Tento výrok byl ověřen jako

Tomio Okamura mluví v kontextu udělování dočasné ochrany ukrajinským Romům ze Zakarpatské oblasti. Nejprve proto shrňme dění v tomto regionu od začátku ruské invaze na Ukrajinu.

Situace v Zakarpatské oblasti

V prvních týdnech po 24. únoru byla Zakarpatská oblast sousedící se Slovenskem a Maďarskem zejména útočištěm pro Ukrajince, kteří se rozhodli neprchnout ze země. Vnitřně vysídleným osobám zde bylo nabídnuto ubytování. Náčelník vojenské správy a gubernátor oblasti Viktor Mykyta v rozhovoru pro Novinky.cz 21. března řekl, že ve srovnání s dobou před válkou se situace v regionu změnila například kvůli zpřísněným kontrolám na silnicích nebo kvůli varováním o možných vzdušných útocích. „Nedávno obyvatelé Užhorodu, Mukačeva a dalších měst seděli v protileteckých krytech a suterénech budov déle než pět hodin,“ dodal k tomu tehdy Mykyta. Uveďme, že v Užhorodu, nejvýznamnějším městě Zakarpatské oblasti, je mezinárodní letiště, které představuje potenciální vojenský terč.

K prvnímu ruskému útoku v oblasti došlo 3. května 2022. Viktor Mykyta v té době uvedl, že byl ruskou raketou zasažen blíže neupřesněný objekt v horách. Ukrajinské zdroje následně upřesnily, že raketa zasáhla jednu z trafostanic v blízkosti nádraží v obci Volovec a v důsledku výbuchu došlo k poničení budov v okruhu 500 metrů od místa zásahu. Doplňme, že právě přes Volovec vede jedna z hlavních železničních tras ke slovenským hranicím. Podle vyjádření ukrajinského Ministerstva vnitra se Rusko útokem snažilo „zastavit převoz těžkých zbraní“ ze západní Ukrajiny směrem na východ.

Vymezení pojmu uprchlík v mezinárodním právu

Nyní se zaměříme na definici uprchlíka, která není oficiálně rozlišena na „válečné“ a jiné uprchlíky. Definice uprchlíka se v mezinárodním právu (.pdf, str. 1) opírá o dva hlavní dokumenty (.pdf). Prvním z nich je Úmluva o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 1), která byla přijata na konferenci OSN v Ženevě v roce 1951, a proto je někdy označována i jako Ženevská úmluva o uprchlících (.pdf, str. 121). Na ni navazuje Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (.pdf, str. 1). Dodejme, že na poskytování pomoci uprchlíkům, osobám bez státní příslušnosti a vnitřně vysídleným osobám se zaměřuje mezinárodní instituce Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

Po konci druhé světové války (.pdf, str. 2) shledalo mezinárodní společenství potřebu vymezit práva těch, kteří se ocitli mimo zemi svého původu důsledkem světového konfliktu. Ve všeobecných ustanoveních Úmluvy z roku 1951 stojí, že za uprchlíka může být označen ten, kdo „v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů“ a není schopný „přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti” (.pdf, str. 2). Tato původní definice měla omezený časový rámec, který se brzy ukázal jako nedostačující. Protokol z roku 1967 ji tak rozšířil a zbavil ji časového omezení, které se původně vztahovalo jen k událostem před rokem 1951 (.pdf, str. 20).

Směrnice UNHCR z roku 2016

Uveďme tedy, že Úmluva o právním postavení uprchlíků při vymezení pojmu uprchlík jasně nevyjmenovává, zda se definice vztahuje i na lidi prchající před válečným konfliktem. Podle dřívější oficiální metodické příručky UNHCR lidé, kteří byli nuceni opustit svou zemi v důsledku mezinárodních nebo vnitrostátních ozbrojených konfliktů, nebyli běžně podle Úmluvy z roku 1951 nebo Protokolu z roku 1967 za uprchlíky považováni. Ke změně příručky nicméně došlo v roce 2016 (.pdf, str. 1, 3). Dle této novější směrnice UNHCR jsou definice stanovené v Úmluvě i Protokolu přímo aplikovatelné na civilisty, kteří byli donuceni přemístit se v důsledku ozbrojeného konfliktu a násilí. Do této kategorie spadají, kromě jiných, i konflikty mezi státními aktéry. Zároveň nemusí být oficiálně vyhlášena válka (.pdf, str. 1–2). Doplňme, že Rusko oficiálně Ukrajině válku nevyhlásilo.

Konkrétně směrnice z roku 2016 zmiňuje (.pdf, str. 5), že v případě ozbrojeného konfliktu mohou být celé komunity dotčeny a „být vystaveny riziku“ leteckého bombardování, použití kazetové munice, dělostřelecké palby nebo například využití taktiky obléhání. Dále hovoří také o zastavení dodávek vody a elektřiny či o destrukci budov. Vystavení takovému jednání (ať už samostatně, nebo kumulativně) může být podle UNHCR považováno za „pronásledování“ ve významu článku 1A (.pdf, str. 2) Úmluvy z roku 1951, který obsahuje definici uprchlíka. 

Podle směrnice UNHCR (.pdf, str. 5) mohou představovat „pronásledování“ také přímé i nepřímé důsledky ozbrojeného konfliktu, včetně těch dlouhodobých. Zmíněny jsou zde mj. dopady na státní a sociální struktury či podpůrné systémy, např. překážky v přístupu ke vzdělání a zdravotní péči, výrazný ekonomický pokles či chudoba. Tyto důsledky podle UNHCR „mohou být dostatečně závažné, ať už jednotlivě, nebo souhrnně, aby představovaly pronásledování a vytvořily oprávněné obavy z pronásledování“.

Problémem v tomto případě je, že směrnice z roku 2016 vyjmenovává příklady, kdy člověk za uprchlíka považován být může, ale závazně nestanovuje, kdy za něj být považován musí. Při rozhodování úřadů, zda daný člověk má „oprávněné obavy z pronásledování“ (a lze mu tak přiznat status uprchlíka), hrají roli dvě roviny: subjektivní rovina „obav“ a objektivní rovina jejich „oprávněnosti“ (.pdf, str. 2–3). Úřady přitom oprávněnost obav posuzují nejen na základě osobních informací o daném člověku a jeho zázemí, ale především na základě informací ze země jeho původu.

Na závěr shrňme, že podle mezinárodního i českého práva může být za uprchlíka označen ten, kdo splňuje znaky uvedené v Úmluvě a jejím Protokolu. Dokument UNHCR z roku 2016 pak říká, že osoby zasažené ozbrojeným konfliktem, ať už přímo, či nepřímo, mohou být za uprchlíky považovány. Samotné rozhodnutí, zda lze obavy jednotlivých osob ze Zakarpatské oblasti označit za oprávněné, a zda tak mají být posuzováni jako uprchlíci podle Úmluvy, ale stále leží na úřadech jednotlivých států. Jelikož nemůžeme s jistotou určit, jak tyto úřady jednotlivé případy osob ze Zakarpatí posuzují, nemůžeme situaci ani zobecnit a říci, zda dle mezinárodních pravidel všichni tito lidé uprchlíky jsou, nebo nejsou. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako neověřitelný.