Úroveň vězeňství

Podle informací serveru ihned.cz jsou přesné statistiky, týkající se neoprávněného držení ve vazbě, nezjistitelné. V roce 2012 bylo proplaceno za stížnosti na trestní stíhání, které obsahovaly i vazební stíhání, necelých 33 miliónů korun. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Podle serveru ihned.cz si Ministerstvo spravedlnosti nevede statistické záznamy o celkové velikosti odškodného za neopravné držení ve vazbě. Ministerstvo nerozlišuje stížnost na neoprávněné držení ve vazbě od ostatních žádostí, týkajících se celého trestního stíhání. Ministerstvo tedy může poskytnou pouze informace o celkovém odškodnění těch, kteří podali stížnost na trestní stíhání, která obsahovala i stížnost na držení ve vazbě a které bylo vyhověno. Tato částka by měla být vyšší než celkové odškodnění za vazební stíhání, ale v loňském roce činila jen 32 miliónů 762 tisíc.

Přikládáme vyjádření Ministerstva spravedlnosti:

„Ministerstvo bohužel nedisponuje přímo číslem, které by udávalo počet nezákonně vazebně stíhaných. Disponuje pouze statistikou, resp. počtem odškodněných za nezákonné trestní stíhání, což jsou většinou právě nezákonné vazby. Ani toto číslo nicméně není přesně, neboť jednak nelze zaručit, že se všichni dožadují odškodnění (byť to lze předpokládat), ale zejména se mnoho z nich domáhá odškodnění jak soudní, tak mimosoudní cestou, a následně se tak v ministerských statistikách objeví dvakrát. S jistotou lze tedy pouze konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v roce 2011 v 718 věcech, v roce 2012 v 802 věcech a letos zatím (stav k říjnu) v 817 věcech."

V roce 2006, kdy se Jiří Pospíšil stal poprvé ministrem spravedlosti, byla zaměstnanost vězňů na úrovni 48,87 %, v roce 2012, kdy funkci opouštěl, dosáhla zaměstnanost hodnody 58,83 %, jedná se tedy o nárůst o 12 procentních bodů.

Program ODS pro volby v roce 2006, po kterých Jiří Pospíšil převzal resort, se vězňům nijak nevěnoval. Již krátce po svém nástupu v roce 2007 však v rozhovoru pro časopis České vězeňství (strana 2) vyhlásil zvyšování zaměstnanosti vězňů za jeden ze svých cílů. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě veřejně dostupných článků a studií.

Recidiva v ČR byla v roce 2011 podle serveru lidovky.cz na úrovni až 60%, jiné studie hovoří o 70 až 80 %. V letech 2004 až 2007 podle studie (.pdf, strana 38) vypracované pro německé Ministerstvo spravedlnosti byla míra recidivy 33,7%. Ve Skandinávii je situace lepší, recidiva dosahuje v Norsku jen 20 %, v Dánsku, Švédsku a Finsku průměrně 30 %.

Kriminalita v ČR skutečně neroste, s výjimkou roku 2011 se počet zjištěných trestných činů dokonce snižuje. Neplatí tedy, jak tvrdí Jiří Pospíšil, že by byla stále stejná a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Vývoj kriminality za posledních šest let vypadá následovně:

2008

343 799

2009 332 829

2010 313 387

2011 317 177

2012 304 528

2013277 399*

Údaje pro rok 2013 (.xls) jsou zatím dostupné jen do října 2013 včetně.

Na základě slov Davida Ratha z jeho projevu v Poslanecké sněmovně hodnotíme tento výrok jako pravdivý. David Rath, obžalovaný z korupce, za svou kauzou viděl politickou zvůli, která měla pocházet mimo jiné z vazeb Jana Kubiceho a Jiřího Pospíšila na osoby přímo spojené s vyšetřováním Davida Ratha.

David Rath byl spolu s dalšími deseti lidmi obžalován 4. dubna 2013 v souvislosti se středočeskou korupční kauzou.

Již ve svém projevu v Poslanecké sněmovně 7. září 2012 tvrdil, že je "vězněm této vlády" a přidal několik příkladů, kdy za obviněním z hospodářské činnosti stál politický motiv.

Nestandardní postup policie připisoval na vrub plukovníka Kubiceho. Kritika policejního postupu se týkala např. zveřejňování informací účelově před volbami nebo Kubicemu podřízených policistů.

Stejně tak upozorňoval na nestandardní jednání prvního náměstka nejvyššího státního zástupce Stříže, kterého si podle Davida Ratha spolu s dalšími dosadil bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Spojencem pana Stříže měla být i tehdejší poradkyně Jiřího Pospíšila Lenka Bradáčová, s ní zase v blízkém vztahu protikorupční detektiv Vincenc, který dostal kauzu na starost.

Vazby mezi Janem Kubicem a účastníky vyšetřování David Rath v projevu nazval "mafiánskou chobotnicí". Výraz "mafie" v souvislosti s Jiřím Pospíšilem nepoužil, ale popis vazeb mezi lidmi spojenými s vyšetřováním má obdobný význam.

