pobřežní stát může vykonávat veškeré své pravomoci.

Lodě však mají dle čl. 17 Úmluvy tzv. právo pokojného proplutí těmito vodami, a to i bez souhlasu pobřežního státu. Toto proplutí však musí být rychlé, pokud možno nepřerušované a nesmí narušovat veřejný pořádek či bezpečnost pobřežních států.

Evropský parlament vydal 25. října 2018 rezoluci k situaci v Azovském moři. V patnácti bodech Evropský parlament popisuje situaci v Azovském moři, kde podle něj dochází k excesivnímu zastavování a inspekci plavidel plujících pod vlajkou (mimo jiné) států EU. Dále je zdůrazněno, že by „inspekce plavidel, byť namátkově povolená, neměla být zneužívána či vykonávána z politických důvodů se záměrem další destabilizace bezpečnosti, integrity a sociální či ekonomické situace Ukrajiny.“

Evropský parlament také vyzval Ruskou federaci, aby bezprostředně ukončila diskriminační inspekce plavidel, a odsoudil výstavbu mostu přes Kerčský průliv, který spojuje ruskou pevninu s Ruskem okupovaným Krymem.

Rezoluce je poměrně obecná, ale i tak v ní lze nalézt relativně konkrétní popis situace v Azovském moři. V bodu D preambule rezoluce Evropský parlament uvádí: „(...) Rusko často hrubým způsobem blokuje a provádí inspekci lodí plujících Kerčským průlivem do ukrajinských přístavů či nazpět; tyto procedury způsobují až týdenní zpoždění (lodí), pokles toků zboží a citelné finanční ztráty lokální ekonomice na Ukrajině i obchodníkům, jejichž lodě jsou podřízeny tomuto režimu; podle informací ukrajinské vlády muselo do konce září 2018 více než 200 plavidel, z toho více než 120 registrovaných v EU, podstoupit tuto excesivní proceduru, zatímco lodě pod ruskou vlajkou byly z těchto kontrol vyjmuty.“

Podle dostupných informací začaly excesivní kontroly lodí ze strany Ruska v květnu tohoto roku, již tedy trvají přibližně sedm měsíců.

Informace obsažené v rezoluci Evropského parlamentu lze považovat za „konkrétní případy, kdy opravdu se jedná o šikanu, o dlouhodobou kontrolu“, jak o nich mluví Jiří Pospíšil. Zejména prvek šikany je naplněn tím, že rezoluce obsahuje popis zjevně diskriminačního ruského jednání při inspekcích cizích lodí.

21. března 2014 byl Krym připojen k Rusku. Anexi krymského poloostrova Ruskem předcházelo referendum vyhlášené krymským parlamentem, které se konalo 16. března 2014. V referendu byly položeny dvě následující otázky:

„Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“

„Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), rozdíl v těchto otázkách je minimální. Ústava z roku 1992, jež byla přijata v době rozpadu SSSR, totiž dávala Krymu rozsáhlou autonomii. Krym byl připojen k Ukrajině v roce 1954 Nikitou Chruščovem a předtím patřil 170 let Rusku.

Krátce po ruské anexi Krymu obsadili proruští radikálové na východě Ukrajiny Donbaskou a Luhanskou oblast a vyhlásili dvě lidové republiky. Dle Ukrajiny tyto separatisty podporuje vojensky právě Moskva. Moskva dlouhodobě odmítá, že na území Donbasu vysílá ruské vojáky. Avšak v roce 2015 ruský prezident Vladimir Putin na tiskové konferenci uvedl: „Nikdy jsme neřekli, že tam nejsou lidé, kteří vykonávali určité úkoly i ve vojenské sféře.“ Podle něj to však není to samé jako vysílání ruských jednotek.

V únoru 2017 OSN vydala report, podle kterého si konflikt v Donbasu vyžádal již 10 090 obětí, z toho 2 777 civilistů. V roce 2014 byla dojednána (.pdf, str. 2) první Minská dohoda mezi Ukrajinou, Ruskem a OBSE, ta však byla brzy porušena proruskými separatisty, kteří se zmocnili teritoria ve východní Ukrajině. V únoru 2015 byla v Bělorusku dosažena druhá Minská dohoda, v níž bylo dojednáno příměří, stažení těžkých zbraní, amnestie pro účastníky všech bojů a také např. ústavní reforma umožňující do konce roku decentralizaci povstaleckých oblastí. Dle OSN jsou obě dohody stále oběma stranami porušovány.

Rada EU odsoudila anexi Krymu. 17. března 2014 přijala „omezující opatření vůči 21 činitelům a osobám a subjektům, které jsou s nimi spojeny, v souvislosti s jejich zapojením do činností, které ohrožují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny.“ Ministři zahraničí také na této Radě odsoudili krymské referendum a neuznali jeho výsledek. Rada považovala uspořádané referendum za nezákonné a v jednoznačném rozporu s ukrajinskou ústavou. Od března 2014 přijala EU řadu restriktivních opatření proti Rusku v reakci na ukrajinskou krizi. Naposledy v září 2018 prodloužila platnost sankcí uložených v souvislosti s narušováním územní celistvosti Ukrajiny.

