Schillerová o Rakušanově „zradě“

Poslankyně a předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO Alena Schillerová píše o paktu o azylu a migraci, který Evropská komise původně předložila (EK) už v roce 2020. Na připravované migrační reformě se ale Rada Evropské unie dohodla až 8. června 2023 v Lucemburku, tedy po několika letech vyjednávání. V následujících odstavcích se podíváme na roli Víta Rakušana v projednávání a odsouhlasení této migrační reformy.

Pověření Víta Rakušana

Migrační pakt projednávala Rada EU, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států. Ti se v zasedání mění v souvislosti s právě projednávanou agendou a jsou jménem vlád pověřeni projednávat, pozměňovat a schvalovat právní předpisy a závazky.

Pakt byl tématem jednání v Radě pro spravedlnost a vnitřní věci, kterého se účastní ministři spravedlnosti a vnitra. Jak zmiňujeme výše, původní návrh EK předložila už v roce 2020, kdy byl ministrem vnitra Jan Hamáček. Po volbách v roce 2021 jej v čele resortu nahradil Vít Rakušan.

Právní a kontrolní odbor vlády zveřejnil, že pozice České republiky k otázce paktu o migraci a azylu byly schváleny příslušným vládním orgánem již v roce 2020 a nebylo zapotřebí přijímat nové usnesení vlády (.docx). Podle odboru tedy měl ministr vnitra „na jednání Rady platný mandát a postupoval v souladu s dlouhodobou pozicí České republiky“. Rakušan o pozici Česka při hlasování vládu také předem informoval (.docx, str. 2).

Dodejme, že podle jednacího řádu vlády český Parlament nijak nefiguruje v procesu schvalování mandátu jednotlivých ministrů a jejich účasti v Radě EU. Ministr vnitra Rakušan tedy pověření Parlamentem vůbec nepotřeboval.

Hlasování v červnu 2023

Rada EU odsouhlasila migrační pakt 8. června 2023. Nejednalo se ovšem o finální schválení právní normy, ale pouze o vymezení pozice Rady EU ohledně následného projednávání návrhu mezi Radou a Evropským parlamentem. Jak již bylo zmíněno, Českou republiku zastupoval Vít Rakušan, který návrh podpořil. Proti byli pouze ministři vnitra Polska a Maďarska.

Rakušanova role v přípravě paktu

Vít Rakušan v červnu 2023 zdůraznil, že za jeden z hlavních úspěchů považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů. Zároveň Ministerstvo vnitra uvedlo, že České republice Rakušan prozatím vyjednal výjimku ze systému tzv. „povinné solidarity“, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko přijalo. Podobnou informaci zveřejnil i samotný šéf resortu vnitra na sociálních sítích.

Důležité je ovšem zmínit, že předběžná podoba paktu z června 2023 konkrétně nezmiňuje výjimku pro Českou republiku ani pro státy s velkým počtem uprchlíku z Ukrajiny (.pdf). Obsahuje ale dodatek, podle kterého mohou být státy, jež jsou „pod migračním tlakem, ohroženy migračním tlakem nebo čelí významné migrační situaci,“ vyňaty z účasti na povinné solidaritě (.pdf, str. 26, 128–132). Konkrétní hlediska, podle kterých Evropská komise takový „migrační tlak“ hodnotí, jsou např. počet lidí pobývajících ve státě s dočasnou ochranou nebo počet identifikovaných nezletilých osob bez doprovodu (str. 46–51).

Rada EU a Evropský parlament se na podobě migračního paktu shodli v prosinci 2023. V únoru 2024 pak zástupci členských států dohodu schválili, přičemž Česko se hlasování zdrželo. Vláda prostřednictvím ministra dopravy Martina Kupky tento krok vysvětlovala tak, že „nová podoba návrhu je pro Česko horší než ta, na níž se podílelo při svém předsednictví v Radě EU“.