Lenka Bradáčová nastoupila na Ministerstvo spravedlnosti v roce 2007 - tedy v době, kdy byl ministrem Jiří Pospíšil. V této době se Poslanecká sněmovna zabývala jak novelou trestního řádu, tak i zákonem o výkonu zabezpečovací detence. Na obou zákonech pracovalo Ministerstvo spravedlnosti, kde tehdy Bradáčová skutečně působila.

Není pravdou, že by Jiří Pospíšil navrhoval Lenku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně - první ji navrhl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Pospíšil však chtěl Bradáčovou do funkce jmenovat. Dříve než to však mohl udělat, byl odvolán Petrem Nečasem. Bradáčovou později jmenoval nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek.

Kůvli této nepřesné informaci co se týče jmenování Lenky Bradáčové do funkce vrchní státní zástupkyně tak hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se shoduje v základních rysech předcházení i pojetí vazby s některými opatřeními Německa a Norska.

Ačkoliv totiž není možné vinou odlišných metodik srovnat státy podle míry recidivy, dá se dovozovat, že Rath mohl vycházet právě i z německého nebo norského příkladu. Na Německo se totiž Rath v pořadu opakovaně odvolává. Článek Daily Mail se zase odkazuje na výzkum, podle něhož je průměrná evropská míra recidivy 70–75 %, zatímco v Norsku dosahuje jen 20 %. Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

V Německu existuje jako alternativa k vazebnímu stíhání například nařízení, že obžalovaný musí zůstat na určitém místě v určitém čase (.pdf, str. 11). Tím se Rathova novela mohla inspirovat při zavedení nové alternativy k vazbě v podobě nařízeného pobytu (.pdf, str. 16).

Pokud je vazba nařízena, věnují v Norsku pozornost na více lidského kontaktu a více aktivit pro vazebně stíhané. Stejným směrem jde nepochybně i novela Davida Ratha (str. 1–13). Toto zaměření se zároveň dá označit za základní podstatu celé novely.

Praxe v Německu s tvrzením Davida Ratha příliš nekoresponduje. Rovněž ve Švédsku byla podle dostupných informací z roku 2011 co se týče izolovanosti vazebně stíhaných situace poněkud odlišná a výrok proto musíme hodnotit jako nepravdivý.

Rathova novela (.pdf, str. 2) skutečně snižuje izolaci stíhaných od jejich blízkých zvýšením počtu i délky návštěv. Z novely také vyplývá, že návštěvy jsou skutečně bezplatné.

Situace například ve Finsku velmi liberální. „Vězňovo právo na návštěvy a venkovní pohyb může být omezeno pouze pokud by ohrožovaly bezpečnost vězňů nebo dalších.“ „Vězni mají právo přijmout návštěvy […] tak často, jak to je možné, aniž by byl poškozen pořádek a provoz vězení. […] Avšak jedna návštěva trvá většinou jednu hodinu,“ vysvětluje studie Criminal Sanctions Agency (.pdf, str. 336, 326).

Ve Švédsku pak dle zprávy z r. 2011 mohly být vazebně stíhané osoby zcela izolovány a mohly být navštěvovány pouze právníkem či knězem. V r. 2009 bylo také Švédsko za podmínky vazebního stíhání (.pdf, s. 25-33) kritizováno Radou Evropy. Aktuálnější informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Příručka pro Brity uvězněné v Německu naproti tomu uvádí, že „pravidla pro návštěvy záleží na umístění vězení v Německu,“neboť za podmínky ve vězeních jsou odpovědné jednotlivé spolkové státy. „Některé věznice umožňují jednu hodinu návštěv za měsíc, některé více. […] Některá vězení umožňují návštěvy jenom v určité dny v týdnu. […] Ačkoliv je většinou povolená jedna hodina návštěv za měsíc, je někdy možné získat delší návštěvu […]. Toto rozhodnutí je však závislé na dostupnosti místnosti pro návštěvy a na vězení samotném“ (.pdf, str. 12–13). Jedna hodina měsíčně je přitom i pod úrovní současné české legislativy, která umožňuje návštěvu jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut (.pdf, str. 2).

Co se týče bezplatnosti návštěv v Německu či skandinávských zemích, nepodařilo se nám bohužel dohledat relevantní data. V Německu je navíc vězeňství řešeno v každé spolkové zemi odlišně.

Na základě vyjádření Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako zavádějící.

David Rath v novele zákona o výkonu vazby skutečně navrhuje zpoplatnění televizních a radiových přijímačů, respektive zde (.pdf, strana 4) uvádí, že:&

"Ředitel věznice může za připojení do elektrické sítě stanovit denní poplatek odpovídající denní spotřebě elektrické energie."

V současném zákoně (§ 17) je pak uvedeno toto:

"Pokud jsou pro to ve věznici podmínky, může ředitel věznice povolit připojení radiopřijímačů a televizorů na elektrickou síť."

Nevohoří se zde tedy o zpoplatnění, ale pouze o tom, že ředitel může a nemusí připojení na elektrickou síť povolit.

