Tento výrok byl ověřen jako

Nutnost souhlasu Senátu s možnými ústavními změnami, respektive s přijetím ústavního zákona vychází přímo z Ústavy České republiky. Jak uvádí čl. 39 odst. 4, „k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“, tedy tzv. kvalifikované většiny.

Jedná se tedy o odlišný princip, než který je uplatňován při běžném zákonodárném procesu. V něm je Senát ve slabším postavení a Poslanecká sněmovna ho může přehlasovat. Naopak v ústavodárném procesu je role obou komor vyvážená, což znamená, že pro přijetí musí být návrhy ústavních zákonů schváleny oběma komorami ve shodném znění. Na rozdíl od běžného zákonodárného procesu se Senát musí návrhem ústavního zákona zabývat a projednat jej. Pokud Senát takový návrh zcela zamítne, projednávání končí.

To samé následně platí i u Poslanecké sněmovny v případě, že jí Senát návrh vrátí s pozměňovacími návrhy. Sněmovna buď tento vrácený návrh ústavního zákona v pozměněném znění přijme, čímž by došlo k souhlasu obou komor a k jeho přijetí, nebo zamítne, čímž opět celé projednávání končí.