Podle Víta Rakušana byl původní návrh Evropským parlamentem pozměněn a se současnou verzí česká vláda není spokojená. Uvedl, že „jeho výsledná podoba je málo ambiciózní“ a snížila možnost efektivně bránit nelegální migraci na vnější hranici EU. Evropský parlament v dubnu, tedy již po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku, návrh paktu schválil.

Závěrečné hodnocení

Vít Rakušan v červnu 2023 v Radě EU hlasoval pro předběžnou dohodu migračního paktu, která sloužila jako podklad pro vyjednávání s Evropským parlamentem. Základ pro tuto dohodu pomohla vyjednat také Česká republika v rámci svého předsednictví.

Ministr vnitra Rakušan pro hlasování přímé pověření Fialova kabinetu neměl, jak zmiňuje Alena Schillerová. Opomíná už ale uvést, že ho vůbec nepotřeboval – podle právního a kontrolního odboru vlády odjel do Lucemburku s platným mandátem, jelikož stále platilo pověření minulé vlády. Rakušan také nemusel (a ani nemohl) mít pověření od Parlamentu, který v procesu žádné pravomoci nemá. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako zavádějící.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Poslankyně Alena Schillerová mluví o migračním paktu, který usiluje o reformu azylových pravidel na úrovni Evropské unie. Podle ní ministr vnitra Vít Rakušan zradil Českou republiku, když v listopadu 2023 nesprávně tvrdil, že tento pakt neobsahuje povinnost přijímat migranty. 

V listopadu 2023 se migračním paktem zabýval Výbor pro bezpečnost Poslanecké sněmovny (.pdf, str. 1), který navázal na projednávání ze září (.pdf). Obou schůzí se účastnil i ministr vnitra Rakušan (.pdf, .pdf), který svůj postoj k návrhu obhajoval. Právě v listopadu řekl, že „žádný z návrhů obsažených v paktu schválených Radou neobsahuje povinnost pro Českou republiku povinně přebírat migranty“ (.pdf, str. 2–3). Podobně se vyjádřil např. i v únoru letošního roku, kdy na platformě X (dříve Twitter) napsal, že migrační pakt podle něj neobsahuje povinné relokační kvóty, a doslova uvedl, že neobsahuje „povinné přijímání migrantů“.

Migrační pakt o mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci systému tzv. povinné solidarity (.pdf). Členské státy EU si ovšem budou moci vybrat z několika způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Místo možnosti relokace mohou státy zaplatit finanční příspěvek nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do ostatních států, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity budou mít podle návrhu stejnou váhu (str. 9, 122).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Vít Rakušan tedy v listopadu 2023 uvedl, že nový migrační pakt neobsahuje povinnost přijímat migranty. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinnost přijímat migranty z jiných zemí EU – tedy povinné relokace – opravdu nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat.

Doplňme, že v některých situacích podle paktu bude pro státy povinné posuzovat žádosti o azyl, které by za standardní situace do jejich působnosti nespadaly. Podle stanoviska Rady EU i zástupců Evropské komise se ale toto posuzování bude týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejde tedy o přijímání migrantů z jiných zemí Unie.

Jelikož Alena Schillerová nesprávně označuje slova ministra vnitra za lživá, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Alena Schillerová ve svém příspěvku zmiňuje povinné relokační kvóty v souvislosti s návrhem migračního paktu, na kterém se v únoru shodli vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí EU.

Ministr vnitra Vít Rakušan skutečně 16. března na své profily na sociálních sítích umístil video, ve kterém odpovídá na otázku týkající se případných relokačních kvót v rámci migračního paktu. „Povinné relokační kvóty prostě nebudou,“ uvádí Rakušan hned v popisku videa. Stejnou informaci opakuje závěrem, kdy říká, že kvóty nebudou (video, čas: 0:33). Následně zdůrazňuje, že podle něj „nebudou žádné povinné relokace“.