Vyjádření Vězeňské služby ČR zní takto:
„Ve věznicích se umožňuje používat vlastní radiopřijímač napájený z vlastního zdroje po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. O ponechání jiných věcí rozhoduje ředitel věznice nebo jím pověřený zaměstnanec vězeňské služby. Jedná-li se o elektrospotřebiče s příkonem vyšším než 100 W, ředitel věznice uzavře s odsouzeným písemnou dohodu o úhradě paušální náhrady za spotřebu elektřiny."

Z vyjádření vyplývá, že rozhodování o elektrických spotřebičích je výrazně v rukou jednotlivých věznic. Běžnou praxí je používání rádia, rozhodování o dalších spotřebičích je pak na řediteli, či jiném zaměstnanci věznice. Poplatky jsou zavedeny povinně pouze za odběr energie u spotřebičů nad 100 W a výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Na základě znění zákona o výkonu vazby a vyjádření Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako zavádějící.

V zákoně (§ 17) o výkonu vazby se hovoří o používání televizních nebo radiopřijímačů takto:

"Vlastní přenosný radiopřijímač a televizor, pokud jsou napájeny z vlastního zdroje, pro který je v přijímači prostor a je jeho součástí, se obviněnému umožní používat po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. Provedení kontroly zajistí na náklady obviněného správa věznice. Pokud jsou pro to ve věznici podmínky, může ředitel věznice povolit připojení radiopřijímačů a televizorů na elektrickou síť."

V zákoně tedy není explicitně uvedeno, že televizi nebo rádio si mohou vězni zapojit do elektrické sítě za peníze, ale je to ponecháno na rozhodnutí konkrétního ředitele.

Pravomoc ředitele potvrzuje i vyjádření Vězeňské služby:
„Ve věznicích se umožňuje používat vlastní radiopřijímač napájený z vlastního zdroje po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. O ponechání jiných věcí rozhoduje ředitel věznice nebo jím pověřený zaměstnanec vězeňské služby.Jedná-li se o elektrospotřebiče s příkonem vyšším než 100 W, ředitel věznice uzavře s odsouzeným písemnou dohodu o úhradě paušální náhrady za spotřebu elektřiny."

Je tedy možné mít televizi za poplatek, avšak teoreticky i zadarmo. Záleží na rozhodnutí ředitele a na tom, zda má televize větší příkon než 100 W.

V některých zemích západní Evropy je skutečně využívání internetu ve věznicích rozšířeno, nikoli však ve všech, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Asi nejdále je v tomto ohledu Norsko. Norské věznice skutečně umožňují připojení k internetu, nicméně jedná se o speciální program IFI (Internet For Inmates). Tato síť je kontrolovaná a rozhodně se nejedná o volný internet.

Dle údajů z r. 2012 ve Velké Británii existovala možnost dálkového elektronickéhovzdělávání, nikoliv však přístup k internetu jako takovému.

V Německu pak záleží na jednotlivých spolkových zemích, například v Severním Porýní-Vestfálsku není povolena žádná forma připojení k internetu.

Jiří Pospíšil strávil ve funkci ministra spravedlnosti necelých 5 let, a to v období 2006 až 2009 a následně 2010 až 2012. Porovnáme-li jej s ostatními ministry spravedlnostiod roku 1993, je suverénně nejdéle působící osobou na tomto postu. Dáváme tedy Davidu Rathovi za pravdu.

Pro zajímavost, bereme-li v potaz i starší období, nejdéle tuto funkci vykonával poslanec KSČ Jan Němec, a to v období 1969 až 1981.

Názory na nadužívanost vazby se liší a data International Centre for Prison Studies o počtu vazebně stíhaných je možné interpretovat několika způsoby, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

V České Republice (záložka „Further information“) je vazebně stíhaných 14 % ze všech vězňů, zatímco v Německu jich je 17 %, ve Švédsku 24 %, ve Francii 25 % a v Norsku 29 %. Česko má tedy v mezinárodním srovnání nízké počty vazebně stíhaných v poměru k vězněným.

Pokud je však český počet vězňů způsoben tím, že jsou celkově nadužívány tresty odnětí svobody, je potřeba sledovat i míru vazebně stíhaných v populaci. ČR se zahraničí v počtu vazebně stíhaných výrazně nevymyká; zvláště poté, co jejich počet klesl za třináct let o více než polovinu. Na 100 000 obyvatel má nyní Česko 22 vazebně stíhaných, Německo 14, Švédsko 16, Norsko 21 a Francie 25.

V poměru na počet obyvatel je tedy sice v Česku o polovinu více zadržovaných ve vazbě než v Německu, avšak při více než dvojnásobném počtu uvězněných. Určení, zda je česká vazba proti německé nadužívaná tudíž závisí na měřítku, k němuž jsou data vztahována.

Počty neoprávněně držených ve vazbě se v tuzemsku bohužel neevidují. V roce 2012 zůstávalo ve vazbě déle než půl roku 300 lidí, do jednoho roku 156 a do dvou let 204 osob. Déle než dva roky ve vazbě žilo 33 obviněných.

