Země V4 víceméně prohrály ten souboj o ty klíčové pozice v Evropské unii.
Žádný představitel států Visegrádské skupiny sice neobsadil žádnou z vysokých funkcí v institucích Evropské unie, nicméně státy V4 před zasedáním Evropské rady ani žádného kandidáta nenominovaly. Státy V4 navíc podpořily balíček nominací, který vzešel z tohoto jednání.
Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3–4, anglicky), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU – Evropské komise a jejího předsedy. Smlouva nicméně neurčuje specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů, přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces (.pdf, str. 1, anglicky). V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří představují lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise.
Ze států Visegrádské čtyřky (V4), tedy z České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska, byli nominováni následující spitzenkandidáti (.pdf, str. 2–3):
– Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) nominovala Jana Zahradila z České Republiky
– Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) zvolila více osob, tzv. tým Evropa, mezi nimiž byla i představitelka Maďarska Katalin Cseh.
Ani jeden z těchto kandidátů však neuspěl. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku. Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové, a posléze také i lídři zemí EU, kteří mu vytýkali zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které se nakonec vyslovily proti zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta.
Na přelomu června a července 2019 pak proběhlo mimořádné zasedání Evropské rady, na kterém se hlavy členských států EU dohodly na obsazení nejvyšších postů v Evropské unii. Lídři členských států nominovali německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, jako předseda Evropské rady byl vybrán belgický premiér Charles Michel, jako Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byl nominován španělský ministr zahraničí Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky byla vybrána ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde z Francie. Z těchto nominací tedy nikdo nepocházel ze států Visegrádské skupiny. Až na Německo také nikdo z 28 lídrů nehlasoval proti balíčku nominací. Nominace tedy podpořily i státy V4. Nominaci von der Leyen na post předsedkyně komise schválil Evropský parlament dne 16. července 2019. O nominaci Josepa Borrella na post Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku se v parlamentu teprve bude hlasovat.
Země Visegrádské skupiny se před jednáním všech lídrů zemí EU neshodly na jméně jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise či jiné unijní posty, který by zastupoval země V4. Například maďarský premiér se prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že podpoří kandidáty, kteří „berou země našeho regionu vážně.“ Ačkoli se na konci května 2019 hovořilo o Marošovi Šefčovičovi ze Slovenska jako o možném kandidátovi na předsedu EK, nebyl ze strany zemí V4 potvrzen jako oficiální kandidát.
Žádný představitel států Visegrádské čtyřky sice neobsadil žádnou z vysokých funkcí v Evropské unii, na druhou stranu státy V4 před zasedáním Evropské rady žádného kandidáta ani nenominovaly. Země V4 navíc podpořily balíček nominací, který vzešel z tohoto jednání. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.
