Demagog.cz

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek (Nez.)

  • 38
  • 11
  • 2
  • 9

Výroky

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Mám obavu, že v té situaci, která je u nás, kdy má každý strach cokoli podepsat, rozhodnout, vystavuje se nejrůznějším nátlakům, do politiky speciálně komunální a regionální už nikdo moc chodit nechce. Výzva: Prezidentský souboj, 8. prosince 2017

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Macron je prezident v takovém poloprezidentském systému, kdy pokud není v procesu kohabitace, to znamená, že ten prezident je z jiného uskupení jak ta vláda, tak si ten prezident v zásadě řídí i tu vládu. Přestože ne jako úplně v Americe. Výzva: Prezidentský souboj, 8. prosince 2017

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

To, že to nebyla privatizace (Topolánek mluví o neuskutečněné transformaci fakultních nemocnic v roce 2008, pozn. Demagog.cz), to, že ta třetina a blokační minorita byla v rukou té školy a dvě třetiny v rukou toho veřejného zdravotnictví. Výzva: Prezidentský souboj, 8. prosince 2017

Výrok je neověřitelný, protože interpretace, zda obsah návrhu zákona Topolánkovy vlády měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila. Z našeho pohledu tedy nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se postavily kromě tehdejší opozice zejména i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“

Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Topolánek mluví. On sám ji jako privatizaci neoznačuje.

Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu bylo v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu však nedošlo. Proti záměru ministra Julínka, respektive vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Jak už bylo řečeno, proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES.cz z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (tedy ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom psal např. server Aktuálně.cz dne 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Vám nevadí, že 25 % lidí odchází po ukončení lékařské fakulty přímo do zahraničí? Není to z důvodu peněz, ale proto, že je absolutně nezvládnuté postgraduální studium a jejich další kariérní růst. Výzva: Prezidentský souboj, 8. prosince 2017

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť Topolánek popisuje korektně podíl odcházejících osob, důvody, proč tak činí, jsou složitější a jedním z hlavních stále zůstává výše mezd.

Každoroční průzkumy, které provádí nezisková organizace HealthCare Institute ve spolupráci s lékařskými fakultami a jejich studenty, uvádějí, že čeští studenti posledních ročníků lékařských fakult, kteří chtějí vycestovat za prací do zahraničí, tvoří 27 %. Nejčastěji citovaným důvodem pro práci v zahraničí však i nadále zůstává otázka platů. ČTK v roce 2016 informovala, že do zahraničí odchází zhruba pětina lékařů-absolventů.

Průzkum HealthCare Institute „Barometr mezi mediky“ za rok 2016 pracuje s odpověďmi studentů 4., 5. a 6. ročníků osmi lékařských fakult v ČR. Výsledky Barometru se s tvrzením Topolánka rozcházejí v motivaci absolventů pro práci v zahraničí.

Plat sice nehraje roli v případě jejich snah o nalezení praxe v rámci ČR, ale je nejčastěji citovaným důvodem pro odchod za prací do zahraničí. Jednoznačné podmínky pro předatestační/specializační přípravu jsou nejčastěji uváděným důvodem výběru práce v rámci ČR, následované vyhovujícím pracovním kolektivem. V případě klíčových motivací pro vycestování za prací do zahraničí hraje plat nejvýraznější roli. Druhou nejčastěji jmenovanou motivací pro práci v zahraničí je získaní zkušeností ze zahraničí, následované možností studia cizího jazyka (.pdf, str. 13).

Absolventi, kteří po dokončení studia plánují pracovat v zahraničí, rovněž uvádějí preferovanou délku svého zahraničního pobytu. 42 % z nich se plánuje do ČR vrátit během 2–5 let, 30 % z nich plánuje v zahraničí pracovat déle než 11 let a 27 % považuje za ideální délku práce v zahraničí rozpětí 6–10 let (.pdf, str. 12). Odliv absolventů lékařských fakult do zahraničí tak může mít pozitivní vliv pro rozvoj českého zdravotnictví v momentě jejich návratu, který plánuje většina dotázaných.

Za hlavní důvody pro odmítnutí zaměstnání budoucí absolventi uvádějí nevyhovující podmínky pro předatestační přípravu, následované absencí možnosti kariérního nebo platového postupu a prací neodpovídající vzdělání a studijnímu oboru (.pdf, str. 14). Možnost kariérního růstu je tedy jedním ze základních předpokladů výběru zaměstnaní, avšak nemožno ji chápat jako klíčovou motivaci absolventů pro odchod do zahraničí.

Topolánek také uvádí nedostatečnou úroveň postgraduálního studia jako zásadní důvod pro odchod absolventu do zahraničí. Toto tvrzení průzkum rovněž nepotvrzuje. Současný stav doktorského studia podrobně shrnuje zpráva Doktorské studium v ČR: Shrnutí statistik, analýz a strategických dokumentů, které zmiňují doktorské studium, vypracovaná Českou asociací doktorandek a doktorandů, z.s. I když současný stav doktorského studia v ČR nemožno na základě této zprávy považovat za ideální, mezi dotázanými studenty se neprojevil jako rozhodující faktor pro odchod za prací do zahraničí.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

My dnes máme větší počet lékařů, než je počet v OECD, nemáme sestry a nemáme postgraduální studium. Vy jste tehdy těmi útoky, když jste zpochybňoval reformu jako takovou a ona se nakonec zastavila. Ten zákon ani nešel do Parlamentu. Výzva: Prezidentský souboj, 8. prosince 2017

Topolánek popisuje korektně počet lékařů i sester v České republice. Hilšer vystupoval proti části reformy Topolánkovy vlády (konkrétně proti zákonu o univerzitních nemocnicích), nebyl proti reformě jako takové. Odpor proti této legislativě byl navíc obecnější.

ČR má v rámci průměru OECD skutečně vyšší počet lékařů, v rámci žebříčku jednotlivých zemí zastává 9. místo. Počet sester je v ČR lehce pod průměrem OECD a ČR se umisťuje na 15. místě.

„Útokem“ Hilšera je míněna jeho angažovanost ve studentské iniciativě pražských lékařských fakult, která uspořádala protest proti návrhu zákona Topolánkovy vlády o univerzitních nemocnicích. Tyto „útoky“ Hilšera však nelze považovat za rozhodující, protože zákon vzbudil silnou nevůli v řadách opozice, univerzit a především tehdejšího koaličního partnera KDU-ČSL ještě před konáním samotného protestu.

Pokud pracujeme s nejaktuálnějšími daty dostupnými na serveru OECD, počet lékařů na 1000 obyvatel je v rámci ČR na úrovni 3,7. V rámci časového rozpětí let 2012–2016 jsou v rámci stránek OECD dostupné data pro 32 z celkem 35 zemí OECD. Na základě těchto dat činí průměrný počet doktorů na 1000 obyvatel v rámci zemí OECD 3,29 doktora. Údaj ČR z roku 2013 udává hodnotu 3,7 doktora na 1000 obyvatel.

Co se týče počtu sester, průměr OECD v rámci 34 zemí s dostupnými daty dosahuje hodnotu 9,29 sester na 1000 obyvatel. ČR je v tomto řebříčku o něco níže, tedy na 15. místě s osmi sestrami na 1000 obyvatel.

Z celkového počtu 9 354 doktorandů tvoří podle statistik MŠMT 1 607 studenti lékařských fakult. To však nevylučuje potřebu dalšího rozvoje doktorského studia v rámci ČR.

Útoky, které Topolánek Hilšerovi připisuje, se vztahují k návrhu zákona o univerzitních nemocnicích, který v letech 2007–2008 prosazovala Topolánkova vláda. Faktickým obsahem zákona se podrobně zaobírá již ověřený výrok na našich stránkách.

Co se týče konkrétní podoby Hilšerových útoků, Hilšer se jako tehdejší student lékařské fakulty stal mluvčím studentského spolku, který sdružoval studenty pražských lékařských fakult. Ti zorganizovali protest proti návrhu zákona Topolánkovy vlády.

