Demagog.cz

Tomio Okamura
Tomio Okamura (SPD)
Předseda SPD, poslanec
Oni (uprchlíci z Ukrajiny, pozn. Demagog.cz) si mají podle mezinárodních pravidel žádat (o mezinárodní ochranu, pozn. Demagog.cz) v první bezpečné zemi.
Interview ČT24, 24. května 2022
Zahraniční politika
Evropská unie
Obrana, bezpečnost, vnitro
Invaze na Ukrajinu

Tento výrok byl ověřen jako nepravda

Odůvodnění

Mezinárodní právo ani dublinský systém uprchlíkům, kteří přicházejí na území EU, neukládá povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijdou.

Tomio Okamura uvádí, že ukrajinští uprchlíci by měli žádat o mezinárodní ochranu v prvních bezpečných zemích, do kterých přicházejí. Zpravidla tedy v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, nikoliv v České republice. Odkazuje se přitom na tzv. dublinský systém.

Podle dokumentů Organizace spojených národů (.pdf, str. 1–2) nebo např. i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Upřesněme, že uprchlíci mají možnost podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, a příslušné orgány poté rozhodnou o tom, zda bude žadateli udělen azyl, dočasná doplňková ochrana, nebo zda bude jeho žádost zamítnuta.

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Právě z tohoto principu pak vychází dublinský systém, tedy mechanismus určující, který členský stát EU „je příslušný pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu“. Uveďme, že první Dublinská úmluva pochází z 90. let a později ji nahradilo nařízení EU z roku 2003, v současnosti pak platí unijní nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III.

Cílem dublinského systému je eliminovat situace, kdy je řízení o žádosti cizince o mezinárodní ochranu vedeno ve více státech současně (nebo postupně), a situace, kdy se žádný ze členských států nepokládá za příslušný žádost vyřizovat. Pro žadatele o mezinárodní ochranu tak dublinský systém znamená, že má právo na posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu pouze v jednom členském státě EU.

Ani samotný dublinský systém nicméně pro cizince neznamená, že musí o ochranu požádat v první unijní (bezpečné) zemi, do níž přijede (.pdf, str. 5). O této povinnosti se hovořilo v souvislosti s možnou reformou dublinského systému v roce 2016 (.pdf, str. 4), k níž však nedošlo.

V rámci dublinského mechanismu má každý členský stát EU jen možnost přenechat vyřizování žádosti státu, který je určen jako příslušný. Článek 17 nařízení Dublin III pak zároveň říká, že jakákoli členská země se může rozhodnout žádost vyřídit, i když podle stanovených kritérií není určena jako příslušná.

Mezi kritéria, podle nichž se příslušnost posuzuje, patří (čl. 7–15) například to, zda je žadatelem dítě, které má rodinného příslušníka v jiném členském státě, nebo zda má žadatel rodinného příslušníka, který už v jiném státě EU mezinárodní ochranu získal nebo o ni požádal. V případě, že žadatel o azyl překročil hranici EU nelegálně, je pro vyřizování žádosti příslušný stát, kde k tomuto překročení hranice došlo (tedy v podstatě první unijní země). To nicméně není případ nynějších uprchlíků z Ukrajiny, kteří bez omezení mohou hranice do EU překročit legálně.

Další kritérium má poté spojitost s vízy. Uveďme proto, že vízová povinnost pro Ukrajince, kteří vlastní biometrický pas, byla v schengenském prostoru zrušena v roce 2017. Podle nařízení Dublin III je v případě osob, které jsou osvobozeny od vízové povinnosti, příslušný k posouzení žádosti kterýkoli stát nevyžadující vízum, v němž člověk o mezinárodní ochranu požádá. V případě Ukrajinců s biometrickým pasem je tedy příslušný kterýkoli stát schengenského prostoru, v němž žádost o ochranu podají, nikoli např. jen Maďarsko, Polsko nebo Slovensko. Dodejme, že biometrický pas v roce 2021 na Ukrajině vlastnilo 18 milionů lidí.

Na závěr tedy shrňme, nařízení Dublin III pouze stanovuje kritéria, podle kterých se určuje stát, který je k vyřízení žádosti příslušný. Jednotlivé státy EU se tak mohou (nicméně nemusí) rozhodnout, že vyřízení žádosti přenechají příslušnému státu, kde je pak případně žadateli udělen azyl nebo dočasná ochrana. Obecně tak lze říci, že je pro cizince nejméně problémové požádat o mezinárodní ochranu v příslušné zemi (v případě nelegálních migrantů tedy skutečně „v první bezpečné zemi“ EU), protože jejich žádost pravděpodobně bude vyřizována právě zde. Mezinárodní právo ani dublinský systém však žadateli o mezinárodní ochranu neukládá povinnost podat tuto žádost v první bezpečné zemi, do níž přijdou. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý.

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů