Drahé energie, nepřizpůsobiví migranti

Výrok Tomia Okamury obsahuje několik faktických tvrzení, kterými poukazuje na údajnou nevýhodnost současného fungování trhu s elektřinou pro české spotřebitele. Pro větší přehlednost si jeho výrok rozdělme do dvou částí.

Cena výroby elektřiny

O tom, že se v Česku vyrábí elektřina relativně levně, dokonce za částky kolem 20 haléřů za kilowatthodinu, mluví také někteří odborníci z oblasti energetiky. Uváděnou částku 25 haléřů za kWh opakovaně zmiňuje bývalý zmocněnec vlády pro jadernou energetiku Jaroslav Míl (zde a zde). Míl, podobně jako Tomio Okamura, kritizuje fungování evropského trhu, kdy dle jeho slov „v Dukovanech (dnes) vyrábíte elektřinu za 25 haléřů za kilowatthodinu a vy si ji kupujete zpátky za tři, čtyři, šest, dokonce za více než devět korun.“ V rozhovoru pro Seznam Zprávy Jaroslav Míl zmiňoval také částku 20 haléřů za kWh v souvislosti s produkcí elektřiny z uhlí, zároveň však dodává, že k těmto nákladům je nutné ještě připočíst poplatky za emisní povolenky.

Cenu 15 haléřů za kWh vyrobenou z uhlí v říjnu 2021 zmiňoval majitel společnosti Sev.en Energy Pavel Tykač, i on ovšem dodal, že tyto výrobní náklady se zvyšují ještě o další položky: „Vy platíte za kilowatt elektřiny něco okolo pěti korun. Podle toho, jaký máte tarif. My v naší elektrárně máme výrobní variabilní náklady na výrobu toho jednoho kilowattu 15 haléřů. Ale k tomu se připočte asi 1,60 koruny z ceny povolenky na každý kilowatt. Pak je tam distribuční poplatek, poplatek za obnovitelné zdroje, daně a samozřejmě nějaký přiměřený zisk, náš i distributora. V celém řetězci je na začátku naše výrobní cena díky tomu, že vyrábíme z uhlí, těch 15 haléřů. Ve vaší peněžence už to je ale plus minus těch pět korun.“

Tvrzením o výrobní ceně elektřiny ve výši 15–25 haléřů se v březnu 2022 věnovala také česká odnož agentury AFP. Ta pro vysvětlení cenotvorby u výroby elektřiny oslovila hlavního ekonoma společnosti ČEZ Pavla Řežábka. Podle něj jsou tvrzení o cenách v haléřových částkách „zcela absurdní” a „manipulativně formulované”. „Například variabilní náklady uhelných elektráren se už jen kvůli platbám za CO2 povolenky pohybují kolem 2,20 Kč/kWh. K tomu je ještě zapotřebí připočítat cenu paliva,“ uvádí AFP na základě vyjádření tohoto ekonoma.

Některé části výrobních nákladů se tedy skutečně pohybují v částkách uváděných Tomiem Okamurou. Nejedná se však o cenu, za kterou „tu elektrickou energii my v České republice vyrábíme“, ale jen o část variabilních nákladů (tedy nákladů na výrobu jednotky energie). Větší část výsledné ceny elektřiny tvoří emisní povolenky a další výdaje.

Nákup a prodej na lipské burze

Tomio Okamura mluví o burze v Lipsku, kde podle něj dochází ke zdražování české elektřiny. Jedná se o globální komoditní burzu European Energy Exchange (EEX). Čeští výrobci elektřiny na ní nicméně neobchodují kvůli Evropské unii, ale z vlastního rozhodnutí, protože je to pro ně cenově výhodné. Např. společnost ČEZ na lipskou burzu vstoupila (.pdf, str. 39) již v roce 2003, tedy před vstupem Česka do EU. Vzhledem k tomu, že jsou národní přenosové soustavy v Evropě propojené a elektřinu není možné skladovat, logicky vznikla právě mezinárodní burza, kde se může vyrovnávat nabídka a poptávka. To, kde burza sídlí, je ale pro cenu elektřiny irelevantní. Pavel Řežábek k tomu uvádí, že elektřinu lze „stejně dobře zobchodovat třeba v Prievidzi nebo Tokiu, lokalita burzy je bezvýznamná. Burza jen konstatuje, při jaké ceně došlo k vyrovnání nabídky a poptávky“.

Jak jsme vysvětlili výše, k násobnému „zdražení“ v Česku vyrobené elektřiny z haléřových částek na korunové dochází již v rámci cenotvorby tuzemských prodejců, kteří si do ceny započítávají své náklady spojené s produkcí elektřiny. Obchodování na lipské burze s tímto zvýšením cen tedy nesouvisí. Propojený evropský trh nicméně svým způsobem cenu elektřiny pro spotřebitele skutečně ovlivňuje. Především v případě elektřiny k okamžité spotřebě (tzv. spot, která se obchoduje na pražské burze) je cena elektřiny významně ovlivněna aktuální nabídkou elektřiny v celoevropské soustavě. 

Jak uvádí např. představitelé společnosti ČEZ, cena elektřiny je v podstatě odvozena od výše nákladů na výrobu energie v nejdražší elektrárně, která v daný okamžik výrobu elektřiny zajišťuje. Významnou roli v tomto případě podle odborníků hraje Německo. „Platí, že když fouká vítr na severu Německa, dodávají tamní větrné zdroje elektřinu ‚za hubičku“. Jenže čím méně fouká, tím víc ostatních typů zdrojů se musí rozeběhnout, aby pokryly poptávku. Ke kontinuálně dodávajícím jaderným zdrojům se tak přidávají nejdřív ty uhelné, byť zatížené emisními povolenkami (černouhelné dřív než hnědouhelné díky nižší ceně černého uhlí), a až po nich nastupují nejdražší zdroje využívající plyn. Tohle vše se pak projevuje v ceně elektřiny pro koncové odběratele,“ uvádí např. magazín Finmag.

K výkyvům cen tedy může docházet mj. díky nestálé nabídce, na volném trhu umocněné i německou energetickou politikou.

Závěrem se zaměřme ještě na Tomiem Okamurou uvedených 8 korun za kilowatthodinu. K 24. květnu 2022 se prodávala kWh spotové elektřiny za 4,7–6,9 Kč podle typu tarifu. Tzv. futures, tedy kontrakty, kdy má být elektřina dodána v určitý čas v budoucnosti, se ve stejný den obchodovaly v přepočtu za 4,2 Kč/kWh (jedná se o dodávky od českých výrobců s dodáním v roce 2023).

Tomio Okamura tedy nesprávně popisuje fungování cenotvorby a trhu s elektřinou. Není pravda, že by čeští producenti dokázali vyrobit elektřinu tak levně, že by ji mohli prodávat za ceny od 15 do 25 haléřů. Výsledná cena je mnohem vyšší již kvůli dalším nákladům spojeným s produkcí elektřiny. Na burze v Lipsku se elektřina skutečně prodává za vyšší ceny, mj. díky výkyvům v evropské produkci. Evropská unie však českým společnostem nijak nenařizuje, aby k prodeji energie burzu v Lipsku využívaly. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Tomio Okamura mluví v kontextu udělování dočasné ochrany ukrajinským Romům ze Zakarpatské oblasti. Nejprve proto shrňme dění v tomto regionu od začátku ruské invaze na Ukrajinu.

Situace v Zakarpatské oblasti

V prvních týdnech po 24. únoru byla Zakarpatská oblast sousedící se Slovenskem a Maďarskem zejména útočištěm pro Ukrajince, kteří se rozhodli neprchnout ze země. Vnitřně vysídleným osobám zde bylo nabídnuto ubytování. Náčelník vojenské správy a gubernátor oblasti Viktor Mykyta v rozhovoru pro Novinky.cz 21. března řekl, že ve srovnání s dobou před válkou se situace v regionu změnila například kvůli zpřísněným kontrolám na silnicích nebo kvůli varováním o možných vzdušných útocích. „Nedávno obyvatelé Užhorodu, Mukačeva a dalších měst seděli v protileteckých krytech a suterénech budov déle než pět hodin,“ dodal k tomu tehdy Mykyta. Uveďme, že v Užhorodu, nejvýznamnějším městě Zakarpatské oblasti, je mezinárodní letiště, které představuje potenciální vojenský terč.

K prvnímu ruskému útoku v oblasti došlo 3. května 2022. Viktor Mykyta v té době uvedl, že byl ruskou raketou zasažen blíže neupřesněný objekt v horách. Ukrajinské zdroje následně upřesnily, že raketa zasáhla jednu z trafostanic v blízkosti nádraží v obci Volovec a v důsledku výbuchu došlo k poničení budov v okruhu 500 metrů od místa zásahu. Doplňme, že právě přes Volovec vede jedna z hlavních železničních tras ke slovenským hranicím. Podle vyjádření ukrajinského Ministerstva vnitra se Rusko útokem snažilo „zastavit převoz těžkých zbraní“ ze západní Ukrajiny směrem na východ.

Vymezení pojmu uprchlík v mezinárodním právu

Nyní se zaměříme na definici uprchlíka, která není oficiálně rozlišena na „válečné“ a jiné uprchlíky. Definice uprchlíka se v mezinárodním právu (.pdf, str. 1) opírá o dva hlavní dokumenty (.pdf). Prvním z nich je Úmluva o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 1), která byla přijata na konferenci OSN v Ženevě v roce 1951, a proto je někdy označována i jako Ženevská úmluva o uprchlících (.pdf, str. 121). Na ni navazuje Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (.pdf, str. 1). Dodejme, že na poskytování pomoci uprchlíkům, osobám bez státní příslušnosti a vnitřně vysídleným osobám se zaměřuje mezinárodní instituce Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

Po konci druhé světové války (.pdf, str. 2) shledalo mezinárodní společenství potřebu vymezit práva těch, kteří se ocitli mimo zemi svého původu důsledkem světového konfliktu. Ve všeobecných ustanoveních Úmluvy z roku 1951 stojí, že za uprchlíka může být označen ten, kdo „v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů“ a není schopný „přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti” (.pdf, str. 2). Tato původní definice měla omezený časový rámec, který se brzy ukázal jako nedostačující. Protokol z roku 1967 ji tak rozšířil a zbavil ji časového omezení, které se původně vztahovalo jen k událostem před rokem 1951 (.pdf, str. 20).

Směrnice UNHCR z roku 2016

Uveďme tedy, že Úmluva o právním postavení uprchlíků při vymezení pojmu uprchlík jasně nevyjmenovává, zda se definice vztahuje i na lidi prchající před válečným konfliktem. Podle dřívější oficiální metodické příručky UNHCR lidé, kteří byli nuceni opustit svou zemi v důsledku mezinárodních nebo vnitrostátních ozbrojených konfliktů, nebyli běžně podle Úmluvy z roku 1951 nebo Protokolu z roku 1967 za uprchlíky považováni. Ke změně příručky nicméně došlo v roce 2016 (.pdf, str. 1, 3). Dle této novější směrnice UNHCR jsou definice stanovené v Úmluvě i Protokolu přímo aplikovatelné na civilisty, kteří byli donuceni přemístit se v důsledku ozbrojeného konfliktu a násilí. Do této kategorie spadají, kromě jiných, i konflikty mezi státními aktéry. Zároveň nemusí být oficiálně vyhlášena válka (.pdf, str. 1–2). Doplňme, že Rusko oficiálně Ukrajině válku nevyhlásilo.

Konkrétně směrnice z roku 2016 zmiňuje (.pdf, str. 5), že v případě ozbrojeného konfliktu mohou být celé komunity dotčeny a „být vystaveny riziku“ leteckého bombardování, použití kazetové munice, dělostřelecké palby nebo například využití taktiky obléhání. Dále hovoří také o zastavení dodávek vody a elektřiny či o destrukci budov. Vystavení takovému jednání (ať už samostatně, nebo kumulativně) může být podle UNHCR považováno za „pronásledování“ ve významu článku 1A (.pdf, str. 2) Úmluvy z roku 1951, který obsahuje definici uprchlíka. 

Podle směrnice UNHCR (.pdf, str. 5) mohou představovat „pronásledování“ také přímé i nepřímé důsledky ozbrojeného konfliktu, včetně těch dlouhodobých. Zmíněny jsou zde mj. dopady na státní a sociální struktury či podpůrné systémy, např. překážky v přístupu ke vzdělání a zdravotní péči, výrazný ekonomický pokles či chudoba. Tyto důsledky podle UNHCR „mohou být dostatečně závažné, ať už jednotlivě, nebo souhrnně, aby představovaly pronásledování a vytvořily oprávněné obavy z pronásledování“.

Problémem v tomto případě je, že směrnice z roku 2016 vyjmenovává příklady, kdy člověk za uprchlíka považován být může, ale závazně nestanovuje, kdy za něj být považován musí. Při rozhodování úřadů, zda daný člověk má „oprávněné obavy z pronásledování“ (a lze mu tak přiznat status uprchlíka), hrají roli dvě roviny: subjektivní rovina „obav“ a objektivní rovina jejich „oprávněnosti“ (.pdf, str. 2–3). Úřady přitom oprávněnost obav posuzují nejen na základě osobních informací o daném člověku a jeho zázemí, ale především na základě informací ze země jeho původu.

Na závěr shrňme, že podle mezinárodního i českého práva může být za uprchlíka označen ten, kdo splňuje znaky uvedené v Úmluvě a jejím Protokolu. Dokument UNHCR z roku 2016 pak říká, že osoby zasažené ozbrojeným konfliktem, ať už přímo, či nepřímo, mohou být za uprchlíky považovány. Samotné rozhodnutí, zda lze obavy jednotlivých osob ze Zakarpatské oblasti označit za oprávněné, a zda tak mají být posuzováni jako uprchlíci podle Úmluvy, ale stále leží na úřadech jednotlivých států. Jelikož nemůžeme s jistotou určit, jak tyto úřady jednotlivé případy osob ze Zakarpatí posuzují, nemůžeme situaci ani zobecnit a říci, zda dle mezinárodních pravidel všichni tito lidé uprchlíky jsou, nebo nejsou. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Tomio Okamura (SPD) v rozhovoru kritizuje vládu, která podle něj nedostatečně řeší inflaci, a uvádí zvyšující se ceny energií jako jeden z hlavních důvodů pro růst míry inflace, tedy pro růst indexu spotřebitelských cen.

Český statistický úřad, který v České republice inflaci měří, již 14. února 2022 ve své tiskové zprávě mluví o zrychlení inflace v lednu 2022 zejména kvůli nárůstu cen energií. Tisková zpráva ČSÚ z května 2022 poté poukazuje na dubnové zvýšení cen elektřiny o 4,3 %, zemního plynu o 4,7 %, tepla a teplé vody o 2,8 % v meziměsíčním srovnání. Jedním z hlavních inflačních faktorů jsou pak dlouhodobě ceny energií. Doplňme, že míra inflace v dubnu 2022 meziměsíčně činila 1,8 %, v meziročním srovnání 14,2 %.

Rovněž ekonomové označují energie jako jednu z hlavních příčin inflace. Hlavní ekonom České bankovní asociace (ČBA) Jakub Seidler 10. května uvedl: „Proinflační rizika přetrvávají a začínají se koncentrovat i pro příští rok, zejména důsledkem růstu cen energií. Ty na trhu rostou i pro dlouhodobé kontrakty let 2023 a 2024, což se bude dále plošně propisovat do růstu spotřebitelských cen.“ Podle hlavního ekonoma společnosti Patria Finance Jana Bureše bude inflace v příštích měsících stoupat právě kvůli pokračujícímu zdražování energií a potravin. Také dle vyjádření hlavního ekonoma banky Creditas Petra Dufka jsou zvyšující se ceny energií jedním z hlavních inflačních faktorů.

Ceny energetických komodit nerostou pouze v České republice, ale v celé Evropské unii. Už v únoru letošního roku ke zvyšování cen v EU nejvíce přispěly energie. Uveďme, že podle informací Eurostatu se situace podobně vyvíjela i v dubnu, kdy se v eurozóně na meziročním růstu inflace také z největší části podílely ceny energií, které se v meziročním srovnání zvýšily o 38 %, v celé EU poté o 36 %.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Tomio Okamura v rozhovoru mluvil o důvodech vysoké inflace, mezi které řadí prudce se zvyšující ceny energií, a kritizoval vládu za to, že situaci podle něj neřeší. Jako příklad pak uvádí právě nákup ruského plynu z Německa. 

V rámci ověření se nejdříve zaměříme na způsob nákupu plynu v případě Rakouska, Německa, Slovenska a Maďarska a následně na tvrzení, že ČR nakupuje plyn přes německé obchodníky, kteří podle Tomia Okamury nakupují plyn v Rusku. Na závěr ověříme cenu, za kterou se nakupuje plyn pro českou spotřebu.

Plyn v Rakousku, Německu, Slovensku a Maďarsku

Abychom zjistili původ, a tím i způsob nákupu plynu jednotlivých zemí, museli bychom zjistit, přes které obchodníky se plyn přeprodává, včetně jejich vzájemných vazeb. Trh s plynem je nicméně velmi komplexní a konkrétní struktury nákupu plynu ve zmíněných zemích nejsou v rámci dostupných zdrojů zveřejněné.

Obchodníci si zajišťují přepravu plynu potrubím, které do Česka vede především z Německa. Na základě dat Mezinárodní energetické agentury (IEA) následující tabulka popisuje, odkud geograficky proudí plyn do námi pozorovaných zemí (.xls; soubor lze stáhnout po přihlášení do databáze IEA).

Ačkoliv máme záznam o (fyzické) přepravě plynu do zmiňovaných zemí, tyto informace nemusí nijak vypovídat o struktuře nákupu plynu. Prakticky může do Česka totiž plyn téct z Německa, ale přeprodávat jej může jakýkoliv obchodník. Ten nemusí nezbytně pocházet ze země, ze které plyn fyzicky proudí.

Uveďme nicméně, že např. slovenské státní plynárny SPP, které jsou největším dodavatelem plynu na Slovensku, v nedávné době uzavřely nový kontrakt na nákup plynu pocházejícího z Norska. Ačkoli Slovensko novými smlouvami snížilo svou závislost na ruském plynu, podle slovenské vlády ho bude dále nakupovat, aby se naplnily zásobníky. Dodejme, že SPP s ruskou společností Gazprom Export uzavřelo smlouvu na dodávky zemního plynu v roce 2008. Podle dostupných informací SPP od tohoto kontraktu, který má platit až do roku 2028, neodstoupilo.

Maďarsko nakupuje velkou část plynu přímo z Ruské federace. Přímo s ruským Gazpromem má uzavřené smlouvy také rakouská ropná a plynárenská skupina OMV. Podobně je tomu i v Německu, kde mají kontrakty s Gazpromem uzavřené velcí dodavatelé plynu jako RWE či Uniper. Doplňme, že Německo odebírá zemní plyn také přímo z Norska.

Nákup plynu v České republice

V Česku plyn nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s ruským Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém (okamžitém) trhu v Evropě. 

Vít Brůha ze společnosti Centropol, která je s necelými 70 tisíci odběrných míst 6. největším dodavatelem plynu v ČR, v květnu zmínil, že pro Centropol přímý nákup od ruského plynárenského gigantu Gazprom není možný. Gazprom totiž podle něj obchodníkům nabízí jen prodej mnohonásobně větších objemů plynu, než jaká je spotřeba zákazníků Centropolu v Česku. Jednotliví menší čeští obchodníci si tak přímý nákup od Gazpromu nemohou dovolit. Podle Brůhy proto Centropol obchoduje s partnery, kteří v podstatě zprostředkovávají nákup plynu od Gazpromu. Uveďme, že infografika Eurostatu z roku 2020 značí, že za posledních pět let pocházelo téměř 100 % Českem spotřebovávaného plynu právě z Ruska. 

Podle Hospodářských novin pak aktuálně do Česka plyn přepravuje především německá společnost RWE Supply and Trading, odnož RWE, která zásobuje největšího dodavatele plynu u nás, firmu Innogy. Ta v ČR dodává plyn na téměř 1,2 milionu odběrných míst. Doplňme, že Innogy vlastní maďarská státní firma MVM, která pro ni spolu s výše zmiňovanou německou RWE zajišťuje plyn. Kde konkrétně pro Innogy plyn nakupují, společnost nesděluje.

Druhý největší tuzemský dodavatel plynu (s více než 500 tisíci odběrných míst) je polostátní ČEZ, který plyn nakupuje od různých obchodníků a podle informací z března 2022 pro konečné zákazníky nakupoval malý podíl plynu také přímo od ruského Gazpromu. Na začátku května poté zástupci ČEZ oznámili, že smlouva na přímý odběr plynu od Gazpromu letos skončí.

Uveďme tedy, že podle dostupných informací do Česka v posledních letech proudil plyn, který měl téměř ze 100 % původ v Rusku. Přesné informace o tom, od kterých obchodníků čeští dodavatelé plyn nakupují, však ve veřejně dostupných zdrojích nejsou dohledatelné. Dodejme, že ačkoliv společnosti Innogy z určité části zajišťuje plyn německá RWE, ani v tomto případě není jasné, o jaké procento objemu se jedná. Shrňme, že celkově nemůžeme potvrdit ani vyloučit, že plyn české firmy nakupují od německých subjektů.

Ceny zemního plynu

Co se týče cen plynu, určité informace nabízí databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) o pohybu zboží přes hranice. Hned na začátek nicméně uveďme, že tato statistika ČSÚ nevypovídá přesně o tom, odkud plyn konkrétně pochází, ani o tom, zda se tento zemní plyn z Česka nepřeprodává do dalších zemí. V přehledu ČSÚ lze nicméně dohledat, že průměrná cena zemního plynu v plynném stavu (tedy SITC 4: 3432), který byl do ČR dovezen z Ruska, odpovídala cca 0,47 eur/kg (8,5 Kč/m³), zatímco u plynu z Německa to bylo 0,59 eur/kg (10,7 Kč/m³). (Při přepočtu ceny za jeden kubický metr jsme vycházeli z toho, že 1 m³ zemního plynu má při daných standardních podmínkách hmotnost 1,406 kg (.pdf).)

Pokud bychom se zaměřili na aktuální období od ledna do konce dubna 2022, byla průměrná cena zemního plynu dovezeného do ČR již násobně vyšší: u plynu z Ruska se jednalo o 1,14 eur/kg (20 Kč/m³), u plynu z Německa o 1,33 eur/kg (23,2 Kč/m³).

Německá statistika Spolkového statistického úřadu takto podrobná data o cenách zemního plynu nenabízí a lze v ní dohledat jen čísla dohromady pro „topný plyn, zemní i průmyslově vyráběný“ (.pdf, str. 4; SITC 2: 34) za rok 2021. 

Nemáme tedy k dispozici přesná data, pro zajímavost nicméně uveďme, že zemní plyn např. podle dat ČSÚ tvoří naprostou většinu do ČR dovezených topných plynů. Průměrné ceny v tomto případě odpovídají 0,47 eur/kg u topných plynů z Ruska a 0,55 eur/kg z Německa. Průměrná hodnota plynu, který byl naopak dovezen z Ruska do Německa, podle německých statistik činila 0,25 eur/kg. Z těchto dat tak vyplývá, že cena topných plynů dovezených do ČR nejen z Německa, ale i z Ruska byla dvakrát vyšší než cena topných plynů, které z Ruska importovalo Německo.

Vzhledem k tomu, že z veřejně dostupných zdrojů nelze zjistit, odkud a za jaké přesné ceny se čeští dodavatelé zemní plyn konkrétně nakupují, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Výrok pochází z části rozhovoru, kde poslanec Okamura kritizuje vládu za nákup předraženého plynu. Redaktorka poukazuje na to, že plynová infrastruktura není ve vlastnictví státu, ale soukromých společností, což Tomio Okamura klade za vinu předchozím vládám ODS, ČSSD a KDU-ČSL. V dalších odstavcích se proto zaměříme na to, zda za privatizací této infrastruktury skutečně stály zmíněné strany. Jestli to byla nebo nebyla chyba, ponecháváme bez hodnocení.

K privatizaci českého plynárenství došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 v duchu nezbytné restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo k převedení 8 regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem.

Tzv. druhá privatizace českého plynárenství byla provedena v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD, vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Následně byly na základě usnesení vlády majetkové podíly státu v Transgas, a. s. a některých regionálních distribučních plynárenských společnostech prodány zahraničnímu investorovi. Kupní smlouva s nabyvatelem, společností RWE Gas AG, FNM podepsal 29. ledna 2002 (.pdf, str. 10) a kupní cena činila 4,1 mld. eur. Tímto rokem byla dokončena privatizace plynárenství (.pdf, str. 60).

