Přehled ověřených výroků

Vratislav Kulhánek začínal na řadových pozicích ve stavebnictví, z nichž se postupně vypracoval do nejvyšších pozic ve firmách MOTOR JIKOV, Bosch nebo ŠKODA AUTO. Zastával i vysoké posty v profesních sdruženích, např. ve Svazu průmyslu a dopravy. V důsledku svého působení na takových pozicích se přirozeně pohyboval v nejvyšších kruzích, ať už ve spojitosti s nejužším vedením německých koncernů Bosch a Volkswagen nebo politickými jednáními. Výrok z uvedených důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze zastával Vratislav Kulhánek různé pozice ve stavebních firmách, pracoval např. jako metodik na Krajském středisku místního stavebnictví v jižních Čechách.

V tehdejším národním strojírenském podniku MOTOR JIKOV, kam nastoupil v roce 1981, se vypracoval až na předsedu představenstva. V roce 1992 se stal ředitelem v Česku nově založené dceřiné společnosti německého koncernu Bosch.

V letech 1997–2007 působil v nejvyšším vedení automobilky ŠKODA AUTO, patřící do koncernu Volkswagen, nejprve jako předseda představenstva a poté předseda dozorčí rady. V roce 2007 se stal předsedou správní rady společnosti AAA Auto Group.

Vedle ŠKODY AUTO vedl Vratislav Kulhánek Sdružení automobilového průmyslu a byl také viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy.

Díky svému působení ve funkci ředitele společnosti Bosch a předsedy představenstva automobilky ŠKODA AUTO se Vratislav Kulhánek přirozeně pohyboval v nejvyšších kruzích. Včetně evropských kruhů, vezmeme-li v úvahu, že coby nejvyšší představitel těchto společností v České republice musel jednat s nejužším vedením německých koncernů. Vedle toho se jako prezident a viceprezident výše uvedených profesních sdružení Kulhánek nevyhnul ani jednáním s politickými představiteli.

Poslanec Farský hovoří o přijetí novely zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která začne platit 1. listopadu 2017. V původním návrhu novely stať o změně platnosti posudku o zdravotní způsobilosti dítěte chybí, nicméně poslanec Farský přiložil k návrhu zákona pozměňovací návrh s tímto obsahem. Při hlasování o pozměňovacích návrzích byl tento přijat napříč všemi poslaneckými kluby kromě komunistického.

Z dat ministerstva zdravotnictví vyplývá, že počet dětí, které absolvují podobné akce, se skutečně blíží 200 tisícům – konkrétně v roce 2015 to bylo zhruba 193 tisíc dětí. To fakticky odpovídá Farského kvantifikaci, výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.

Transakční náklady vznikají při převodu financí z jedné měny do druhé. Pokud mají jednotlivé země Evropské unie své vlastní měny, firmy tak při mezinárodním obchodování ztrácejí na nutnosti konverze měn. Pokud by ale země EU měly jednotnou měnu, tyto náklady by skutečně odpadly (str. 466).

Podle vládou schválených nařízení se od 1. listopadu 2017 zvýší tarifní platy pedagogických pracovníků v regionálním školství o 15 %. Dojde i k navyšování tarifu platů zaměstnanců ve veřejném sektoru, zaměstnanců v sociálních službách a pracovníků v kultuře. K služebnímu tarifu dostanou přidáno i vojáci z povolání.

Návrh rozpočtu na rok 2018, který odsouhlasila vláda, obsahoval navýšení valorizace důchodů o 4 %. Průměrný starobní důchod se tedy zvýší přibližně o 475 Kč. Na základě novely zákona o důchodovém pojištění, která ve výpočtu valorizace důchodů zvyšuje podíl růstu průměrné mzdy z třetiny na polovinu, by mělo být navýšení důchodů vyšší než v minulých letech.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, nicméně upozorňujeme, že neplatí rovnice, že by se všichni „hříšníci“ vraceli do vězení. Platí to ovšem pro nezanedbatelný počet z nich.

Největší amnestie, kdy bylo propuštěno více než 200 vězňů, byly v samostatné české historii vyhlášeny v roce 1998 a 2013. V roce 1998 propustil Václav Havel 930 vězňů, Václav Klaus v roce 2013 propustil 6 443 osob. Podle dostupných informací se za necelé dva roky od Klausovy amnestie do vězení vrátilo 1498 osob, tedy necelá čtvrtina. Obviněných bylo 3 400 amnestovaných, kteří dohromady spáchali 9 191 stíhaných skutků.

Tato čísla potvrzují, že se velká část amnestovaných vrací ke své trestné činnosti. Více jak polovina amnestovaných totiž byla během dvou let od amnestie obviněna z trestného činu.

Největší amnestie, která se týkala České republiky, proběhla v Československu v roce 1990. Po pádu komunismu nový prezident Václav Havel propustil 23 tisíc vězňů. Během roku na svobodě se tito vězni podíleli na devíti procentech celkové kriminality.

Bývalý Generální tajemník OSN Kofi Annan skutečně opakovaně kritizoval represivní politiku vůči drogám. Například v nedávném rozhovoru pro Der Spiegel vyzval, aby se společnost zaměřila více na prevenci, regulaci a vzdělávání než-li represivní opatření. Podle Annana boj proti drogám v současné podobě selhal a jako příklad uvádí legalizaci lékařské marihuany v některých státech USA. Tvrdí například, že zákonné povolení užívání marihuany k lékařským účelům nevedlo k jejímu zvýšenému užívání. Annan se pro legalizaci vyslovil opakovaně, nikdy však na půdě OSN.

Počet států legalizujících marihuanu pro lékařské účely postupně roste. Aktuálně je marihuana pro tyto účely legální ve 29 státech USA.

V některých státech USA je marihuana legální dokonce pro rekreační účely. Naposledy se tak stalo v roce 2016 ve státech Nevada, Massachusetts a Florida.

Jedním z prvních států, kde se marihuana legalizovala pro rekreační účely, je právě Colorado. Výzkumná společnost VS Strategies odhadla, že od ledna 2014, kdy byla marihuana legalizována, vydělal stát Colorado na prodeji marihuany přes půl miliardy dolarů. Jen příjmy z daní z prodeje vynesly Coloradu v roce 2016 zhruba 200 mil. dolarů.

Daňové výnosy financují stipendia pro studenty, lokální projekty nebo instituce zabývající se veřejným zdravým nebo životním prostředím. Svým obyvatelům stát daně v tomto kontextu nevracel.