Prezidentské interview ČT: Michal Horáček

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.

Česká republika podle dat ČSÚ přijala na své území od roku 1989 téměř 500 tisíc cizinců (přesněji 493 441). Horáček mluvil o „nových spoluobčanech“ od roku 1992, kterých je 455 439. Do dat se počítají lidé s trvalým pobytem i pobytem dlouhodobým nad 90 dní.

Michal Horáček tento příklad pronesl v souvislosti s tím, co by mělo být hlavním posláním prezidenta republiky. Podle něj je jednou z nejdůležitějších věcí vzbuzovat v národu sebedůvěru. Moderátorka se ho tedy ptala, jak konkrétně by tuto vlastnost v lidech vzbuzoval. „Přesně tak, že bych nás na ty, kteří nás můžou inspirovat, upozorňoval,“ odpověděl a pak uvedl případ této vesnice v Orlických horách.

Michal Horáček myslí vesnici Neratov, o které na svém facebookovém profilu publikoval video 19. října. S myšlenkou obnovit tuto pohraniční vesnici v Orlických horách přišlo v roce 1992 Sdružení Neratov, na jehož počátku stojí právě vysvěcený kněz Josef Suchár.

Součástí tohoto kroku je obnova poničeného poutního místa smíření a pomoc postiženým a sociálně znevýhodněným lidem. Sdružení tak vytváří chráněné bydlení pro lidi s lehkým a středně těžkým mentálním postižením, vytváří také chráněná pracoviště zaměstnávající lidi s různými formami postižení. Dále se stará o opuštěné děti (na webu v záložce Pro lidi s postižením).

Kromě této činnosti se sdružení podařilo zrekonstruovat řadu budov a přilákat na místo nové obyvatele. Od roku 1993 tady měli být opravdu jen dva zbývající rezidenti. Podle Českého statistického úřadu (.pdf, str. 62) jich vesnice v roce 2016 čítala už 167.

Jednou z budov, která se dočkala rekonstrukce, je i kostel Nanebevzetí Panny Marie. Vystavěn byl mezi lety 1723 a 1733 a i když je autor neznámý, odborníci jej nejčastěji přisuzují právě Giovannu Battistovi Alliprandimu. Kostel získal díky sdružení neobvyklou skleněnou střechu.

Úplnou historii obnovy Neratova se dočtete na webu v záložce O nás - Historie sdružení.

Ústava ČR ve čl. 64 skutečně uvádí pravomoc prezidenta účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí. Zároveň „se mu udělí slovo, kdykoli o to požádá“. Rovněž se může účastnit jednání vlády, vyžádat si od jejích členů zprávy a rovněž je s jednotlivými ministry projednat.

Horáček dále rozvádí, že by se jako prezident zasadil přinejmenším o projednání z jeho pohledu důležitých zákonů, například ze sociální oblasti. Využíval by právě možností vystupovat během různých jednání a tímto by ze svého pohledu tlačil na schválení potřebných zákonů.

V České republice byla 1. listopadu 1992 zřízena pod ministerstvem průmyslu a obchodu ČR příspěvková agentura, a to Česká agentura pro zahraniční investice CzechInvest, která se v dnešní době věnuje podpoře zahraničních a tuzemských investic.

Podle výroční zprávy za rok 2016 dojednala agentura CzechInvest s domácími a zahraničními investory celkem 100 investičních projektů v hodnotě 64,4 miliard Kč, které by v budoucnosti měly vytvořit přibližně 12 tisíc pracovních míst (.pdf).

Pokud se zaměříme pouze na zahraniční investice v roce 2016, bylo vytvořeno 78 projektů v hodnotě 53,3 milionů Kč a počet nově vzniklých pracovních míst v budoucnosti by měl být kolem 10 tisíc (.pdf).

V České republice zatím převažují zahraniční investice nad domácími, což je možné ilustrovat i tabulkou níže, která ukazuje vývoj investic od roku 2012.

Michal Horáček v kontextu svého výroku hovoří o tom, že nevidí v investičních pobídkách pro zahraniční společnosti budoucnost pro ČR a argumentuje tím, že pobídky získávají společnosti bez oddělení výzkumu a vývoje, což je obvykle případ tzv. montoven.

Naprostá většina investic směřuje v posledních letech do sektorů typu výroba motorových vozidel či kovodělný a kovozpracující sektor, které nemají vysokou přidanou hodnotu a v jejichž rámci se investuje do výrobních závodů. Právě do těchto závodů míří nejvýznamnější investice, třebaže podíl podpořených projektů s vysokou přidanou hodnotou v posledních letech roste. Ve společnosti Hyundai navíc skutečně nemají oddělení výzkumu a vývoje. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý. V souvislosti s tímto hodnocením však musíme jasně dodat, že nijak neposuzujeme v čem je, či není budoucnost ČR.