Vzhledem k tomu, že v průběhu privatizačních fází skutečně vládly a o privatizaci rozhodovaly strany ODS, ČSSD a KDU-ČSL, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Tomio Okamura a hnutí SPD na začátku května 2022 informovali o plánovaném předložení zákona zmiňovaného ve výroku. Tomio Okamura ho na svém facebookovém profilu 11. května popisoval následovně: „Cílem toho zákona je, aby dodavatelé elektřiny měli povinnost dodávat elektřinu spotřebitelům s nižšími příjmy výhradně za cenu odpovídající jejím výrobním nákladům v rámci tzv. ‚sociálního tarifu‘, případně za cenu stanovenou nařízením vlády. Návrh zákona pevně definuje povinnosti osob zastupujících stát v orgánech energetických společností se státní majetkovou účastí hájit zájmy státu, včetně hlavních cílů energetické politiky státu a v souladu s péčí řádného hospodáře. Zákon dále stanoví nástroje státní energetické politiky, kterými jsou v první řadě povinnost dodavatelů elektřiny s majetkovou účastí státu dodávat elektřinu přednostně a přímo jejím distributorům na území České republiky alespoň v množství předpokládaném pro spotřebitele, a to za cenu, která neobsahuje nepřiměřený zisk korporace.“

Tomio Okamura tehdy také uvedl, že hnutí SPD Poslanecké sněmovně předloží tento návrh zákona „v nejbližších dnech“. Že SPD daný návrh připravuje a chystá se jej předložit, Tomio Okamura zmiňoval i v následujících příspěvcích ze 16. května.

K datu rozhovoru se však v přehledu návrhů zákonů, které byly předloženy Sněmovně, uváděný návrh SPD nenacházel. Poslední návrhy zákonů, které podali poslanci z SPD spolu se zástupci ostatních poslaneckých klubů, pocházejí z března 2022 a týkají se změn v zákoně o transplantacích a kritérií udržitelnosti při výrobě energie z biomasy (.pdf, str. 3). Naposledy hnutí SDP samostatně předložilo návrh zákona v polovině ledna 2022, ani ten se nicméně nevztahoval ke státní energetické politice. Ani mezi pozměňovacími návrhy poslanců SPD není žádný návrh týkající se přednosti spotřeby elektřiny českých domácností a firem před jejím exportem.

Jelikož oficiální web Poslanecké sněmovny k datu rozhovoru neobsahuje návrh, který ve výroku popisuje Tomio Okamura, a hnutí SPD ho tedy ještě (k 30. květnu) oficiálně nepodalo, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Tomio Okamura mluví o minulém volebním období Poslanecké sněmovny, které trvalo od roku 2017 do roku 2021. V našem hodnocení se tedy zaměříme hlavně na tyto roky. Nejprve se podíváme na to, zda šéf hnutí SPD prosazoval energetickou bezpečnost. Ve druhé části našeho hodnocení prozkoumáme, jestli požadoval i menší závislost na ruském plynu. Závěrem se zaměříme také na to, zda byl Tomio Okamura skutečně jediným politikem, který energetickou bezpečnost prosazoval.

Energetická bezpečnost

O tom, že by se Česko mělo zasadit o svou energetickou bezpečnost, hovořil Tomio Okamura opakovaně, například na svém twitteru na jaře roku 2020 nebo během sjezdu hnutí SPD v létě roku 2019. Pojem energetická bezpečnost je docela obecný a ve veřejně dostupných zdrojích jsme nenašli, že by ho předseda hnutí SPD nějak konkrétně specifikoval. V oblasti energetiky však SPD prosazuje energetickou soběstačnost České republiky, dostavbu jaderných bloků v Dukovanech a důrazně se vymezuje proti zelené politice Evropské unie.

Všechna tato témata jsou i součástí volebního programu, se kterým se hnutí SPD ucházelo v minulých sněmovních volbách o přízeň voličů. V něm se rovněž objevila podpora individuálních projektů solární, vodní a větrné energetiky a odmítnutí další privatizace energetických sítí.

Závislost na ruském plynu

Tomio Okamura v námi ověřovaném výroku zároveň tvrdí, že v rámci energetické bezpečnosti prosazoval, aby Česko přestalo být závislé na ruském plynu. (Jak jsme již uváděli v jiném odůvodnění, v roce 2020 činila závislost Česka na ruském plynu 66 %, z jiných zdrojů pocházelo jen 34 % dodávek plynu.)

Zemnímu plynu se Tomio Okamura věnoval v příspěvku na svém facebookovém profilu v prosinci 2020, kdy komentoval možný vývoj situace v energetice: „Buď postavíme další naše jaderné reaktory, které nahradí výpadek energie z uhlí, anebo přejdeme na plynovou energetiku. Zásadní otázka zní, odkud plyn bude přicházet a kdo bude kontrolovat jeho cenu. Jsou jen dvě možnosti. Buď to bude Německo, anebo USA. Německo, pokud půjde ruský plyn přes Nord stream 2, a USA, pokud Nord stream 2 nebude dokončen a plyn budeme kupovat přes Ukrajinu, která je fakticky pod naprostým vlivem USA. Závěr je prostý a znamená ohrožení energetické bezpečnosti ČR a růst cen energií,“ napsal tehdy šéf hnutí SPD. Ačkoliv tedy Tomio Okamura problematiku zemního plynu komentoval, nevyplývá z této citace, že by volal po snížení závislosti na plynu z Ruska.

Vůči plynovým elektrárnám se v roce 2020 na půdě Poslanecké sněmovny vyjádřil kriticky i místopředseda hnutí SPD Radim Fiala. Řekl ale pouze to, že jsou podle něj stejně neekologické jako ty uhelné. Ruský plyn poté Tomio Okamura zmínil v pořadu Aréna Jaromíra Soukupa na jaře 2021, v němž bylo jedním z témat i to, zda by bylo připuštění ruského Rosatomu do tendru na dostavbu dalších jaderných bloků v Dukovanech bezpečnostním rizikem, či nikoliv (video, čas od 31:36). V této souvislosti tehdy Tomio Okamura řekl (video, 35:06), že kdyby k dostavbě Dukovan nedošlo, hrozí po roce 2035 „paradoxně závislost na ruském plynu“. Předseda hnutí SPD nicméně v této politické debatě nikterak nevyzval k omezení závislosti na plynu z Ruska.

Z veřejně dostupných vyjádřeních ani v mediální databázi Newton jsme nedohledali, že by Tomio Okamura vyzýval ke snížení závislosti na ruském plynu, a to ani jinde než přímo v Poslanecké sněmovně. Hnutí SPD naopak na svém webu v květnu 2021 uvedlo, že ruský plyn Česko potřebuje, a zároveň kritizovalo českou závislost na Německu a západní Evropě.

Podpora energetické bezpečnosti u jiných politických stran

Nyní se zaměříme na to, zda byl Tomio Okamura skutečně jediným politikem, který dle svých slov prosazoval energetickou bezpečnost. Každý politik si pod pojmem energetická bezpečnost může představovat něco jiného, zaměříme se proto na myšlenky hnutí SPD ohledně energetiky, které jsme zmínili na začátku našeho odůvodnění. Nebudeme se zabývat tím, že se ostatní politici stavěli proti ruskému plynu. Jak jsme již uvedli výše, nenašli jsme, že by Tomio Okamura něco takového skutečně prosazoval.

O energetické bezpečnosti hovořili zástupci dalších stran, ne pouze SPD. „Musíme si uvědomit, že naše země musí být energeticky soběstačná a bezpečná,“ uvedl například v únoru roku 2021 poslanec za ODS Zahradník a následně se ve Sněmovně kriticky vyjádřil k obnovitelným zdrojům. Podpořil tak soběstačnost, kterou prosazuje SPD, a rovněž zmínil i energetickou bezpečnost.

Energetickou soběstačnost pak přímo na půdě Sněmovny podpořil svými slovy i tehdejší poslanec za KSČM Leo Luzar. „Energetická soběstačnost České republiky je absolutní nezbytností“, sdělil do pléna v dubnu minulého roku. „Zajištění energetické soběstačnosti, respektive bezpečnosti dodávek energie, je naprosto nutnou podmínkou pro chod české ekonomiky,“ řekl zase bývalý předseda vlády Andrej Babiš, rovněž na jaře 2021.

Koalice Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) na svém webu již minimálně od konce dubna 2021 uváděla: „Odmítáme rezignovat na energetickou bezpečnost, soběstačnost a nezávislost. Naši budoucnost vidíme v kombinaci jaderné energie a decentralizovaných obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaiky na střechách (…).“ Koalice Spolu tedy podpořila jak jadernou energetiku, po které volá SPD, tak i další postoj tohoto hnutí – energetickou soběstačnost. Středopravé uskupení Spolu navíc i přímo vyzvalo k energetické bezpečnosti.

Co se týče plánované dostavby Dukovan, která se řešila v minulém volebním období, podporovalo hnutí SPD, aby se tendru účastnil i ruský Rosatom, který měl o dostavbu Dukovan zájem. Podle Okamury by měl být připuštěn (video, čas 33:40) do tendru, aby Česko mělo „co nejlepší podmínky“. Místopředseda SPD Radim Fiala považoval důvody případného vyřazení Ruska za ideologické, nikoliv bezpečnostní.

Zástupci tehdejší opozice z řad dnešních vládních stran naopak upozorňovali na bezpečnostní rizika spojená s účastí Ruska na tendru. Plán na rozšíření jaderných bloků však nezavrhovali. Poslanec Žáček z ODS pak v souvislosti s dostavbou Dukovan zmínil přímo pojem energetická bezpečnost. „Významně pochybuji o tom, že je v zájmu České republiky přenechat takto významnou strategickou zakázku pro naši energetickou bezpečnost společnostem, které pocházejí a jsou napojené na nedemokratické režimy,“ řekl v březnu minulého roku. Po vrbětické kauze v dubnu roku 2021 nicméně sama Babišova vláda vyřadila Rosatom ze hry.

O dva roky dříve na půdě Sněmovny uvedl tehdejší premiér Andrej Babiš při interpelacích k dostavbě Dukovan, že „nadále prioritou naší vlády je energetická bezpečnost“. O chvíli později dodal: „Výstavba nových jaderných elektráren je proto otázkou energetické bezpečnosti.“ Energetickou bezpečnost jako prioritu označil premiér Babiš na půdě Sněmovny i o rok později.

Tomio Okamura a jeho SPD rovněž nebyli jediní, kdo bojoval například proti zelené politice Evropské unie. Nezařazený poslanec a zakladatel Trikolóry Václav Klaus ml. se v květnu 2020 ve Sněmovně důrazně ohradil proti tzv. Green Dealu, jehož cílem je v rámci Unie dosáhnout do roku 2050 emisní neutrality. V časopisu Týden rovněž vyšel jeho komentář s názvem „Zrušme Green Deal!“.

Na závěr si shrňme naše hodnocení. Některé požadavky hnutí SPD v oblasti energetiky, jako je soběstačnost a dostavba jaderných bloků v Dukovanech, podporovaly i jiné politické strany a hnutí. Někteří jejich zástupci navíc zmiňovali přímo pojem „energetická bezpečnost“. Tomio Okamura také nikde nevyzval k tomu, aby Česko snížilo závislost na plynu z Ruska. Jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Na úvod se podívejme na kontext, ve kterém výrok Tomia Okamury zazněl. Politik mluvil (video, čas 5:28) o tom, že v Česku nakupujeme zemní plyn „přes německé obchodníky 3× dráž,“ na což redaktorka reagovala dotazem na zdroje, ze kterých předseda SPD vychází: „Mě by zajímalo, kde jste vzal to 3× dráž. Kde berete ta čísla.“ Výrok Tomia Okamury je tedy odpovědí na přímou otázku redaktorky.

Vladimír Štěpán je jednatelem společnosti ENAS a v českých médiích je prezentován jako energetický expert. Na konci dubna v rozhovoru pro iDnes.cz uvedl, že plyn, který Česko nakupuje, je třikrát dražší. Jeho cena je pak prý určená (video, čas 5:10) poptávkou na burze, a ne dvoustrannou smlouvou mezi daným státem a Ruskem. Jako příklad státu, který nakupuje plyn přímo od Ruska na základě oboustranné smlouvy, označil Slovensko. 