Helsinský výbor spolu s dalšími organizacemi přitom vyjádřil své „znepokojení nad nedostatkem konkrétních aktivit směřujících k reformě evropského systému vazby“ a žádal, aby se stanovily „společné minimální standardy pro užívání vazby. Systém vazby v členských státech EU se musí neodkladně reformovat, aby se ukončil tento neopodstatněný a často svévolný postih a zásadní porušení práv, které způsobuje.“

Po roce 2000 a velkém poklesu počtu vazeb však Výbor nezdůrazňoval nadužívání vazby jako specifického základního problému české justice. Varoval naopak před nadužíváním trestů odnětí svobody a upozorňoval na špatné podmínky ve vazebních věznicích.

Výzkum Fair Trials International (.pdf, str. 3) za hlavní problémy české vazby považuje její délku a přeplněnost věznic; o nadužívání se nezmiňuje.

Debata o vazbě se otevřela už v roce 2005 po sedmiměsíčním zadržováním Bohumila Kulínského. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec i někteří další politici považovali používání vazby v české justici za excesivní. Nejvyšší státní zastupitelství na to reagovalo poukazem na to, že počet vazebně stíhaných klesl za pět let na polovinu.

Na základě dostupných mediálních zpráv hodnotíme výrok Jiřího Pospíšila jako pravdivý.

Před krajskými volbami v roce 2012 vedl Vít Bárta zesměšňující billboardovou kampaň namířenou proti osobě Jiřího Pospíšila.

Podruhé Vít Bárta útočil na Jiřího Pospíšila před předčasnými parlamentními volbami v roce 2013.

Na Bártově facebookovém profilu se objevil odkaz na článek, který byl zveřejněn na jeho oficiálních stránkách pod názvem „Víme první: Pospíšil má být obviněn. Vidnava ho asi dohnala“. Následně byl článek stažen a nahrazen umírněnějším. Vít Bárta také prohlásil, že bude před volbami přesvědčovat lidi, že Pospíšil není žádný beránek.

Zda Jiřího Pospíšila někdy v minulosti urážely i některé jiné politické osoby se nám nepodařilo dohledat. Demagog.cz nehodnotí koho a do jaké míry považuje Jiří Pospíšil za extrémního.

Jiří Pospíšil se ministrem spravedlnosti stal poprvé v roce 2006. Již v průběhu roku 2007 vyšla zpráva o zvýšení zaměstnanosti vězňů o více než 15 %.

V rozhovoru pro zpravodaj České vězeňství (str. 2) exministr Pospíšil skutečně vyslovil záměr investovat do rozšíření výrobních kapacit. Uskutečnění tohoto záměru potvrzuje výroční zpráva za rok 2007 (str. 27).

Ač je pojem "působení" poměrně relativní, funkci ministra spravedlnosti vykonával necelých 5 let, počítaje i čtvrtrok, kdy byl ministrem v demisi.

Pokud porovnáme procentuální zaměstnanost vězňů v roce 2006, kdy Jiří Pospíšil poprvé do funkce nastoupil, a v roce 2012, ze kterého jsou poslední údaje, zvýšila se zaměstnanost vězňů z 46,87 % na 58,83 %, tedy dokonce o 25 procent proti původnímu stavu

Bohužel se nám nepovedlo dohledat informaci o evropském průměru zaměstnanosti vězňů. Média ale hovoří o hranici kolem 60%. I na základě této informace hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože byla vybudována pouze výrobní hala v areálu Oráčov, žádný další projekt podobného rozsahu zbudován nebyl.

Jiří Pospíšil jako bývalý ministr spravedlnosti 28. června 2008 otevřel ve věznici Oráčov na Rakovnicku první výrobní zónu svého druhu v České republice, která ve své době obsahovala jednu výrobní halu. Během otvírání této zóny oznámil, že se plánuje otevření podobné zóny i v plzeňské věznici Bory. Projekt měl být připraven do roku 2010. Dle dostupných informací byly investice do rozšíření nových výrobních prostor v areálu věznice Bory zmraženy s ohledem na změnu ekonomické situace.

Podle dostupných informací byla tedy v roce 2008 otevřena výrobní hala ve věznici Oráčov, přislíbeno bylo otevření na Borech, ostatní výrobní haly byly pouze rekonstruovány jako například věznice Mírov v roce 2007, nebo v roce 2010 ve věznici Nové Sedlo.

Zákon o obětech tresných činů byl skutečně předložen sněmovně 27.2. 2012 a zástupcem navrhovatele byl ministr spravedlnosti, tedy Jiří Pospíšil. Dle vyjádření Ministerstva spravedlnosti však žádný fond, ze kterého by se platily náhrady, nevzniknul a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

O právu na peněžitou pomoc pojednává Díl 6 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (.pdf, ke stažení zde). Neříká však nic o vytvoření fondu, ze kterého by se měly platit náhrady. O vytvoření takového fondu se pouze zmiňovala Petra Vitoušová, prezidentka organizace Bílý kruh bezpečí, která pomáhá obětem trestných činů. Ta pro Český rozhlas uvedla:

„Z výnosů, které teď zatím patří státu, a jsou to výnosy z trestné činnosti, bude vytvořený fond a oběti trestných činů, které se připojí s nárokem na náhradu škody a od pachatele ji nebude možné vymoci, se budou moci obracet na tento státní fond.“

Vyjádření Ministerstva spravedlnosti ke vzniku fondu:

„Pokud jde o vyplácení peněžité pomoci, pak žádný fond nevznikl. Tato částka nemá charakter odškodnění (byť ji za ministerstvo spravuje odbor odškodňování), ale jde spíše o „sociální dávku“, která má oběti pomoci překlenout zhoršenou finanční situaci. Tato pomoc je ministerstvem poskytována osobám, které jsou uvedeny v § 24 zákona o obětech trestných činů. Dále jsou oběti trestných činů podporovány nepřímo, a to prostřednictvím dotací, které jsou poskytovány ministerstvem neziskovému sektoru."