Podporu ve formě investičních pobídek mohou získat čeští i zahraniční investoři, kteří svoji investici umístí na území ČR. Výhradní organizací, kde mohou investoři své žádosti o investiční pobídky zaregistrovat, je agentura CzechInvest – ta je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR.

Poslední úprava zákona o investičních pobídkách nabyla účinnosti v květnu 2015. Oblastmi, které mohou být investičními pobídkami podporovány, jsou nyní zpracovatelský průmysl, technologická centra a centra strategických služeb. Projekty s vysokou přidanou hodnotou neboli tzv. high-tech projekty, jejichž podíl se v roce 2015 zvyšoval a které v roce 2016 tvořily čtvrtinu všech podpořených projektů, obvykle vznikají v posledních dvou zmíněných oblastech.

Pokud se blíže podíváme na investice podle sektoru v roce 2016, z výroční zprávy CzechInvestu za rok 2016 (.pdf, str. 14) vyplývá, že nejvíce investičních projektů bylo ve výrobě motorových vozidel, dřevozpracujícím a papírenském sektoru a plastikářském sektoru. Úplně stejně (z hlediska množství investičních projektů dle sektorů) tomu bylo dle výroční zprávy (.pdf, str. 15) i v roce 2015. V roce 2014 bylo pak podle téže zprávy (.pdf, str. 13) investováno z hlediska sektorů nejvíce projektů opět ve výrobě motorových vozidel, dále v kovodělném a kovozpracujícím sektoru a strojírenském sektoru.

Výroční zprávy za roky 2014–2016 obsahují také seznam 10 nejvýznamnějších investic za daný rok dle výše investice. Z nejvýznamnějších investic za rok 2016 patřila pouze jedna investice do sektoru centra strategických služeb. Jednalo se o high-tech projekt společnosti Kiwi.com. V ostatních případech šlo o investice do výrobních závodů v sektorech výroby motorových vozidel, potravinářském, strojírenském atd.

Nejvýznamnější investice za rok 2015 směřovaly dle výroční zprávy do sektorů výroby motorových vozidel, sektoru kovodělného a kovozpracujícího či elektronického. Ve všech případech se jednalo o investice do výrobních závodů, které neměly vysokou přidanou hodnotu. Rovněž v roce 2015 směřovaly nejvýznamnější investice do takových sektorů, jako jsou výroba motorových vozidel, gumárenský, kovodělný a kovozpracující sektor a obdobné. V sektoru biotechnologie a medicínská technika investovala společnost Mölnlycke, která však na českém území vybudovala „pouze“ závodní továrny.

V minulém roce odešlo do zahraničí v dividendách na 288,7 miliard Kč, v minulých letech byla celková suma o poznání nižší.

Michal Horáček se oproti minulému roku odchýlil od reality o 10 %, v dalších letech však svým odhadem celkovou výši odvedených dividend navýšil asi o 15 až 19 %. Nepřesnost je na hranici naší tolerance, i kvůli vyšším aktuálním číslům však výrok považujeme za pravdivý.

Podle nejnovější studie Doing business, kterou každoročně vydává Světová banka, zaujímá Česká republika v délce stavebního řízení 127. příčku ze 190 hodnocených zemí. Kosovo se skutečně umístilo o pár míst před Českou republikou, konkrétně se nachází na 122. místě. Sierra Leone je v žebříčku výrazně horší, obsadila až 182. místo.

Pro zajímavost můžeme uvést, že první místo ve zmíněném žebříčku obsadilo Dánsko, druhé místo patří Spojeným arabským emirátům a na třetím místě je Nový Zéland.

I přes nepřesnost u Sierry Leone hodnotíme výrok jako pravdivý – Horáček má pravdu, že i v tomto konkrétním ohledu si Česká republika nevede zrovna valně.

Výrok je hodnocen jako pravdivý s výhradou k tomu, že nejsou nabízeny vyšší platy. V Německu si pochopitelně pracovníci přijdou na vyšší mzdy, k tomu ale skutečně mohou dostat další benefity. Je také pravdou, že řada Čechů z pohraničí v Německu pracuje.

Definitivně se brány Čechům na pracovní trh otevřely v roce 2011, kdy odpadla administrativní překážka v podobě nutnosti pracovního povolení. Před rokem 2011 pracovalo Čechů v Německu okolo 17 tisíc, po roce 2011 to už bylo přes 27 tisíc.

Podle Úřadu práce (.doc, str. 52) pracuje v sousední spolkové zemi Bavorsko přes 17 tisíc Čechů. V Německu je poptávka po široké škále zaměstnanců, od technických profesí přes prodavače až k lékařům, nelze zcela specifikovat jen jedno odvětví.

