Chybí Rusové. Příspěvek plete jména členů politbyra, které schválilo srpnovou invazi

Příspěvek, který se začal šířit na sociální síti Facebook, obsahuje údajný seznam 10 členů „politbyra ÚV KSSS“, kteří v roce 1968 hlasovali pro invazi do Československa. „Jedenáctý člen se zdržel a dvanáctý (Rus), byl proti,“ dodává k tomu autor příspěvku. Dále zdůrazňuje, že za invazi v roce 1968 podle něj nemohou Rusové.

Nejdříve je vhodné upřesnit, že tzv. Politické byro Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS), obecně nazývané jen politbyro, bylo vrcholným orgánem sovětské komunistické strany. Jednalo se tedy o užší vedení, než byl samotný ÚV KSSS. Díky své vedoucí roli ve státě bylo politbyro nejvyšším výkonným orgánem Sovětského svazu. Podle webu mapujícího obsazení vedoucích pozic v Sovětském svazu a Rusku mělo v roce 1968 politbyro 11 členů.

Z deseti osob, které vyjmenovává facebookový příspěvek, tehdy nicméně byli členy jen tři zmínění lidé. Konkrétně Leonid Brežněv, Nikolaj Podgornyj a Petr Jefimovič Šelest.

U Šelesta, který pocházel z území dnešní Ukrajiny, příspěvek správně uvádí, že se jednalo o šéfa ukrajinské komunistické strany (.pdf, str. 559). V letech 1963 až 1972 byl prvním tajemníkem jejího ústředního výboru. V případě Nikolaje Podgorného, který se také narodil na Ukrajině, příspěvek mírně nepřesně popisuje jeho funkci v roce 1968. Post „prvního tajemníka (ústředního výboru) komunistické strany Ukrajiny“ zastával od roku 1957 do roku 1963.

Poslední z uvedené trojice, Leonid Brežněv, byl v roce 1968 skutečně nejvyšším představitelem SSSR. Zastával totiž post generálního tajemníka ÚV KSSS a dále byl také předsedou prezidia Nejvyššího sovětu (.pdf, str. 12). Příspěvek dále označuje Brežněva za Ukrajince, přesně určit jeho národnost je nicméně obtížné. Někdejší vůdce SSSR se narodil v ukrajinském městě Kamjanske ruským rodičům. Podle historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů mluvil rusky a životopisci se dodnes podle něj „neshodnou, jak on sám vnímal svou národnost.“ V některých dokumentech ji míval uvedenou jako ruskou, v jiných ukrajinskou.

Sedm jmen, která neodpovídají

Příspěvek do seznamu členů politbyra zahrnuje také sedm lidí, kteří v roce 1968 součástí tohoto orgánu vůbec nebyli.

Prvním z nich je Andrej Grečko. Z dostupných ruskojazyčných zdrojů vyplývá, že byl skutečně ukrajinské národnosti, jak tvrdí příspěvek. Dodejme, že se narodil v Rostovské oblasti, která se nachází na území dnešního Ruska u jeho hranice s Ukrajinou. Autor seznamu Grečka dále také správně k roku 1968 označuje za tehdejšího sovětského ministra obrany. Ačkoliv byl v roce 1968 byl členem ÚV KSSS, přímo součástí politbyra se stal až později, v roce 1973.

Druhým nesprávně uváděným jménem je Ivan Pavlovskij. Toho by skutečně bylo možné označit za Ukrajince, jelikož se narodil na západní Ukrajině, a v roce 1968 byl velitelem pozemních vojsk Sovětského svazu, jak tvrdí příspěvek. Mezi lety 1966–1971 byl sice členem ústřední revizní komise KSSS a od roku 1971 i členem ÚV KSSS, podle dostupných zdrojů se nicméně přímo členem politbyra nikdy nestal.

Stejně je tomu v případě náčelníka štábu spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy Sergeje Štemenka. Ten byl v letech 1952 až 1956 jen kandidátem na člena ÚV KSSS. Příspěvek v jeho případě také nesprávně uvádí, že byl původem z východní Ukrajiny. Narodil se totiž ve městě Urjupinsk v ruské Volgogradské oblasti. Autor textu má pravdu jen v tom, že pocházel z rodiny kozáků.

V roce 1968 dále nebyli členy politbyra ani Andrej Gromyko a Ivan Jakubovskij, přestože je příspěvek správně označuje za Bělorusy. Gromyko, který v roce 1968 zastával funkci sovětského ministra zahraničních věcí, se členem politbyra stal až v roce 1973. Jakubovskij, vrchní velitel spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy, byl sice členem ÚV KSSS v letech 1961 až 1976, do politbyra ale nebyl zvolen ani později.