Tomio Okamura se rovněž odvolává na Ivana Noveského, bývalého místopředsedu (.pdf) Energetického regulačního úřadu, kterého do funkce jmenovala tehdejší předsedkyně Alena Vitásková. „Ta cena v těch dlouhodobých kontraktech je na půlce, někdy i na třetině tý ceny, co je na burze.“, řekl (video, čas 8:20) Ivan Noveský o zemním plynu v půlce ledna v pořadu O čem se mlčí, kde je častým hostem. V jednom z dalších dílů (video, čas 6:08) pak doporučil, aby Česko uzavřelo dlouhodobý kontrakt na nákup plynu s Ruskem, například po vzoru Německa, Maďarska nebo Srbska.

Musíme však upozornit, že ceny kontraktů na nákup plynu jsou tajné a nedokážeme proto ověřit, zdali jsou tvrzení Vladimíra Štěpána a Ivana Noveského skutečně pravdivá.

Co se týče toho, jak nakupují zemní plyn čeští obchodníci, data Mezinárodní energetické agentury (IEA) ukazují, že plyn proudil v posledních 12 měsících do tuzemska pouze přes Německo. Zemní plyn do Česka pak nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém trhu v Evropě. Statistický úřad Eurostat uvádí, že v roce 2020 pocházelo 100 % importovaného plynu z Ruska. Česko jakožto stát žádný plyn nenakupuje, plyn si totiž v Česku kupují soukromé energetické společnosti.

Žádné informace o tom, za kolik si jednotlivé energetické společnosti nasmlouvaly a nakoupily plyn, nejsou k dispozici. „V energetice existují soukromé firmy, z nichž každá má nějakou nákupní strategii plynu,“ uvedl pro AFP Petr Průcha, ředitel sekce Retail Energy Management v Innogy ČR. Za jaké ceny pak obchodníci nakupují plyn přímo od ruského Gazpromu, rovněž nejsou veřejně k dispozici, což potvrdil také hlavní ekonom skupiny ČEZ Pavel Řežábek.

Nápomocná nejsou ani data Eurostatu o tom, jaké jsou v zemích Evropské unie ceny plynu pro spotřebitele. Ty totiž podléhají mnoha faktorům, a ne jenom ceně, za kterou ho daná energetická společnost nakoupila. Srovnání cen pro zákazníky tedy nutně neimplikuje, za kolik ho distribuční firmy nakupují.

Tomio Okamura v tomto svém výroku pouze odpovídá na dotaz redaktorky ohledně zdrojů, ze kterých vychází. Vyjádření expertů nepoužívá jako argument k podpoření svého vlastního tvrzení o cenách elektřiny. Zkoumáme zde tedy pouze to, jestli Tomio Okamura věrně popsal vyjádření Vladimíra Štěpána a Ivana Noveského, což skutečně udělal a jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Tomio Okamura v rozhovoru pro Českou televizi tvrdí, že podle odborníka na energetiku Vladimíra Štěpána Česko nenakupuje plyn přímo od Ruska skrz dlouhodobé kontrakty, ale přes Německo. V důsledku toho je prý plyn v Česku dražší. V rámci odůvodnění výroku se proto zaměříme na to, jestli Vladimír Štěpán takto mluvil o slovenském kontraktu na dodávky plynu, a pro kontext se zaměříme i na pravdivost Štěpánových vyjádření. Doplňme, že Tomio Okamura měl zjevně slovy „2× méně“ na mysli dvakrát nižší cenu.

Vladimír Štěpán je jednatelem společnosti ENAS a v českých médiích je prezentován jako energetický expert. Na začátku dubna letošního roku pro Parlamentní listy uvedl, že „ceny plynu pro odběratele jsou v Česku dvakrát vyšší než například na Slovensku“. V rozhovoru pro iDnes pak zase řekl, že Slovensko pokrývá většinu své spotřeby plynu z dlouhodobého dvoustranného kontraktu. Česko oproti tomu podle Štěpána musí nakupovat plyn na burze, a kvůli tomu je dražší.

Na Slovensku je největším dodavatelem plynu společnost Slovenský plynárenský priemysel (SPP), která v roce 2020 zajišťovala více než polovinu dodávek jak do domácností (.pdf, str. 33), tak do podniků (str. 35). 100% akcionářem SPP je slovenské Ministerstvo hospodářství.

SPP má dlouhodobou smlouvu s Gazpromem, což je ruský producent zemního plynu, který většinově vlastní stát. Současný kontrakt byl podepsán v roce 2008 na 20 let dopředu s tím, že celkově má Slovensko nakoupit zhruba 130 miliard kubíků zemního plynu. Cena kontraktu je však obchodním tajemstvím. Kromě toho nakupuje státní SPP plyn i na burze a od jiných obchodníků. Uveďme, že data Eurostatu ukazují, že mezi lety 2012 až 2020 činil import zemního plynu na Slovensko v průměru zhruba 4–5 miliard kubíků.

Dodejme, že o tři dny později, kdy vyšel námi ověřovaný rozhovor s Tomiem Okamurou, oznámil slovenský ministr hospodářství Richard Sulík, že státní SPP podepsala nové kontrakty na zemní plyn. V důsledku toho se má do konce roku 2023 snížit slovenská závislost na dodávkách z Ruska asi o 65 %.

Co se týče toho, jak nakupují zemní plyn čeští obchodníci, data Mezinárodní energetické agentury (IEA) ukazují, že plyn proudil v posledních 12 měsících do tuzemska pouze přes Německo. Zemní plyn do Česka pak nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém trhu v Evropě. Statistický úřad Eurostat uvádí, že v roce 2020 pocházelo 100 % importovaného plynu z Ruska.

Česko jakožto stát žádný plyn nenakupuje, plyn si totiž v Česku kupují soukromé energetické společnosti. Je nicméně nutné dodat, že ČEZ je ze 70 % vlastněn státem a v roce 2020 ovládal v tuzemsku 14 % trhu se zemním plynem. Pražská plynárenská, která ve stejném roce ovládala 12,5 % trhu, zase 100% patří do vlastnictví hlavního města. Významný podíl na distribuci zemního plynu ale v Česku mají třeba společnosti Innogy nebo E.ON. První zmiňovaná patří pod státní maďarskou společnost, druhá je vlastněna (.pdf, str. 20) soukromými investory. Tomio Okamura přitom v námi ověřovaném rozhovoru privatizaci „strategické infrastruktury“ kritizoval.

Žádné informace o tom, za kolik si jednotlivé energetické společnosti nasmlouvaly a nakoupily plyn, nejsou k dispozici. „V energetice existují soukromé firmy, z nichž každá má nějakou nákupní strategii plynu,“ uvedl pro AFP Petr Průcha, ředitel sekce Retail Energy Management v Innogy ČR. Ceny, za které pak obchodníci nakupují plyn přímo od ruského Gazpromu, také nejsou veřejně k dispozici, což potvrdil hlavní ekonom skupiny ČEZ Pavel Řežábek.

Z veřejně dostupných zdrojů tedy nedokážeme ověřit, zda sousední Slovensko kupuje plyn dvakrát levněji než čeští dodavatelé. Ceny, za které české společnosti plyn nakupují, totiž nejsou veřejně k dispozici. Také nelze zjistit, jakou částku si SPP sjednala s Gazpromem. Nedokážeme tedy ověřit, jestli je tvrzení Vladimíra Štěpána pravdivé, a potažmo ani vyvrátit či potvrdit to, jestli je výrok Tomia Okamury zavádějící. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Na úvod zasaďme výrok do kontextu. Tomio Okamura se 16. května 2022 setkal s poradcem prezidenta Zemana Martinem Nejedlým. Pro Deník N předseda hnutí SPD uvedl, že předmětem jednání byla energetika. Hnutí SPD odmítá uvalení embarga na ruský plyn a s Nejedlým se Okamura shoduje na tom, že by geopolitika měla jít v tomto případě stranou. Schůzku podle Tomia Okamury inicioval Martin Nejedlý.

Uveďme, že Martin Nejedlý je členem expertního týmu prezidentské kanceláře od roku 2013, kdy Miloš Zeman poprvé nastoupil do prezidentského úřadu. V roce 2014 se navíc stal i prezidentovým externím poradcem. Na obou těchto pozicích působí (.pdf) dodnes. Média Nejedlého označují za klíčového muže okolí prezidenta Zemana.

Otázkou tedy je, zda podobné schůzky absolvoval i premiér Fiala, případně další politici. V následujících odstavcích se budeme zabývat schůzkami, o kterých existují veřejně dostupné informace. Tomio Okamura se ostatně zřejmě odkazuje právě na takové schůzky, když svůj výrok směrem k redaktorce doplňuje obratem „jak víte“.

Předseda vlády Petr Fiala od svého nástupu na konci minulého roku pravidelně navštěvuje Miloše Zemana. Na těchto schůzkách se dohodli na začátku letošního roku. V sobotu 21. května se sešli prezident Zeman, jeho tým poradců a Petr Fiala, aby probrali zahraniční politiku či situaci související s probíhající válkou na Ukrajině. Schůzky se účastnil i prezidentův poradce Nejedlý, což v pořadu Prostor X později potvrdil také předseda vlády. Nejednalo se ovšem o samostatnou schůzku bez přítomnosti hlavy státu.

Premiér Fiala se dříve, konkrétně pár dní před vznikem svého kabinetu, sešel s vedoucím kanceláře prezidenta republiky Vratislavem Mynářem. Účast Martina Nejedlého na této schůzce mluvčí ODS vyloučil.

Doplňme, že s Vratislavem Mynářem se v prosinci loňského roku dvakrát sešel i předseda hnutí STAN Vít Rakušan. Podle serveru Neovlivní.cz se s Mynářem a Nejedlým setkal v lednu roku 2018 také tehdejší premiér Andrej Babiš.

Tomio Okamura má tedy pravdu v tom, že Petr Fiala pravidelně navštěvuje Pražský hrad, v minulosti dokonce jednal osobně s hradním kancléřem Mynářem. Předseda hnutí SPD nicméně dává svá setkání s Martinem Nejedlým do souvislosti s hradními návštěvami premiéra Fialy, které byly jiného charakteru. Ten totiž se samotným Martinem Nejedlým podle veřejně dostupných informací nikdy schůzku neměl. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Poslanci SPD v tomto volebním období skutečně podali několik návrhů zákonů týkajících se úpravy daně z příjmů fyzických osob. Hned na začátku volebního období 1. listopadu 2021 podala skupina 14 poslanců SPD dva návrhy novely zákona o daních z příjmu.

V rámci tisku č. 22 navrhovali od roku 2022 zvýšit (.pdf, str. 10) daňové „zvýhodnění na vyživované děti žijící s poplatníkem daně ve společně hospodařící domácnosti – v případě jednoho vyživovaného dítěte na 30 408 Kč ročně, v případě druhého vyživovaného dítěte na 38 808 Kč ročně a v případě třetího (a každého dalšího) vyživovaného dítěte na 96 816 Kč ročně“. V současnosti je daňová sleva na jedno dítě poloviční, tedy přibližně 15 tisíc Kč.

V současně podaném návrhu v rámci sněmovního tisku č. 23 poslanci SPD navrhovali (.pdf) opět s účinností od roku 2022 zvýšit základní slevu na poplatníka. Tu chtěli zvýšit ze současných 30 840 Kč na 37 260 Kč (.pdf, str. 4). Návrh obsahuje také zvýšení (str. 11–12) slevy na manžela (manželku), základní roční slevy na invaliditu, slevy na držitele průkazu ZTP/P a slevy na studenta.

K oběma návrhům vydala svá stanoviska ještě vláda Andreje Babiše 13. prosince 2021. K návrhu na zvýšení slevy na děti vláda uvedla (.pdf, str. 1), že se jedná o řešení „značně nesystémové a nevyvážené a jeho konkrétní nejednotné procentní navýšení není nijak odůvodněno“. Ani s návrhem na zvýšení slevy na poplatníka a dalších slev vláda nesouhlasila (.pdf), v tomto případě argumentovala především dopadem na veřejné rozpočty.

Ani jeden z návrhů SPD zatím nebyl Sněmovnou ani jejími výbory projednán, a tak není jasné, jak se k nim postaví poslanci současné vládní koalice. Tomio Okamura nicméně ve svém výroku nijak nekonkretizuje, která vláda měla jejich návrhy zamítnout. Jelikož poslanci hnutí SPD skutečně předložili zmíněné návrhy a vláda (Andreje Babiše) k nim vydala nesouhlasná stanoviska, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Zvyšující se ceny potravin se dotýkají takřka celého světa. Hlavními důvody jsou problémy v dodavatelských řetězcích během pandemie covidu-19, sucho nebo růst cen obilí či ropy kvůli ruské invazi na Ukrajinu. Výjimkou není ani region střední Evropy včetně České republiky.

