Kalousek v DVTV

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě daňového řádu (zákon č.280/2009 Sb.). Správce daně má skutečně možnost v případě nesrovnalostí doměřit daň a případně i uložit penále.

Z § 139, odst. 3“- Je-li daň vyměřená správcem daně vyšší než daň tvrzená daňovým subjektem, je rozdíl splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru” - se dá jasně vydedukovat, že správce daně má možnost doměřit subjektu daň a vyzvat ho k zaplacení rozdílné částky.

Sankcím se věnuje čtvrtá část zmíněného daňového řádu. Konkrétně § 251, odst. 1 říká:

“1) Daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit penále z částky doměřené daně tak, jak byla stanovena oproti poslední známé dani, ve výši

a) 20 %, je-li daň zvyšována,

b) 20 %, je-li snižován daňový odpočet, nebo

c) 1 %, je-li snižována daňová ztráta.”

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť„v § 148 daňového řádu je stanoveno, že daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky.“

Vycházíme-li z údajů (.pdf, str. 6) publikovaných Ministerstvem financí v rámci studie z r. 2013, představují nedoplatky na dani z přidané hodnoty více než polovinu celkového objemu nezaplacených daní a cel v ČR. Tato nepřímá daň tak opravdu představuje “větší problém” než např. daně z přijmu.

Stejná studie přitom odkazuje na příklad Velké Británie, kde je situace opačná, jak potvrzují i pravidelně publikované statistiky (.xls, list “Table 1.3”) britské daňové správy. Nedoplatky (“tax gaps”) na přímých daních (IT, NIC, CGT, corporation tax) pravidelně představují více než polovinu úniků ve VB.

Předloni publikovaná zpráva (.pdf, str. 29) pro Evropskou komisi pak ukazuje, že úniky na DPH (hlavní složka nepřímých daní) se mezi evropskými zeměmi zásadně liší a představují od 0,6 % HDP země (Irsko, Slovinsko) až po odhadovaných 5,4 % (Rumunsko).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť v § 78 daňového řádu, který nabyl 1. ledna 2011 účinnosti stojí:

Vyhledávací činnost

(1) Správce daně (např. finanční úřad - pozn. Demagog.cz) vyhledává důkazní prostředky a daňové subjekty a zjišťuje plnění jejich povinností při správě daní před zahájením řízení i v jeho průběhu.

(2) Vyhledávací činnost provádí správce daně i bez součinnosti s daňovým subjektem.

(3) V rámci vyhledávací činnosti správce daně

a) ověřuje úplnost evidence či registrace daňových subjektů,

b) zjišťuje údaje týkající se příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně,

c) shromažďuje a zpracovává informace a využívá informační systémy v rozsahu podle § 9 odst. 3,

d) opatřuje nezbytná vysvětlení,

e) provádí místní šetření.

(4) Správce daně, který není místně příslušný, může provádět místní šetření i bez dožádání.”

V § 92, odst. 5, písm. e) dále stojí: “Správce daně prokazuje skutečnosti rozhodné pro uplatnění následku za porušení povinnosti při správě daní.”

Trestní zákoník pohlíží na krácení daně jako na trestný čin (§240). Zkrácení daně “ve velkém rozsahu” je přitom trestáno odnětím svobody až na 10 let (§240 odst. 3), čímž spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů (§14 odst. 3) a může tedy být trestáno rovněž propadnutím majetku (§66 odst. 1).

Nepodařilo se nám bohužel dohledat informace o tom, že by KSČM či ČSSD přiznala zvýšení efektivity výběru daní. Tento bod se sice objevuje ve vládní koaliční smlouvě (bod 2.5), ČSSD uváděla efektivnější výběr jako jednu z vysokých priorit v předvolební kampani na podzim 2013, Bohuslav Sobotka se k tomuto také vyjádřil na svém blogu.

K tomu jsou ovšem konstantně motivovány prakticky všechny strany politického spektra bez ohledu na dosavadní efektivitu výběru. S Kalouskovou koncepcí jednotného inkasního místa pro výběr daní ČSSD souhlasí, nicméně kvůli nepřipravenosti jeho přijetí strana odsouvá.

Kvůli rozporuplným a nedostatečným zdrojům tak hodnotíme výrok jak neověřitelný.

