Mirek Topolánek

Mirek Topolánek skutečně vypovídal u soudu a následně i u odvolacího soudu. Z rozsudku vrchního soudu v Praze vyplývá (str. 10), že Mirek Topolánek uvedl, že „takovou pozici a takový vliv na něj obžalovaný neměl, i když to některá média přeceňovala a možná to přeceňoval i samotný obžalovaný.“

Mirek Topolánek však mluví pouze o vlivu Marka Dalíka vůči své osobě, nikoliv vůči celé vládě. Zápis celého jednání nám však dostupný není, proto nemůžeme výrok potvrdit. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Parlamentní volby v Německu se konaly 24. září 2017. CDU/CSU získala 32,9 %, FDP obdržela 10,7 % hlasů a Zelení měli 8,9 % hlasů. Německá sociální demokracie (SPD) se se ziskem 20,5 % rozhodla odejít do opozice.

Koaliční jednání probíhalo mezi černo-žluto-zelenými stranami (tzv. Jamajka), nebylo ale úspěšné. Největší neshody se týkaly migrace, ochrany klimatu, společnou řeč nenašli politici ani v otázce modernizace země. O ukončení koaličních jednání 20. listopadu 2017 informoval šéf FDP Christian Lindner, který uvedl, že strany mezi sebou nenašly společnou představu o modernizaci země, ani dostatečnou vzájemnou důvěru. Naopak zástupci CDU/CSU a Zelených tvrdí, že shody dosáhnout mohli.

Proti ukončení vyjednávání a vyhlášení předčasných voleb se postavil německý prezident Steinmeier, který prohlásil: „Strany se ve volbách 24. září ucházely o odpovědnost za Německo; odpovědnost, kterou také podle představ ústavy není možné jednoduše přenést zpět na voliče.Tato odpovědnost daleko překračuje vlastní zájmy.“

Po tomto kroku se jako další možnost objevilo obnovení koalice mezi CDU/CSU a SPD. Prezident obě strany pozval k jednání ve čtvrtek 30. listopadu. Tyto dvě strany se spolu sešly poprvé od zářijových voleb. Steinmeier tedy podnikl kroky, které výrazně podpořily další jednání mezi možnými koaličními stranami a snažil se tak vyhnout předčasným volbám.

Prezident Zeman prohlásil, že předčasné volby nevyhlásí, a podpořil i Babišův záměr sestavení menšinové vlády. Prezident se po volbách postupně sešel k jednání se všemi stranami. Pirátům doporučil, aby se podíleli na Babišově vládě.

Krok obdobný německému prezidentovi však neudělal – neinicioval žádnou schůzku společně s několika různými stranami, tak jako to udělal Steinmeier v případě CDU/CSU a německé sociální demokracie SPD. Tyto dvě strany po volbách avizovaly, že spolu vládnout nebudou. Zatímco CDU/CSU se chystala do vládní koalice, německá sociální demokracie SPD se chtěla stát opozicí. Po svém nesouhlasu s německými předčasnými volbami či menšinovou vládou však prezident Steinmeier inicioval jednání i těchto stran, které spolu koalici tvořit odmítaly.

Mirek Topolánek během pořadu zmínil velký počet různých koalic opakovaně. Mluvil o tom, že existuje řada různých vládních uspořádání, o kterých lze vyjednávat, a situace nestojí tak, že by současná deklarovaná menšinová Babišova vláda neměla alternativu.

Pro sestavení většinové koalice je potřeba nadpoloviční většina křesel v Poslanecké sněmovně. Do té se v roce 2017 dostalo devět stran a hnutí. Vyjdeme-li z přirozených limitů (obecně strany Demokratického bloku odmítají vstup do vlády s KSČM nebo SPD), je zřejmé, že v každé koalici musí být zastoupeno hnutí ANO. To získalo totiž 78 mandátů, přičemž zbytek sněmovny je výrazně fragmentovaný.

Alternativ pro vznik vlády je skutečně hodně. Řada stran deklarovala před volbami, že má problém jít do vlády s trestně stíhaným premiérem, což je limit skládání vlády s hnutím ANO. Pokud bychom ovšem sledovali primárně to, zda je vůbec možné postavit jinou než menšinovou vládu, lze Topolánkovi dát za pravdu.