V České republice platí od 1. ledna 2015 tři sazby daně z přidané hodnoty (DPH). Základní činí 21 %, snížené potom 15 % a 10 %. Do snížené 15% sazby se řadí zejména potraviny, nealkoholické nápoje, zdravotnické pomůcky, palivové dřevo atd. Daň ve výši 10 % se poté vztahuje např. na dětskou výživu, pitnou vodu, některé druhy speciálních mouk, výrobky určené k přípravě bezlepkových potravin, noviny nebo knihy.

Doplňme, že ministr zemědělství Zdeněk Nekula v květnu odmítl, že by se měla snížit DPH na základní potraviny, jako se to děje v jiných zemích. Jako důvod uvedl negativní dopady tohoto snížení na státní rozpočet.

Podívejme se nyní na situaci v ostatních zemích střední Evropy, kam se kromě Česka obvykle řadí Německo, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Rakousko a Maďarsko.

V Maďarsku platí dvě snížené sazby DPH na potraviny. První je 18 %, která se podle maďarského zákona vztahuje například na jídlo s sebou, výrobky z mouky, obilovin, mléka či škrobu nebo na mléčné produkty (§ 82 a příloha 3/A). Druhá je 5 %, která platí pro některé druhy potravin, zejména pro maso, ryby, vejce a mléko. Dále se vztahuje např. na restaurační a cateringové služby (příloha 3). Kvůli rostoucím cenám potravin se maďarská vláda rozhodla od 1. února 2022 zastropovat ceny vybraných potravin, konkrétně mouky, cukru, slunečnicového oleje, mléka, „vepřové kýty a kuřecích prsou“.

Situace v Německu je taktéž odlišná od České republiky. Základní sazba daně z přidané hodnoty zde činí 19 %, snížená poté 7 %. Právě do snížené sazby patří s určitými výjimkami většina potravin, zvláště ty základní včetně masa, mléka, pečiva či zeleniny. Doplňme, že v roce 2020 došlo kvůli dopadům pandemie covidu-19 k dočasnému snížení sazeb DPH na 16 a 5 %, v případě restauračních a stravovacích služeb poté do prosince 2022 platí snížená sazba 7 % (namísto původní základní sazby 19 %). Německá federace spotřebitelských organizací nicméně požaduje snížení DPH na základní potraviny na 0 % vzhledem k rostoucím cenám potravin.

V Polsku pak vláda v lednu 2022 oznámila úplné zrušení DPH u většiny potravin s platností od 1. února 2022 na půl roku. Před zavedením opatření se na tyto potraviny vztahovala daň ve výši 5 %. Upřesněme, že v současnosti se tak nulová DPH týká např. masa, ryb, mléčných výrobků, vajec, pečiva, ovoce, zeleniny či dětské výživy (příloha 10, položky 1–18).

Nižší sazbu DPH na potraviny uplatňují také v Rakousku, konkrétně 10% DPH (.pdf, str. 21, 65–67), to se dále vztahuje například také na knihy nebo farmaceutické produkty. V červenci roku 2020 se rakouská vláda rozhodla snížit DPH na 5 % v případě nápojů a pokrmů konzumovaných v restauracích, vstupenek do kin a divadel a další. Toto opatření ovšem platilo pouze do konce roku 2021. Nicméně stejně jako v Německu, také v Rakousku chtějí například sociální demokraté zrušit DPH na základní potraviny.

Na Slovensku v roce 2020 rozšířili snížené 10% sazby DPH na potraviny, na které se dříve vztahovala základní sazba ve výši 20 %. Toto snížení platí i dnes a týká se zejména ovoce, zeleniny či většiny druhů pečiva, dříve již platila snížená sazba DPH na máslo či mléko. Podle slovenské poslankyně Evy Antošové by snížení sazby DPH na 10 % u všech druhů potravin mělo výrazný dopad na státní rozpočet, a proto vláda vybrala především zdravé potraviny. Ze seznamu, který lze nalézt ve slovenském zákoně o DPH (příloha č. 7), nicméně vyplývá, že se snížená 10% sazba týká velké části potravin.

Ve Slovinsku poté pro DPH na potraviny (.pdf, str. 1) platí snížená sazba 9,5 %, která se dále týká například léčivých přípravků nebo i vnitrostátní dopravy. Standardní sazba DPH činí 22 %.

Na závěr tedy shrňme, že v České republice se skutečně na potraviny vztahuje DPH ve výši 15 %. Výjimky platí jen pro velmi úzkou skupinu výrobků – v podstatě jen pro dětskou výživu a některé speciální mouky či mouky a směsi pro přípravu bezlepkových potravin. Vyšší než 15% DPH na určité potraviny poté ze zemí střední Evropy platí v Maďarsku a na Slovensku. Na Slovensku se nicméně na velkou část potravin místo základní 20% sazby vztahuje snížené DPH ve výši 10 %. V Maďarsku poté místo standardní 18% daně platí 5% DPH pro část základních potravin, mezi kterými je maso, vejce a mléko. Česká republika je tak jediným státem střední Evropy, kde je zavedena na naprostou většinu potravin (včetně těch základních) daň, která dosahuje 15 %. Výrok Tomia Okamury z tohoto důvodu hodnotíme jako pravdivý.

Tomio Okamura mluví o pozměňovacím návrhu (.docx), který v rámci projednávání návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2022 podal poslanec SPD Jan Hrnčíř. O zákonu poslanci hlasovali 10. března 2022, Jan Hrnčíř svůj návrh podal již 18. února.

V pozměňovacím návrhu (.docx), nazvaném Snížení odvodů do rozpočtu EU a ponechání finančních prostředků pro boj s inflací a růstem cen energií, poslanec SPD navrhuje převést 30 miliard Kč z rozpočtové položky Odvody do rozpočtu Evropské unie do Vládní rozpočtové rezervy. Tyto finanční prostředky se podle Jana Hrnčíře mají „ponechat v České republice na snížení dopadu růstu cen energií a vysoké inflace pro obyvatele“.

K návrhu Jana Hrnčíře se později připojil také poslanec SPD Karel Sládeček, o jejich návrhu Sněmovna hlasovala 10. března. Pozměňovací návrh byl zamítnut – proti hlasovalo 149 poslanců, pro byl jen poslanecký klub SPD a dva poslanci hnutí ANO, Andrej Babiš a Jan Kubík.

Tomio Okamura (SPD) mluví o částce 94 miliard korun navíc, o kterou by měla inflace navýšit příjmy již schváleného státního rozpočtu. Při schvalování státního rozpočtu vláda vycházela (.pdf, str. 2) z lednové makroekonomické predikce, která předpokládala průměrnou míru inflace za rok 2022 8,5 %.

Schválený rozpočet počítal s tím, že v roce 2022 budou celkové daňové příjmy ve státním rozpočtu odpovídat částce (.xlsx) 1,360 bilionu korun. Skutečné daňové příjmy v období leden až duben poté dosahují výše 422,38 miliard korun – tedy 31,1 % ze sumy schválených daňových příjmů. Podobnou výši plnění (30,1 %) poté vykazují také daňové příjmy bez započítání pojistného na sociální zabezpečení (SZ). V tomto případě schválená částka na rok 2022 činí 733,59 mld. Kč, skutečná vybraná částka prozatím 220,57 mld. Kč. Doplňme, že podobnou výši plnění v prvním čtvrtletí, co se týče daňových příjmů, vykazovaly i rozpočty (.xlsx) v předchozích letech.

Vyjádření o tom, že by díky inflaci mělo dojít k navýšení příjmů státního rozpočtu přibližně o 100 mld. Kč, pak zaznívají převážně z opozice. Exministr Karel Havlíček (ANO) k tomu pro Lidové noviny řekl: „Inflace vládě pomohla až stovkou miliard korun. V hrubém vyjádření, protože také jí inflace samozřejmě zvyšuje náklady.“ 

S tím nicméně nesouhlasí vládní poslanci, ministr financí Stanjura (ODS) např. uvedl: „Opoziční výkřiky o 70, 90 či stovce miliard inflačních příjmů v rozpočtu nelze brát vážně. Pro představu, výnos daně z přidané hodnoty (největší část příjmu státního rozpočtu – pozn. red.) závisí především na spotřebě domácností, jejíž tempo růstu odhadujeme na 12 procent. Kdybychom měli na DPH do státního rozpočtu vybrat oněch 70 miliard korun navíc, vyžadovalo by to dvojnásobný růst spotřeby. A to jednoduše není reálné, protože ekonomika kvůli válce na Ukrajině výrazně ochlazuje.“ Dodejme, že dle Stanjury Ministerstvo financí počítá s tím, že inflace navýší příjmy rozpočtu o maximálně 15 miliard korun.

Ačkoliv je těžké určit, jaký dopad skutečně bude mít inflace na příjmovou stránku státního rozpočtu, odhady, které hovoří o navýšení rozpočtu o cca 100 miliard, skutečně existují. Model webu Seznam Zprávy hovoří konkrétně o 97 miliardách, tedy o částce velmi podobné, kterou ve výroku zmiňuje Tomio Okamura.

Upřesněme, že odhad Seznam Zpráv pracuje s tím, že „pokud se daně a sociální pojistné udrží na úrovni z dubna až do konce roku“, vyberou finanční úřady celkem 1,457 bilionu Kč, což je skutečně o 97 mld. Kč více, oproti schváleným příjmům 1,360 bilionu Kč. 

Pro úplnost nicméně dodejme, že model Seznam Zpráv není zcela bezproblémový. Redakce totiž srovnává pouze nominální výši celkových daňových příjmů z minulých let a vychází z toho, že míra meziročního nárůstu těchto příjmů za první čtvrtletí obvykle zhruba odpovídá míře meziročního nárůstu daňových příjmů za celý rok. Nelze nicméně s přesností určit, jaký podíl v nárůstu daňových příjmů představuje neočekávaná inflace. Vysoká míra inflace totiž zvyšuje ceny v ekonomice, což současně znamená vyšší inkaso daně z přidané hodnoty nebo daní z příjmů. Do výše celkových daňových příjmů také vstupují i jiné faktory než samotná inflace. V minulých letech vznikly např. nečekané výpadky, poté co byl vyhlášen lockdown. Samy Seznam Zprávy poté uvádějí, že jejich model nemusí platit vždy.

Na podporu obnovitelných zdrojů se vynakládá zhruba 45 miliard korun ročně. Část z toho platí stát ze svého rozpočtu, zbytek zaplatí spotřebitelé formou speciálního poplatku ve fakturách na elektřinu. „Na podporované zdroje je ročně vynakládáno více než 45 mld. Kč. Částečně se na této částce podílejí jak spotřebitelé elektřiny svými platbami v ceně elektřiny, tak i státní rozpočet, který ročně alokuje na tuto podporu 26,185 mld. Kč,“ uvedl před třemi lety René Neděla, náměstek Ministerstva průmyslu a obchodu.

Z údajů Ministerstva průmyslu a obchodu vyplývá, že v roce 2021 na obnovitelné zdroje vynaložil stát formou dotací 26 miliard korun. Obdobnou částku vyplatilo (.pdf, str. 109) Ministerstvo i v minulých letech, v roce 2020 to bylo 26,6 miliard korun, v roce 2019 26,2 miliard korun, v roce 2018 24,2 miliard korun a o rok dříve 25,1 miliard korun. Pro letošek se nicméně počítá s částkou o něco nižší, konkrétně 19 miliardami korun, snížení částky ale podle Ministerstva mají pokrýt úspory.

Pokud tedy odečteme od 45 miliard částku 26 miliard (kolem které se státní podpora v minulých letech pohybovala), dostaneme se na číslo 19 miliard. Těchto 19 miliard platí nejenom občané, jak uvádí Tomio Okamura, ale spotřebitelé obecně, kam spadají i firmy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Tomio Okamura mluví o 45 miliardách korun, které ročně Česko vynakládá na podporu obnovitelných zdrojů energie (OZE). Z toho 19 miliard korun mají podle Okamury platit přímo občané, což ve skutečnosti znamená, že je platí spotřebitelé formou poplatku ve fakturách na elektřinu. Podrobněji jsme se tímto tématem zabývali v jiném našem odůvodnění, kde jsme slova Tomia Okamury označili v rámci naší metodologie jako pravdu s výhradou. V tomto odůvodnění se zaměříme na to, jestli tyto peníze musí Česko platit kvůli Evropské unii.