Anexe Krymu je v rozporu s mezinárodním právem, jak stojí v Chartě OSN (.pdf, str. 5) v článku 2, bod 4:

4. „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“

Jak také shrnuje (.pdf) Christian Marxsen z Planckova institutu, podle mezinárodního práva neobstojí ani ruské argumenty o ochraně rusky mluvící populace v zahraničí nebo intervence na základě pozvání.

Po srážce lodě ruské pohraniční stráže s ukrajinským remorkérem 25. listopadu 2018, ze které se obě země obviňují navzájem, zablokovalo Rusko plavbu Kerčským průlivem. Prostor pod mostem, který vede na anektovaný Krym, zatarasil ruský tanker. Podle Ruska byla doprava v oblasti pozastavena z „bezpečnostních důvodů“, píše ČT. Zmiňovaný tanker je zobrazen na prvním videu článku v čase 3:00.

K blokádě se vyjádřilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR: „Blokování svobodné plavby Kerčským průlivem ze strany Ruské federace považujeme za hrubé porušení mezinárodního práva.“

Kerčský průliv spojuje Azovské a Černé moře. Prochází jím od severu k jihu hranice mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajina a Rusko podepsaly (.pdf, str. 131) v roce 2003 smlouvu o Azovském moři, která ho definovala jako „vnitřní vody obou zemí“. Smlouva zaručuje volnou plavbu všem ukrajinským a ruským lodím. Je však nutné dodat, že dle platné dohody je Azovské moře „historicky vnitrozemským mořem Ruské federace a Ukrajiny“, a proto mají oba smluvní státy právo kontrolovat všechny lodě plavící se Azovským mořem.

Rusko nedávno zvýšilo svou vojenskou přítomnost v oblasti Azovského moře. Začalo kontrolovat všechna plavidla mířící z ukrajinských přístavů nebo do nich, což někteří nazývají „ekonomickou blokádou“ ze strany Ruské federace. 

Na programu aktuálního plenárního zasedání Evropského parlamentu pro dny 28.–29. listopadu 2018 se jednání o kerčské krizi neobjevuje.

Krize ovšem byla zmíněna na zahájení zasedání, a to předsedou Evropského parlamentu Antoniem Tajanim. Podle něj je zásadní teritoriální jednota Ukrajiny a Rusko by mělo propustit zajaté Ukrajince.

Představitelé NATO i EU aktivity Ruska odsoudili, podle generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga Rusko otevřeně použilo vojenskou sílu navzdory ukrajinským pravidlům. EU v tiskovém prohlášení žádá obnovení volného pohybu v Kerčské úžině a vyzývá obě strany konfliktu ke zdrženlivosti. Předseda Evropské rady Donald Tusk na svém twitterovém účtu odsoudil ruské chování, také vyzval ruské úřady k navrácení ukrajinských námořníků, plavidel a zdržení se dalších provokací.

Stoltenberg uvedl: „Použití vojenské síly proti ukrajinským lodím a námořníkům nemá žádné opodstatnění.“ Dále řekl: „Viděli jsme, jak střílejí na ukrajinské lodě. Viděli jsme, že se plavidel zmocnili a zajali námořníky. A viděli jsme, že někteří ze zajatých byli zraněni.“ Z incidentu, který se stal v Kerčském průlivu a o němž informovala média poprvé 25. listopadu 2018, existují videozáběry. Na další nahrávce jsou vidět ukrajinské lodě kotvící v ruském přístavu.

V reakci na krizi v Kerčském průlivu a zadržení 24 ukrajinských námořníků navrhl ukrajinský prezident Porošenko Parlamentu zákon o stanném právu v 10 ukrajinských oblastech v pobřežních a pohraničních regionech. Ukrajinský parlament tento zákon schválil 26. listopadu. Výnos, který bude platit od 28. listopadu od 9.00 ukrajinského času a bude trvat do 27. prosince, má 12 článků, z nichž jeden podléhá utajení. Dokument ukládá vyhlásit pohotovost systému civilní obrany a umožňuje dočasně omezit ústavní práva a svobody občanů.

Zahraniční média situaci na Ukrajině popisují jako zavedení tzv. „Martial Law“, což se do češtiny překládá jako stanné právo. Česká média nazývají situaci jako výjimečný či válečný stav. Porošenko vysvětlil, že zavedení stanného práva neznamená vyhlášení války Rusku. Toto opatření má prý sloužit výsostně pro účely ochrany Ukrajiny. Podle Euromaidan Press Porošenko ještě před schválením výnosu veřejnost ujistil, že práva a svobody omezeny nebudou.