Pokud se podíváme specificky na zdravotní sestry, můžeme porovnat nabídku práce z domažlické nemocnice a např. z hodinu a půl vzdálené nemocnice v bavorském Regensburgu. Zatímco v Domažlicích sestrám nabízejí 16 500–27 000 korun měsíčně, v Řezně je to zhruba dvojnásobek. Konkrétně 43–48 tisíc korun.

Co se týče benefitů, jenž mají lákat české pracovníky do Německa, tak například zdravotnickému personálu, kterého je v Německu nedostatek, můžou být nabízeny služební byty, nebo příspěvky na přestěhování rodiny. U řemeslníků (např. u zmíněných svářečů) lze dohledat v nabídkách práce mezi benefity i přídavky na děti.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože skutečnosti ohledně migrantů do České republiky a Československa popisované v programu Michala Horáčka se opravdu odehrály.

Co se týká ruské imigrace ve 20. letech minulého století, která měla být způsobena bolševiky, tato skutečnost se opravdu zakládá na pravdě. Velmi dobře o tom pojednává článek (.pdf, str. 1) historičky Anastasie Kopřivové pro Ústav pro studium totalitních režimů, který doslova říká: „V Československu žila mezi oběma světovými válkami velice početná komunita ruských emigrantů, kteří byli nuceni opustit svou vlast a uprchnout před bolše­vickým terorem. Mladá republika jim poskytla zázemí a podporu.“
Podle tohoto článku nabídla Československá republika ruským uprchlíkům jako jedna z mála pomoc na státní úrovni, financovanou státním rozpočtem. Československo se zavázalo přijmout uprchlíky a mimo jiné například zajistit péči o invalidy, péči o práceschopné uprchlíky (zajištění zaměstnání), péči o studenty či péči o lidi pracující duševně (vědci, žurnalisté, spisovatelé, atd.). Celkový počet ruských uprchlíků není znám, ale jen studentů a pracujících (těch mělo být podle předpokladů asi 5 000) bylo v roce 1925 dohromady asi 25 000; v letech 1921–1937 dosáhla státní podpora na Ruskou pomocnou akci přibližně 508 miliónů Kč.

Utečencům z nacistického Německa jsme taktéž poskytli pomoc – vyplývá to z článku projektu Naši nebo cizí, který zřídilo Židovské muzeum v Praze v partnerství s Institutem Terezínské iniciativy. Z tohoto projektu také vyplývá, že tuto pomoc poskytovali především nestátní pomocné výbory a stát na ně přispíval pouze menší částkou. Že bylo Československo významným útočištěm německých uprchlíků, potvrzuje i článek Michala Frankla ze Židovského muzea v Praze.

Oficiální počet uprchlíků, kteří podle tohoto článku v naší zemi pobývali, byl přibližně 1 500. Oproti situaci s ruskými uprchlíky neexistovala žádná právní úprava, která by přijímání řešila. Většinou tedy taková nařízení byla omezována na to, které osoby nemají býti vpuštěny.

Také informace o přijetí řeckých uprchlíků je pravdivá. Dokládá to článek (.pdf, str. 8) Konstantinose Tsivose z Ústavu řeckých a latinských studií. Podle něj se příchod řeckých uprchlíků datuje do roku 1948, a to jako důsledek řecké občanské války. Zároveň je tato skutečnost potvrzena i dokumentem (str. 2–3) z webu cizinci.cz, který spravuje ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zahraničí.

Do Československa se mělo uchýlit přibližně 12–14 tisíc osob, které byly rozmístěny po republice. Tito uprchlíci byli umisťováni především do venkovských oblastí na severu Moravy, později pak i do větších měst. Je však zmiňováno, že Řekové si nemohli stát, kde by se rádi usídlili, vybrat. Toto mělo být rozhodováno v rámci moskevské direktivy či dalších socialistických států.

O imigrantech z bývalé Jugoslávie pak pojednává dokument (.pdf, str. 2–3) z výše zmíněného webu cizinci.cz. Z něho vyplývá, že se k nám v průběhu války v Bosně a Hercegovině mezi lety 1992–1995 dostalo několik tisíc uprchlíků, především pak bosensko-hercegovských muslimů.

V roce 1991, tedy před tímto konfliktem, se ve sčítání lidu Srbové či Chorvati ještě vůbec neobjevili. Až v roce 2001 bylo z vybraných balkánských zemí (Bulharsko, Řecko, Chorvatsko, Srbsko) přibližně 11 tisíc osob v České republice. Ti byli usazeni nejvíce v Praze a v Brně a pobyt v republice brali jako dočasný, což u některých z nich platí dodnes, a proto si nevyřizují české státní občanství.