Tato konkrétní podpora zelené energetiky, o které mluví šéf hnutí SPD, je reakcí (.pdf, str. 109) na směrnici Evropské unie z roku 2009. Tehdy se totiž unijní představitelé dohodli, že do roku 2020 musí 20 % unijní spotřeby energie pocházet z obnovitelných zdrojů. Pro každý stát je cíl nastaven na jiné úrovni, a to vzhledem k výchozí pozici a celkovému potenciálu využití obnovitelných zdrojů. V případě Česka byla tato hranice stanovena (.docx, str. 6) na 13 % a poprvé byla překonána již v roce 2013, tedy o 7 let dříve, než činil unijní závazek.

V roce 2018 poté vstoupila v platnost nová revidovaná směrnice, podle níž musí do roku 2030 pocházet z obnovitelných zdrojů 32 % spotřeby energie Evropské unie. Evropská komise nyní dokonce posuzuje, zda tento cíl v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině nezvýšit na 45 %.

Evropská unie ovšem neurčuje, jak konkrétně mají jednotlivé státy tohoto podílu dosáhnout. Jak vyplývá (.zip) ze zpráv o pokroku všech členů Evropské unie, volí si každá země do určité míry vlastní politiku. Náklady jednotlivých zemí a jejich přístupů se nicméně výrazně liší. Dle nejnovější zprávy Rady evropských energetických regulátorů (CEER), která srovnává různé přístupy k podpoře obnovitelných zdrojů energie za roky 2018 a 2019, je v přepočtu na MWh elektřiny z obnovitelných zdrojů podpora (.pdf, str. 30) v Česku nejvyšší z 27 evropských zemí: přibližně 200 €/MWh.

Česká republika na podporu OZE vydává v přepočtu na MWh výrazně více peněz než většina evropských států. 45 miliard, které v Česku na podporu obnovitelných zdrojů každoročně dáváme, tedy není důsledkem unijní směrnice, ale spíše jiných faktorů. Jiné státy totiž dokáží obnovitelné zdroje podporovat s výrazně nižšími náklady.

Tomio Okamura tedy správně poukazuje na to, že podpora obnovitelných zdrojů energie vychází z „příkazu“ Evropské unie, respektive její směrnice. Konkrétní způsob podpory a její výše, které se v Česku obnovitelným zdrojům dostává, ale již s unijní směrnicí přímo nesouvisí, jak je vidět z mezinárodního srovnání. Předseda SPD tak vytváří nepravdivý dojem, že Evropská unie může za to, kolik Česko vydává na podporu obnovitelných zdrojů. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Tomio Okamura odkazuje na pořad Partie Terezie Tománkové, který byl odvysílán 15. května a ve kterém vystoupil ministr zdravotnictví Vlastimil Válek s poslancem za ANO Jiřím Maškem.

Citace, kterou poslanec Okamura předložil, je složena z několika útržků prvních deseti minut pořadu. Z velké části odpovídá slovům ministra Válka. Ten v pořadu v reakci na dotaz týkající se Romů, kteří už několik týdnů spí na pražském hlavní nádraží, říká, že „je potřeba, aby vláda našla spolu s hejtmany mimo Prahu nějaké lokality, kde budou ochotni je přijmout“ (video, čas 4:33). Také zmiňuje, že vláda hledá cestu, „jak jim umožnit, aby se cítili co nejlépe, přímo neohrožovali sebe, neohrožovali ty děti, a neohrožovali i to svoje okolí, protože jsou zvyklí na nějaký způsob života“ (video, čas 3:27).

Ministr Válek v průběhu pořadu ale nikde explicitně neříká, že romští uprchlíci jsou nepřizpůsobiví. Naopak na diváky apeluje, aby byli tolerantní, a upozorňuje na to, že mnozí z těch, pro které vláda hledá ubytování, jsou děti (video, čas 8:05). Mluví o tom, že sehnat místo pro jejich ubytování je složité, protože vláda naráží na odpor ve vytipovaných lokalitách (video, čas 7:38). Také tvrdí, že česká romská obec a místní neziskové organizace zaměřené na pomoc Romům říkají, „že je velmi složité je (romské uprchlíky) vtáhnout do těch pravidel, na které si naše romská komunita zvykla a která jí vyhovují“ (video, čas 3:10). Prosí proto Čechy o toleranci (video, čas 3:45).

Tomio Okamura tak ve svém výroku vkládá ministru Válkovi do úst slova, která ministr neřekl. Při citování nijak nenaznačuje, že by dodatek o „nepřizpůsobivých migrantech“ byl nad rámec Válkových slov (video, čas 18:00). Zbytek citace je ale přesný, ač poskládaný z různých vyjádření Vlastimila Válka řečených v průběhu původního pořadu. Jelikož Vlastimil Válek skutečně popisoval to, že ukrajinští Romové mají problém se přizpůsobit podmínkám v Česku, hodnotíme výrok Tomia Okamury jako pravdivý s výhradou. Pojem „nepřizpůsobiví“ sice Válek nepoužil, svým obecným významem ale odpovídá jeho slovům.

Na začátek uveďme, že z kontextu rozhovoru vyplývá, že termínem „nepřizpůsobiví“ označuje Tomio Okamura romské uprchlíky z Ukrajiny. 

První zmínky o ubytování těchto ukrajinských Romů v Kramolíně se objevovaly již na konci dubna 2022. V té době se Kramolín na Třebíčsku, který má 125 stálých obyvatel (.pdf, str. 77), stal jedním z vybraných míst, která k ubytování romských uprchlíků vytipovala ministerstva vnitra a obrany. Zastupitelé Kramolína společně s občany odeslali Národnímu asistenčnímu centru pro pomoc Ukrajině nesouhlasné stanovisko k využití tamní vojenské ubytovny. 

V Kramolíně tedy věděli, že se do tamní ubytovny mají nastěhovat ukrajinští Romové. 24 uprchlíků, z toho 19 dětí, se do ubytovny nastěhovalo v pátek 20. května. 

Z veřejně dostupných zdrojů se nám ale nepodařilo zjistit, zda obec věděla také konkrétně o pátečním termínu nastěhování. Kontaktovali jsme proto e-mailem obecní úřad, ze kterého jsme nedostali odpověď. Zavolali jsme proto starostovi obce Jaroslavu Žákovi, který nám potvrdil, že o nastěhování věděli. Dokonce měli stanovených několik termínů, které se postupně rušily. O pátečním nastěhování byli informování předem a na místě již byli podle starosty připraveni pracovníci tohoto uprchlického zařízení. 

Tomio Okamura tedy správně uvádí počet obyvatel Kramolína a tam ubytovaných uprchlíků. Nicméně není pravda, že by obec nevěděla o přesném termínu jejich nastěhování. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Hejtman Ústeckého kraje Jan Schiller (ANO) vystoupil (video, čas 4:16) 12. května ve zprávách na CNN Prima News. Ve vstupu popisoval situaci ohledně ukrajinských uprchlíků v Ústeckém kraji (video, čas 6:40–9:21), a to zejména těch romských. Ti zde byli ve větších počtech umisťováni mimo jiné do vyloučených lokalit, na péči o ně ale podle Jana Schillera kraj neměl personální kapacity.

Na stejné téma pak hejtman Schiller mluvil i v Interview ČT24 17. května, kde reagoval na otázku vztaženou právě k jeho vyjádřením na CNN Prima News. „Zjistili jsme, že to jsou lidé, kteří neumí číst, neumí psát, neumí se nijak domluvit. Oni neumí dokonce ani použít, což je zvláštní v dnešní době, ani obyčejný záchod. Neumí zapnout rychlovarnou konvici a očividně prostě oni nikdy nepracovali a pracovat nebudou,“ řekl Schiller (video, čas 16:34).

Pro doplnění uveďme, že velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Do této oblasti prchají Ukrajinci z jiných částí země, protože se zde cítí bezpečněji. Jako důvod k odchodu do Česka obyvatelé Zakarpatské oblasti i místní politici přiznávají ekonomické důvody.

Zmíněná reportáž byla odvysílána 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT. Mapuje situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Uveďme, že velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Do této oblasti prchají Ukrajinci z jiných částí země, protože se zde cítí bezpečně. Jako důvod k odchodu do Česka místní obyvatelé přiznávají ekonomické důvody.

Tomio Okamura zmiňuje komentář ze zmíněné reportáže redaktorů Tomáše Vlacha a Karla Vrány, kde mluví (video, čas 4:47) užhorodský aktivista Miroslav Horváth. Podle něj je právě nedostatek práce v Zakarpatí a s válkou spojené ekonomické problémy tím, co motivuje tamní obyvatele k odchodu do sousedních zemí. „Problém je, že Romové tu nemají práci. Je to humanitární problém. Já o tom říkám, že lidé nemají co jíst. A tak jezdí na Slovensko nebo do Česka hledat možnosti sociální podpory,“ říká (video, čas 4:54) aktivista Horváth.

Zmíněná reportáž byla odvysílána 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT. Mapuje situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny. Ti do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Do této oblasti prchají Ukrajinci z jiných částí země, protože se zde cítí bezpečně. Jako důvod k odchodu do Česka místní obyvatelé i politici přiznávají ekonomické důvody.

Tomiem Okamurou zmíněná citace v reportáži skutečně zaznívá (video, čas 10:15): „Ani romští lídři nakonec neskrývají, že účelem je vyzvednout si dávky podpory. O Maďarsku se mezi zdejšími Romy říká, že není nijak vstřícné ani k lidem, kterým rozdalo pasy. Zato v Česku je prý možné na peníze dosáhnout snadněji.“ Na komentář pak navazuje výpověď romského poslance městského zastupitelstva v Berehovu Rudolfa Pappa, který popisuje právě praxi, kdy Ukrajinci jezdí do Česka pro dávky a následně z nich na Ukrajině žijí.

Tomio Okamura reaguje na debatu o 24 ukrajinských uprchlících, kteří byli ubytováni v obci Kramolín. Citaci z pořadu České televize zmiňuje s tím, že považuje přístup Maďarska k romským uprchlíkům z Ukrajiny za správný. Předseda SPD v rozhovoru také kritizuje, že česká vláda těmto romským uprchlíkům udělila tzv. dočasnou ochranu.

Uvedená citace v reportáži ČT skutečně zaznívá (video, čas 8:05). Dobrovolnice na pražském hlavním nádraží Hana Nguyen řekla: „Například v Maďarsku, tak co víme, tak je buďto ani nenechají vystoupit z vlaku, anebo prostě je nenechají nikde ubytovat.“ Reportáž, odvysílaná 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT, mapuje situaci romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Problémem ale je, že mnoho jich má ukrajinské i maďarské občanství. Jako občané EU tudíž nemají v České republice nárok na dočasnou ochranu, a tedy ani na související humanitární dávku ve výši 5 tisíc Kč (.pdf, str. 3).

Doplňme, že Maďarsko ukrajinské Romy s maďarským občanstvím nepřijímá. „Maďarsko těm lidem poskytuje desetidenní dočasné povolení k pobytu a potom je vyhazuje zpátky do Evropy. Ačkoliv mají maďarský pas. (…) Zjistili jsme, že Maďarsko se řídí tím ukrajinským pasem a úplně ignoruje to, že ti lidé mají maďarské občanství,“ uvedla pro Seznam zprávy Geti Mubeenová z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Tomio Okamura uvádí, že ukrajinští uprchlíci by měli žádat o mezinárodní ochranu v prvních bezpečných zemích, do kterých přicházejí. Zpravidla tedy v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, nikoliv v České republice. Odkazuje se přitom na tzv. dublinský systém.

Podle dokumentů Organizace spojených národů (.pdf, str. 1–2) nebo např. i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Upřesněme, že uprchlíci mají možnost podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, a příslušné orgány poté rozhodnou o tom, zda bude žadateli udělen azyl, dočasná doplňková ochrana, nebo zda bude jeho žádost zamítnuta.

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Právě z tohoto principu pak vychází dublinský systém, tedy mechanismus určující, který členský stát EU „je příslušný pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu“. Uveďme, že první Dublinská úmluva pochází z 90. let a později ji nahradilo nařízení EU z roku 2003, v současnosti pak platí unijní nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III.