Návrh migračního paktu sice mluví relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 56, 122–125), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Kromě relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125). Stejná ustanovení obsahuje i návrh migračního paktu, která později 10. dubna 2024 schválil Evropský parlament.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Vít Rakušan na svých sociálních sítích 16. března zveřejnil video, ve kterém se vyjádřil, že migrační pakt povinné relokace neobsahuje. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinné kvóty na přerozdělování migrantů skutečně nenařizuje, relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Jelikož Alena Schillerová nesprávně označuje slova ministra vnitra za lživá, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Ministr vnitra Vít Rakušan v březnu na svých sociálních sítích publikoval krátké video, ve kterém reaguje na kritiku od uživatele, který tvrdil, že kvůli novému migračnímu paktu bude muset Česko za každého nepřijatého migranta platit 270 tisíc korun.

Toto tvrzení Rakušan rozporuje a uvádí, že pokuty v paktu „nejsou. Na to máte moje slovo. Tohle v migračním paktu není. Já jsem naopak hrdej na to, co jsem pro Českou republiku dokázal vyjednat“ (video, čas 0:08). Ve videu pak dále uvádí, že „nebudeme muset na naše území přijmout ani jednoho člověka, kterého tady mít nechceme. A ještě: platit těm státům na jihu (…) nebudeme muset, protože máme na svém území 380 tisíc Ukrajinců. Takhle jednoduché to je“ (čas 0:18).

Alena Schillerová tedy ministra vnitra cituje správně, a její výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Je vhodné uvést, že v tomto ověření jsme se zabývali pouze citací Víta Rakušana. Obsahu migračního paktu a otázce pokut jsme se více věnovali zde a zde.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Schvalování migračního paktu

Původní návrh migračního paktu předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se na něm shodly v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Dohoda byla schválena s podporou České republiky, která její základy položila ve druhé půlce roku 2022 během svého předsednictví v Radě EU (.pdf, str. 4).

Migrační dohodu projednávala Rada EU, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států, kteří se střídají v závislosti na právě projednávané agendě. Dohodou se v tomto případě zabývala Rada pro spravedlnost a vnitřní věci, ve které zasedají ministři spravedlnosti a vnitra.

Zastupováním České republiky byl pověřen současný ministr vnitra Vít Rakušan. Ten v červnu 2023 zdůraznil, že vláda považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů za jeden ze zásadních bodů vyjednané dohody. Zároveň uvedl, že Česku prozatím domluvil výjimku ze systému tzv. povinné solidarity, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko přijalo od začátku ruské invaze.

Je vhodné uvést, že migrační pakt sice nakonec výslovně nezmiňuje Česko ani ukrajinské uprchlíky, o výjimku ale mohou žádat země pod migračním tlakem (.pdf, str. 128–132). Jestli se daný stát v této situaci skutečně nachází, posoudí Evropská komise (str. 55). Podle navržených pravidel bude Komise vždy vycházet ze „zprávy o azylu a migraci“ (str. 49–51), která jako jedno z přibližně 20 hledisek bere v úvahu i počet osob, jimž daný stát poskytl tzv. dočasnou ochranu. O udělení výjimky pak na základě posouzení Komise bude rozhodovat ještě Rada EU (.pdf, str. 130–131).

Jak Evropská komise a Rada EU případnou českou žádost o výjimku posoudí, nelze s jistotou předjímat. Nicméně podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla tato možnost výjimky přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků. Detailněji jsme se výjimce pro ČR věnovali zde.

Návrh, na kterém se shodli ministři vnitra v Radě EU, následně posloužil jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem. Tyto dva orgány dosáhly předběžné dohody v prosinci 2023. Na konečné podobě migračního paktu se členské státy definitivně shodly v únoru 2024, k jeho schválení nicméně ještě v době publikace příspěvku Aleny Schillerové chyběl formální souhlas Evropského parlamentu.