Na základě vyhlášky č. 109/1994 Sb., zákona č. 293/1993 Sb. a informací zveřejněných v médiích hodnotíme výrok David Ratha jako pravdivý. V litoměřické věznici Davida Ratha dle zákona jako lékaře ani zaměstnat nemohli.

V deníku Právo byla v červenci 2012 zveřejněna informace z dopisu Davida Ratha, kde hovoří o svém zájmu pracovat jako vězeňský lékař.

"Já se nabízím k nějaké práci, třeba na zdravotním oddělení, ale nejde to. Lékaře tu přitom denně nemají, ale byl bych ochoten pomoci i jinak."

Ve vyhlášce 109/1994 Sb. paragraf § 59 odst. 1 je určeno, že obviněný může být zaměstnán, ale jen v případě, že tak není porušeno ustanovení § 7 odst. 1 písm b) zákona č. 293/1993 Sb.

Podle § 7 odst. 1 písm b) zákona č. 293/1993 Sb. se obvinění, u kterých je důvodem vazby obava, že budou mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, umisťují odděleně od ostatních (jde například o ovlivňování svědků, blíže specifikováno v § 67 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb.).

Novela mění zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a zákon č. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby. Vycházejme z předpokladu, že pojmem "bez peněz" míní David Rath bezplatnost.

Pravdou je, že většina služeb, které věznice poskytují, nebyla a není zpoplatněna. Výjimkami jsou nově v zákoně č. 293/1993 Sb. například speciální strava (§ 11 odst. 2,) nadstandardní počet sprchování (§ 18 odst. 4 věta druhá) nebo fakultativně zpoplatněné využití elektrické energie a mobilních telefonů (§ 13a odst. 2 věta druhá). Stejně tak ale získali vazební vězni bezplatný přístup k internetu (§ 17 odst. 3) či možnost sportovního vyžití (§ 17 odst. 4).

Nevazební vězni mohou pak podle novely zákona č. 169/1999 Sb. častěji přijímat balíčky (§ 24) či soukromě se setkat s blízkou osobou (§ 19 odst. 3). Vše pochopitelně bezplatně.

Další služby jsou zmíněny v novele vězeňského a vazebního zákona (.pdf).

Zmiňovaný vyšší styk s blízkými (§ 14; více osob, častěji než 1x týdně nebo po dobu delší než 120 minut) je rovněž bezplatný, podléhá ale schválení ředitele věznice. David Rath tedy mluví zasvěceně a zcela pravdivě.

Je třeba zmínit, že srovnávání recidivy napříč zeměmi je některými studiemi považováno za poněkud sporné. Ovšem ze získaných informací je patrné, že míra recidivy je skutečně nízká například ve Skandinávii, která je proslulá svým jiným přístupem k vězeňství.

Průměrná evropská míra recidivy se v minulosti dle článku Daily Mail, který se odkazuje na výzkum provedený v severských státech, pohybovala kolem 70–75 %, zatímco v Norsku dosahovala jen 20 %.

Výrok Davida Ratha hodnotíme na základě údajů z německého ministerstva spravedlnosti jako nepravdivý. Dle posledních dostupných informací dosahuje míra recidivy v Německu 33,7 % a nikoli 30%. Demagog.cz ve své metodice toleruje odchylku 10% a ta byla v tomto případě těsně překročena.

Ministerstvo spravedlnosti vychází z výsledků studie z let 2004 až 2007. Podle ní byla míra recidivy v Německu 33,7 % - z 1 052 215 osob se do vězení vrátilo 354 886 lidí (.pdf, s. 38, studie je dostupná v NJ ke stažení zde).

Nevíme, co si myslí Jiří pospíšil pojmem „fešácký kriminál", nicméně David Rath v diskuzi poukazuje na procento recidivy na Západě, či konkrétněji v Německu nebo skandinávských zemích. Ze získaných informací je patrné, že míra recidivy v Německu a Skandinávii je skutečně nízká.

Průměrná evropská míra recidivy se v minulosti dle článku Daily Mail, který se odkazuje na výzkum provedený v severských státech, pohybovala kolem 70–75 %, zatímco v Norsku dosahovala jen 20 %.

Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

Je však sporné, zda je skutečně příčinná souvislost mezi kvalitou či nekvalitou vězeňského prostředí a recidivou a také jakou roli zde hrají další společenské faktory. Výrok jsme se proto rozhodli ponechat jako neověřitelný. Pro srovnání uvádíme, že v České republice se dle časopisu Nový prostor míra recidivy pohybuje podle nejnižších odhadů kolem 60 %.