Nicméně Verkhovna rada v roce 2015 přijala právní předpis upravující povahu stanného práva na Ukrajině. Ten v článku 8 odst. 1 sám uvádí (.pdf, str. 78): „Na Ukrajině, nebo v určitých oblastech, kde je stanné právo zavedeno, vojenské vedení společně s vojenskou správou (v případě formace) může přímo či prostřednictvím výkonných orgánů (…) zavést a vykonávat v mezích dočasného omezení ústavních práv a svobod občanů a práv a legitimních zájmů právnických osob zahrnutých v rámci Prezidentského dekretu o zavedení stanného práva následující opatření stanného práva:“ Pod číslem 4 čl. se dočteme: „Nucené vyvlastnění soukromého majetku či společného jmění manželů, vyvlastnění majetku a aktiv státních podniků a obchodních společností pro potřeby státu ve stavu stanného práva.“ Pod číslem 8 stejného článku se dočteme o případném omezení politických práv obyvatel: „Zákaz pokojných shromáždění, setkání, pochodů a demonstrací a dalších masových shromáždění.“ Přijetí prezidentského dekretu stanného práva na Ukrajině tak dává vládě mnoho prostředků, jak v případě vojenské nutnosti omezit občanská či politická práva.

Tento výjimečný stav navíc zakotvuje nemožnost voleb a obecně změny jak Verkhovne rady, tak prezidenta – čl. 11 odst. 2 a čl. 12 odst. 3 (str. 81). Znamená to tak mimo jiné i posunutí kampaně k prezidentským volbám v roce 2019, jak upozorňuje server Hromadske. Jak upozorňuje The Washington Post, výjimečný stav byl vyhlášen v oblastech, v nichž tvoří velká procenta rusky hovořící obyvatelstvo: omezení svobody médií skrz tento zákon tak umožňuje další potlačení médií v ruském jazyce.

V posledních několika dnech opravdu vyšlo v souvislosti s událostmi v Kerčském průlivu a v Azovském moři několik článků, které upozorňují na možnou souvislost mezi klesajícími preferencemi Vladimira Putina a rusko-ukrajinským konfliktem v Azovském moři.

Washington Post například poukazuje na možný vliv ruské okupace Krymu v roce 2014 (ale i rusko-gruzínské války v roce 2008) na popularitu Vladimira Putina a klade si otázku, jestli cílem agresivního jednání Ruska v Azovském moři může být zvýšení popularity prezidenta.

Popularita Vladimira Putina v Rusku

Zdroj: Levada, Washington Post

Podobnou otázkou se zabývají i články CNN, serveru Bloomberg, Rádia svobodná Evropa, Českého rozhlasu Plus či Deníku.

Důvodem klesající popularity Vladimira Putina v posledních měsících je zejména nepopulární penzijní reforma, která sníží věk odchodu do důchodu postupně o pět let, pro ženy dokonce o osm let.

Základní informace o zahraničním obchodu České republiky zveřejňuje Ministerstvo průmyslu a obchodu. Tabulky obsahují čísla včetně dopočtů a jsou zpracovány z dat, které publikoval Český statistický úřad. Statistický přehled zahraničního obchodu (.xlx, tab. země) ČR poskytuje jednak data za rok 2017, ale také srovnání s rokem 2016. Podle těchto údajů byla Velká Británie v roce 2016 čtvrtým nejvýznamnějším exportním partnerem, v roce 2017 pak byla pátá v pořadí (měřeno obratem peněz).

Prezidenti a premiéři evropské sedmadvacítky potvrdili text rozvodové dohody i politickou deklaraci. Ta popisuje, jak si Brusel a Londýn představují budoucnost vzájemných vztahů po tzv. brexitu.

Podle vyjednaného návrhu (.pdf, str. 196) by Británie přestala podléhat pravidlům EU s koncem roku 2020. Dohoda dále mimo jiné stanovuje, kolik má Británie platit EU peněz a detaily týkající se přechodného období i občanských práv.

Nejnovější odhad (39 miliard liber), na kterém se strany dohodly, se skládá z těchto složek:

• prostředky do rozpočtu EU do roku 2020
• platba nesplacených závazků
• financování závazků do konce roku 2020

Nyní dokument putuje ke schválení do britského parlamentu. Parlamentní debata o dohodě začne příští týden v úterý, hlasovat by se mělo 11. prosince. Podle premiérky Theresy Mayové „není k dispozici“ žádná lepší dohoda než ta, které ona dosáhla.

Proti textu, který vyjednala vláda Mayové se staví nejen opoziční labouristé, liberální demokraté či skotští nacionalisté, ale i severoirští unionisté, kteří menšinový kabinet v Londýně tolerují, a někteří poslanci vládní Konzervativní strany.

Část druhá návrhu Dohody o výstupu Spojeného království z Evropské Unie a Evropského společenství pro atomovou energii (.pdf, dále jen „Dohoda“) upravuje (Dohoda, str. 19, článek 10) mimo jiné i práva a povinnosti občanů EU, kteří mají pobyt ve Spojeném království či zde pracují, a občanů Spojeného království, kteří mají pobyt ve státech Evropské unie nebo zde pracují tak, jak Jiří Pospíšil tvrdí.

