Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Schvalování migračního paktu

Původní návrh migračního paktu předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se na něm shodly v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Dohoda byla schválena s podporou České republiky, která její základy položila ve druhé půlce roku 2022 během svého předsednictví v Radě EU (.pdf, str. 4).

Migrační dohodu projednávala Rada EU, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států, kteří se střídají v závislosti na právě projednávané agendě. Dohodou se v tomto případě zabývala Rada pro spravedlnost a vnitřní věci, ve které zasedají ministři spravedlnosti a vnitra.

Zastupováním České republiky byl pověřen současný ministr vnitra Vít Rakušan. Ten v červnu 2023 zdůraznil, že vláda považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů za jeden ze zásadních bodů vyjednané dohody. Zároveň uvedl, že Česku prozatím domluvil výjimku ze systému tzv. povinné solidarity, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko přijalo od začátku ruské invaze.

Je vhodné uvést, že migrační pakt sice nakonec výslovně nezmiňuje Česko ani ukrajinské uprchlíky, o výjimku ale mohou žádat země pod migračním tlakem (.pdf, str. 128–132). Jestli se daný stát v této situaci skutečně nachází, posoudí Evropská komise (str. 55). Podle navržených pravidel bude Komise vždy vycházet ze „zprávy o azylu a migraci“ (str. 49–51), která jako jedno z přibližně 20 hledisek bere v úvahu i počet osob, jimž daný stát poskytl tzv. dočasnou ochranu. O udělení výjimky pak na základě posouzení Komise bude rozhodovat ještě Rada EU (.pdf, str. 130–131).

Jak Evropská komise a Rada EU případnou českou žádost o výjimku posoudí, nelze s jistotou předjímat. Nicméně podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla tato možnost výjimky přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků. Detailněji jsme se výjimce pro ČR věnovali zde.

Návrh, na kterém se shodli ministři vnitra v Radě EU, následně posloužil jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem. Tyto dva orgány dosáhly předběžné dohody v prosinci 2023. Na konečné podobě migračního paktu se členské státy definitivně shodly v únoru 2024, k jeho schválení nicméně ještě v době publikace příspěvku Aleny Schillerové chyběl formální souhlas Evropského parlamentu.

Hlasování Česka

Česko se při hlasování o finální verzi migračního paktu zdrželo, protože schválenou verzi považovalo za horší než tu, kterou pomohla dojednat během svého předsednictví. Ministr dopravy Martin Kupka uvedl, že v novém návrhu přibylo byrokracie a podle Ministerstva vnitra je návrh nyní méně ambiciózní v oblasti posílení ochrany vnějších hranic EU a zrychlení a zjednodušení azylového a návratového řízení. K hlasování Česka se na sociálních sítích vyjádřil i Vít Rakušan, podle kterého se také snížily ambice v oblasti ochrany vnějších hranic unie.

Co je v migračním paktu

Dojednaný migrační pakt obsahuje pět klíčových bodů, kterými jsou:

• Jednotná pravidla pro screening a identifikaci osob, které nejsou občany EU, na vnějších hranicích.
• Zřízení jednotné databáze Eurodac, ve které se budou evidovat jednotliví žadatelé o azyl.
• Zrychlená hraniční procedura pro vyřizování azylových žádostí týkající se zejména osob s nižší pravděpodobností přiznání azylu.
• Nařízení o mimořádných situacích, které umožní vyhlášení krizového stavu v případě velké migrační vlny, pandemie nebo využívání migrantů jako hybridní zbraně ze strany mimounijních zemí.
• Povinná solidarita se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí.

Právě v rámci povinné solidarity (.pdf) migrační pakt mluví o relokacích migrantů. Členské státy EU budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Místo relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Třetí možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Ministr vnitra Vít Rakušan v červnu 2023 podpořil hlavní body návrhu migrační reformy, byť schválený návrh sloužil pouze jako podklad pro vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem. Podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla možnost výjimky do migračního paktu přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, přičemž na jejím vyjednání se podílel právě Rakušan.

Podle návrhu migračního paktu budou relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, součástí mechanismu povinné solidarity. Rada EU každý rok na návrh Evropské komise určí referenční počet „potřebných” relokací a finančních příspěvků, ze kterých se spravedlivým podílem stanoví počty pro jednotlivé členské země. Státy si ale mohou vybrat, jestli si z tohoto rezervoáru solidarity zvolí právě relokace, nebo jestli místo nich zaplatí finanční příspěvek či zvolí alternativní formu pomoci.

V určitých případech mohou být povinné tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti, kdy státy budou posuzovat žádosti o azyl, které by za standardních podmínek posuzovat nemusely. Podle stanovisek Rady EU i Evropské komise se ale tyto kompenzace budou týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejedná se tedy o přijímání migrantů z jiných zemí EU. Jelikož Alena Schillerová tuto záležitost opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.