Tvrzení ministryně financí Schillerové lze rozdělit na dvě části. První se věnuje úpravě zaručené mzdy v souvislosti s ostatními státy. Druhá se pak věnuje historické souvislosti úpravy zaručené mzdy v rámci ČR, popř. ČSFR a ČSSR.

Na úvod lze říci, že „ve srovnání se zahraničím je stanovení vládních zaručených mezd ještě vedle minimální mzdy velice neobvyklé.“ (Vysokajová a kol.; 2015; Wolters Kluwer; Komentář k zákoníku práce). Slovensko má upravenou zaručenou mzdu obdobně jako u nás. Jejich zákonná úprava má 6 stupňů náročnosti práce a výši minimální mzdy upravuje koeficientem pro každý stupeň od 1,0 po 2,0. (viz § 120 zákona č. 311/2001 Zz., Zákonník práce – str. 56 dokumentu .pdf).

Co se týče ostatních států, podíváme se ve výroku na zmíněné státy sousední, tedy kromě Slovenska i na Rakousko, Německo a Polsko.

V první řadě lze z ověřování vyřadit Rakousko, neboť nemá právní úpravu minimální mzdy. Německo na rozdíl od Rakouska minimální mzdu od roku 2015 zavedenou má, zároveň zde existuje i minimální mzda lišící se podle pracovního odvětví. Tato právní úprava minimálních mezd odvětvových nad rámec obecné minimální mzdy je však upravena pouze v rámci kolektivních smluv mezi zaměstnavateli a odbory, a tak se o konceptu zaručené mzdy jako v ČR, kdy zaručená mzda vyplývá ze zákona, v případě Německa hovořit nedá. V Polsku mají také minimální mzdu upravenou celostátně a nemění se v závislosti na regionu, odvětví, ekonomickém sektoru, profesní skupině ani dosažené kvalifikaci.

Podle zprávy (.pdf) Mezinárodní organizace práce o systémech minimální mzdy mají systém minimální mzdy upraveny podobně ještě Kostarika, Mauritánie, Indie, Mauricius či Jižní Afrika (str. 78-79 .pdf). Vzhledem k tomu, že se však nejedná o státy sousední, nemají na výsledné hodnocení vliv.

Již starý zákoník práce z roku 1965 hovořil o mzdových tarifech. Konkrétně: „Výši základních mezd určují mzdové tarify pro jednotlivé druhy prací a povolání“. Po revoluci se koncept mzdových tarifů přenesl do zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, který zmocňoval vládu k příjetí dvou nařízení, a to k nařízení o minimální mzdě a nařízení o minimálních mzdových tarifech. Pravě tyto minimální mzdové tarify jsou obdobou dnešní zaručené mzdy, která byla jako pojem zavedena až zákonem č. 262/2006 Sb. (zákoník práce), který je v platnosti dodnes. V současnosti je výše minimální a zaručené mzdy určena pouze jedním nařízením (č. 567/2006 Sb). Z výše uvedených důvodů lze o současné úpravě zaručené mzdy hovořit jako o něčem, co tu bylo v určité formě více než 50 let, tedy jako o „historické zvyklosti“.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť česká zaručená mzda má skutečně určité historické kořeny a z okolních států má její existenci v zákoně stanovenou pouze Slovensko. Fakt, že např. v Německu vyplývají zaručené mzdy z kolektivních smluv mezi zaměstnavateli a odbory, nemá na hodnocení vliv, neboť z kontextu rozhovoru (čas 7:40) je zřejmé, že ministryně Schillerová měla na mysli právě jen výjimečnost zaručených mezd daných zákonem.