Cílem dublinského systému je eliminovat situace, kdy je řízení o žádosti cizince o mezinárodní ochranu vedeno ve více státech současně (nebo postupně), a situace, kdy se žádný ze členských států nepokládá za příslušný žádost vyřizovat. Pro žadatele o mezinárodní ochranu tak dublinský systém znamená, že má právo na posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu pouze v jednom členském státě EU.

Ani samotný dublinský systém nicméně pro cizince neznamená, že musí o ochranu požádat v první unijní (bezpečné) zemi, do níž přijede (.pdf, str. 5). O této povinnosti se hovořilo v souvislosti s možnou reformou dublinského systému v roce 2016 (.pdf, str. 4), k níž však nedošlo.

V rámci dublinského mechanismu má každý členský stát EU jen možnost přenechat vyřizování žádosti státu, který je určen jako příslušný. Článek 17 nařízení Dublin III pak zároveň říká, že jakákoli členská země se může rozhodnout žádost vyřídit, i když podle stanovených kritérií není určena jako příslušná.

Mezi kritéria, podle nichž se příslušnost posuzuje, patří (čl. 7–15) například to, zda je žadatelem dítě, které má rodinného příslušníka v jiném členském státě, nebo zda má žadatel rodinného příslušníka, který už v jiném státě EU mezinárodní ochranu získal nebo o ni požádal. V případě, že žadatel o azyl překročil hranici EU nelegálně, je pro vyřizování žádosti příslušný stát, kde k tomuto překročení hranice došlo (tedy v podstatě první unijní země). To nicméně není případ nynějších uprchlíků z Ukrajiny, kteří bez omezení mohou hranice do EU překročit legálně.

Další kritérium má poté spojitost s vízy. Uveďme proto, že vízová povinnost pro Ukrajince, kteří vlastní biometrický pas, byla v schengenském prostoru zrušena v roce 2017. Podle nařízení Dublin III je v případě osob, které jsou osvobozeny od vízové povinnosti, příslušný k posouzení žádosti kterýkoli stát nevyžadující vízum, v němž člověk o mezinárodní ochranu požádá. V případě Ukrajinců s biometrickým pasem je tedy příslušný kterýkoli stát schengenského prostoru, v němž žádost o ochranu podají, nikoli např. jen Maďarsko, Polsko nebo Slovensko. Dodejme, že biometrický pas v roce 2021 na Ukrajině vlastnilo 18 milionů lidí.

Na závěr tedy shrňme, nařízení Dublin III pouze stanovuje kritéria, podle kterých se určuje stát, který je k vyřízení žádosti příslušný. Jednotlivé státy EU se tak mohou (nicméně nemusí) rozhodnout, že vyřízení žádosti přenechají příslušnému státu, kde je pak případně žadateli udělen azyl nebo dočasná ochrana. Obecně tak lze říci, že je pro cizince nejméně problémové požádat o mezinárodní ochranu v příslušné zemi (v případě nelegálních migrantů tedy skutečně „v první bezpečné zemi“ EU), protože jejich žádost pravděpodobně bude vyřizována právě zde. Mezinárodní právo ani dublinský systém však žadateli o mezinárodní ochranu neukládá povinnost podat tuto žádost v první bezpečné zemi, do níž přijdou. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý.

Primátor hlavního města Prahy Zdeněk Hřib (Piráti) o negramotnosti některých ukrajinských uprchlíků mluvil např. v reportáži odvysílané 23. května v pořadu Reportéři ČT. Uveďme, že reportáž mapovala situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd tak způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

K situaci, že se pro tyto romské uprchlíky nedaří najít vhodné bydlení, Hřib pro ČT konkrétně řekl (video, čas 7:12): „Oni třeba nemluví ukrajinsky nebo větší část té skupiny je třeba negramotná a ubytovat celou rodinu najednou, která má třeba desítky členů, je opravdu nesnadné.“ Podobně se pražský primátor vyjadřoval i dříve, například v rozhovoru pro DVTV ze 12. května (video, čas 15:55) či v dubnu pro Seznam Zprávy.

O skutečnosti, že jsou mezi přijíždějícími ukrajinskými Romy také lidé negramotní, mluvila v rozhovoru Právo mimo jiné i členka Rady vlády pro záležitosti romské menšiny Alice Sigmund Heráková. Zároveň však upozornila na to, že mezi ukrajinskými Romy jsou v tomto ohledu značné rozdíly: „Rozptyl mezi nimi je obrovský, od negramotných až po ty, kteří jsou plně integrovaní, mají vzdělání. Jsou mezi nimi vysokoškoláci.“

Dodejme, že velká část ukrajinských Romů, kteří přicházejí do Česka, pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, jež je válkou zasažena nejméně. Česká televize poté zmiňuje, že v některých oblastech Zakarpatí je problém s negramotností tak velký, že z nich „ani ve větším rozsahu nemobilizovali muže do armády“.

Vláda 18. května 2022 schválila návrh tzv. lex Ukrajina II, tedy soubor opatření, která upravují pravidla přijímání ukrajinských uprchlíků. Návrh zákona konkrétně rozšiřuje důvody, ze kterých může být žádost o udělení tzv. dočasné ochrany posuzována jako nepřijatelná, dále prodlužuje lhůtu pro vyřízení těchto žádostí, zavádí povinnost uprchlíků hlásit změnu pobytu do tří dnů nebo povinnost žadatelů předkládat doklad o ubytování.

Podle tiskové zprávy Ministerstva vnitra vládní návrh reaguje„na zkušenosti z praxe a nutnost doplnit opatření“ původního zákona lex Ukrajina, který Parlament schválil v březnu. „Jde o jeden z důležitých nástrojů, které po schválení v legislativním procesu umožní neprodlužovat nouzový stav,“ dodalo k tomu ministerstvo.

Po schválení na vládní úrovni kabinet Petra Fialy návrh lex Ukrajina II 19. května 2022 předložil v Poslanecké sněmovně. Ve stejný den byl také tento návrh rozeslán poslancům, kteří tak v rámci tisku 221/0 dostali k dispozici dokument (.pdf), jenž obsahoval celý návrh zákona včetně dvacetistránkové důvodové zprávy (str. 8–28).

Na základě žádosti vlády byl tehdy zákon projednáván ve zkráceném jednání s vynecháním 1. čtení. Druhé čtení Sněmovna následně zahájila 31. května, kdy poslanci návrh také schválili.

Na závěr zopakujme, že podle vyjádření Tomia Okamury v rozhovoru z 24. května nebyl ještě lex Ukrajina II vládou předložen tak, aby mohl být projednán. Předseda SPD dále doplnil, že neví, jaké budou v tomto zákoně podmínky pro přijímání ukrajinských uprchlíků, protože o návrhu zákona „slyší jen verbálně z médií“ (video, čas 24:04). Vzhledem k tomu, že návrh zákona byl ve Sněmovně předložen a rozeslán poslancům včetně Tomia Okamury již 19. května, tedy 5 dnů před datem rozhovoru, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Dne 7. března 2022 vláda Poslanecké sněmovně předložila novelu zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění.

Navrhovaná novela (.pdf) zákona usiluje o snížení měsíční platby ze státního rozpočtu za tzv. státní pojištěnce z 1 967 Kč na 1 567 Kč s účinností od 1. července (.pdf, str. 1, 3). Průměrná měsíční platba za celý rok 2022 by tak měla činit 1 767 Kč – sazba by se tedy dostala na úroveň roku 2021. Novela zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění by měla podle Ministerstva financí ušetřit státnímu rozpočtu 14 miliard Kč (.pdf, str. 3). O stejnou částku by se snížily příjmy systému veřejného zdravotního pojištění (str. 3).

Tomio Okamura se již v únoru k tehdy chystané novele vyjádřil, že ji hnutí SPD plánuje obstruovat. Proti novele se stavělo také druhé opoziční hnutí ANO. „My s tím zásadně nesouhlasíme. Není to úspora charakteru, jak vláda slibovala. Je to obrovský hazard a bezprostředně se to dotkne péče, a to je špatně,“ řekl místopředseda poslaneckého klubu hnutí ANO Karel Havlíček.

Dne 3. května v 10 hodin dopoledne byla zahájena 20. schůze Poslanecké sněmovny, na níž se měla projednávat zmíněná novela. Přibližně do tří hodin odpoledne poté poslancům trvalo, než projednali a schválili program schůze. První čtení novely zákona o pojistném pak začalo okolo půlnoci v noci z 3. na 4. května. Dvanáct minut po půlnoci se ujal slova (video, část 00:10, čas 3:01) předseda hnutí SPD Tomio Okamura a jeho proslov skončil až po více než dvou hodinách.

Kvůli obstrukcím opozičních hnutí SPD a ANO se jednání následně protáhlo až do 4. hodiny ranní. Po přerušení schůze se pokračovalo 4. května 2022 od 8 hodin do skoro půl desáté večer, kdy byla schůze znovu přerušena. Projednání novely tak spolu se schůzí Sněmovny bylo přerušeno. Novela byla nakonec po prvním čtení přikázána (.pdf) k projednání Výboru pro zdravotnictví. Doplňme, že ke druhému čtení novely ve Sněmovně prozatím (k datu 8. června) nedošlo.

Navrhovaná novela by tedy pojišťovnám při jejím případném schválení „vzala“ 14 miliard korun. Kvůli obstrukcím předsedy hnutí SPD Okamury a dalších poslanců se projednávání novely protáhlo a jednání nakonec muselo být přerušeno. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý.

Pro začátek uveďme, že podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny se za orgány Sněmovny považují jednotlivé výbory a komise, v obecném smyslu slova však můžeme za „orgán“ Sněmovny považovat i její předsednictvo, tedy předsedu a místopředsedy. Podle § 32 zákona o jednacím řádu má Sněmovna povinnost zřídit 7 výborů (konkrétně mandátový a imunitní výbor, výbor petiční, rozpočtový, kontrolní, organizační, volební a výbor pro evropské záležitosti), další výbory pak zřizuje dle vlastního uvážení. V současnosti tak má dolní komora výborů dohromady 18.

§ 115 zákona o jednacím řádu poté říká, že se výbory „ustavují podle zásady poměrného zastoupení“. Na každý poslanecký klub tak má výboru připadnout takový počet míst, aby odpovídal poměru počtu poslanců daného klubu ve Sněmovně. Poslanecké kluby se nicméně při volbě členů výborů mohou podle zákona také sdružovat. Při ustavování výborů tak např. kluby ODS, TOP 09 a KDU-ČSL mohly vystupovat společně jeden klub čítající 71 poslanců.

Dalšími orgány Sněmovny jsou poté tzv. komise. V jejich případě má podle § 115 zákona o jednacím řádu Sněmovna možnost sama rozhodnout, jakým způsobem budou členové komise zvoleni. Zda na základě poměrného zastoupení, většinovým způsobem, kdy o jednotlivých členech hlasuje Sněmovna, nebo na základě parity, kdy se počet členů komise stanovuje podle počtu poslaneckých klubů. Výjimkou je volební komise, jejíž členové se volí podle zásady poměrného zastoupení. Kromě těchto komisí existují i další, které se zřizují na základě zvláštních předpisů (např. Stálá komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby).

Ve všech výborech je hnutí SPD zastoupeno podle zásady poměrného zastoupení, jak nařizuje jednací řád Sněmovny. Stejně je tomu i ve všech komisích, které jsou zřizovány podle jednacího řádu. V petičním a kontrolním výboru jsou poté zástupci hnutí SPD přímo na předsednickém postu. Pozice předsedů a místopředsedů výborů se volí většinovým způsobem, a to přímo na výborech. Volby do čela výborů současné Sněmovny na podzim minulého roku proběhly jednomyslně podle dohod politických stran.

Co se týče vyjádření kabinetu Petra Fialy, zástupci vládní koalice se pár dní po sněmovních volbách v říjnu 2021 vyslovili, že by SPD, jako, dle nich, extremistická strana, neměla mít zástupce ve „vedení Sněmovny“, tedy v jejím předsednictvu. Nehovořili však o tom, že by hnutí SPD nemělo mít možnost získat zastoupení přímo ve výborech nebo komisích. Zákon navíc neříká, že by předsednictvo Sněmovny mělo mít poměrné zastoupení. Volba do čela Sněmovny musí probíhat většinovým způsobem.

Uveďme, že v současné době předsednictvo Poslanecké sněmovny tvoří předsedkyně Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) a dalších šest místopředsedů, z nichž nikdo není zástupcem hnutí SPD. 18. února 2022 byl posledním místopředsedou Sněmovny zvolen Karel Havlíček za hnutí ANO, který porazil právě předsedu SPD, Tomia Okamuru.