Nepodařilo se nám dohledat relevantní data k tomu, zda se určitá sociální vrstva opravdu snaží na zimu dostat do vězení a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Počtu vězňů v zimě se věnujeme v rámci jiného výroku z této diskuze a proto jej zde nehodnotíme.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Z dostupných dat nedokážeme přesvědčivě určit, zdali sociální status lidí je právě tím faktorem, který by způsoboval nárůst kriminality. Také nedokážeme říci, nakolik se sociální status občanů České republiky snížil a zdali se tak stalo vlivem rozhodování bývalých předsedů vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Z údajů Českého statistického úřadu (.pdf) vyplývá, že počet vězňů v České republice dlouhou dobu rostl, a to od roku 2002 (kromě mírného poklesu o 359 osob mezi lety 2005 a 2006) až do roku 2011.

Je tedy pravdou, že počet uvězněných osob vzrostl za vlády Mirka Topolánka i Petra Nečase, stejně tak však stoupal i za vlády Vladimíra Špidly, Stanislava Grose, Jiřího Paroubka nebo Jana Fišera.

Největší nárůst v počtu vězňů byl zaznamenán mezi lety 2007 a 2008, tedy v období vlády Mirka Topolánka. Počet vězňů se v té době zvedl o 1601 osob. Je však nutno dodat, že v roce 2006, kdy Topolánek nastoupil do funkce premiéra, počet uvězněných osob poklesl o 359 oproti roku 2005.

Druhý největší nárůst se pak udál mezi lety 2010 a 2011 v období vlády Petra Nečase. Počet uvězněných tehdy stoupl o 1270 osob.

Výrok hodnotíme jako nepravdvý, jelikož se nám z dostupných údajů nepodařilo zjistit cyklické opakování ve výroku popsaného jevu.

Podíváme-li se na souhrnné statistické údaje Vězeňské služby ČR z let 2008 (str. 58), 2009 (str. 56 a 60), 2010 (str. 26), 2011 (str. 72) a 2012 (str. 74), zjistíme, že trend je spíše opačný. Existují sice rozdíly mezi jednotlivými věznicemi, navzdory tomu nelze rozhodně říci, že by v zimě byly věznice plnější než jindy.

20082009201020112012léto20 28221 99821 94823 18123 330zima19 71921 27021 70022 59123 237

Tabulka monitoruje průměrný počet vězněných ve dvou sledovaných obdobích. Jak je obvyklé, zima čítá prosinec, leden a únor, léto pak červen, červenec a srpen.

Z údajů Policie ČR jasně vyplývá, že kriminalita v Česku v poslední době neroste, ba naopak s výjimkou r. 2011, spíše klesá. K souvislosti míry chudoby a drobné kriminality se nám nepodařilo dohledat relevantní data, tato problematika je spíše tématem pro delší vědeckou práci a proto tuto část výroku nehodnotíme.

2008

343 799

2009 332 829

2010 313 387

2011 317 177

2012 304 528

2013277 399*

Údaje pro rok 2013 (.xls) jsou zatím dostupné jen do října 2013 včetně.

Policie neeviduje zvlášť tzv. drobnou kriminalitu, tedy se škodou do 5 tisíc, ta se ale zpravidla řeší na bázi přestupku, a tam tedy nezasahuje vězeňský systém.

Uvedená čísla tedy určitě nedávají Davidu Rathovi za pravdu.

Výrok Davida Ratha hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv se nám nepodařilo dohledat nezávislý zdroj a vždy se jedná o výroky samotného Davida Ratha.

Pokud by skutečně pracovat chtěl, pravděpodobně by mu to nebylo umožněno, protože jako osoba vazebně stíhána kvůli ovlivňování svědků, nemůže přijít do kontaktu téměř s nikým. Z čehož vyplývá, že by ani nesměl pracovat ve společnosti jiných vězňů.

Více informací k přijímání návštěv vazebně stíhaných s kterým souvisí i jejich možnost pracovat dostupné na stránkách Vězeňské služby České republiky.

Podle návrhu novely Davida Ratha by mělo dojít k navýšení počtu bezplatných sprch pro každého na čtyři týdně, výrok je tedy pravdivý.

David Rath ve svém návrhu novelizace zákonů č. 293/1993 Sb a č. 141/1961 Sb. (.pdf, str. 4) uvádí k péči o zdraví a hygieně ve výkonu vazby: "K udržení zdraví a hygieny věznice zajistí sprchování teplou vodou minimálně čtyřikrát týdně, jedenkrát vždy ve dnech pracovního volna nebo klidu. Na žádost obviněného probíhá sprchování teplou vodou denně, přičemž si obviněný každé další sprchování nad počet čtyřikrát týdně hradí."

Týdenní počet bezplatných sprch ve výkonu trestu odnětí svobody by měl být pět. Nad tento počet by si obdobně obviněný platil sprchy sám, viz § 16 (.pdf) bod 6 zmíněné novely zákona č. 141/1961 Sb.