Hlasování Česka

Česko se při hlasování o finální verzi migračního paktu zdrželo, protože schválenou verzi považovalo za horší než tu, kterou pomohla dojednat během svého předsednictví. Ministr dopravy Martin Kupka uvedl, že v novém návrhu přibylo byrokracie a podle Ministerstva vnitra je návrh nyní méně ambiciózní v oblasti posílení ochrany vnějších hranic EU a zrychlení a zjednodušení azylového a návratového řízení. K hlasování Česka se na sociálních sítích vyjádřil i Vít Rakušan, podle kterého se také snížily ambice v oblasti ochrany vnějších hranic unie.

Co je v migračním paktu

Dojednaný migrační pakt obsahuje pět klíčových bodů, kterými jsou:

• Jednotná pravidla pro screening a identifikaci osob, které nejsou občany EU, na vnějších hranicích.
• Zřízení jednotné databáze Eurodac, ve které se budou evidovat jednotliví žadatelé o azyl.
• Zrychlená hraniční procedura pro vyřizování azylových žádostí týkající se zejména osob s nižší pravděpodobností přiznání azylu.
• Nařízení o mimořádných situacích, které umožní vyhlášení krizového stavu v případě velké migrační vlny, pandemie nebo využívání migrantů jako hybridní zbraně ze strany mimounijních zemí.
• Povinná solidarita se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí.

Právě v rámci povinné solidarity (.pdf) migrační pakt mluví o relokacích migrantů. Členské státy EU budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Místo relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Třetí možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Ministr vnitra Vít Rakušan v červnu 2023 podpořil hlavní body návrhu migrační reformy, byť schválený návrh sloužil pouze jako podklad pro vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem. Podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla možnost výjimky do migračního paktu přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, přičemž na jejím vyjednání se podílel právě Rakušan.

Podle návrhu migračního paktu budou relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, součástí mechanismu povinné solidarity. Rada EU každý rok na návrh Evropské komise určí referenční počet „potřebných” relokací a finančních příspěvků, ze kterých se spravedlivým podílem stanoví počty pro jednotlivé členské země. Státy si ale mohou vybrat, jestli si z tohoto rezervoáru solidarity zvolí právě relokace, nebo jestli místo nich zaplatí finanční příspěvek či zvolí alternativní formu pomoci.

V určitých případech mohou být povinné tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti, kdy státy budou posuzovat žádosti o azyl, které by za standardních podmínek posuzovat nemusely. Podle stanovisek Rady EU i Evropské komise se ale tyto kompenzace budou týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejedná se tedy o přijímání migrantů z jiných zemí EU. Jelikož Alena Schillerová tuto záležitost opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.

Alena Schillerová v kontextu výroku kritizuje ministra vnitra Víta Rakušana za to, že podle ní neuváděl přesné informace o obsahu paktu Evropské unie o migraci a azylu.

Co obsahuje migrační pakt?

Nejprve je vhodné uvést, že v červnu 2023 se ministři vnitra členských států shodli na nové migrační reformě počítající s povinnou solidaritou. V rámci ní si země budou moci vybrat způsob, jak pomoci státům, které jsou nejvíce zasaženy migrací. Mohou uprchlíky přijmout, zaplatit roční finanční příspěvek nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do ostatních států.

Po několikaměsíčních jednáních dosáhlo španělské předsednictví Rady a Evropský parlament v prosinci 2023 dohody o hlavních prvcích migračního paktu. Následně v únoru 2024 s předběžnou dohodou souhlasili také zástupci jednotlivých členských států. Česko se ovšem při hlasování zdrželo, jelikož změny, kterých pakt nabyl po jednáních s Evropským parlamentem, přinesly podle vlády příliš mnoho byrokracie. Pravidla pro výpomoc státům zasažených migrací nicméně zůstala stejná jako po jednání v červnu 2023.

Dodejme, že návrh obsahuje také ustanovení, podle kterých se za určitých podmínek nemusí mechanismu solidarity účastnit státy nacházející se „pod migračním tlakem“ nebo ve „významné migrační situaci“ (.pdf, str. 128–132). Přičemž eurokomisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johansson v červnu 2023 v rozhovoru pro polský zpravodajský web uvedla, že bylo ustanovení o výjimce do migračního paktu „přidáno speciálně pro Polsko a Českou republiku, které jsou v současné době pod migračním tlakem“ kvůli přílivu ukrajinských uprchlíků. Více jsme o této výjimce psali zde.

