Přehled ověřených výroků

Současný systém financování škol v regionech je založen na republikových a krajských normativech. Upravuje jej školský zákon (§ 161).

Podle republikového normativu ministerstvo školství rozhodne o objemu transferu prostředků do jednotlivých krajů. Jedná se o výdaj na jednoho žáka. Kraje potom podle stejného principu rozhodnou o transferu prostředků mezi školy (podle počtu žáků). Kraje s vyšším počtem malých škol jsou znevýhodněny oproti krajům, které mají více velkých škol, protože menší školy jsou jednotkově nákladnější.

Školský portál Pardubického kraje uvádí srovnání dvou modelových základních škol, na nichž lze demonstrovat rozdíly mezi kraji. Ne sice konkrétně mezi Zlínským krajem a Prahou, ale zřetelný rozdíl je vidět např. mezi Olomouckým krajem a Prahou. Současný systém také zvýhodňuje školy s větší naplněností tříd. „Vezmeme-li jako konkrétní příklad dvě základní školy, které by měly v podstatě stejné prostorové uspořádání (stejný objekt, stejný druh vytápění, stejný počet tříd (např. 9), kabinetů a dalších místností, stejná schodiště i chodby, ale lišily by se pouze tím, že ve třídách první z nich by se učilo v průměru 18 žáků/třídu a v druhé z nich 23 žáků na třídu, pak v současném systému financování první základní škola obdrží v roce 2015 na mzdy svých provozních zaměstnanců v průměru pouze cca 547 tis. Kč/rok, zatímco druhá škola na tento účel obdrží cca 658 tis. Kč/rok, tj. o cca 20 % více než škola první.“ Počet žáků má vliv i na odměňování učitelů a zaměstnanců. Ministerstvo školství chystá reformu, která by měla upravit systém financování.

Vojtěch Filip má pravdu v tom, že zákonodárnou iniciativu má zastupitelstvo kraje, to je přesto zastupováno hejtmanem Jiřím Zimolou.

Zastupitelstvo Jihočeského kraje 19. května 2016 schválilo iniciativu podání návrhu změny zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (.pdf, str. 4) a uložilo hejtmanu Zimolovi podat za zastupitelstvo návrh. Pravomoc zastupitelstva pramení z čl. 41 Ústavy.

Jihočeský kraj navrhl (.doc, str. 6) zdanění finančních náhrad, které dostávají církve za majetek nevydaný v církevních restitucích. Pro návrh na úrovni kraje hlasovalo 31 ze 48 přítomných zastupitelů, z toho 18 z ČSSD a 13 z KSČM (zip. č. hl.20160519-11-13861). Dodejme, že hovoříme o uplynulém volebním období, kdy zastupitelstvo i Radu ovládla koalice těchto dvou stran.

Návrh zákona je aktuálně v 1. čtení, na pořad jednání 54. schůze se dostane po 31. lednu 2017.

Ministr Babiš v červnu 2014 na zasedání Rady ministrů financí ECOFIN přednesl návrh, který se týkal tzv.reverse charge - u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale je povinností odběratele daň přiznat. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. Už dříve ale Evropská komise řešila reverse charge zdanění, týkalo se však pouze některých položek. Evropská unie se podobnými mechanismy zabývá už od roku 2009.

DPH patří v rámci EU k harmonizovaným daním, u nichž dochází ke sblížení daňových legislativ v jednotlivých státech a pravidla pro jejich výběr jsou určována EU. Babiš však prosazuje, aby reverse charge u DPH závisela na rozhodnutí vlády jednotlivého státu.

V roce 2015 chtěla Francie snížit sazbu na e-knihy, ale Soudní dvůr EU rozhodl, že snížená sazba se těchto položek netýká právě proto, že DPH je harmonizovaná daň. V prosinci 2016 však Evropská komise navrhla nová pravidla, která zahrnují např. zjednodušení pravidel DPH pro začínající podniky a mikropodniky, jež prodávají na internetu; DPH na přeshraniční prodeje nižší než 10 000 EUR se bude zpracovávat vnitrostátně; umožnění členským státům snížit sazby DPH pro elektronické publikace, jako jsou elektronické knihy a online noviny.