Nepodařilo se nám potvrdit ani vyvráti, že by ze strany vlády došlo k nějaké komunikaci ve smyslu, že nejsou finance na to, aby se zvedl počet sprch alespoň o jednu týdně a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Druhou část výroku, kde David Rath uvádí částku 200 milionů neověřujeme, protože je již ověřena v jiném samostatném výroku této diskuze.

Na základě údajů ze statistické ročenky Vězeňské služby České republiky pro rok 2012 hodnotíme výrok jako nepravdivý, protože ani jeden z údajů neuvedl Jiří Pospíšil správně.

Podle této ročenky tvořily výdaje Vězeňské služby v minulém roce 7,8 miliard (strana 20), výdaje na jednoho vězně ale nečiní denně tisíc korun, ale mnohem méně. V ročence se píše: "V roce 2012 byl průměrný denní náklad na 1 vězně za OJ 710 Kč (tj. náklady na platy, pojistné, ostatní věcné výdaje a FKSP). Průměrný denní náklad za celou Vězeňskou službu na 1 vězně činil 916 Kč (tj. náklady na platy, pojistné, ostatní věcné výdaje, FKSP, kapitálové výdaje a sociální dávky)." (strana 22). Částka 916 korun se sice blíží zmíněné tisícikoruně, ale jedná se o přepočet celkových výdajů vězeňské služby na počet vězňů, rozpočítávají se tedy i režijní náklady (na údržbu budov, platy dozorců a podobně), které nejsou přímo úměrné počtu vězňů.

Na základě definice ve vyhlášce č. 345/1999 Sb., Řádu výkonu trestu odnětí svobody, a předchozí diskuse ve studiu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Vězenský řád v § 21 stanoví, že "koupání se odsouzeným umožní nejméně jednou týdně. Pokud to vyžaduje pracovní zařazení odsouzených nebo jiné okolnosti, umožní se koupání častěji."

Zároveň ve studiu potvrdil praxi generální ředitel Vězeňské služby ČR, který říká: "Samozřejmě zákon hovoří tak, že u odsouzených nebo odsouzení se musí koupat minimálně jedenkrát týdně, nicméně praxe je taková, že jak jsem říkal, že nám 65% odsouzených pracuje a odsouzení, kteří pracují, se například koupou denně, po každé práci. Rovněž po každé sportovní aktivitě, které mají odsouzení, se mohou vykoupat. Takže toto citujete pouze zákon a v praxi to je úplně jinak."

Podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, § 2 hodnotíme výrok jako pravdivý.

Zákon říká: "Dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze na toho, kdo byl vzat do vazby (dále jen "obviněný"), hledět, jako by byl vinen"

Návrh novely Davida Ratha má zajistit čtyři bezplatné sprchy týdně pro osobu ve výkonu vazby, pro osobu ve výkonu trestu odnětí svobody je jich 5, takže je výrok nepravdivý.

David Rath ve svém návrhu (.pdf, str. 4) uvádí k péči o zdraví a hygieně ve výkonu vazby: "K udržení zdraví a hygieny věznice zajistí sprchování teplou vodou minimálně čtyřikrát týdně, jedenkrát vždy ve dnech pracovního volna nebo klidu. Na žádost obviněného probíhá sprchování teplou vodou denně, přičemž si obviněný každé další sprchování nad počet čtyřikrát týdně hradí."

Čtyři bezplatné sprchy týdně se týkají osob ve výkonu vazby. Osoby ve výkonu trestu odnětí svobody mají dle návrhu (str. 9) právo na pět bezplatných sprch za týden.

Statistika justičních omylů v České republice skutečně neexistuje. Justičních omylů přitom v České republice není moc, ale čas od času se nějaký objeví. Od roku 2010 uznalo Ministerstvo spravedlnosti odškodnění za vykonaný trest v 16 případech z celkových 70 žádostí.

Případ, o kterém mluvil David Rath, se stal v 90. letech. Jan Šafránek byl tehdy odsouzen za znásilnění a ve vězení strávil jeden rok. S pověstí násilníka žil 14 let.

Dalším případem bylo nespravedlivé odsouzení dvou mužů ze Znojma, Jaroslava Schindlera a Tomáše Čechury za loupežná přepadení pošťaček. Případ se stal před devíti lety, a i když se později skutečný pachatel přiznal, trest stále platil. Nejvyšší soud v Brně v listopadu tohoto roku přiznal, že okresní i krajský soud porušily zákon v neprospěch obou mužů a případ se vrátil zpět ke znojemskému soudu k novému projednání.

Justičního omylu se soudy dopustily také v případě Vladimíra Konečného. Ten byl v roce 2004 odsouzen za podvod a ve vězení strávil dva roky. Jako ředitel banky měl tehdy podepsat 11 směnek na 1,3 miliardy a vystavit tak banku nebezpečí, že tyto peníze bude muset zaplatit. Po připomínkách Ústavního soudu o nevěrohodnosti svědků nakonec Krajský soud v Brně potvrdil Konečného nevinu.