Dle článku 12 (str. 23 Dohody) je obecně zakázána jakákoli diskriminace těchto občanů na základě národnosti a podle článku 23 (str. 42 Dohody) mají občané Unie i Spojeného království nárok na shodné zacházení. Podle článku 13 (str. 24 Dohody) této dohody se pak na právo pobytu těchto občanů bude stále aplikovat úprava evropského práva.

Dle článků 15 a 16 Dohody (str. 27 a 28 Dohody) se na tyto občany uplatní evropské právo i v případě získávání trvalého pobytu. Dle článku 20 (str. 40 Dohody) pak platí, že evropské předpisy se použijí i při omezení práva pobytu či vstupu (které je nyní možné jen za výjimečných okolností, např. z důvodu veřejné bezpečnosti či veřejného zdraví), avšak pouze do konce tzv. přechodného období (tedy do 31. prosince 2020 – článek 126 Dohody), po přechodném období bude možné omezit právo pobytu a vstupu občanů EU ve Spojeném království na základě britských zákonů a naopak.

Obecně tak platí, že mezi občany EU a VB nebude probíhat diskriminace a občané EU se mohou stát rezidenty ve VB do konce přechodného období (31. prosince 2020), přičemž jejich právo pohybu a pobytu se bude řídit právem EU v rozsahu stanoveném směrnicí EU dopadajícím do konce roku 2020 i na Velkou Británii.

Po skončení přechodného období se dle čl. 20/2 Dohody mohou objevit omezení práv pohybu a pobytu pro občany EU, kteří přicházejí do Velké Británie za účelem získání statusu rezidenta. To však bez dalšího automaticky neznamená, že právo pobytu a pohybu občana EU ve vztahu k Velké Británii omezeno bude. Může se to stát, ale jisté to není a záleží na konkrétní právní úpravě Spojeného království.

Mnohem podstatnější v tomto výroku je však přílišné zobecnění složité materie tvrzením „budou mít stejná práva, jako by měli v době, kdyby Velká Británie byla v Evropské unii“. Zmíněný článek 20 Dohody upravuje pouze svobodu pohybu a pobytu, nikoli všechna práva.

Občané EU, kteří jsou zároveň rezidenty ve Velké Británii, tak budou mít Dohodou zaručenou svobodu pohybu a pobytu podle směrnice EU stejně jako doposud. O dalších právech daných předpisy Evropské unie však článek 20 Dohody nehovoří. Zároveň je vysoce nepravděpodobné, že by Spojené království ponechalo v účinnosti všechny předpisy upravující práva občanů EU, když více členem Evropské unie nebude.

Otázka imigrace byla v dobách referenda používána zastánci brexitu jako jeden z argumentů pro odchod VB z EU, jak ukazuje ve svém souhrnném článku například internetový VOX či deník The Guardian. Extrémní zneužívání tématu imigrace pro získání podpory ukazuje i známá fotka předsedy strany UKIP Nigela Farage z 16. června 2016.

Umírněnější hnutí Vote Leave vedené poslancem Borisem Johnsonem, jež v době referenda zastupovalo hlavní hlas zastánců odchodu z EU, se vyjadřovalo k migraci opatrněji. Na svých stránkách nezmiňovalo specificky žádné oblasti či centra imigrace, ale akcentovalo obecně nutnost získání kontroly nad hranicemi a nezávislosti od zasahování například evropských soudů do britské migrační politiky.

Imigrace byla podle průzkumů též hlavním důvodem zmiňovaným mezi lidmi, kteří pro odchod hlasovali.

Imigrace do VB v době kolem hlasování o Brexitu (24. června 2016) vykazovala několik trendů. Jak ukazují data Oxfordské univerzity, migrace z EU vzrostla po rozšíření EU v roce 2003, klesla v době ekonomické recese v letech 2007–2009, od té doby postupně opět roste. Přesto hlavní podíl na migraci do VB zaujímají občané ze zemích mimo EU. Mezi hlavní zdrojové země EU, které tvoří dlouhodobě většinu imigrace do EU, jsou Polsko, Irsko a Německo. V období po krizi je pak patrný nárůst ze zemí nových (Rumunsko, Maďarsko), ale především také z tzv. jižního křídla EU (Itálie, Španělsko a Portugalsko).