Zákon se však potýkal s nevůli všech zainteresovaných aktérů od jeho samého začátku. Hilšnerova účast na protestu nic nezměnila na tom, že jak opozice, tak univerzity a koaliční partner KDU-ČSL, byli proti. Další podrobnosti k Hilšerově angažovanosti v případě návrhu zákona o univerzitních nemocnicích jsou rovněž k dispozici v rámci ověřeného výroku.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Já jsem vstoupil poměrně pozdě do té kandidatury prezidentské. Český rozhlas, 3. ledna 2018

Mirek Topolánek svůj záměr kandidovat na post prezidenta ve volbách v roce 2018 oznámil médiím v neděli 5. listopadu 2017. V úterý 7. listopadu pak pořádal první tiskovou konferenci z pozice kandidáta na prezidenta, kde oznámil, že získal nutné podpisy senátorů ze čtyř senátorských klubů (video od 4:10).

Do kandidatury oproti jiným kandidátům vstoupil skutečně později – z devíti kandidátů oznámil Mirek Topolánek kandidaturu jako poslední, a to jen dva dny před posledním termínem odevzdání kandidátních listiny (7. listopadu 2017, do 16:00).

Chronologicky svou kandidaturu oznámili:

  • Marek Hilšer dne 28. června 2016 na tiskové konferenci (od 1:30);
  • Michal Horáček taktéž na tiskové konferenci, dne 3. listopadu 2016 (video od 0:12);
  • Miloš Zeman na Pražském hradě dne 9. března 2017 pozvaným příznivcům (video od 0:18);
  • Jiří Drahoš dne 28. března 2017 v Jablunkově (video z Twitteru Jiřího Drahoše);
  • Vratislav Kulhánek dne 29. června 2017;
  • Petr Hannig pak o pár týdnů později, dne 19. července 2017.
  • Politická strana Realisté představila prezidentského kandidáta, kterého podporuje, Jiřího Hynka dne 21. srpna 2017 (video).
  • Konečně, Pavel Fischer oficiálně oznámil médiím svou kandidaturu dne 5. října 2017.
Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Já opravdu kromě potřebné ekonomické migrace a našich povinností vyplývající z Ženevské konvence tady žádnou nekontrolovanou migraci nechci. A nechce to, myslím, i ta polovina těch lidí, kteří tuto preferenci vyjadřují. Český rozhlas, 3. ledna 2018

Podle průzkumu agentury CVVM z října 2017 vyplývá, že 69 % dotázaných zastává názor, že by Česká republika neměla uprchlíky ze zemí postižených válečným konfliktem přijímat vůbec. Pohled na přijímání migrantů veřejnost dlouhodobě rozděluje. Průzkum ukazuje vztah Čechů k uprchlíkům z válečných oblastí, nikoliv však přímo nekontrolovatelnou migraci. K té bohužel nejsou průzkumy přímo k dispozici. Lze ovšem předpokládat, že výsledek takového průzkumu by byl velmi podobný. Obecně je trend lidí odmítajících migraci obecně rostoucí. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

69 % lidí je podle CVVM proti přijímání migrantů z válečných oblastí a čtvrtina dotázaných je pro přijetí uprchlíků do doby, než se budou schopni vrátit do země svého původu. Pouze dvě procenta lidí jsou pro přijetí uprchlíků a jejich následné usazení zde. Oproti předchozímu průzkumu z dubna 2017 se jedná zejména o zvýšení počtu lidí, kteří zcela odmítají uprchlíky. V dubnu 2017 bylo zcela proti přijímání uprchlíků 60 % dotázaných.

Nejčastěji odmítají Češi přijímání uprchlíků z oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Proti přijímání uprchlíků z muslimských zemí je naprostá většina dotázaných i tehdy, pokud by to mělo znamenat ztrátu peněz z fondů EU.

Podpora přijímání uprchlíků se mírně zvyšuje s nejvyšším dosaženým vzděláním a se zlepšující se životní úrovní dotázaného. Z hlediska stranických preferencí jsou přijímání uprchlíků více nakloněni voliči TOP 09, KDU-ČSL a ODS, naopak ve zvýšené míře odmítavě se k němu stavějí rozhodnutí nevoliči a voliči SPD.