Veřejně se probírala např. možnost o pokračování současné koalice ČSSD-ANO-KDU-ČSL (103 mandátů), nebo také koalice ANO-ODS (103 mandátů). Ale teoreticky jde namodelovat velkou řadu koalic. Např. s Piráty má hnutí ANO 100 mandátů, tudíž by mu chyběl jeden subjekt pro získání většiny. Je také možné sestavit vícero nadměrných koalic (to jsou koalice, v nichž je více členů, než kolik je potřeba pro zisk většiny).

Pokud bychom tedy k výroku přistoupili jako k teoretickému cvičení, ve kterém budeme ignorovat předvolební deklarace, lze modelovat skutečně velký počet koaličních půdorysů. Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je skutečně možné vytvořit celou řadu většinových uspořádání, i když s ohledem na veřejné deklarace a projevy se nezdá, že by byla tato možnost v tuto chvíli příliš pravděpodobná.

Mirek Topolánek do ODS vstoupil v roce 1994, v roce 2002 na kongresu strany ve Františkových Lázních porazil Petra Nečase a nahradil v čele občanských demokratů Václava Klause.

Topolánek jako lídr strany vyhrál následně řadu voleb v čele s volbami do Poslanecké sněmovny, kde zaznamenala strana pod jeho vedením nejlepšího výsledku v historii samostatné České republiky. ODS získala 35 %, což jí přineslo 81 mandátů.

Následně Topolánek sestavil dvě vlády, z nichž druhá padla v době českého předsednictví EU v březnu 2009, kdy jí byla vyslovena nedůvěra většinou Sněmovny. Topolánek tedy rezignoval na post předsedy vlády, stranu ovšem vedl dál. Zvítězil s ní ve volbách do Evropského parlamentu v létě 2009 (jde o poslední celostátní volby, v nichž ODS zvítězila) a měl ji vést také do voleb sněmovních. Ty nicméně neproběhly (Ústavní soud zrušil předčasné volby), Topolánek na podzim 2009 následně složil poslanecký mandát.

Volby do Poslanecké sněmovny měly proběhnout tedy v řádném termínu (a proběhly) v létě 2010. Do nich již stranu nevedl. V březnu 2010 se v médiích objevily některé jeho výroky, které pronesl při focení pro časopis LUI. V nich měl Topolánek negativně mluvit o homosexuálech, židech a církvích. V reakci na tyto informace byl následně Topolánek vyzván některými představiteli ODS (za všechny tehdejší předseda Senátu Přemysl Sobotka), aby skončil jako předseda strany.

Byť byl zveřejněn kompletní záznam Topolánkových slov, který zmíněná vyjádření ukazuje jako vytržená z kontextu, a zastal se jej rovněž šéfredaktor zmíněného časopisu, výkonný výbor ODS jej odvolal z čela.

Z tohoto pohledu má Topolánek pravdu, jeho odchod z čela strany dobrovolný nebyl. Stranu opustil po několika letech sám, když nezaplatil členské příspěvky (jde o podmínku stranictví). Topolánek k tomu uvedl:

„Spíš to členství umřelo, než aby to bylo něco vědomého. Nechtěl jsem dělat žádná gesta, Petra Fialu jsem informoval. Nejsem tady, jsem většinou někde v Evropě.“

Jelikož z kontextu rozhovoru vyplývá, že Topolánek mluví o vrcholné politice, hodnotíme výrok jako pravdivý. Předsednictví ODS dobrovolně neopustil, byl straníky odvolán.

Mirek Topolánek pravdivě a lakonicky popisuje politickou dráhu Jiřího Pospíšila, který byl 26. listopadu 2017 zvolen novým předsedou TOP 09. Dle svého oficiálního facebookového profilu vstoupil Pospíšil v roce 1994 do Občanské demokratické aliance, o čtyři roky později pak do ODS. Za občanské demokraty byl pak od roku 2002 čtyřikrát po sobě zvolen do Poslanecké sněmovny, mezi léty 2006 a 2009 zastával funkci ministra spravedlnosti v první i druhé Topolánkově vládě. Tuto funkci zastával rovněž necelé dva roky ve vládě Petra Nečase, dokud jej Nečas neodvolal pro manažerské nezvládnutí rezortu v rozpočtové oblasti. Na konci ledna 2014 Pospíšil odešel z ODS a v květnu téhož roku byl zvolen jako nezávislý kandidát za TOP 09 do Evropského parlamentu.