Není pravdou, že by samotná střední a východní Evropa byla zdrojem hlavní imigrační vlny. Podobné výsledky ukazuje i výzkum na datech z roku 2015 z pera Londýnské školy ekonomie a politických věd. Zastoupení občanů EU mezi imigranty (s. 2–3) je vidět v následujícím grafu, ze kterého je zřejmá dominance Poláků jako pracovníků z EU:

Zdroj: Brexit and the Impact of Immigration on the UK (.pdf), LSE, s. 3

Otázka, zda evropští pracovníci berou práci těm britským, je součástí větších debat i v rámci ekonomie, a proto ji rozsáhleji neověřujeme. Jen podotýkáme, že ve stejném výzkumu autoři řeší i otázku, zda imigrace z EU bere práci občanům UK či snižuje reálné mzdy. V obou případech dochází k závěru, že imigrace z EU má jen minimální dopad na daná témata, například se ukazuje, že až do roku 2011 reálná mzda rostla s počtem příchozích (tamtéž, s. 7). K pozici zahraničních vs. britských pracovníků se též ve svém dokumentu vyjadřovala parlamentní skupina o migraci, v níž byly zastoupeny všechny politické strany. Skupina sbírala informace od důležitých zájmových skupin (stakeholders). Konstatuje (s. 5–6), že v některých sektorech (na méně kvalifikovaných pozicích) je vysoká závislost na evropských pracovnících, kteří jsou více ochotni pracovat v nestandardní pracovní době a stěhovat se za prací, zatímco britští pracovníci o tyto pozice zájem nemají. Vyjadřuje obavy ze změn, které mohou zmenšit flexibilitu britských podniků.

Pokud jde o kritiku současné podoby Dohody od zastánců tvrdého brexitu, směřuje na více aspektů Dohody. Bývalý ministr pro brexit Boris Johnson kritizuje, že Mayová příliš přistoupila na požadavky EU a dělá z UK „vazalský stát“: bude zachováno příliš mnoho regulací EU a Spojené království bude platit příliš velké sumy jako vyrovnání závazků. Nigel Farage, bývalý předseda UKIP, kritizoval, že evropský soudní dvůr bude i nadále rozhodovat o právech občanů EU žijících v UK, což považuje za ponižující a neakceptovatelné.

Počátky vyjednávání o brexitu spadají do konce března 2017, kdy Británie spustila článek 50 o vystoupení z EU. Téma imigrace označovala May jako klíčové pro dohody s EU již v roce 2016.

V srpnu 2017 unikl do Guardianu tajný dokument britského ministerstva vnitra, který nastiňoval tehdejší plán na řešení imigrace pod heslem „Británie na prvním místě“ („Britain First“). Mezi základní návrhy patřilo:

• omezit množství málo kvalifikovaných příchozích pracovníků ze zemí EU a preferovat při výběru pracovníků místní obyvatele,
• omezit možnost příbuzných, aby přišli do země za již usazeným Evropanem, na nejbližší příbuzné a dlouholeté partnery,
• zavést povinnost, aby pro delší pobyt Evropané museli žádat o povolení k pobytu a kartu obsahující jejich biometrické údaje,
• zavést kontroly „práva na práci“ a zamezit tak nelegální práci,
• neudělovat automaticky povolení k pobytu pro pracovníky hledající práci, stanovit „práh příjmu“ pro soběstačné migranty.

May plán zpřísnění migrace obhajovala, když v Parlamentu říkala: „Jako vláda si nadále myslíme, že je důležité udržet migraci na udržitelné úrovni – věříme, že to jsou desítky tisíce lidí – protože migrace dopadá hlavně na lidi ve spodních patrech příjmů tím, že stlačuje jejich platy.“

Je tedy parné, že Mayová sice byla pro zpřísnění migračních pravidel, nešlo však o úplné zastavení migrace.

Podle Britského národního statistického úřadu žilo ve Spojeném království od ledna do prosince 2017 asi 49 tisíc Čechů (.xls, Table 2.3).

Podle odhadů Velvyslanectví ČR v Londýně z roku 2013 žilo tehdy v Británii cca 40 tisíc Čechů, z toho 35 tisíc přechodně. Mezi ně byli započítáni studenti, lidé hledající si práci a zaměstnanci. Odhady z června 2018 jsou značně vyšší. Dle Velvyslanectví ČR žije ve Velké Británii asi 100 tisíc Čechů.

Je však možné, že Jiří Pospíšil zaměnil pojmy. Mohl mít na mysli Čechy, kteří ve Velké Británii pracují. Těch by podle mediálních informací mělo být zhruba 35–37 tisíc, což by se blížilo údaji, který Pospíšil zmínil.

Dle dat Britského národního statistického úřadu (.xls, list County of Birth Employment Levels) by mělo v Británii za červenec až srpen pracovat asi 902 tisíc občanů, kteří pocházejí z České republiky, Estonska, Maďarska, Lotyšska, Litvy, Polska, Slovenska a Slovinska.

O dohodě (.pdf, přesně 585 stran), která právně ošetřuje odchod Velké Británie z EU, se bude hlasovat začátkem roku 2019. Poté ji musí schválit Evropská rada. Dodejme, že Dohoda musí projít také britským parlamentem, který o ní bude hlasovat 11. prosince.