V září 2015 kritizoval ministr financí Evropskou komisi kvůli tomu, že se nedostatečně věnuje problémům s daňovými úniky. Babiš již delší dobu na evropské úrovni prosazuje, aby státy mohly samostatně určovat, jaké zboží a služby budou podléhat přenesené daňové povinnosti, tzv. reverse charge. Žádal výjimku, aby ČR mohla zavést přenesenou daňovou povinnost u všech služeb v hodnotě nad 10 tisíc eur (cca 2,7 milionu korun). Evropská komise ale tuto žádost zamítla už v říjnu 2015.

Babiš to ale nevzdal. Evropská komise svolila k vypracování analýzy dopadů přenesené daňové povinnosti a Česká republiku získala podporu i u ostatních zemí. V prosinci 2016 Komise představila svůj návrh. Návrh neumožňuje použít obecný reverse charge na plnění nad 10 000 euro přímo, ale až na základě povolení ze strany Komise. Pro ČR jsou podmínky návrhu přísné a Babiš se proti tomu vymezil. O podobě návrhu se ještě bude jednat.

Ministr Babiš ale není prvním českým politikem, kterému se podařilo v EU vymoci projednávání nějakého legislativního návrhu. Např. v červenci 2016 na návrh českého premiéra Sobotky představila Komise na základě české iniciativy balíček podpůrných opatření na pomoc stabilizace trhu s mlékem a vepřovým masem.

Není pravdou, že by se během období 2010–2013 zastavily veškeré práce na dálnicích a silnicích I. tříd. Jak ukazují výroční zprávy ŘSD, je sice pravdou, že během let 2011 (.pdf, str. 12–13) a 2012 (.pdf, str. 18–19) nebyla zahájena žádná významná stavba a na nových úsecích se začalo pracovat až v roce 2013 (.pdf, str. 21), na druhou stranu však ve stejném období probíhala příprava a plánování těchto staveb. Samozřejmě docházelo také k dokončování dříve naplánovaných úseků silnic a dálnic.

Stejný trend omezení výstavby, i když s poněkud jinými čísly, ukazují informace o počtu zahájených a zprovozněných staveb z prezentace generálního ředitele ŘSD na Žofínském fóru v roce 2016. Za období od roku 2011 do roku 2013 došlo k zahájení jedenácti staveb silnic I. třidy a pěti staveb dálnic.

Bohužel se nám nepodařilo získat údaje týkající se přesné délky úseků, na nichž začala ve sledovaném období stavba.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože s odkazem na minimální aktivitu při zahajování nových staveb je implikováno, že se nepostavilo nic. To není pravda vzhledem k tomu, že docházelo k dokončování dřívějších projektů a v roce 2013 byla znovuobnovena výstavba nových úseků silnic a dálnic.

Současně se zákonem o evidenci tržeb vládní koalice navrhla a přijala zákon, kterým přesunula poskytování stravovacích služeb ze základní sazby daně (21 %) do první snížené sazby DPH, tj. 15 % (bod 4).

Z tohoto jsou vyňaty některé již od daně osvobozené podniky. Jak uvádí důvodová zpráva cit. zákona (.pdf, str. 19):

„Tato úprava se netýkástravovacích služeb poskytovaných v souvislosti s výchovou a vzděláváním (§ 57), tj. stravování žáků ve školních jídelnách, které jsou podle zákona o DPH osvobozeny od daně bez nároku na odpočet daně. Dále se tato úprava také nevztahuje na stravovací služby poskytované v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb (§ 58) a s poskytováním sociálních služeb (§ 59), které jsou také podle zákona o DPH osvobozeny od daně bez nároku na odpočet daně.“

Je zároveň nutné podotknout, že pojmem „služby v restauracích“ dle zákona o DPH není myšleno dodání zboží (tj. prodej). Do základní sazby DPH tak stále spadá např. prodej piva.

Vzhledem k tomu, že restaurace pod výše uvedené výjimky nespadají a též k tomu, že se Bohuslav Sobotka drží výkladu slova služby tak, jak jej chápe zákon o DPH, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože povinná zkouška z matematiky byla v polovině 19. století zavedena. Od přelomu století 19. a 20. byla ale v některých formách (ústní nebo písemné) rušena nebo upravována pouze pro některé okruhy studentů. Povinnost složit zkoušku z matematiky tak nebyla pevně nastavena. Od roku 1990 se matematika stala pouze volitelným předmětem maturitní zkoušky.