Předseda a místopředsedové dolní komory jsou poté, dle § 46 zákona o jednacím řádu, zároveň předsedou a místopředsedy Organizačního výboru. Ten má poté ještě další členy, v současném volebním období konkrétně devět, mezi nimiž je i Radim Fiala z hnutí SPD. I v 16členném Organizačním výboru je tak SPD zastoupeno podle zásady poměrného zastoupení, jak nařizuje jednací řád Sněmovny.

Na závěr tedy shrňme, že Tomio Okamura má pravdu v tom, že vládní koalice odmítla, aby poslanci hnutí SPD byli členy předsednictva Sněmovny, které lze v širším pojetí také považovat za „orgán Sněmovny“, ačkoliv to tak neříká zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Kabinet Petra Fialy však neodmítl poměrné zastoupení SPD v obsazení výborů či komisí a vláda také hnutí SPD také ve výborech nabídla dva posty předsedů. Tomio Okamura tedy mluví obecně o „orgánech Sněmovny“, odmítavý postoj vládních poslanců se ale týkal jen předsednictva Sněmovny. Z výše zmíněných důvodů je výrok hodnocen jako zavádějící.

Poslanec Okamura výrok zmiňuje v kontextu dotazu moderátorky na případnou podporu SPD pro tzv. Lex Ukrajina II. Tomio Okamura svůj výrok uvádí jako příklad scénáře, kdy by hnutí SPD tento soubor opatření nebylo ochotné podpořit. Ověříme proto, zda Petr Fiala a Vít Rakušan skutečně tvrdí, že by měla Česká republika přijímat uprchlíky neomezeně nebo jestli by zde již měli uprchlíci zůstat.

Ministr vnitra Vít Rakušan už na začátku března 2022 mluvil o tom, že nedokáže určit přesný „strop“ počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko může přijmout. To, kolik uprchlíků ČR přijme, podle něj záviselo na ubytovacích kapacitách, které jsou k dispozici. Rakušan tedy neuvedl maximální počet uprchlíků, dal nicméně najevo, že Česko nemůže přijímat Ukrajince neomezeně.

Ani Petr Fiala žádná konkrétní čísla neuváděl. V polovině března například řekl: „Uprchlická vlna je svou rychlostí a velikostí nesrovnatelná. ČR to zvládne. A zvládneme i větší počty.“ Jeho stranický kolega Marek Benda podle iDNES.cz nicméně řekl, že Česko se musí „snažit pomoci každému, kdo k nám přijde.“

Vít Rakušan i premiér Petr Fiala také již od března hovoří o scénářích, kdy by ukrajinští uprchlíci mohli v Česku zůstat nastálo. Kabinet premiéra Fialy si nechal zpracovat odhady toho, kolik Ukrajinců by mohlo chtít v Česku po konci války trvale zůstat. V případě, kdy bude válka trvat několik let, mohlo by v ČR zůstat kolem 40 % lidí. Navíc je podle Rakušana vzhledem ke zkušenostem z jiných migračních krizí možné, že u nás až třetina uprchlíků zůstane.

V polovině dubna představila vláda strategii (.pdf) pro zvládnutí uprchlické krize, která počítá s tím, že část ukrajinských uprchlíků v ČR zůstane i po konci války (str. 4). Na tiskové konferenci k této strategii Vít Rakušan uvedl: „Pokud se podíváme na ta dlouhodobá řešení, tak tam se dostáváme k návratové politice, jakým způsobem, kdy, za jakých okolností se lidé budou vracet. Dočasná ochrana jim je zatím udělena na jeden rok. Anebo jakým způsobem případně ty, kteří se rozhodnou zůstat, skutečně integrovat do české společnosti, a to zcela.“ Ministr vnitra tedy připustil možnost, že v Česku někteří ukrajinští uprchlíci zůstanou.

Stejně tak premiér Fiala vzal na vědomí dlouhodobý scénář, kdy bude vláda muset najít řešení integrace do české společnosti pro ty, kteří se rozhodnou zůstat. Zároveň Petr Fiala na konci března řekl, že „pokud ti lidé chtějí zůstat na našem území, ať tady zůstanou.” Svá slova pronesl v kontextu toho, že odmítá kvóty, podle kterých by si evropské země přerozdělily uprchlíky z Ukrajiny.

Vít Rakušan naopak na konci března mluvil o možnosti určitých humanitárních koridorů pro uprchlíky z Ukrajiny,: „které by už na ukrajinsko-polské a ukrajinsko-slovenské hranici určovaly nějakou cílovou zemi. Já nechci říkat, že to jsou nové kvóty, ale realita je, že středoevropské země to nejsou schopny ve volném režimu unést.“

Jak premiér Fiala, tak i ministr Rakušan tedy jen poměrně obecně komentovali maximální počet ukrajinských uprchlíků, které může ČR přijmout. Podle Víta Rakušana to záleželo na kapacitě ubytování, později také zmiňoval, že bez celoevropského řešení nebudou středoevropské země schopny vysoké počty uprchlíků zvládnout. Oba politici také připustili, že část Ukrajinců v Česku již zůstane nastálo. 

Tomio Okamura tedy správně poukazuje na jejich slova, kdy odmítali určit maximální počet uprchlíků, které Česko přijme a mluvili také o tom, že ukrajinští uprchlíci již v ČR zůstanou. Okamura nicméně svým výrokem naznačuje, že Fiala s Rakušanem mluvili o tom, že počítají s tím, že v Česku zůstanou všichni z tohoto „neomezeného“ počtu Ukrajinců. O tom však vládní představitelé veřejně nemluvili, vždy byla řeč jen o menší části z nich. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako zavádějící.

Tomio Okamura svým výrokem reaguje na dotaz redaktorky týkající se jeho slov v Poslanecké sněmovně, kdy označil ministra Jurečku za „natvrdlého“. Poukazuje na podle něj „nekulturnější“ výrazy, kterými zástupci dnešní vládní koalice označovali v minulém volebním období Andreje Babiše. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jestli vládní poslanci tehdy skutečně označovali Andreje Babiše za zloděje. Jelikož dotaz redaktorky směřoval na Okamurova slova a politickou kulturu v Poslanecké sněmovně, zaměříme se na výroky politiků právě ve Sněmovně.

Na plénu Poslanecké sněmovny zazněla slova jako zloděj či zločinec v minulém volebním období mezi lety 2017 až 2021 mnohokrát, nikdy ale žádný z poslanců těmito výrazy neoznačoval veřejně přímo Andreje Babiše. Pouze jednou tak mluvil jeden poslanec o druhém, a to když v roce 2018 právě Andrej Babiš označil tehdejšího poslance Miroslava Kalouska za „zloděje zlodějského“.

Tomu předcházely vzájemné urážky Babiše a Kalouska z volebního období 2013 až 2017. Andrej Babiš například v roce 2015 Miroslava Kalouska označoval termíny jako „tenhle lhář, tenhle tunelář, tenhle zloděj, který tady nakradl miliardy, symbol korupce,“ Kalousek mu to „vrátil“ o tři měsíce později slovy o zloději a lháři. Ve stejné době také Andrej Babiš v rozhovoru pro Právo řekl, že ve Sněmovně sedí „minimálně čtyři pět“ zlodějů. Jejich jména ale uvést odmítl.

Mimo Sněmovnu nicméně politici dnešní vládní koalice o Andreji Babišovi jako o zloději skutečně veřejně mluvili či psali, a to nejen v minulém volebním období. Miroslav Kalousek např. v roce 2018 a 2020 opakovaně nazval Babiše zlodějem na twitteru, jako o zlodějovi o něm mluvila také předsedkyně Poslanecké sněmovny v rozhovoru pro Aktuálně.cz v květnu 2022.

Politici dnešní vládní koalice, především Miroslav Kalousek, tedy v minulosti skutečně o Andreji Babišovi mluvili jako o zloději. Jelikož výrok Tomia Okamury zazněl v kontextu otázky týkající se politické kultury ve Sněmovně, výrok hodnotíme právě podle vyjádření ve Sněmovně, nikoliv podle dalších veřejných výstupů politiků. V minulém volebním období slova o zloději či zločinci směrem k Andreji Babišovi od dnešních vládních poslanců nezazněla. V předcházejícím volebním období 2013–2017 ale Miroslav Kalousek skutečně na plénu Sněmovny Babiše zlodějem nazval. Jelikož Tomio Okamura poukazuje především na obsah těchto slov, která srovnává se svým označením Mariana Jurečky, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou. Tato výhrada se týká právě toho, že Tomio Okamura nesprávně uvedl volební období, ve kterém byl Andrej Babiš za zloděje označen.

Dle dat Organizace spojených národů od začátku ruské invaze na Ukrajinu požádalo v Evropě o určitou formu ochrany už přes 4,7 milionu ukrajinských uprchlíků (k datu 1. června). Ukrajinskou hranici směrem ven pak od 24. února překročili lidé ve více než 6,9 milionu případů. Směrem zpět bylo zaznamenáno přibližně 2,1 milionu případů přechodu přes hranici.

Nejvíc ukrajinských uprchlíků přitom podle OSN míří do Polska, k 1. červnu zde o ochranu požádalo víc než 1,1 milionu lidí. Pro srovnání, v České republice to bylo přes 362 tisíc lidí. OSN dále uvádí, že mezi uprchlíky tvoří přes 90 % ženy a děti (.pdf, str. 7). Doplňme, že ukrajinští muži ve věku mezi 18 a 60 lety z Ukrajiny odjet nemohou, protože se jich týká vyhlášená všeobecná mobilizace a zákaz ze země vycestovat.

Abychom v rámci našeho ověření určili, kolik osob překračovalo hranici do a z Ukrajiny, vycházíme z údajů ukrajinské pohraniční stráže, která každodenně monitoruje pohyb lidí a vozidel na ukrajinské západní hranici (hranice s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a Moldavskem). V jejích přehledech lze nalézt informace o celkovém počtu osob odcházejících z Ukrajiny i přicházejících na Ukrajinu a dále také přímo počty navracejících se Ukrajinců. Upřesněme, že do uvedených počtů lidí překračujících západní hranici Ukrajiny, se započítávají i osoby, které překračují hranici pravidelně, například dobrovolníci z humanitárních organizací. 

Na začátku dubna se ruské síly rozhodly vzdát pokus o dobytí Kyjeva, což byl pro mnohé Ukrajince důvod vrátit se do země. Dle dat ukrajinské pohraniční stráže dne 16. dubna 2022 poprvé od začátku ruské invaze překročilo hranici na Ukrajinu víc lidí, než kolik se jich vypravilo opačným směrem. Konkrétně Ukrajinu v tento den opustilo 32 tisíc lidí a opačným směrem putovalo 38 tisíc lidí, z toho 35 tisíc Ukrajinců.

Pro lepší zachycení trendů a eliminaci výkyvů v denních počtech lidí překračujících hranici jsme data ukrajinské pohraniční stráže zobrazili jako 7denní klouzavé průměry. V následujícím grafu je vidět, že k otočení trendu došlo 22. dubna, kdy v předchozím týdnu na Ukrajinu poprvé přišlo víc lidí, než kolik z ní odešlo. Tento stav vydržel jen do 27. dubna, kdy se směr migrace znovu otočil. Od 13. května pak již na Ukrajinu konstantně přichází víc lidí, než kolik z ní odchází.

Graf výše nicméně kromě Ukrajinských občanů zahrnuje i občany dalších zemí, a nemusí tak trendy v migraci Ukrajinců zachycovat zcela věrně. Další graf zobrazuje data ukrajinské pohraniční stráže o počtu ukrajinských občanů, kteří se ze západu vrací na Ukrajinu. Na 7denních průměrech můžeme vidět, že počet příchozích převýšil počet odchozích poprvé 15. května, tedy v neděli, na kterou se odkazuje Tomio Okamura.

Ani tento graf nicméně není uspokojivý, protože srovnává příchody výhradně ukrajinských občanů s odchody Ukrajinců a občanů druhých zemí dohromady. Kdy přesně se poprvé srovnaly počty příchozích a odcházejících Ukrajinců, nedokážeme zjistit, jelikož ukrajinská pohraniční stráž nezveřejňuje počty ukrajinských občanů, kteří ze země odcházejí. 15. května 2022 ale skutečnost, že na Ukrajinu přichází (dle 7denních průměrů) víc Ukrajinců, než kolik jich odchází, byla poprvé prokazatelná, a výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.