Jako výraznou bezpečnostní hrozbu vnímají občané uprchlíky zejména v evropském (88 %), ale i ve specificky českém (76 %) či světovém (78 %) měřítku.

Z průzkumu Evropské komise (.pdf, str. 6–7) z podzimu 2017 vyplývá, že migraci považuje za největší problém EU 58 % Čechů, čímž se Česká republika řadí mezi nejnegativnější země vůči migraci z celé EU. Ani tento průzkum nepopisuje přímo vztah Čechů k nekontrolovatelné migraci.

Že lidé v Česku považují za hlavní problém Evropské unie migraci vyplývá i z průzkumu Eurobarometru z března 2017, kdy ji za hlavní nebezpečí označilo 63 % Čechů. Češi tak zastávali nejnegativnější postoje z celé EU.

Z průzkumů tedy vyplývá, že migrace a přistěhovalectví rozděluje občany ČR. Proti přijímání migrantů z válečných oblastí je více než polovina dotázaných. Zároveň většina Čechů považuje migraci za největší nebezpečí pro EU. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Těch 12 migrantů, které jsme přijali, tak mám pocit, že nás dokonce opustilo. Český rozhlas, 3. ledna 2018

Aktualizováno (4. ledna 2017 14:15): Výrok je hodnocen jako nepravdivý a to na základě získaných informací od Jana Pirocha z Oddělení vztahů s veřejností Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra.Ten potvrdil, že všech 12 relokovaných migrantů u nás dostalo mezinárodní ochranu a žije na území České republiky.

Původní odůvodnění níže ponecháváme v plném znění:

Podle dat Eurostatu Česká republika přijala v srpnu 2016 pouze 12 uprchlíků z Řecka. Zda migranti, které Evropská unie rozděluje podle uprchlických kvót, na našem území stále jsou, nebo ne, však žádná zveřejněná statistika neobsahuje.

Kontaktovali jsme kvůli vyjádření ministerstvo vnitra a správu uprchlických zařízení a aktuálně čekáme na jejich odpověď. Na základě poskytnutých informací budeme výrok aktualizovat.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Co se chystá v rámci nového azylového a migračního práva v Evropské unii, takzvaný Dublin IV., to, co se chystá v rámci sociální charty (...) to jsou věci, že by tady ti lidé byli nekontrolovaně bez toho, že bychom, že by byli, že bychom my byli první bezpečnou zemí, ve které žádají o azyl a dostali bychom je přiděleny v rámci Dublinu IV. A dokonce by mohli pobírat vyšší sociální benefity, než pobírají naši lidé Český rozhlas, 3. ledna 2018

Mirek Topolánek má pravdu v tom, že žadatelé o azyl by k nám byli relokováni, přestože zažádali o azyl v jiném členském státě EU. Není ale pravdou, že by žadatelé nebyli kontrolováni. Také zatím neexistuje legislativa o harmonizaci sociálních benefitů pro žadatele o azyl na evropské úrovni.

Návrh nařízení Dublin IV. zavádí povinnost pro první stát, ve kterém podal žadatel o mezinárodní ochranu svou žádost, zkontrolovat (čl. 3 odst. 3), zda žádost není nepřípustná z důvodu, že žadatel přichází z první země azylu nebo bezpečné třetí země. Dále musí posoudit, zda žadatel nepřichází z nebezpečné země nebo nepředstavuje bezpečnostní riziko. Pokud se naplní jedno z kritérií, posuzuje žádost daný členský stát sám (čl. 3 odst. 4). Pokud naopak ani jedno z kritérií naplněno není, zahájí se řízení o určení příslušného členského státu k projednání žádosti o mezinárodní ochranu, který je určen na základě několika hledisek (kapitola III.).

Dublin IV. zavádí dále automatický relokační mechanismus (kapitola VII.), který se zahájí v případě přetížení některého ze států, v takovém případě nebude daný stát příslušným k projednání žádosti. Přesto však musí provést kontrolu výše zmíněných kritérií (5. bod důvodové zprávy, část II.).