Státní standardizované zkoušky, které zajišťovaly absolventům vstup na univerzitu, se poprvé konaly v Prusku v roce 1812 a do českých zemí (jež byly součástí Rakouska-Uherska) dorazily v roce 1849 v souvislosti s Exnerovou-Bonitzovou reformou gymnázií. Podle knihy Předpisy o zkouškách dospělosti na středních školách od Josefa Bezdíčka byla maturitní zkouška od svých počátků realizována jako zkouška státní. Zavedení maturit v roce 1849 tedy mělo zajišťovat srovnatelnou úroveň všech absolventů tehdejších gymnázií.

Zkouška se skládala ze dvou částí – písemné a ústní. V rámci písemné části museli studenti mimo jiné absolvovat písemnou práci z matematiky. U ústní části pak byli mimo jiné zkoušeni také z matematiky. Takto maturitní zkoušky (.pdf, str. 25–29) probíhaly od roku 1849 do roku 1908 na gymnáziích, od roku 1872 také na reálkách.

V roce 1908 byla přijata Marchetova reforma (.pdf, str. 37), na základě které byla v roce 1909 zrušena písemná zkouška z matematiky, ústní však zůstala zachována. Tato reforma také přinesla další rovnoprávnost maturitních zkoušek na všech školách.

V roce 1939 (.pdf, str. 99) došlo ke sjednocení gymnázií a maturitní zkouška z matematiky již nebyla povinná.

V letech 1948-1953 (.pdf, str. 99) byla matematika volitelným předmětem maturitní zkoušky.

V roce 1953 (.pdf, str. 99) byla povinná ústní zkouška z matematiky na jedenáctiletých středních školách.

V roce 1960 (.pdf, str. 99) byla zavedena povinná zkouška z matematiky na středních všeobecných vzdělávacích školách se třemi postupnými ročníky.

Od roku 1965 (.pdf, str. 99) musely povinně složit zkoušku z matematiky pouze třídy zaměřené na matematiku a fyziku.

V roce 1969 (.pdf, str. 99) byla gymnázia rozdělena na humanitní a přírodovědné větve. Povinná ústní zkouška z matematiky byla pouze pro přírodovědnou větev.

Od roku 1984 (.pdf, str. 99) byly v každém krajském městě matematické třídy. Povinná zkouška z matematiky byla pouze pro tyto třídy a to jak v písemné, tak ústní formě.

V letech 1988 a 1989 (.pdf, str. 99) se konala povinná písemná maturitní zkouška z matematiky.

Od roku 1990 (.pdf, str. 99) pak byla matematika pouze jako volitelný předmět maturitní zkoušky.

V roce 2004 byla uzákoněna podoba státní maturity, která byla poprvé realizována v roce 2011. Od té doby je matematika stále volitelnou součástí maturitní zkoušky a to jak v ústní, tak písemné formě.

Je pravdou, že byla schválena dohoda o omezení íránského jaderného programu, která vedla ke zrušení sankcí s ním spojených. Tímto aktem ale nedošlo ke zrušení veškerých sankcí vůči Íránu, ani automatické liberalizaci vztahů se všemi státy.

Dle tehdejší administrativy prezidenta Bushe byl Írán spolu se Severní Koreou a Irákem významnou hrozbou pro USA a spojence v NATO. Dle Bushovy administrativy patřil Írán do tzv. osy zla, vzhledem ke svým snahám o vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů. Ještě v roce 2007 prezident Bush věřil, že Írán bude schopen do roku 2015 vyvinout mezikontinentální střelu schopnou zasáhnout celou Evropu a východní pobřeží USA, což se neprokázalo. Projekt globální raketové obrany byl nahrazen v roce 2009 projektem regionální raketové obrany, který dle slov tehdejšího ministra obrany Gatese měl využívat současné možnosti obrany a být mnohem pružnější a efektivnější, pokud jde o hrozbu ze strany Íránu (.pdf, s. 2). Navíc tato změna byla kladně kvitována Ruskou federací a byla jedním z důvodu takzvaného restartu ruskoamerických vztahů mezi roky 2009-2012.

