Česká ústava ve svém článku 41 stanovuje, že návrh zákona může podat kromě poslance, skupiny poslanců, vlády nebo zastupitelstva vyššího územního samosprávného celku (kraje či hl. m. Prahy) i Senát.

Zákonodárná pravomoc jednotlivého poslance tedy vyplývá přímo z ústavy, u senátorů je situace jiná – článek 41 mluví jen obecně o Senátu. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jak funguje navrhování zákonů právě Senátem.

V případě senátního návrhu zákona – tedy zákona, který předkládá Senát Poslanecké sněmovně – stojí Senát na samém počátku legislativního procesu jako navrhovatel. O tom, zda takový zákon horní komora vůbec navrhne Sněmovně, musí nejprve rozhodnout Senát jako celek. Dle jednacího řádu Senátu může návrh na podání senátního návrhu zákona vznést senátor, skupina senátorů, výbor nebo komise Senátu. Takový návrh poté v horní komoře prochází dvěma čteními a následně se o něm hlasuje.

Aby byl návrh přijat a postoupen Poslanecké sněmovně, musí pro něj hlasovat nadpoloviční většina všech přítomných senátorů. Jelikož Senát je obecně usnášeníschopný za přítomnosti alespoň třetiny všech senátorů (tj. 27), pro schválení senátního návrhu zákona musí zvednout ruku alespoň 14 z nich.

Doplňme, že poté, co Senát odsouhlasí, aby byl senátní návrh zákona předložen Sněmovně, může jej dolní komora vrátit zpět Senátu jako navrhovateli k dopracování, jinak jej projedná v rámci standardního legislativního procesu. Pokud Sněmovna návrh zákona schválí, zašle jej, tak jako v případě jiných zákonů, Senátu k projednání. Tentokrát ale již Senát figuruje přímo v roli komory parlamentu, nikoliv v roli navrhovatele.

Dle české ústavy má tedy zákonodárnou pravomoc Senát jako celek, na rozdíl od poslanců nemůže zákon navrhnout samotný senátor. To v důsledku znamená, že se na takovém návrhu zákona musí shodnout alespoň určitý počet senátorů, vzhledem k výše uvedeným pravidlům minimálně 14.