Kdo by se chtěl vyplatit z přijímání migrantů úplně, i tak má smůlu. Komise má pravomoc nařídit státům migranty přijmout, pokud jejich počet klesne pod 60 procent nařízené kvóty.
Relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, dle migračního paktu povinné nejsou. Pokud státy přislíbí méně než 60 % „potřebného“ počtu relokací, budou muset posuzovat žádosti o azyl, které by jinak posuzovat nemusely – pouze ale u migrantů už přítomných v daném státě.
Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.
Alena Schillerová mluví o toho času připravované migrační reformě, na jejíž podobě se členské státy Evropské unie definitivně dohodly v únoru 2024. Původní návrh tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se ale na její předběžné podobě shodly až v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Pakt po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku definitivně schválil Evropský parlament.
Povinná solidarita
Migrační pakt počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi, které jsou vystaveny imigračnímu tlaku. Nabízí státům volnost v tom, jakou formu pomoci zvolí (.pdf, str. 122–125). První možností jsou relokace, tj. přijetí běženců z území jiného státu Unie (str. 38). Kromě toho státy mohou zaplatit roční finanční příspěvek (str. 123) nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí zasažených migrační krizí, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity budou mít podle návrhu stejnou váhu (str. 9, 122).
Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).
Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.
Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.
Shrnutí
Podle návrhu migračního paktu budou relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, součástí mechanismu povinné solidarity. Rada EU každý rok určí referenční počet „potřebných” relokací a finančních příspěvků, ze kterých se spravedlivým podílem stanoví počty pro jednotlivé členské země. Státy si přitom mohou vybrat, jestli si z tohoto rezervoáru solidarity zvolí právě relokace, nebo jestli místo nich zaplatí finanční příspěvek či zvolí alternativní formu pomoci.
Pokud státy EU celkově přislíbí relokovat méně osob, než by odpovídalo 60 % počtu „potřebných“ relokací, stanou se povinné tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti. Tyto kompenzace se ale podle stanovisek Rady EU i Evropské komise budou týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejedná se tedy o přijímání migrantů z jiných zemí EU. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.
Poslankyně Alena Schillerová se na svém facebookovém profilu rozepsala o „zradě“ ministra vnitra Víta Rakušana, který podle ní záměrně nepřesně popisoval obsah migračního paktu. V naší analýze se dozvíte, jak je to s výjimkou z...