Podle Guye Verhofstadta, který zastupuje EU při jednáních o Brexitu, je stávající řešení „jediná a nejlepší dohoda, pokud bereme v potaz nepřekročitelné hranice britské vlády a zakládající principy EU: jednotu společného trhu, nedělitelnost čtyř svobod (vnitřního trhu, pozn. Demagog.cz) a autonomii rozhodování EU“.

Velká Británie má podle současných pravidel odejít z EU koncem března 2019.

Právní předpisy Spojeného království skutečně byly či jsou v rozporu s právem Evropské unie, a to i s právem upravujícím volný pohyb. Jde například o rozpor britského práva se směrnicí č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat na území členských států.

Britské právo například neumožňovalo volný pohyb těm rodinným příslušníkům občanů EU, kteří sice nebyli občany Unie, ale měli povolení k pobytu na území EU. Diskriminováni byli též pracovníci z Rumunska a Bulharska tím, že na ně byla uplatňována jiná pravidla pro udělení povolení k pobytu než na občany jiných států EU.

Na plenárním zasedání Evropského parlamentu mluvil Jiří Pospíšil o porušování unijního práva Spojeným královstvím pouze jednou, v březnu 2017. Na jednání, které se týkalo porušování výše uvedené směrnice právě Spojeným královstvím, mimo jiné uvedl: „Zkrátka a dobře, je zde jasná směrnice o volném pohybu a jasně se ukazuje, že Velká Británie tuto směrnici plně nedodržuje, že její obsah částečně vyprazdňuje. Je trochu škoda, paní komisařko, že nemáme bližší informace, že nemáme více statistik o tom, kolik občanů Evropské unie bylo v posledních letech z Velké Británie vyhoštěno, protože by to jasně potvrdilo to, že současná britská legislativa zužuje svobodu pohybu tak, jak ji upravuje evropská směrnice.“

Vícekrát již na plenárním zasedání ohledně porušování evropského práva Spojeným královstvím Jiří Pospíšil nevystoupil. To však nevylučuje možnost, že se tématu na půdě Evropského parlamentu skutečně věnoval dvakrát. Promluvit mohl např. na jednání výboru. Zápisy z jednání výborů však neobsahují projevy členů, kteří zde vystoupili.

Hnutí Vote Leave, které oficiálně zastupovalo obhájce vystoupení VB z EU v době konání referenda 24. června 2016, uvedlo na svých stránkách finanční výhodnost odchodu z EU jako velice podstatný argument, když tuto tématiku zařadilo na první místo mezi svými argumenty. Kampaň například uváděla, že „EU nyní stojí Spojené království přes 350 milionů liber každý týden – skoro 20 bilionů liber ročně“. Argumentovala, že „naše příspěvky EU stačí na to, abychom postavili novou, plně vybavenou nemocnici každý týden“. Zároveň argumentovala dopady, jaké mají regulace na malé i velké podniky.

Kampaň uváděla, že po odchodu z EU bude Spojené království schopno dojednat nové a výhodnější obchodní smlouvy a získat silnější hlas ve Světové obchodní organizaci. Web Vote Leave dále uvádí, že tato změna proběhne rychle: cituje Oxfords Economics, že průměrná doba jednání o dohodách je 28 měsíců a že do příštích voleb se stát zbaví evropské společné obchodní politiky.

Nutno podotknout, že i přes konečné vítězství se mnohá nejen finanční „fakta“ příznivců brexitu dostala do ostré kritiky, jak shrnuje článek BBC. K tématu dopadů brexitu na britskou ekonomiku se vyjádřili i ekonomové z London School of Economics (.pdf).

I názor současné premiérky Terezy May prošel vývojem od varujícího a lehce pesimistického v dubnu 2016, kdy zastávala funkci ministryně vnitra, přes optimistický v roce 2017, do stručně odevzdaného a vzbuzujícího otázky na jaře 2018.

May ve svých proslovech též zdůrazňovala ekonomické aspekty brexitu. Ve svém projevu o brexitu v lednu 2017 zdůrazňovala možnost vyjednání nových obchodních smluv, zaměření se i na mimoevropské trhy a výhodnější spolupráci s evropskými zeměmi. „A protože už nebudeme členy jednotného trhu, nebudeme povinni přispívat obrovskými sumami do evropského rozpočtu. Je možné, že budeme chtít participovat v konkrétních evropských programech. Pokud ano, bude to naše rozhodnutí a bude rozumné přiměřeně přispět. Ale princip je jasný: dny, kdy Británie masivně přispívala Evropské unii, brzy skončí.“ Výhody nových dohod opakovala i ve svém projevu z března 2018, ve kterém shrnovala aktuální stav vyjednávání. Projev je zakončen optimisticky vzhledem k budoucnosti: „Nepochybuji, že ať už dosáhneme jakékoli dohody s EU, naše budoucnost je zářná. Stabilita a kontinuita staletí vlády, naše odhodlání k svobodě pod vládou zákona, naše víra v byznys a inovace, a nade všechno talent a génius všech našich lidí – hlavně mladých lidí – jsou zárodky budoucího úspěchu, stejně jako byly garanty úspěchu v minulosti.“

To, zda Theresa May zůstane premiérkou, do velké míry záleží na hlasování o Výstupní dohodě. Pokud předložená verze Dohody neprojde parlamentem, je možné, že bude May čelit hlasování o nedůvěře uvnitř Konzervativní strany, a nevylučuje se ani možnost nových parlamentních voleb.