V této době ale nelze mluvit o dohodě mezi USA a Íránem. Americký tlak se stupňoval až červnu 2010 vyvrcholil přijetím rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1929, která na Írán uvalila další sankce v oblastech obraného průmyslu, pohybu osob a zboží, omezení bankovních služeb a pohybu kapitálu.

Zlepšování vztahů s Íránem nastalo až po íránských prezidentských volbách v roce 2013. Na popud USA začala oficiální jednání s Íránem o omezení jeho jaderného programu ve formátu P5+1, tedy pěti stálých členů RB a Německa. Výsledkem byl podpis Společného komplexního akčního plánu v roce 2015, kterým se Írán zavazoval k užití jaderné energie striktně k civilním účelům a RB (rezoluce 2231) následně ruší předchozí sankce vůči Íránu tykajících se jaderných zbraní.

I přes významné omezení sankcí vůči Íránu nelze tvrdit, že byly zrušeny veškeré sankce jako celek. I nadále je Írán cílem sankcí tykajících se zneužití vyspělých vojenských technologií, íránské podpory terorismu či porušování lidských práv. Sankce jsou uplatňovány jak ze strany USA (.pdf, s. 2), tak například i EU (.pdf, s. 30). Z toho vyplývá i určitá opatrnost ohledně jednostranné liberalizaci vztahů s Íránem. Přijmutí Akčního plánu bylo přijato jako vstřícný krok Íránu směrem ven z mezinárodní izolace, ale nelze tvrdit, že by automaticky znamenalo zlepšení vztahů se všemi státy, nebo alespoň se sousedy.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Dohodou o íránském jaderném programu nedošlo k zrušení všech sankcí vůči Íránu. Stále zůstávají v platnosti sankce spojené například s íránským raketovým programem. Kromě toho rovněž liberalizace vztahů není tak jednoznačná, jak ji premiér předestírá.

Jak píšeme i u výroku Vojtěcha Filipa, Koncepce výstavby Armády České republiky (.pdf) jako armádního programu na revitalizaci vojenské výbavy a výzbroje skutečně existuje. Dokument z prosince 2015 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc).

Je zde vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, která by se měla pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce).

Co se týče časové a druhové přesnosti, uvádí se tedy dva časové milníky. Stejně tak plán uvádí, zda počítá s pronájmem (jako v případě nadzvukového letounu JAS-39, str. 19), pořízením obecně (např. víceúčelový vrtulník, tamtéž) nebo mezi akvizicí a pronájmem alternuje (přípustná možnost pro zachování počtu nadzvukových letounů JAS-39, str. 20).

Co se týče závaznosti, nejde o právní předpis, ačkoli je koncepce schválena v souladu s § 6 zákona č. 219/1999 Sb. o ozbrojených silách České republiky. Právně závazný tedy není. Koncepce a jiné nezávazné dokumenty si mohou dát za cíl některé právně závazné akty vytvořit, jak zdůrazňuje např. vládní koncepce boje s korupcí (.pdf), když v bodě 2.1.1. cituje Programového prohlášení vlády (.pdf, str. 4.) Druhým způsobem, jak obsah koncepce učinit závazným, je zákonný odkaz. Takto je za závaznou prohlášena např. Státní energetická koncepce prostřednictvím § 3 odst. 2 zákona č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií. To však není případ této koncepce. Více k charakteru koncepcí např. v metodice přípravy veřejných strategií (.pdf) nebo v metodice střednědobých koncepcí.

K prvenství konstatujeme toliko, že koncepce už sice ve svých úvodních řádcích tvrdí, že „poprvé za období platnosti zákona o ozbrojených silách se podařilo připravit ucelenou koncepci“ výstavby Armády České republiky, zde je ovšem nutné brát na vědomí několik věcí. Zaprvé, zde koncepce omezuje časové období, na které je výrok vztažen, platností zákona o ozbrojených silách, což Martin Stropnický nečiní. V tom případě je jako takovou možno vyhodnotit i Záměr koncepce výstavby Armády České republiky do roku 2000 s výhledem do roku 2005, (.pdf), který rovněž operuje s časovými i početními údaji (např. str. 9) Koncepce výstavby armády však vznikly i v letech 2002 (.pdf) a 2003 (.pdf), přičemž nutno říct, že svou komplexitou jsou přinejmenším srovnatelné s loňskou koncepcí. Koncepce z r. 2002 operuje se střednědobým horizontem do r. 2008, koncepce z r. 2003 pak plánuje až do r. 2010. Přinejmenším ve druhé z jmenovaných jsou v podobném rozsahu jako v aktuální koncepci řešeny otázky pořizování výzbroje (shrnutí na str. 37). Mimoto vzešlo z ministerstva obrany množství dalších strategií nezávazně řešící standardy a cíle armády. Pokud se tedy Martin Stropnický brání, že poprvé má armáda takovýto dokument s konkrétní vizí pro investice, není tomu tak.