Jak jsme nastínili výše, členské státy nebudou mít povinnost přijímat uprchlíky ze zemí nejvíce zasažených migrací na základě relokace. Místo toho mohou finančně přispět částkou 20 tisíc euro (přibližně 500 tisíc korun) do společného fondu Evropské unie (EU) na financování projektů, které se snaží vyřešit základní příčiny migrace.

Závěr

Migrační reforma, kterou formálně schválil Evropský parlament až po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku Aleny Schillerové, zavádí tzv. mechanismus solidarity. V rámci něj sice členské státy EU musí opravdu zaplatit přibližně 500 tisíc korun za každého nepřijatého migranta, není to však jediný způsob pomoci. Kromě toho mohou poskytnout alternativní pomoc např. v podobě materiální podpory do států nejvíce zasažených migrací. Jedno z ustanovení navíc předpokládá výjimku z účasti pro státy „pod migračním tlakem“. Vzhledem k tomu, že Alena Schillerová tyto způsoby opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Alena Schillerová mluví o toho času připravované migrační reformě, na jejíž podobě se členské státy Evropské unie definitivně dohodly v únoru 2024. Původní návrh tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se ale na její předběžné podobě shodly až v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Pakt po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku definitivně schválil Evropský parlament.

Povinná solidarita

Migrační pakt počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi, které jsou vystaveny imigračnímu tlaku. Nabízí státům volnost v tom, jakou formu pomoci zvolí (.pdf, str. 122–125). První možností jsou relokace, tj. přijetí běženců z území jiného státu Unie (str. 38). Kromě toho státy mohou zaplatit roční finanční příspěvek (str. 123) nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí zasažených migrační krizí, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity budou mít podle návrhu stejnou váhu (str. 9, 122).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Podle návrhu migračního paktu budou relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, součástí mechanismu povinné solidarity. Rada EU každý rok určí referenční počet „potřebných” relokací a finančních příspěvků, ze kterých se spravedlivým podílem stanoví počty pro jednotlivé členské země. Státy si přitom mohou vybrat, jestli si z tohoto rezervoáru solidarity zvolí právě relokace, nebo jestli místo nich zaplatí finanční příspěvek či zvolí alternativní formu pomoci.

Pokud státy EU celkově přislíbí relokovat méně osob, než by odpovídalo 60 % počtu „potřebných“ relokací, stanou se povinné tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti. Tyto kompenzace se ale podle stanovisek Rady EU i Evropské komise budou týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejedná se tedy o přijímání migrantů z jiných zemí EU. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Poslankyně Alena Schillerová mluví o evropském migračním paktu, tedy souboru migračních a azylových pravidel, který schválili zástupci členských zemí spolu s vyjednavači z Europarlamentu v únoru 2024. Vláda Petra Fialy se hlasování nicméně zdržela, přičemž svůj postoj předem avizovala. Je vhodné doplnit, že balíček pravidel po vydání námi ověřovaného příspěvku ještě 10. dubna formálně schválil Evropský parlament.

Dojednaná podoba migračního paktu

O reformě migrační a azylové politiky Evropské unie se jednalo několik let. Jeden z navrhovaných bodů reformy se týkal solidarity s unijními státy, které jsou přílivem migrace zatíženy více než ostatní. Cílem bylo pomoci zejména jižním státům EU, do nichž přicházejí migranti přes Středozemní moře nebo balkánskou cestou. Právě na tento bod reformy svým výrokem odkazuje poslankyně Schillerová.