Několik poslanců Konzervativní strany poslalo svému předsedovi v Dolní sněmovně Bradymu své vyslovení nedůvěry v premiérku Theresu May. Poslankyně Dorries mluví o 46 dopisech. Pro hlasování o nedůvěře strany v premiérku je potřeba 48 dopisů. Podle posledních zpráv Brady 48 dopisů ještě neobdržel. V posledních měsících také rezignovalo několik členů kabinetu kvůli nespokojenosti s vývojem situace ohledně odchodu Spojeného království z EU.

Šéfka severoirské Demokratické unionistické strany Arlene Foster řekla, že stávající podobu Dohody nepřijme za žádných okolností. Unionisté jsou pro hledání jiné cesty než dosavadních možností, tedy přijetí návrhu Výstupní dohody nebo vystoupení z EU bez dohody.

Postoj labouristů však Pospíšil nepopisuje korektně. Podle vyjádření předsedy opozice Corbyna to vypadá, že labouristé stávající návrh Výstupní dohody nepodpoří. Corbyn popisuje návrh jako nejhorší možnost ze všech. Podle Reuters budou labouristé požadovat nové volby, pokud parlament nepodpoří stávající verzi Výstupní dohody, o které budou poslanci hlasovat v prosinci. Nejedná se tedy o nové volby za každou cenu, jak vyplývá z Pospíšilových slov.

Podmínka investicí do rozvoje městského majetku a infrastruktury padla ze strany lídra Spojených sil pro Prahu Jiřího Pospíšila již během jejich předvolební kampaně (0:07): „Pokud uspějeme v komunálních volbách, chceme zdvojnásobit investice do dopravní infrastruktury a chceme, aby Praha opět byla průjezdná.“

Stejné stanovisko předseda Pospíšil zopakoval během tiskové konference po prvním kole vyjednávání o koalici s Prahou Sobě a Piráty (6:25): „Já řeknu za nás, co my považujeme za důležité. Víte, že naše uskupení se celou dobu profiluje jako uskupení, které chce aby se více investovalo do městského majetku, do dopravní infrastruktury.“

Na investicích se Spojené síly pro Prahu shodly i se svými koaličními partnery, plán výstavby nových silničních okruhů, metra D, zahájení výstavby na brownfieldech či výstavba nových bytů se totiž promítly i do uzavřené koaliční smlouvy.

Přípravný proces realizace velkých staveb je komplexní, mnohdy trvá přes více volebních období, a tedy nelze hodnotit, zda je pozastavení či zpomalení výstavby zapříčiněno vedením Krnáčové. V tomto výroku proto hodnotíme to, zda se ve zmíněném období přípravy skutečně zastavily.

Adriana Krnáčová byla zvolena do zastupitelstva Hlavního města Prahy v říjnu 2014 za hnutí ANO. K velkým stavbám patří například výstavba městského okruhu. Poslední otevřenou částí okruhu je od roku 2015 tunelový komplex Blanka. K úplnému dostavění okruhu nyní zbývá 10,2 km. V listopadu 2017 schválilo Zastupitelstvo hl. m Prahy zakázku na projekt dostavby, který počítá s takzvanou variantou Vlasta. V květnu Rada města toto rozhodnutí podpořila, když odmítla návrh Trojkoalice (SZ, KDU-ČSL, STAN) na alternativní trasu okruhu, tzv. duál. Trasa MO tak povede z Pelc-Tyrolky v trase nynější Povltavské ulice, dále Čuprovou, Spojovací a zcela novým úsekem kolem malešického nádraží až k Jižní spojce. V srpnu 2018 schválila Rada hlavního města Prahy výběr projektantů.

Dalším velkým projektem měla být linka metra D. Projekt nové trasy metra D byl schválen RHMP v roce 2013. Stavět se mělo začít již v roce 2017. V souvislosti s problémy při výkupu pozemků během posledních čtyř let se zahájení stavby projektu stále odkládá.

V červnu 2015 zvažovala Krnáčová například výstavbu nové budovy galerie na Letné. Projekt byl schválen v září 2018.

Praha má ale v plánu i jiné projekty. Letos město naplánovalo i opravu pražských mostů. Dle Institutu pro plánování a rozvoj hlavního města Prahy jsou v přípravě čtyři projekty – metro D, nádraží Žižkov, náměstí bratří Synků a koncertní hala a několik již ukončených architektonických soutěží.