Ministr Stropnický se však dříve vyjádřil v tom smyslu, že jde o první plán, který je vázaný na finance, což je ovšem pojem diametrálně jiného významu. V tomto můžeme dát ministru Stropnickému zapravdu, na rozdíl od předchozích koncepcí tato povšechně vyčísluje potřebné částky a váže realizaci plánu i na plánovaný nárůst rozpočtu obrany odvozený od HDP (str. 8, 19, 24 a 25). Vyjádření, které však poskytl v Otázkách Václava Moravce tak, jak jej uvádíme, a vyznění, které mu dal, je nepravdivé. Dle metodologie stejné pro všechny ověřované nemůžeme reflektovat předchozí vyjádření diskutujících jako odůvodnění toho, že se diskutující zmýlil a chtěl snad vyjádřit totéž.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19-20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.

O novele o střetu zájmů se v Poslanecké sněmovně hlasovalo celkem třikrát. Nejprve 14. září 2016 ve 3. čtení, kdy byla schválena. Senát 19. října 2016 vrátil novelu s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny. PS tuto podobu přijala. Následně však zákon vetoval prezident, který byl 11. ledna 2017 přehlasován Sněmovnou.

Daniel Herman hlasoval pro tento zákon celkem dvakrát. Ze schůze konané 14. září 2016 byl omluven a hlasování se tedy neúčastnil. Po vrácení Senátem hlasoval pro na 53. schůzi. Rovněž po vetu prezidenta hlasoval 11.ledna 2017 pro tento zákon.

Niedermayer korektně popisuje, že Česká republika nečerpá dobře evropské prostředky, udává však nepravdivě počet zemí a připisuje nám tak větší exkluzivitu, než jaká je v skutečnosti. Konkrétně nejde o šest zemí, jak uvádí, ale o osm členských států. Ve druhém případě se jedná o čtyři členy EU namísto tří.

Evropský parlament by měl projednávat návrh na usnesení„Zpoždění při provádění operačních programů financovaných z ESI – dopad na politiku soudržnosti a jak postupovat dále“ ve čtvrtek 16. února.

Poslanec Niedermayer hovoří o šesti zemích (mezi které patří také ČR), jež mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % možných prostředků z programového období 2014–2020.

Kohezní politika, nebo také politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti EU, je politikou, jejímž cílem je snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů, snížení zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů a posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti za účelem harmonického vývoje Evropské unie.

Podle dat Evropské komise náleží největší objem prostředků z Fondu soudržnosti Polsku. Dále má velký objem dalších čtrnáct států, např. Rumunsko, Česká republika, Maďarsko, Slovensko, Řecko (více viz graf).

Zdroj: Evropská komise

Mezi zmiňovaných šest států, které mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % z programového období, patří: Kypr (0,9 %), Chorvatsko (0,4 %), ČR (0,4 %), Řecko (1,9 %), Malta (1,3 %) a Slovensko (1,5 %). Můžeme ovšem dodat, že dva státy zatím nevyčerpaly z programového období žádné finance, tedy 0 %. Těmito státy jsou Rumunsko a Slovinsko.

Když poslanec Niedermayer hovoří o 650 miliardách, má tím na mysli celkové přidělené prostředky pro Českou republiku. Konkrétně bylo České republice určeno 23,98 miliard eur, což odpovídá částce 648,16 miliard korun (.pdf, str. 71). Každá země má přidělený rozdílný objem finančních prostředků (.pdf, str. 16).

Zdroj: EU Report 2016

Podle dat Evropské komise jsou čtyři země, které zatím naplánovaly projekty za méně než 10 % svých přidělených prostředků: Kypr (5,1 %), Chorvatsko (9,1 %), Česká republika (9,6 %) a Rumunsko (7,2 %).