Zajistit zaměstnání pro vězně, je skutečně velkým problémem. Hlavním nedostatkem je, že věznice nedokáží zajisti kvalifikované pracovníky, proto mohou z větší části nabízet pouze nekvalifikované zaměstnance, o které není takový zájem.

Problémem je také fakt, že z důvodu bezpečnosti nemohou být všichni odsouzení zaměstnávání mimo věznice. Určitá část musí být zaměstnávána uvnitř areálu věznice, což zvyšuje náklady a omezuje spektrum nabízených služeb.

Jiří Pospíšil jako bývalý ministr spravedlnosti 28. června 2008 otevřel ve věznici Oráčov na Rakovnicku první výrobní zónu svého druhu v České republice, která ve své době obsahovala jednu výrobní halu.

Zaměstnanost vězňů v České republice byla k říjnu 2013 68,72%.

Informace o výrobních areálech uvnitř německých věznic se nám nepodařilo dohledat. Pravdou ovšem je, že v německých věznicích je dnes moderní a účinně organizovaná výroba, kde vězni plní stále složitější úkoly a o jejich práci je zde zájem ze strany věznic, vězňů i zaměstnavatelů.

MUDr. David Rath byl poslancem dvě volební období, v letech 2006 až 2010 a ve zkráceném období 2010 až 2013. Po celou tuto dobu působil ve výboru pro zdravotnictví, od 13. 9. 2006 do 31. 3. 2009 byl dokonce jeho předsedou. Působil také jako ministr zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka.

Ohledně domácího vězení však nemá David Rath pravdu, institut domácího vězení je v trestním zákoníku od začátku roku 2010, není však příliš využíván právě kvůli nedostupnosti hlídacích náramků. Na ty byl v roce 2010 vypsán tendr a v roce 2012 byl dokonce spuštěn zkušební projekt. Od května 2013 pak měly být náramky uvedeny do provozu. Projekt byl však po nečekané lednové amnestii prezidenta republiky zastaven.

Možnost domácho vězení jako alternativního trestu tedy existuje, avšak není příliš využívána kvůli nedostupnosti elektronických náramků. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Z veřejně dostupných zdrojů se nedá ověřit, zda Jiří Pospíšil s Bílým kruhem bezpečí skutečně spolupracuje. O vyjádření jsme požádali přímo Bílý kruh bezpečí a v případě odpovědi hodnocení výroku upravíme.

Bílý kruh bezpečí však v roce 2011 ocenil Jiřího Pospíšila a jeho práci ve prospěch poškozených a svědků v letech 2004 až 2011, které vyústily v přípravu nového zákona o obětech trestných činů.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Jiří Pospíšil byl ministrem spravedlnosti v době, kdy vláda zákon o obětech trestných činů předkládala.

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, nabyl účinnosti v srpnu 2013.

Návrh zákona o obětech trestných činů byl poprvé předložen Poslanecké sněmovně 27. února 2012. Návrh zákona předložila vláda, zástupcem navrhovatele byl ministr spravedlnosti - a tím byl tehdy stále Jiří Pospíšil. Ten byl odvolán až 27. června 2012.

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, nabyl účinnosti 1. srpna 2013.

Jiří Pospíšil obdržel za přípravu tohoto zákona cenu Anděl od Bílého kruhu bezpečí - organizace, která se zabývá pomocí obětem trestných činů. Šéfka této organizace, Petra Vitoušová, tento zákon ocenila s tím, že pamatuje na všechny orgány a subjekty činné v trestním řízení.

Zákon pochválili také Helena Válková, místopředsedkyně České kriminologické společnosti, a Tomáš Gřivna, docent na katedře trestního práva Právnické fakulty UK, kteří o novém zákoně napsali článek Nový zákon o obětech trestných činů a jeho význam pro aplikační praxi pro odborný časopis Trestněprávní revue. V článku uvedli:

" Nový zákon o obětech znamená nepochybně správný krok vpřed, který významně zlepšuje postavení obětí trestných činů, rozšiřuje okruh jejich práv a zavádí korespondující povinnosti subjektům poskytujícím jim pomoc. "

Ohlasy občanů na tento nový zákon se nám bohužel nepodařilo dohledat. Pozitivní ohlasy odborné veřejnosti jsou však nesporné a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nepodařilo se nám dohledat, jak v současnosti vypadají vazební cely ve věznici Litoměřice a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Kontaktovali jsme však v této věci litoměřickou věznici a podle jejich reakce hodnocení výroku případně změníme.

David Rath nespecifikuje konkrétní země nebo region a hovoří o „zahraničí", nám se podařilo dohledat, že minimálně v Nizozemí, USA nebo Velké Británii taková praxe nefunguje a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

V Nizozemí (str. 151) mají vězni nárok na 10minutový hovor za týden. Americká vězení „často považují telefonní hovory spíše za privilegia než za zajištěná práva.“ Proto „mohou vězni přijít o možnost telefonovat jako trest za špatné chování.“

Ve Velké Británii měli zase zahraniční vězni problémy s přístupem k telefonům (str. 200). I v izraelských věznicích mají (.pdf, str. 8) sice Izraelci ve vazbě právo na jeden telefonický hovor denně, avšak na Palestince se toto privilegium nevztahuje.