Podle návrhu migračního paktu si státy budou moci vybrat ze tří možností solidarity. Buď mohou rovnou přijmout žadatele o azyl, nebo místo toho poskytnout finanční pomoc. Jako třetí možnost mohou zvolit jinou formu pomoci, například dodat technické vybavení a podobně (.pdf, str. 122–123). Nutné je doplnit, že pokud země zasažená migrací nebude chtít tyto alternativní způsoby pomoci využít, bude muset solidární stát zvolit právě finanční příspěvek (str. 125).

Vláda Petra Fialy usilovala o to, aby zmiňovaná finanční pomoc nebyla povinná a netýkala se tak např. států, které přijaly vysoký počet uprchlíků v rámci jiné migrační vlny. To se týkalo i Česka, které přijalo více než 400 tisíc uprchlíků z Ukrajiny kvůli ruské invazi a následné válce, a je tak státem s nejvyšším počtem ukrajinských migrantů na počet obyvatel.

Původní návrh migračního paktu z roku 2020 i verze z dubna 2023 předpokládaly, že do mechanismu solidarity nebudou muset přispívat jen státy, které už samotné solidární pomoc využívají. Pro jiné země návrh podobnou možnost v té době nezaváděl. Tato výjimka se v textu objevila až v květnu 2023 (.pdf, str. 111–112) a zahrnovala ji i verze, na které se v červnu 2023 dohodla Rada EU (.pdf, str. 118–119). Stejné formulace o výjimce lze najít i v dokumentu z letošního února, který byl aktuální ke dni zveřejnění výroku (.pdf).

Návrh konkrétně obsahuje ustanovení, podle kterých se za určitých podmínek nemusí mechanismu solidarity účastnit státy nacházející se „pod migračním tlakem“ nebo ve „významné migrační situaci“ (.pdf, str. 128–132). 

Jestli se daný stát v této situaci skutečně nachází, posoudí Evropská komise (str. 55). Podle navržených pravidel bude Komise vždy vycházet ze „zprávy o azylu a migraci“ (str. 49–51), která jako jedno z přibližně 20 hledisek bere v úvahu i počet osob, jimž daný stát poskytl tzv. dočasnou ochranu. O udělení výjimky pak na základě posouzení Komise bude rozhodovat ještě Rada EU (.pdf, str. 130–131).

Migrační pakt, přesněji řečeno nařízení týkající se řízení azylu a migrace, tedy nezmiňuje výjimku jmenovitě pro Českou republiku ani konkrétně pro státy zasažené migrační vlnou uprchlíků z Ukrajiny. Obsahuje pouze možnost, podle které mohou státy za určitých podmínek požádat o udělení výjimky. Oprávněnost žádosti přitom bude nejdříve posuzovat Evropská komise, poté ji ještě schválí Rada EU.

Vyjádření eurokomisařky 

Dočasnou ochranu získali v České republice ukrajinští uprchlíci. Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) v červnu 2023 dojednanou podobu návrhu prezentoval tak, že se Česko nebude muset mechanismu solidarity vůbec účastnit. „Pokud tady budeme mít takový počet Ukrajinců, který máme, tak žádný solidární příspěvek platit nebudeme,“ řekl tehdy k migračnímu paktu ve Sněmovně.

Jak Evropská komise a Rada EU případnou českou žádost o výjimku posoudí, nelze s jistotou předjímat. Eurokomisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johansson nicméně v červnu 2023 v rozhovoru pro polský zpravodajský web uvedla, že bylo ustanovení o výjimce do migračního paktu „přidáno speciálně pro Polsko a Českou republiku, které jsou v současné době pod migračním tlakem“ kvůli přílivu ukrajinských uprchlíků. Dále zmiňovala, že v nařízeních přijatých Radou EU je solidarita povinná, „s výjimkou zemí, které jsou pod migračním tlakem“, jako je dle jejích slov právě Polsko a Česko.

Závěr

Verze migračního paktu, která byla k dispozici v době zveřejnění facebookového příspěvku Aleny Schillerové, navrhuje zavést povinnou solidaritu členských zemí EU se státy, které jsou migrací nejvíce zatíženy. Návrh příslušného nařízení Českou republiku výslovně nezmiňuje, ani výslovně nemluví o zemích, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků. 

