Tento výrok byl ověřen jako

Doplnění: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti.

Schvalování migračního paktu

Původní návrh migračního paktu předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se na něm shodly v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Dohoda byla schválena s podporou České republiky, která její základy položila ve druhé půlce roku 2022 během svého předsednictví v Radě EU (.pdf, str. 4).

Migrační dohodu projednávala Rada EU, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států, kteří se střídají v závislosti na právě projednávané agendě. Dohodou se v tomto případě zabývala Rada pro spravedlnost a vnitřní věci, ve které zasedají ministři spravedlnosti a vnitra.

Zastupováním České republiky byl pověřen současný ministr vnitra Vít Rakušan. Ten v červnu 2023 zdůraznil, že vláda považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů za jeden ze zásadních bodů vyjednané dohody. Zároveň uvedl, že Česku prozatím domluvil výjimku ze systému tzv. povinné solidarity, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko přijalo od začátku ruské invaze.

Je vhodné uvést, že migrační pakt sice nakonec výslovně nezmiňuje Česko ani ukrajinské uprchlíky, o výjimku ale mohou žádat země pod migračním tlakem (.pdf, str. 128–132). Jestli se daný stát v této situaci skutečně nachází, posoudí Evropská komise (str. 55). Podle navržených pravidel bude Komise vždy vycházet ze „zprávy o azylu a migraci“ (str. 49–51), která jako jedno z přibližně 20 hledisek bere v úvahu i počet osob, jimž daný stát poskytl tzv. dočasnou ochranu. O udělení výjimky pak na základě posouzení Komise bude rozhodovat ještě Rada EU (.pdf, str. 130–131).

Jak Evropská komise a Rada EU případnou českou žádost o výjimku posoudí, nelze s jistotou předjímat. Nicméně podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla tato možnost výjimky přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků. Detailněji jsme se výjimce pro ČR věnovali zde.

Návrh, na kterém se shodli ministři vnitra v Radě EU, následně posloužil jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem. Tyto dva orgány dosáhly předběžné dohody v prosinci 2023. Na konečné podobě migračního paktu se členské státy definitivně shodly v únoru 2024, k jeho schválení nicméně ještě v době publikace příspěvku Aleny Schillerové chyběl formální souhlas Evropského parlamentu.

Hlasování Česka

Česko se při hlasování o finální verzi migračního paktu zdrželo, protože schválenou verzi považovalo za horší než tu, kterou pomohla dojednat během svého předsednictví. Ministr dopravy Martin Kupka uvedl, že v novém návrhu přibylo byrokracie a podle Ministerstva vnitra je návrh nyní méně ambiciózní v oblasti posílení ochrany vnějších hranic EU a zrychlení a zjednodušení azylového a návratového řízení. K hlasování Česka se na sociálních sítích vyjádřil i Vít Rakušan, podle kterého se také snížily ambice v oblasti ochrany vnějších hranic unie.

Co je v migračním paktu

Dojednaný migrační pakt obsahuje pět klíčových bodů, kterými jsou:

• Jednotná pravidla pro screening a identifikaci osob, které nejsou občany EU, na vnějších hranicích.
• Zřízení jednotné databáze Eurodac, ve které se budou evidovat jednotliví žadatelé o azyl.
• Zrychlená hraniční procedura pro vyřizování azylových žádostí týkající se zejména osob s nižší pravděpodobností přiznání azylu.
• Nařízení o mimořádných situacích, které umožní vyhlášení krizového stavu v případě velké migrační vlny, pandemie nebo využívání migrantů jako hybridní zbraně ze strany mimounijních zemí.
• Povinná solidarita se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí.

Právě v rámci povinné solidarity (.pdf) může Evropská komise stanovit, kolik migrantů stát přijme. Je ale důležité zdůraznit, že si členské státy EU budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Místo relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Třetí možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Pouze v případě, že si některý stát vybere přijetí migrantů, Evropská komise pro něj stanoví orientační počet, kolik jich musí přijmout – tzv. referenční číslo (.pdf, str. 56, 124). Tyto státy pak budou muset akceptovat takový počet uprchlíků, který odpovídá nejméně 60 % z tohoto čísla (str. 133). Vhodné je ale zopakovat, že se jedná jen o jednu z možností, kterou si unijní stát může zvolit.

Migrační pakt obsahuje také možnost takzvaných kompenzací v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné. Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný” až do výše nejméně 60 % referenční hodnoty. Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale tyto kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Ministr vnitra Vít Rakušan v červnu 2023 podpořil hlavní body návrhu migrační reformy, byť schválený návrh sloužil pouze jako podklad pro vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem. Podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla možnost výjimky do migračního paktu přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, přičemž na jejím vyjednání se podílel právě Rakušan.

Schválený návrh sice dává Evropské komisi pravomoc členským státům nařídit, kolik migrantů mají přijmout, může se tak ovšem stát v jen některých případech. Unijní země mají totiž vícero možností, jak se do systému povinné solidarity zapojit, přičemž přijmutí uprchlíků je pouze jednou z nich. Pokud si stát vybere jinou formu pomoci, relokace se na něj nevztahuje. Jelikož Alena Schillerová tuto záležitost opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.