Na transparentní účet Mirka Topolánka přišla první částka 7. listopadu 2017. Zmíněných 100 000 korun přibylo hned den poté, tedy 8. listopadu. Podle detailů transakce a názvu protiúčtu se jedná o příspěvek Mirka Topolánka na svou kampaň.

Ivan Langer přispěl na transparentní účet Mirka Topolánka 15. listopadu částkou 50 000 korun. V poznámce pro příjemce je zpráva: „Mirku, bez penez do kampane nelez!T4P.“

Ivan Langer se jako ministr vnitra skutečně významně podílel na vstupu ČR do Schengenského prostoru – důkazem budiž Zpráva o připravenosti České republiky k převzetí schengenského acquis. Jak vyplývá z následujícího Usnesení vlády ČR, na přípravách se podílela také např. BIS, která nespadá pod žádné ministerstvo. Přípravy probíhaly již před nástupem Ivana Langera na ministerstvo vnitra v roce 2006, Langer následně v přípravách pokračoval.

Czech POINT je projektem ministerstva vnitra. Projekt vznikl 22. června 2005, pilotní provoz byl spuštěn na jaře roku 2007 a ostrý provoz začal 1. října 2007. Ivan Langer byl ministrem od září roku 2006, po většinu času tedy projekt byl zaváděn pod jeho vedením. Langer byl také velkým propagátorem projektu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, řízení vstupu do Schengenského prostoru i zřízení Czech POINTu bylo skutečně v kompetenci Ivana Langera.

Plynovod Nord Stream, o kterém Topolánek mluví, vede ruský plyn skrz Baltské moře do Německa. Obchází tak všechny evropské státy. Tento fakt ovšem vyvolával při plánování projektu obavy o možné odříznutí zemí jako Polsko nebo právě Ukrajinu od přívodu plynu, obavy těchto zemí však nebyly vzány v potaz, jelikož nebyla potřeba jejich souhlasu s výstavbou. Další problémy vyvolávala otázka ekologického dopadu na Baltské moře. Nord Stream byl však přesto postaven a v roce 2011 byl slavnostně otevřen německou kancléřkou Merkelovou a tehdejším ruským prezidentem Medvěděvem. Na Nord Stream navazují plynovody OPAL, který vede plyn do České republiky, a NEL. Pokračováním plynovodu je projekt Nord Stream 2, který by měl zdvojnásobit objem plynu, který do Německa z Ruska přichází.

Gerhard Schröder je bývalý německý kancléř za Sociálnědemokratickou stranu, nyní je předsedou dozorčí rady společnosti Nord Stream, zároveň se v roce 2017 stal předsedou dozorčí rady ruské naftové společnosti Rosněft. Sigmar Gabriel je stávající německý ministr zahraničních věcí, který tento projekt velmi podporuje.

Právě Sigmar Gabriel kritizoval americké sankce vůči Rusku, stejně jako německá ministryně hospodářství Brigitte Zypries. Negativně se o amerických sankcích vyjádřil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Ani Angela Merkelová není vyloženě pro protiruské sankce, z nichž vyjádřila své obavy.

Všechny tyto kritické hlasy spojuje obava o ekonomické dopady vůči EU, a především o energetickou bezpečnost, a to z důvodu, že nové sankce vůči Rusku se zaměřují právě na ruskou energetiku a dávají prezidentu Trumpovi možnost uvalit sankce na veškeré společnosti, které se podílejí na výstavbě plynovodů nebo ropovodů, které směřují z Ruska – tedy i na firmy evropské, a to včetně firmy Nord Stream.

Ovšem Německo prostřednictvím kancléřky naopak veřejně podporuje udržování sankcí vůči Ruské federaci. Sankce Evropské unie vůči Rusku se týkají především zákazu dovozů zbraní, zákazu obchodování s finančními institucemi, ve kterých mají ruští majitelé větší jak poloviční podíl, anebo také obchodu s citlivými technologiemi.

Topolánek má tedy fakticky pravdu, že byť Německo je ústy kancléřky pro evropské sankce vůči Rusku, odmítá americká opatření, která mohou zasáhnout právě segment energetiky. Zmínění představitelé země prosazují skutečně projekt Nord Stream 2, který Ukrajinu míjí.