Česká republika by tak v případě zavedení automatického relokačního mechanismu byla státem, který by posuzoval žádost o mezinárodní ochranu, již předtím by však musel být žadatel zkontrolován mj. ohledně toho, zda představuje bezpečnostní riziko. Tuto kontrolu by však vykonával první stát, ve kterém podal žadatel žádost o mezinárodní ochranu, nikoliv Česká republika.

V návrhu nařízení se taky nabízí možnost pro členské státy neúčastnit se relokací, a to prostřednictvím tzv. „příspěvků solidarity“, za každého odmítnutého žadatele zaplatit členskému státu, který se pak musí vyrovnat s přetíženým systémem, 250 000 eur.

Na úrovni EU neexistuje legislativa harmonizace sociálních benefitů pro žadatele o azyl. Podle analýzy Evropského parlamentu (.pdf, eng, 3.1.3) mají žadatelé o azyl právo na sociální benefity, ale pouze podle pravidel a výše ve státě ve kterém se nacházejí. Mirek Topolánek nejspíše hovoří o Evropském pilíři sociálních práv (.pdf), přijatém v roce 2017, ten ovšem není závazný a žadatele o azyl jako takové nezmiňuje. Anglicky dostupný zde.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

… sociální charty, kterou, myslím, i když nezávazně, Bohuslav Sobotka podepsal. Český rozhlas, 3. ledna 2018

Topolánek Sobotku spojuje s podpisem dokumentu, pod kterým však bývalý premiér podepsán není. Pokud přistoupíme na rozšířený význam slova „podepsal“ Sobotkova ministryně Marksová hlasovala v jedné ze spolupracujících institucí pro tuto podobu dokumentu, nicméně činila tak z pověření koaliční vlády jako celku. Úkon tak nelze expremiérovi bez dalšího připsat. Výrok obsahuje i další nepřesnosti, které vedou k udělenému hodnocení.

Předně ujasněme, že Topolánek nejspíš nemluví o Evropské sociální chartě, ale Evropském pilíři sociálních práv. Evropskou sociální chartu, lidskoprávní dokument Rady Evropy (mezinárodní.organizace mimo struktury EU), jsme přejali jako nástupnický stát ČSFR, resp. nastoupili jsme v r. 1993 jako signatář a v roce 1999 také ratifikovali. S tím však neměl Sobotka co dočinění.

O čem Topolánek hovoří, je Evropský pilíř sociálních práv (.pdf; anglicky potom zde, .pdf), společný nezávazný dokument Evropského parlamentu, Rady EU a Komise přijatý v listopadu 2017 závěrem summitu EU. Hlavy těchto tří orgánů zde také dokument podepsaly, tehdejší premiér Sobotka svůj podpis nikam nepřipojoval. V rámci procesu přijímání dokumentu k tomuto neměl pravomoci, tedy ani nemohl.

Procedura přijetí objasňuje, že klíčovými aktéry byl Evropský parlament (kde české zájmy zastupují volení europoslanci), Evropská komise (kde zájmy EU dané zakládajícími smlouvami hájí eurokomisaři pověření daným státem, avšak ti od něj nadále nepřijímají instrukce) a právě Rada EU (kde státy zastupují ministři příslušní podle agendy.)

V Radě pak dokument jednomyslně schválili ministři všech členských států včetně ministryně Marksové za Česko. Pokud se podíváme do spodních pater rozhodovací procedury, ministryně Sobotkovy vlády hlasovala v Radě EU také pro přijetí tohoto společného projektu tří unijních institucí. Marksová však jednala z pověření koaliční vlády jako sboru, není tedy možné ztotožňovat její hlas s vůlí Sobotky.

Dodejme, že na zmíněném summitu opravdu ČR zastupoval Sobotka, pro své působení zde dostal od vlády zmocnění, nicméně podle dostupných informací se pouze účastnil řečnického panelu a do přijetí dokumentu nijak nezasáhl. Na co Topolánek naráží „nezávazným podpisem“, je nejspíš skutečnost, že dokument sám není závazné povahy, jde o pouhý soubor doporučení státům. EU však povede průběžný monitoring (angl.) plnění cílů pilíře napříč všemi členskými státy.