„Studie“ z Belfastu popisuje vývoj globální teploty ve 20. století, příčiny jejího růstu jsou ale jasné

Příspěvek tvrdí, že mezi lety 1899–1940 probíhalo oteplování rychleji než v následujících čtyřiceti letech a že neexistuje souvislost mezi obsahem CO₂ v atmosféře a teplotou planety. Údajně to vyplývá ze studie Královské univerzity v Belfastu. Příspěvek dále uvádí, že v letech 1941–1982 se klima ochladilo i přes rostoucí emise CO₂ a že klima určují především sluneční a Milankovičovy cykly, oceánské proudy, aerosoly a sopečné erupce.

Working paper z Belfastu

„Studie“ (.pdf), na niž se příspěvek odvolává, je ve skutečnosti tzv. working paper nazvaný Revisiting CO₂ Emissions and Global Warming: Implications for Society ze srpna 2025. To, že jde o working paper, znamená, že tato předběžná verze vědecké práce ještě neprošla recenzním řízením ani nevyšla v odborném časopise. Autorem je Bibek Bhatta, který působí na belfastské Queen’s Business School v oblasti účetnictví a financí, nikoli klimatologie. Ve svých odborných pracích se zabýval například rozpočtovými prohlášeními místních samospráv, programovacími dovednostmi pro účetní nebo analýzou odpovědnosti a účetnictvím rybolovu.

Facebookový příspěvek také zmiňuje, že „studie“ vyšla v časopise Climate Review Evropského institutu pro klima a energii (EIKE). EIKE ale navzdory svému názvu není vědeckým institutem, nýbrž platformou, která dlouhodobě popírá vědecké poznatky (.pdf, str. 10). EIKE se například vymezuje proti klimatické politice, ochraně klimatu a antropogennímu původu změny klimatu. 

Zmíněný working paper tedy nevyšel v žádném vědeckém časopise, objevil se jen ve videu publikovaném na webu EIKE. Toto video, respektive pravidelný videopořad EIKE, nese německý název Klimaschau, ve strojovém překladu do angličtiny Climate Review. Právě odtud tak zřejmě pochází název údajného časopisu EIKE zmíněný v příspěvku.

Sám autor working paperu ve svém textu uvádí, že analyzoval přes 70 milionů záznamů denních teplot asi z 2 000 stanic v 51 zemích a odhaduje průměrný nárůst teploty za období od konce 19. století do roku 2024 na 0,0048 °C za rok (.pdf, str. 1). Poukazuje také na to, jak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podle něj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ trendy globální teploty nekorespondují s emisemi CO₂.

Právě z tohoto předpokladu vycházejí i konkrétní čísla uvedená ve facebookovém příspěvku. Autor working paperu totiž na základě upraveného souboru dat uvádí, že mezi lety 1899 a 1940 rostla globální teplota v průměru o 0,022 °C ročně, zatímco v následujícím období let 1941 až 1982 měla naopak klesat o 0,011 °C ročně, přestože emise CO₂ byly podle něj přibližně trojnásobné (.pdf, str. 20).

Autor working paperu také uvádí limity své práce (.pdf, str. 26). Mimo jiné že data použitá ve studii pochází převážně ze stanic v pevninské Evropě a v USA, což podle autora může vést k otázkám, zda se dají některé jevy popisované v jeho práci vztáhnout také na méně zastoupené oblasti.

Facebookový příspěvek tedy popisuje výsledky working paperu správně, opomíjí nicméně jeho limity a zejména to, že nejde o studii, ale o nerecenzovanou práci vydanou autorem bez předchozích publikací v oblasti klimatologie.

V následujících odstavcích se zaměříme na to, co uvádí další zdroje o nárůstu teplot a vývoji emisí CO₂ od začátku 19. století a jak je to s vlivem emisí na změnu klimatu.

Co říkají hlavní globální datové řady?

Globální datové řady obsahující vývoj teplot na Zemi (např. NASA GISTEMP, HadCRUT5, Berkeley Earth) ukazují výrazné oteplení od konce 70. let 20. století, rekordně teplé poslední dekády a roky a také to, že současné tempo je vyšší než v první polovině 20. století.

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) ve své šesté, nejnovější zprávě shrnuje, že tempo oteplování v posledních 50 letech je nejvyšší nejméně za posledních 2 000 let a že vliv člověka na oteplení je jednoznačný (.pdf, str. 8 z 81). Podle některých datových sad byla rychlost oteplování v letech 1910–1940 zhruba 1,3 °C za století, v letech 1975–2005 to bylo přibližně 1,8 °C za století. Také IPCC ve své zprávě z roku 2021 uvádí, že v posledních 50 letech se planeta oteplovala bezprecedentním tempem (.pdf, str. 316).