Řeč je o zákonu o prokazování původu majetku (.docx), který hodlá uvést v platnost Ministerstvo financí. K tomu náměstkyně ministra Babiše uvedla:“Cílem připravovaného zákona je rozšíření možností správce daně zdanit příjmy, které zcela zjevně zdaněny nebyly, a uplatnit v takovém případě razantní sankce.”

Podle portálu Česká justice je tato norma skutečně retroaktivní, uvádí to předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Stejný názor sdílí o prezident republiky Zeman. Pokud bude zákon retroaktivní, chce jej ODS napadnout u Ústavního soudu.

Návrh (pdf. str. 11) ministerstva explicitně uvádí, že důkazní břemeno nese daňový poplatník.

Předloha konkrétně uvádí (§ 38x): “Správce daně vyzve poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů a dalších skutečností souvisejících s nárůstem jeho jmění v případě, že má důvodné pochybnosti o tom, zda příjmy poplatníka oznámené nebo tvrzené správci daně odpovídají nárůstu jeho jmění, a nejsou mu známy jiné skutečnosti, které by tento nárůst jmění ozřejmovaly, a po předběžném posouzení dojde k závěru, že rozdíl mezi těmito příjmy a nárůstem jmění poplatníka přesahuje 5 000 000 Kč.”

Návrh dále pracuje také s částkou 10 milionů (§ 38zc), ta je však vztažena k prohlášení o majetku a jde o celkovou sumu majetku, kterou má poplatník hlásit.

Obecný princip, o kterém Kalousek mluví, se týká výše 5 milionů při rozdílu mezi příjmy a nárůstem jmění. V tomto případě má mít skutečně poplatník nově povinnost dokládat tento rozdíl a důkazní břemeno je tak na jeho straně.

V § 148 daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb.) je stanovena lhůta pro stanovení daně. Základní lhůta je 3 roky, daňový řád však uvádí několik skutečností, které mohou tuto lhůtu prodloužit (viz odst. 2). Zákon také vyjmenovává případy, kdy lhůta začne běžet znovu celá (odst. 3).

Jako nejpozdější dobu, kdy uplyne lhůta pro podání daně, stanoví daňový řád 10 let od prvního počátku běhu lhůty (tedy před prodlužováním nebo novým spuštěním). Po uplynutí této doby je tedy pro finanční úřad konkrétní případ zcela uzavřen a po čase pravděpodobně skutečně skartován.

Vzhledem k tomu, že nelze přesně doložit, kdy a za jakých okolností finanční úřady archivují/skartovávají daňová přiznání, je ale výrok hodnocen jako neověřitelný.

Miroslav Kalousek coby ministr financí připravil hned několik opatření, která měla za úkol zvýšit efektivitu výběru daní. Patřil mezi ně například daňový řád, který v Parlamentu podpořila i opozice; reorganizace finančních úřadů; či lepší spolupráce daňové a celní správy a FAÚ s policií.

Tyto změny ovšem nepřinesly okamžité zvýšení efektivy, jak dokládá například článek z deníku E15 ze září 2013, tedy z období po pádu Nečasovy vlády. Podle tohoto článku Česká republika ve výběru daní pořád výrazně zaostává.

Podle zprávy Evropské komise, která zkoumá tzv. VAT gap, tedy rozdíl mezi potenciálním výběrem DPH a skutečným výběrem, se mezi lety 2011 a 2012 tento “gap” zvýšil ze 17 na 22 % (strana 16).

Na efektivitu výběru daní jako takovou se však dá nahlížet různými způsoby, které by vyžadovaly důkladnou analýzu, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Miroslav Kalousek přesne zmiňuje současnou úpravu daňového řádu: § 5 “(3) Správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob (dále jen „osoba zúčastněná na správě daní“) v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.” V předkládaném návrhu se ale nejedná o pokutu pro vyměření majetku.

Návrh (doc. str.3) Ministerstva financí: “§ 38zb - Poplatníkovi vzniká povinnost uhradit penále z částky daně stanovené podle pomůcek zvláštním způsobem ve výši 50 %, nebo 100 %, pokud nesoučinnost poplatníka závažně ztížila nebo bránila stanovení daně.”

