Klára Dostalová (za ANO) mluví o situaci, kdy ústavní soudci rozhodovali o tom, zda je z pohledu ústavního práva v pořádku legislativa, která měnila platy soudců. Tento příklad Dostálová zmiňuje ve spojitosti s vládní novelou zákona o důchodovém pojištění, která snižuje mimořádnou valorizaci penzí v červnu 2023. Dané snížení je podle opozice protiústavní, jako hlavní důvod přitom opoziční strany uvádí retroaktivitu (zpětnou účinnost) novely. Podle hnutí ANO mají důchodci nárok na valorizaci v plné výši, protože ke schválení novely došlo až v době, kdy už byl spuštěn mechanismus valorizace penzí, který je navázaný na vývoj indexu spotřebitelských cen (inflace).

Na úvod také zmiňme, že platy ústavních i dalších soudců se stanovují podle platové základny, jež vychází z průměrné hrubé mzdy za předminulý kalendářní rok, kterou zveřejňuje Český statistický úřad.

Rozhodnutí Ústavního soudu z let 1999 až 2013

Přehled nálezů Ústavního soudu, které se týkaly platů soudců mezi lety 1999 až 2013, lze nalézt na webu Česká justice. „Ústavní soud opakovaně formuloval názor, že materiální zabezpečení patří ke garancím soudcovské nezávislosti, a proto vláda nemůže s platy soudců zacházet zcela volně a dle aktuálních rozpočtových potřeb. Na druhou stranu, některé zásahy do platů soud uznal jako možné a důvodné,“ vysvětluje web.

Poprvé (.pdf) se Ústavní soud zabýval stížností na platy soudců v roce 1999. Předmětem sporu byl Parlamentem schválený zákon, který měl představitelům státní moci a mj. i soudcům odejmout tzv. 14. plat za rok 1998. Podle podané stížnosti zákon kromě jiného nerespektoval zákaz retroaktivity, protože převážná část soudců údajně již splňovala zákonné podmínky pro vznik nároku na 14. plat.

Odebrání tohoto platu soudcům bylo dle rozhodnutí Ústavního soudu v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud argumentoval tím, že je ČR založena na demokratických hodnotách, tedy i na principu soudcovské nezávislosti. Tento princip má dle ÚS několik aspektů, které mohou být i materiální povahy. Ústavní soud v nálezu uvedl, že přijatý zákon „devalvuje jednu ze základních demokratických hodnot, jakou soudcovská nezávislost představuje“. Dále ÚS napsal, že tyto principy jsou „natolik dominantní, že v jejich světle zčásti ‚vybledávají‘ další otázky související se zákazem retroaktivity a ochranou nabytých práv“. Zároveň dodal, že zákon nepůsobí retroaktivně, a protože ke dni jeho účinnosti „dosud žádné osobě nevzniklo subjektivní právo na další plat, nemohl ani zasáhnout do tzv. nabytých práv“.

Retroaktivitu Ústavní soud vyloučil i v roce 2000 v případě rozhodování o ústavnosti zákona, který soudcům odebral 14. plat v roce 1997. V tomto případě Ústavní soud stížnost na zákon zamítl. „V dané věci bylo postupem zákonodárce dotčeno materiální zabezpečení celé veřejné sféry (…), a nikoli pouze soudců. Odlišné posuzování pouze jedné skupiny, i když chráněné ve zvýšené míře ústavními kautelami (opatřeními, pozn. Demagog.cz) principu nezávislosti, by znamenalo v uvedeném kontextu ztěží přijatelné zvýhodnění.“ Jinými slovy tím dal Ústavní soud najevo, že platové ohodnocení soudce může být měněno pouze za předpokladu, že se tak děje v celé veřejné sféře, a pouze za výjimečných ekonomických situací.

Tento argument soud také zmiňoval v několika dalších odůvodněních, ačkoli ne vždy stížnosti vyhověl. Zároveň upozorňoval zákonodárce, že Ústavní soud nezastává názor, že „by plat soudců měl být pohyblivým faktorem podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení“.

Pro úplnost – nálezy Ústavního soudu z roku 2000, roku 2005, 2007 a dále z let 2010, 2011 a 2012, které řešily otázku platu soudců, se otázkou retroaktivity nezabývaly. Porušení zákazu retroaktivity pak ÚS neshledal např. ani v rozhodnutí z roku 2003, a to i s odkazem na svá dřívější rozhodnutí. Žádný z těchto nálezů ani neuváděl, že by v této souvislosti došlo k zásahu do principu ochrany důvěry v právo, resp. nabytých práv (.pdf, str. 37).

Nálezy od roku 2014

Dále se platy soudců zabýval Ústavní soud v roce 2014, tehdejší nález byl již v pořadí patnáctým takovým případem. V něm ÚS uvedl, že část zákona z roku 2013, která od ledna 2013 upravovala platovou základnu soudců, „nese znaky pravé retroaktivity a v okolnostech jeho přijetí nelze shledat důvod pro připuštění některé z výjimek dříve Ústavním soudem vymezených pro průlom do zákazu pravé retroaktivity“. Zároveň ale ÚS dodal, že i když ustanovení považuje za protiústavní, „jeho absence v důsledku derogace (zrušení normy, pozn. Demagog.cz) by vedla k ještě většímu zásahu do ústavním pořádkem chráněné hodnoty nezávislosti soudce, totiž k absenci právního základu pro materiální zabezpečení soudců v období měsíce ledna 2013“. Danou část zákona tak zrušit odmítl.

Zatím poslední, šestnáctý nález, Ústavní soud zveřejnil v roce 2016, v něm nicméně neshledal, že by došlo k porušení zákazu retroaktivity. Další stížností se začal Ústavní soud zabývat v červnu minulého roku. Doplňme, že poslednímu zmrazování platů soudců a státních zástupců jsme se věnovali například v tomto výroku.

Závěr

Z argumentace v nálezech vyplývá, že Ústavní soud vymezuje podmínky, kdy může zákonodárce upravovat platy soudců, např. když jsou stejným způsobem upravovány platy v celé veřejné sféře, například kvůli nepříznivým ekonomickým podmínkám. Ústavní soud vydal celkem 16 nálezů, které se týkaly platů soudců. V patnácti z nich se retroaktivitou buď nezabýval, nebo neuvedl, že by došlo k porušení jejího zákazu. V roce 2014 Ústavní soud napsal, že znaky retroaktivity nese ustanovení zákona z roku 2013, který upravoval výši platové základny soudců. Zároveň v tomto případě ale dané ustanovení nezrušil s vysvětlením, že jeho zrušení by nevedlo k „ústavně konformnímu stavu“.

V žádném z nálezů tak Ústavní soud nerozhodl, že jakmile vznikne právo na plat v určité výši, „nikdo nemůže jednostranně toto právo zase odebrat“, jak uvádí Klára Dostálová. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.