Český zaměstnanec například, při ideálním propočtu, proti německému zaměstnanci za 40 let ekonomicky aktivního života odpracuje o 11 let více než ten německý zaměstnanec.
Dle dat OECD stráví Češi v práci skutečně asi o třetinu více času než Němci. Tento rozdíl je ale dán odlišnou metodikou výpočtu v obou zemích, na což OECD přímo upozorňuje. Podle jednotné metodiky Eurostatu je skutečný rozdíl v tomto srovnání cca 4 roky.
Předně uveďme, že o tom, že český zaměstnanec odpracuje o 11 let více než německý, mluvil Josef Středula například už v roce 2019. Jako zdroj tehdy zmiňoval analýzu (.pdf) Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), které od roku 2014 předsedá. Autoři dokumentu (.pdf, str. 55–56) se při vlastních výpočtech odkazují na data Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) či data Eurostatu za roky 2015 a 2017.
Podle posledních dostupných dat OECD z roku 2021, odpracuje německý zaměstnanec průměrně 1 306 hodin ročně, zatímco v Česku stráví zaměstnanec v práci ročně 1 722 hodin, tj. o 416 hodin více. Český zaměstnanec tedy pracuje zhruba o třetinu delší dobu než ten německý (přesněji o 31,9 %). Pokud by tedy německý zaměstnanec pracoval 40 let, na českého pracovníka by po přepočtu připadalo o 12,74 let více. Podobný výsledek bychom získali, i kdybychom vycházeli z dat OECD za rok 2017 či z dat pro všechny zaměstnané osoby, tedy nejen zaměstnance, ale i osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ).
Doplňme, že srovnání jednotlivých zemí na základě výše uvedených dat je do určité míry problematické, protože podle OECD tato statistika slouží především ke sledování trendů v čase. OECD uvádí, že není vhodná pro porovnání počtu odpracovaných hodin za daný rok kvůli odlišnostem zdrojů a rozdílnosti způsobů výpočtu v jednotlivých zemích. Rozdílnou metodiku používá i Česko a Německo (.pdf, str. 3–4, 6). Do jaké míry má tento fakt vliv na rozdílnost výsledků, nejsme schopni zcela přesně určit. Podle OECD však v případě metodiky, kterou používá ČR, mohou být ve srovnání s tou německou podhodnoceny počty hodin neodpracované kvůli nemoci, pracovním úrazům či mateřské dovolené (.pdf, str. 6). Výsledné číslo ovlivňuje i řada dalších faktorů, např. způsob sběru dat o práci přesčas či ve standardní pracovní době.
Evropský statistický úřad, který u jednotlivých zemí používá jednotnou metodiku, podobné celoroční srovnání jako OECD nenabízí. K dispozici jsou v rámci Eurostatu jen statistiky popisující průměrný týdenní počet hodin, které skutečně zaměstnanci (v hlavním zaměstnání) odpracují. Podle něj čeští zaměstnanci v roce 2021 za týden v průměru odpracovali 37,8 hodiny, u německých zaměstnanců to bylo 34 hodin. V případě Česka tak byl počet hodin o 11 % vyšší než v Německu. Totéž procento získáme i výpočtem nad daty za rok 2019, tedy ještě v době před pandemií covidu-19.
Pokud bychom tedy vycházeli z dat OECD, čeští zaměstnanci za rok odpracují přibližně o třetinu delší dobu než ti němečtí a za 40 let pracovního života odpracují o 12,7 let více. Josef Středula tedy správně (byť nepřesně) poukazuje na rozdíl v datech OECD pro Česko a Německo. Zároveň ale opomíjí problematické aspekty této datové sady. OECD uvádí různá omezení u dat pro jednotlivé státy a poukazuje na to, že metoda sběru dat pro Česko a Německo je do značné míry odlišná. Přímo na webu OECD vedle tabulky se statistikou odpracovaných hodin je totiž uvedeno, že data by neměla sloužit k mezinárodnímu srovnání. Vzhledem k tomu, že Josef Středula bez uvedení těchto limitací dovozuje z dat obecné závěry, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.