Text ale obsahuje ustanovení, podle kterých budou moci o výjimku z účasti na solidaritě požádat země vystavené „migračnímu tlaku“. Podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla možnost výjimky do migračního paktu přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků. Výrok Aleny Schillerové proto hodnotíme jako zavádějící.

Alena Schillerová tvrdí, že vláda Petra Fialy pět měsíců utajovala „zradu“ Víta Rakušana, který dle jejího názoru o obsahu migračního paktu dlouhodobě neuváděl správné informace. V kontextu výroku mluví o vystoupení europoslanců Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL) a Markéty Gregorové (Piráti) v pořadu 360° z března 2024, kde podle ní „zradu“ přiznali. V našem odůvodnění neověřujeme, zdali někdo ze jmenovaných činitelů někoho zradil, ale pouze to, zdali se zástupci KDU-ČSL a Pirátů vyjádřili tak, jak uvádí Schillerová.

Vyjádření lidovců a Pirátů

Pasáž pořadu, o které se Alena Schillerová zmiňuje, započal poslanec Jaroslav Bžoch, který tvrdil, že po konci českého předsednictví v Radě EU vytkl tehdejšímu ministrovi pro evropské záležitosti Mikuláši Bekovi, že se během předsednictví „s migrací nikam nepohli“ (video, čas 34:00).

Podle Bžocha eurokomisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johansson uvedla, že se české předsednictví na dohodě o migračnímu paktu podílelo. To dle něj následně potvrdil i ministr vnitra Vít Rakušan (video, čas 34:15). Následně dodal, že mu vadí, že česká vláda zatajovala svou činnost na migračním paktu, a přiznala ji pouze poté, co to veřejně oznámila právě Johansson.

Na Bžochův komentář navázal moderátor Michal Půr, který se zeptal Tomáše Zdechovského, zda „nevěděli co české předsednictví dojednalo, nebo na čem se podílelo“ (video, čas 35:18). Zdechovský odpověděl, že opravdu nevěděli, co řekla Rada EU a slyšeli pouze interpretaci Víta Rakušana (čas 35:23).

Moderátor Půr se následně zeptal pirátské europoslankyně Markéty Gregorové na její názor na to, že Vít Rakušan řekl, že pro Česko existuje výjimka ze systému tzv. povinné solidarity, která se ovšem podle Půra v další verzi paktu už nenacházela. Gregorová na tuto poznámku zareagovala slovy „to je samozřejmě jako obří problém“ (video, čas 36:36).

Detailněji jsme se výjimce pro ČR věnovali zde. Migrační pakt sice nakonec výslovně nezmiňuje Česko ani ukrajinské uprchlíky, o výjimku ale mohou žádat země pod migračním tlakem (.pdf, str. 128–132). Jestli se daný stát v této situaci skutečně nachází, posoudí Evropská komise a Rada EU (str. 55, 130–131). Jak Evropská komise a Rada EU případnou českou žádost o výjimku posoudí, nelze s jistotou předjímat, nicméně podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla tato možnost výjimky přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků.

Závěr

Alena Schillerová má pravdu, když tvrdí, že zástupce lidovců Tomáš Zdechovský připustil, že ohledně obsahu migračního paktu slyšel pouze interpretaci Víta Rakušana. Také přesně cituje Markétu Gregorovou, a výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO Alena Schillerová ve svém příspěvku napsala, že zástupci současné vládní koalice včetně TOP 09 přiznali, že ministr vnitra Vít Rakušan neuváděl správné informace o novém migračním paktu. Poslankyně Schillerová Rakušana obviňuje ze zrady a tvrdí, že výroky zástupců koalice jsou „přiznáním této zrady“.