Na základě výše uvedeného odůvodnění a informací z relevantních zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Česká republika je v souladu s Horáčkovým tvrzením vázána Ženevskou konvencí o právním postavení uprchlíků z r. 1951 i navazujícím protokolem z r. 1967, a to od vyhlášení ve Sbírce zákonů pod č. 208/1993 (.pdf). Jde také o lidskoprávní smlouvu ve smyslu čl. 49 Ústavy, když upravuje práva a povinnosti osob.

Podle Člověka v tísni požádalo o azyl v ČR mezi lety 1998 a 2000 přes 4 000 osob z Afghánistánu a azyl získalo během těchto tří let celkem 57 žadatelů. Prakticky to stejné uvádí Michal Horáček i ve svém programu.

Pro srovnání: Během uprchlické krize (2015–2016) bylo žadatelů o azyl v členských státech EU v roce 2015 178,3 tisíc z Afghanistánu (.xlsx, Figure 2). V roce 2016 se pak jednalo o 183 tisíc afghánských žadatelů.

V roce 2015 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (565), Sýrie (130), Kuby (125), Vietnamu (55) a Číny (35), zbylých 325 pak z ostatních zemí (mimo EU). V roce 2016 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (355), Iráku (140), Kuby (80), Sýrie (65) a Číny (54), zbylých 495 pak z ostatních zemí (mimo EU).

Miloš Zeman skutečně před minulými prezidentskými volbami slíbil, že v případě svého zvolení bude na Pražském hradě vyvěšena vlajka Evropské unie. Uvedl to např. v rozhovoru pro Události České televize 18. listopadu 2012.

Tento slib následně naplnil, protože necelý měsíc od své inaugurace (která proběhla 8. března 2013), konkrétně 3. dubna 2013, spolu s předsedou Evropské komise Josém Manuelem Barrosem skutečně vyvěsil nad Pražským hradem vlajku Evropské unie.

Daný slib jsme pokrývali také v rámci výstupu Sliby Miloše Zemana, který mapoval, nakolik současná hlava státu plní, co před minulými volbami slibovala voličům.

Michal Horáček mluví o svém tchánovi, profesorovi Jiřím Hořejším. Ten v telefonickém rozhovoru (a následné emailové komunikaci) s Demagog.cz tuto informaci popřel. Incident, o kterém se Michal Horáček zmiňuje, se podle něj nestal během tzv. Palachova týdne (tedy v lednu 1989), ale 28. října 1989. Profesor Hořejší se podle svých slov účastnil nepovolené demonstrace, na které byl spolu s dalšími občany zadržen příslušníky Pohotovostního pluku VB (dále PP). Následně byli odvezeni autobusem do Nymburka, kde byli vyslýcháni, a druhý den nad ránem odvezeni na Černý most, kde byli propuštěni. Příslušníci PP se podle něj sice chovali nevybíravým způsobem, ale popřel informaci o tom, že by jimi byl zbit.

Podle Ústavy ČR se volby do Poslanecké sněmovny, do Senátu, prezidentské volby i volby do zastupitelstev územní samosprávy konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Horáček konkrétně mluví o volbách do Poslanecké sněmovny a z důvodu tajnosti hlasování odmítá sdělit, koho volil.

Z Ústavy opravdu plyne pravomoc prezidenta zastupovat Českou republiku navenek. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Prezident republiky dle čl. 63 Ústavy ČR zastupuje stát navenek. Nutno však podotknout, že je tato pravomoc co do vydávání rozhodnutí kontrasignovaná, tj. jeho rozhodnutí vyžaduje ke své platnosti souhlas předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Tímto souhlasem se také odpovědnost za dané rozhodnutí prezidenta přesouvá na vládu.

Pravomoc zastupovat stát navenek nemá prezident sám. Kromě něj jí disponuje vláda (pravomoc vyplývá z jejího postavení jako vrcholného orgánu moci výkonné, bez ní by její postavení nedávalo smysl) a případně další orgány veřejné moci. Jako příklad lze zmínit ministerstvo zahraničních věcí.

Horáček daný výrok uvádí v kontextu z jeho strany problematického jmenování premiérem člověka, kterému hrozí trestní stíhání. Horáček sám by pak měl dle svých slov (čas: 22:38) s takovým jmenováním „obrovský problém“.

Teze Michala Horáčka je v souladu s ústavním pořádkem. Podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o vině a trestu při spáchání trestných činů rozhoduje pouze soud.

Shledán vinným tak může být pouze ten, jehož vina byla vyslovena odsuzujícím rozsudkem soudu. Do té doby se uplatňuje princip presumpce neviny.