(...) ale zpochybňovat v rámci Ruské federace, v rámci jejich mediálního prostoru roli našich legionářů v historii – těch, kteří prostě stáli jako jedni z těch prvních za svobodou Československa, za to, že jsme měli první demokratický stát, tu tolikrát vzývanou první republiku – a on se to opováží zpochybňovat (Vojtěch Filip, pozn. Demagog.cz).
Vyjádření Vojtěcha Filipa pro list Krasnaja zvezda, ve kterém například uvedl, že čs. legionáři „v Rusku nikoho neosvobozovali“, lze do jisté míry považovat za zpochybňování jejich role. Filip však nezpochybnil jejich význam pro vznik Československa.
Vít Rakušan zde hovoří o vyjádření předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, který v rozhovoru zveřejněném dne 15. května 2020 ruským armádním listem Krasnaja zvezda uvedl:
„(…) Ministerstvo zahraničních věcí [se] odchyluje od celostátního stanoviska, když kritizuje Ruskou federaci za to, že dosud neobnovila na svém území válečné pomníky padlých československých legionářů, kteří v roce 1918 bojovali v Samaře, u novokujbyševských Lipjag a na dalších místech Ruska s ruskými revolucionáři-komunisty.
Členové KSČM a další občané České republiky kladně vnímají skutečnost, že ruská vláda neprojevuje zájem nutit místní úřady, aby stavěly pomníky těm českým legionářům, kteří v Rusku nikoho neosvobozovali a neudělali nic dobrého pro nejskvělejší světovou socialistickou revoluci minulého století v roce 1917 v Rusku.“
Zmiňovanými legionáři, kteří v červnu 1918 bojovali v povolžské Samaře (PLESKÝ, Metoděj. 4. pluk Prokopa Velikého. 1936, str. 219) a u stanice Lipjagi v nedalekém městě Novokujbyševsk (tamtéž, str. 202–203), jsou vojáci 4. čs. střeleckého pluku Prokopa Holého a 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi (LANGER, František. Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Jana Husi. 1920, str. 44). Ti zde zvítězili nad bolševickými vojsky, se kterými se dostali do sporu především kvůli tomu, že z ruské strany nebyla dodržována dohoda o odchodu československých legionářů přes Vladivostok do Francie. Historik Vojenského historického ústavu Tomáš Jakl k tomu uvádí:
„Na konci dubna 1918 se však přeprava československých transportů na nátlak Německa prakticky zastavila. Na konci května se navíc sovětská vláda pokusila čs. sbor zcela odzbrojit a převést Čechoslováky buď do Rudé armády, nebo do pracovních jednotek. Čs. vojáci na tento pokus reagovali rozhodnutím o odjezdu do Vladivostoku vlastními silami.“
Před začátkem rozporů s bolševiky již měli tito českoslovenští legionáři v Rusku za sebou řadu vojenských úspěchů v bojích s rakousko-uherskou a německou armádou. V březnu 1918 se například 4. čs. střelecký pluk Prokopa Holého zúčastnil bitvy u Bachmače, kde se nacházel významný železniční uzel. A především, vojáci 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi na začátku července roku 1917 vítězně bojovali u Zborova.
V současnosti se obě města nacházejí na Ukrajině, v době bojů pak byl Bachmač součástí samostatné Ukrajinské lidové republiky a Zborov Rakousko-uherské monarchie. Nicméně je důležité zmínit, že například Bachmač byl ještě na začátku 1. světové války součástí Ruského impéria. Dodejme, že u Zborova byla celá čs. střelecká brigáda přímo podřízena ruskému 49. armádnímu sboru (KAVENA, Karel. Dějiny dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova v ruské revoluci a ve vlasti. 1937, str. 44). Je také nesporným faktem, že 4. a 1. čs. střelecký pluk svým dílem (spolu s mnohými jinými) pomohl Rusku ke konečnému vítězství na východoevropském bojišti.
Porážka rakousko-uherské armády u města Zborov podle historiků také sehrála (MOJŽÍŠ, Milan, RAK, Michal a kol. Zborov 1917–2017. 2019, str. 150) spolu s dalšími bojovými akcemi československých legionářů v Rusku velmi důležitou úlohu při politických vyjednáváních o vzniku samostatné Československé republiky. Při příležitosti 100. výročí bitvy u Zborova v roce 2017 pak například Poslanecká sněmovna přijala usnesení, které končí slovy: „Činy legionářů by neměly být nikdy zapomenuty. Hrdinové od Zborova zasloužili se o stát.“
Z těchto důvodů lze vyjádření Vojtěcha Filipa do jisté míry opravdu považovat za zpochybňování historické role těchto jednotek, jak ve výroku uvádí Vít Rakušan. Z výroku však vyznívá, že Vojtěch Filip přímo zpochybňoval roli legionářů při vzniku samostatného Československa. Filip přitom hovořil pouze o jejich významu pro Rusko a pro revoluci v Rusku. Rakušan tak Filipovo vyjádření uvádí v zavádějícím kontextu.