Poslední dva zmínění lidé, Dmitrij Ustinov a Jurij Andropov, byli v roce 1968 sice kandidáty na členy politbyra, jeho součástí se ale stali až později v 70. letech.

Doplňme, že v případě Andropova příspěvek správně uvádí, že byl židovského původu (narodil se v ruském Stavropolském kraji) a byl v roce 1968 šéfem tajné služby KGB, tedy předsedou Výboru státní bezpečnosti SSSR (.pdf, str. 559). U Dmitrije Ustinova, který se později stal sovětským ministrem obrany, nicméně nesprávně tvrdí, že se narodil v Uzbekistánu. Podle ruskojazyčných zdrojů se narodil v roce 1908 ve městě Samara, které se nachází na území dnešního Ruska. Do uzbeckého města Samarkand, kde sloužili jeho bratři, se jeho rodina přestěhovala až během ruské občanské války, v roce 1921.

Chybějící členové

Příspěvek tedy uvádí správně jen jména tří členů politbyra a místo nich do tohoto orgánu chybně zařazuje lidi, u nichž zdůrazňuje, že byli jiné než ruské národnosti. Podle autora textu taky bylo členy politbyra 6 Ukrajinců, 2 Bělorusové, 1 Uzbek, 1 Žid, ale jen 1 rodilý Rus. U posledního člena, který se hlasování údajně zdržel, příspěvek podrobnosti nepřidává.

Národností složení politbyra bylo ovšem jiné. Kromě Leonida Brežněva, u něhož není jasné, zda se považoval za Ukrajince, či Rusa, v politbyru v roce 1968 ve skutečnosti působili 3 Ukrajinci (Nikolaj Podgornyj, Dmitrij Poljanskij a Petr Šelest), 1 Bělorus (Kirill Mazurov), 1 Lotyš (Arvid Pelše), ale také celkem 5 rodilých Rusů (Gennadij Voronov, Andrej Kirilenko, Alexej Kosygin, Michail Suslov a Alexandr Šeljepin).

Autor textu tedy neuvádí národnosti sovětských funkcionářů správně. Nejvíce z nich se narodilo na území dnešního Ruska, „poměr sil“ tedy nebyl vychýlený v neprospěch Rusů a ve prospěch Ukrajinců či dalších národností.

Jednání politbyra

Podobná nepravdivá tvrzení o národnostním složení politbyra se objevují poměrně pravidelně a v minulosti už jsme je několikrát ověřovali. Hlavní podíl na invazi vojsk Varšavské smlouvy se právě Ukrajině pokoušel připsat již v roce 2018 někdejší předseda KSČM Vojtěch Filip. Ten tehdy – stejně jako facebookový příspěvek – uvedl, že v době, kdy se rozhodovalo o vpádu do ČSSR, byl v sovětském politbyru „jediný Rus, který hlasoval proti“ invazi.

V této souvislosti je také nutné dodat, že ve veřejně dostupných zdrojích nejsou k dispozici informace o tom, jak se při jednání (str. 30–32) a hlasování politbyra v srpnu 1968 k invazi stavěli jeho jednotliví členové. Nemůžeme tedy přesně určit, jaký byl poměr členů politbyra, kteří invazi podporovali a kteří byli proti. Doplňme, že politbyro obvykle rozhodovalo jednohlasně, případné neshody se řešily dalším jednáním za účelem dosažení kompromisu.

Jak také upozornil Petr Blažek, „princip řízení komunistického systému byl centralizován, bylo to podobné jako v armádě a nešlo o to, kdo byl jaké národnosti, jednalo se o systém, který byl založen na komunistické nomenklatuře“. Rozhodnutí o invazi podle něj bylo kolektivní.

Podobně situaci v sovětském politbyru vysvětluje i historik Oldřich Tůma, který označuje jako „naprostý nesmysl“ posuzovat kroky tehdejších sovětských funkcionářů podle místa jejich narození nebo národnosti. Mimo jiné Tůma uvádí, že „komunističtí funkcionáři měli tehdy především sovětskou identitu, i když ruský jazyk a kultura fungovaly jako jistá páteř.“

Závěr

Facebookový příspěvek obsahuje výčet členů sovětského politbyra, kteří dle autora textu v roce 1968 hlasovali pro invazi do Československa. Z deseti uvedených členů však správně vyjmenovává jen tři. Ze seznamu členů politbyra ÚV KSSS příspěvek vynechává řadu funkcionářů, kteří pocházeli z Ruska. Zároveň do přehledu přidává politiky, kteří pocházeli z Ukrajiny či dalších svazových republik SSSR, ale členy politbyra v roce 1968 vůbec nebyli. V rámci naší spolupráce se sociální sítí Facebook jsme proto příspěvek označili jako nepravdivý.