Výrok Milana Urbana zazněl 22. listopadu během rozhovoru pro Radiožurnál (v čase 16:20) a na základě dostupných informací z médií ho hodnotíme jako pravdivý.

Německá energetická politika prochází v posledních letech poněkud turbulentním obdobím. V roce 2007 rozhodla německá vláda, že uzavře do roku 2018 všechny uhelné elektrárny a opustí těžbu uhlí, zejména z důvodů nerentability a nekonkurenceschopnosti. Koncem roku 2011 se v reakci na havárii jaderné elektrárny Fukušima německá vláda usnesla ukončit provoz všech jaderných elektráren do roku 2022 a nahradit je energií z obnovitelných zdrojů při snižování celkové spotřeby elektřiny.

Velmi rychle se však ukázalo, že přechod na obnovitelné zdroje (solární a větrné) bude zdlouhavým procesem a energetickou mezeru nyní paradoxně zaplňují uhelné elektrárny, které zažívají renesanci i vzhledem k nízké ceně emisních povolenek. V roce 2012 Německo spustilo nové uhelné elektrárny poblíž Kolína nad Rýnem či Boxbergu, v minulém roce pak například nedaleko Duisburgu a města Lünen. Pod záštitou společností RWE či Vattenfall probíhá stavba elektráren u Hamburku či Mannheimu, s čímž také souvisí rozšiřování dosavadních hnědouhelných těžebních oblastí, např. povrchového dolu Garzweiler, kde dochází k vysídlování obyvatel, či snahy o rozšíření těžby v oblastech bývalé Lužice s centrem v Chotěbuzi (dnes součástí Braniborska). Absence jasné a kontinuální energetické politiky je v německém případě zřejmá. Dotace pro obnovitelné zdroje energie navíc prodražují koncovou cenu elektřiny pro domácnosti a průmysl.