Migrační pakt byl tématem pořadu 360° na CNN Prima News 25. března 2024. Moderátor Michal Půr se zeptal, zda zástupci koalice „nevěděli, co české předsednictví dojednalo nebo na čem se podílelo“ (video, čas 35:18). Na to europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský odpověděl, že opravdu nevěděli, co řekla Rada EU, a že slyšeli pouze interpretaci Víta Rakušana (čas 35:23). Podobně zareagovala také pirátská europoslankyně Markéta Gregorová.

Když europoslanec Jiří Pospíšil (TOP 09) ve stejném pořadu následující den dostal stejnou otázku, uvedl: „Vít Rakušan na počátku říkal, že se podařilo vyjednat výjimku pro Českou republiku kvůli uprchlíkům z Ukrajiny. A výsledek je, že jak to interpretuji já, že o tom sice byla vedena verbální debata, ale že se tato slova pana ministra Rakušana do samotného textu nepromítla“ (video, čas 34:42).

Je vhodné uvést, že migrační pakt sice výslovně nezmiňuje Česko ani ukrajinské uprchlíky, o výjimku ale mohou žádat země pod migračním tlakem (.pdf, str. 128–132). Podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla tato možnost výjimky přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků. Detailněji jsme se výjimce pro ČR věnovali zde.

Člen TOP 09 Jiří Pospíšil tedy opravdu řekl, že Vít Rakušan původně mluvil o vyjednané výjimce pro Českou republiku, která se však podle něj do samotného textu migračního paktu nakonec nepromítla. Z toho důvodu hodnotíme výrok Aleny Schillerové jako pravdivý.

Místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová mluví o migračním paktu a kritizuje ministra vnitra Víta Rakušana, že se jeho definitivnímu schválení nesnažil zabránit, jelikož na zasedání ministrů vnitra a spravedlnosti členských států Evropské unie (EU) vyslal svého náměstka, zatímco on sám odjel debatovat s voliči.

Migrační pakt

Cílem migračního paktu je reformovat azylová pravidla napříč EU tak, aby se zvýšila jeho účinnost a aby s žadateli o azyl bylo ve všech členských státech zacházeno jednotně. Mezi zeměmi podle plánu vznikne mechanismus solidarity, aby státy na hranicích EU nebyly tolik přetížené migrací.

Úvodní návrh migračního paktu předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se ale na její podobě shodly právě až v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání (.pdf) V prosinci téhož roku pak mezi vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí EU došlo ke konkrétní předběžné dohodě, která byla schválena v únoru 2024. Europarlament v dubnu, tedy již po námi ověřovanému příspěvku, podobu paktu následně také přijal.

Rakušanova debata

Vít Rakušan od letošního ledna pořádá „Debaty bez cenzury“ s lidmi v regionech. Podle svých slov si uvědomuje, že s vládou a jejími výsledky není spousta lidí spokojená, z čehož viní i špatnou komunikaci Fialova kabinetu. Jedna z takových debat proběhla ve Vyškově právě 4. března, kdy zasedala i Rada pro spravedlnost a vnitřní věci.

Tohoto jednání se Rakušan opravdu nezúčastnil a místo něj byl na Radě přítomný jeho náměstek Lukáš Hendrych (.pdf, str. 1). Ministři vnitra na schůzce řešili mimo jiné také migraci, především strategická partnerství se zeměmi původu uprchlíků a tranzitní nelegální migraci. Samotný migrační pakt nicméně na pořadu jednání Rady vůbec nebyl (.pdf).

Závěr

Rada pro spravedlnost a vnitřní věci se sešla 4. března, a to opravdu bez ministra vnitra Víta Rakušana, kterého nahradil jeho náměstek Lukáš Hendrych. Rakušan byl ve stejný den totiž na jedné ze svých „Debat bez cenzury“ ve Vyškově. Na zmíněném jednání se však migrační pakt neprojednával – v té době ho již zástupci členských států EU schválili a postoupili ho k projednání v Evropském parlamentu. Rakušan tedy schválení paktu nemohl zabránit, ani kdyby byl na schůzce Rady přítomný. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.