Docent Petr Hlaváček (TOP 09 a STAN - Spojené síly pro Prahu) byl ve volbách do Zastupitelstva hl. m. Prahy v roce 2018 na třetí pozici kandidátní listiny. Hlaváček působí jako vysokoškolský pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Mezi jeho odborné zaměření patří urbanismus a územní rozvoj, jak dokládá například jeho publikační a výuková činnost. Od února 2015 do září 2016 byl ředitelem Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Z funkce byl odvolán tehdejší Radou hl. m. Prahy. V roce 2017 se Hlaváček do IPR vrátil jakožto předseda Gremiální rady IPR.

Výše přednesená fakta jistě svědčí o Hlaváčkově odbornosti. Zda je však docent Hlaváček největší specialista na územní rozvoj a urbanismus v Praze ověřit nemůžeme, jelikož se nejedná o faktický výrok, ale o osobní hodnocení předsedy Pospíšila (TOP 09).

V současném složení Rady hl. m. Prahy zastává docent Hlaváček pozici prvního náměstka primátora. Jeho kompetence coby člena Rady pro oblast územního rozvoje a územního plánu (.pdf, str. 2) přitom zahrnují:

„Oblast územního rozvoje a územního plánu se zaměřením na:

• přípravu, projednání, monitorování, vyhodnocení a implementaci Strategického plánu hl. m. Prahy
• tvorbu územního plánu a jeho změn
• sledování národních a krajských koncepcí, tvorbu koncepcí městských a vznik jednotlivých projektů na území hl. m. Prahy
• zpracování, projednání a návrhy na realizaci strategických, územně-rozvojových a urbanistických programů hl. m. Prahy
• využití rozvojových lokalit hl. m. Prahy
• rozvoj nevyužitých a zanedbaných území v rámci hl. m. Prahy
• projednávání záměrů územního rozvoje sostatními kraji České republiky.“

Dodejme ještě, že současným primátorem hl. m. Prahy je Zdeněk Hřib (Piráti). TOP 09 a STAN – Spojené síly pro Prahu od pozice primátora ustoupili v zájmu složení koalice.

Cíl prosadit do Rady hl. m. Prahy osoby s odbornou zkušeností uvedl Jiří Pospíšil při briefingu lídrů pražské koalice 7. listopadu 2018 (druhé video, čas 4:15).

„Do městské Rady, jak už také kolegové naznačili, jsme primárně dávali politiky, kteří daným tématům rozumí. Kteří nejen mají v uvozovkách nějakou stranickou funkci, a tak si zaslouží být v městské Radě, ale minimálně za nás, a je to i u kolegů, dáváme do městské Rady odborníky, kteří odborným gescím, které budou mít na starosti, rozumí, a budou je tedy spravovat a vykonávat lépe než třeba pan Dolínek (...).“

Bezprostředně po ohlášení výsledků voleb vznesly ze tří potenciálních koaličních partnerů nárok na primátorské křeslo zástupci Pirátů a hnutí Praha sobě. Zástupce Spojených sil pro Prahu Jiří Pospíšil pro server iDnes.cz dne 8. října 2018 uvedl: „Pro nás je klíčový program, funkce primátora je podružná a neřešíme ji.“

Piráti odůvodňovali svůj nárok na primátorské křeslo největším percentuálním ziskem platných volebních hlasů z potenciální trojkoalice. Piráti získali 17,07 %, Praha Sobě 16,57 % a Spojené síly pro Prahu 16,29 %. Hnutí Praha Sobě naopak argumentovalo tím, že jeho lídr Jan Čižinský získal ze všech zvolených zastupitelů hl. m. Prahy nejvyšší počet preferenčních hlasů, konkrétně 80 552.

Jan Čižinský později dle serveru ČT 24 uvedl, že už na primátorském postu nadále netrvá: „My ustupujeme z ambice mít primátora a v rámci toho, aby vznikla koalice, která bude stabilní po celé čtyři roky.“

Jiří Pospíšil se pak vyjádřil v podobném duchu. Při briefingu dne 25. října 2018 uvedl, že je připraven ujmout se funkce primátora. Zároveň ale také zdůraznil, že na primátorské funkci netrvá. Pospíšil se vyjádřil (čas 2:25) tak, že nechce lpěním na primátorské funkci ohrozit vznikající koalici, ve které na primátorské funkci trvají Piráti: „Jednání jasně ukazují, že buď Piráti získají post primátora, nebo nebude tato koalice. (...) Případná patová situace ohrožující vznik koalice by zklamala celou řadu Pražanů, kteří chtějí změnu na pražské radnici. (...) Po dlouhém jednání a dlouhém rozhodování s našimi zastupiteli a v rámci naší koalice tak, aby vznikla a mohla přinést nový politický styl a novou politickou kulturu na magistrát, jsme se rozhodli, že nebudeme trvat na postu primátora.“

Pražským primátorem se tak nakonec stal lídr pražských Pirátů Zdeněk Hřib.