Na grafu níže, který zachycuje vývoj globální teploty dle jednotlivých modelů, můžeme názorně vidět, že ačkoli se jednotlivé zdroje mírně liší, skutečně se shodují na růstu globální teploty v prvních čtyřech dekádách 20. století a také na tom, že ve 40.–70. letech oteplování spíše stagnovalo. Do této míry globální data odpovídají facebookovému příspěvku. Ten ale opomíjí, že přibližně od začátku 80. let začalo výrazné oteplování, zjevně rychlejší než na začátku 20. století.

Zdroj: NASA

Co otepluje planetu?

Podle autora working paperu data o vývoji růstu teplot a emisí CO₂ nabourávají obvyklé východisko, že člověkem způsobené emise CO₂ jsou hlavní příčinou globálního oteplování (.pdf, str. 1). Facebookový příspěvek jde ještě dál a tvrdí, že zjištění z working paperu „činí jednoduchou rovnici ‚více CO₂ = více oteplování‘ zcela nesmyslnou“.

IPCC nicméně shrnuje, že lidský vliv na oteplování klimatického systému je jednoznačný a dominantní příčinou pozorovaného globálního oteplování od poloviny 20. století jsou emise skleníkových plynů, které omezují únik tepla do vesmíru. Ty pocházejí především ze spalování fosilních paliv, odlesňování a dalších lidských aktivit. Oxid uhličitý je přitom nejčastějším dlouhodobě působícím skleníkovým plynem a podle řady institucí, mj. americké EPA nebo mezivládního IPCC, má na oteplování planety zásadní vliv. Fyzikální základ skleníkového efektu je více než stoletý a dnes je prokázané, že lidská činnost (.pdf, str. 8 z 81), zejména emise skleníkových plynů, Zemi otepluje.

Autor příspěvku přesto tvrdí, že na klima mají vliv zejména sluneční a Milankovičovy cykly, oceánské proudy, sopečné erupce a aerosoly, nikoli CO₂. Jak důležitou roli hrají tyto faktory ve změně teploty planety, ale není (na rozdíl od oxidu uhličitého) ještě plně vysvětlené. Nicméně za stagnací oteplování, respektive dokonce mírným ochlazením, ve 40. až 70. letech (.pdf, str. 316) navzdory stále rostoucím emisím oxidu uhličitého skutečně mohly do určité míry stát člověkem vyráběné aerosoly (včetně síranových částic vzniklých např. spalováním fosilních paliv). Tyto aerosoly dokážou stínit sluneční záření, a krátkodobě tak planetu chladit. 

Sluneční záření a tzv. Milankovičovy cykly skutečně ovlivňují teplotu planety. Jde o změny oběžné dráhy Země – v dlouhých rytmech se mění tvar dráhy kolem Slunce, sklon zemské osy a její rotace. Tyto faktory ovlivňují, kolik slunečního záření dopadá na Zemi a kdy přijde příští doba ledová. Zároveň ale nevysvětlují současné rychlé oteplování – sluneční aktivita spíše klesá, Milankovičovy cykly působí v horizontu desítek až stovek tisíc let, a nemůžou tak vysvětlit rapidní změnu klimatu v posledních desetiletích.

Příspěvek uvádí také oceánské proudy a sopečnou aktivitu jako jevy se zásadním vlivem na klima. Sopečná aktivita skutečně může teplotu planety ovlivňovat, a to oběma směry. Při erupci se do atmosféry uvolňují mimo jiné oxid uhličitý a další skleníkové plyny. Ve srovnání s lidskou aktivitou jsou ale jejich objemy v zásadě zanedbatelné. Například NASA uvádí, že množství CO₂, které do atmosféry uniklo při výbuchu Hory sv. Heleny v americkém státě Washington v roce 1980, vyprodukují lidé za dvě a půl hodiny. Při větších erupcích se ale do atmosféry uvolňuje také velké množství plynů, popelu a dalších částic, které následně blokují dopad slunečních paprsků na Zemi, čímž dojde ke krátkodobému ochlazení. 

Kvůli rozdílným teplotám a hustotě vody odvádí oceánské proudy teplo z rovníku směrem k pólům, odkud naopak přináší chladnější vodu. Tyto proudy mají zásadní vliv na teplotu jednotlivých světadílů. Změna klimatu ale oceánské proudění táním ledovců a zvyšováním hladiny oceánů mění. Podle IPCC lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že oceánské proudy v Atlantiku, včetně popsaného proudění od rovníku k pólům, budou ve 21. století slábnout. To by podle některých výzkumů mohlo znamenat ochlazení severní a oteplení jižní polokoule, ale potenciálně také katastrofické následky pro oblasti závislé na monzunech, jako jsou Sahel a Indie.