Ministerstvo k věci také uvádí: “Sankční rovina navrhovaného postupu by měla být zajištěna nikoliv prostřednictvím „konfiskačního zdanění“, ale formou zvýšeného penále, které může dosáhnout až 100 % vyměřené daně (tedy ve výsledku 30% zdanění).” Nejedná se tedy o propadnutí majetku, protože se jedná o penále z vyměřené daně, ne majetku.

Kalouskův výrok hodnotíme jako nepravdivý. Exministr Kalousek pravděpodobně zaměnil některé prvky odlišných institutů v trestním zákoně. Výsledný konstrukt ovšem není pravdivým, neboť propadnutí majetku ve prospěch státu (jakkoliv ho lze ukládat pouze za prokázaný trestný čin) bez prokázání jeho “čistoty” je reálně používanou trestněprávní sankcí. Přesto je třeba zdůraznit, že vztažení k trestnímu zákoníku je velmi nešťastné vzhledem k specifickému postavení trestního práva v právním řádu.

Propadnutí majetku, respektive jeho části, je trestněprávní sankcí dle§ 66 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku. Není zde třeba prokazovat povahu těchto peněz, ale pouze naplnit zákonné podmínky uložení tohoto trestu. Soud jej může uložit jen u vymezených trestných činů, případně odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu nebo za zvlášť závažný zločin, při kterém pachatel získal nebo se pokusil získat majetkový prospěch.

Není tedy ani rozhodné, zda k „nečistým penězům“ skutečně přišel. Existuje rovněž peněžitý trest dle § 67, kde rovněž není směrodatný charakter peněz. Tresty se vždy ukládají s přihlédnutím k okolnostem spáchaného trestného činu a osobě pachatele. Důkazní břemeno v trestním řízení obecně sice leží na státním zástupci, při ukládání trestu není ale třeba nic (kromě viny) dokazovat, pokud jsou k jeho uložení splněny zákonné podmínky.

Vedle toho existuje trest dle § 70 trestního zákona upravující propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. V tomto případě skutečně musí jít o majetkovou hodnotu, která byla užita ke spáchání trestného činu, byla k tomu určena nebo z činu získána. Toto musí být vedle viny pachatele prokázáno státním zástupcem v průběhu řízení. Všechny tresty však lze uložit pouze pachatelům trestného činu, tedy pouze v případě, že tato osoba byla odsouzena. Osobě jiné než odsouzené lze peněžní částku zabrat jako výnos z trestně činnosti, ne nutně bezprostřední, dle § 101. Toto lze aplikovat zejména u osoby, kterou není možné stíhat či odsoudit.

Všechny tyto instituty lze pro dané srovnání využít. Ačkoliv v případě dvou z nich je třeba prokázat spojitost mezi trestnou činností a nabytím peněz, u dalších dvou je (za splnění zákonných podmínek) možné osobě “zabavit” peníze i bez prokázání jejich původu. Znovu však zdůrazňujeme, že jde o formu trestu, tedy je třeba odsuzujícího rozsudku, naplnění podmínek a zhodnocení situace v kontextu provedeného dokazování.

Vedle trestů, které lze v jejich pravém slova smyslu ukládat pouze dle trestního zákoníku, existují ovšem zákony se stejnou právní silou, které sankce udělují. Přestupkový zákon takto může například uložit peněžitý trest (terminologicky odlišený jako "pokuta") či zákaz činnosti (v trestním zákoníku zcela totožně,) tedy obdobné sankce nazvané v trestním zákoníku jako "tresty." Obsahově totožná sankce daná jiným zákonem tedy není vyloučená ani "neobchází" trestní zákoník. V tomto výroku šlo (po "očesání" od špatné terminologie) o vyhodnocení, zda by obrácení důkazního břemene v novém zákoně a popsaná sankce znamenaly obcházení trestního zákona. Neznamenaly. Snad je to takto pochopitelné.

Kalouskův výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý. Trestní zákoník sankci propadnutí majetku věru zná, nevyžaduje však prokázání charakteru či původu peněz kteroukoliv ze stran řízení. Pokud jde o dokazování, je třeba prokázat vinu obžalovaného, na zdroji peněžní částky nijak nezáleží. I po "očesání" od špatné terminologie nelze dojít k závěru, že navrhovaná sankce obchází trestní zákoník. Je běžné a přijatelné, aby jiný zákon stejné síly uložil obdobnou sankci za jiných podmínek.