Výrok hodnotíme prozatím jako neověřitelný. Pro jeho komplexnost jsme kontaktovali akademické historiky, s nimiž pracujeme na finálním hodnocení. Níže najdete souhrn problematiky tak, jak se jeví z veřejných zdrojů.

Arabové byli v 11. století v Evropě přítomni pouze na Pyrenejském poloostrově, kam pronikali od 8. století ze severní Afriky. V 8. století zde také založili chálífát s centrem v Cordobě. V 11. století se chálífát rozdrobil na několik částí, což umožnilo křesťanskému obyvatelstvu zahájit tzv. reconquistu – dobývání ztraceného území.

Impulsem pro zahájení křižáckých válek nebylo dění na Pyrenejském poloostrově, ale mocenské změny v Palestině. Do roku 1070 ovládali palestinské území Arabové, kteří umožňovali křesťanům přístup k poutnímu místu křesťanů, ke svatému hrobu. Po roce 1070 však byli Arabové přemoženi tureckými seldžuky, kteří přepadali a zabíjeli křesťany, narušovali obchodní cesty s Čínou a Indií a především začali podnikat výpady na Byzantskou říši.

Pro dokreslení situace je třeba nastínit, jak vypadala Evropa v 11. století. Šlechta v této době trpěla kvůli fungujícímu lennímu systému nedostatkem půdy – půda se dělila pouze dědictvím. Navíc do Evropy pronikaly zprávy o bohatství ve východním Středomoří.

Impulsem pro křížové výpravy byl postup Turků v Malé a Přední Asii. Byzantský patriarcha požádal o pomoc proti tureckým výpadům evropské panovníky i papeže. V roce 1095 tak papež Urban II. vyzval celou Evropu ke svaté válce, k osvobození svatých míst v Palestině. Výzva byla nadšeně přijata, papež navíc bojovníkům přislíbil ponechání dobyté půdy. Výprav se zúčastnila evropská šlechta, evropští panovníci, ale i jejich poddaní.

Na dobytých územích zakládali křižáci státy a stavěli hrady. Během 200 let podnikli Evropané celkem 8 křížových výprav. V průběhu čtvrté z nich dobyli i Cařihrad, který původně Evropu žádal o pomoc.

Přestože Martin Konvička uvedl pravdivé údaje týkající se podpory projektu, v části výroku popisující samotnou náplň programu se dopustil nepravdivých tvrzení. Výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Projekt Muslimové.cz byl opravdu od ledna 2014 pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Je také pravda, že je financován z grantu americké ambasády.

Dále se však Martin Konvička dopustil jen nepravdivých tvrzení.

Za prvé, projekt Muslimové.cz je určen pro střední školy a gymnázia, nikoliv pro základní školy.

Dále, ačkoliv se projekt dotýká i – v České republice poměrně kontroverzního – tématu zahalování žen, není pravda, že by bylo studentům demonstrováno, jak se hidžáb váže – což potvrdila přímo koordinátorka projektu Muslimové.cz Klára Popovová. V rámci projektu jsou pouze představeny různé pohledy na zahalování a důvody, proč je některé ženy nosí. Můžeme uvést pomůcky, které se při této aktivitě využívají – sada kartiček s fotografiemi a texty, hrací kostka.

Projekt je cílen na rozvoj kritického myšlení studentů. Studenti jsou například seznámeni se specifiky bulvárních a seriózních textů. Co se muslimů v České republice týče, je kladen důraz na to, aby studenti pochopili, že v rámci muslimské komunity existuje názorová rozmanitost.

Z vyjádření koordinátorky projektu (stejně tak z nabídky pro střední školy, kterou má Demagog.cz k dispozici) citujme také vyjádření k tomu, že na školy přichází muslimky a mladí muslimové:

"Lektorky, které studentů představují jednotlivá témata v rámci interaktivního programu, nejsou muslimky. Debata s muslimem či muslimkou je v rámci projektu možná, ale pouze na výslovnou žádost školy, přičemž považuji za důležité zdůraznit, že ve většině případů si školy, zejména z časových důvodů, objednávají pouze interaktivní program bez následné debaty s muslimem či muslimkou. Muslimové jako lektoři se zapojují v seminářích a workshopech pro dospělé".

Pozn.: Při vyhodnocování výroku jsme pracovali nejen s informacemi dostupnými na stránce projektu muslimove.cz, ale i z nabídky pro střední školy, který nám zaslala koordinátorka projektu Klára Popovová.

Na webu projektu lze dohledat také vyjádření o projektu ze strany odborníků na problematiku islámu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť (.pdf, str. 113–114) se podle klasické interpretace Šaríi může Muslim oženit i s Křesťankou, Židovkou a Zoroastristkou*, zatímco Muslimka může vstoupit do sňatku pouze s Muslimem.

*) Zoroastrismus je předislámské náboženství staré Persie

Výrok hodnotíme jako neověřitelný z důvodu rozdílných a nejednoznačných interpretací, jež vycházejí z koránu a dalších svatých knih islámu. Celá problematika je navíc příliš obsáhlá na to, abychom ji byli schopni zachytit v její komplexnosti. Přinášíme alespoň shrnutí hlavních východisek.

V samotném koránu není zmíněn trest za apostázi (odstoupení od víry), nicméně ateismus je zmíněn v tomto kontextu (Sůra 9:73,74):

• Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům abuď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!
• A přísahají při Bohu, že to neřekli, avšak již pronesli slova nevíry a stali se nevěřícími poté, co byli již muslimy.A zamýšleli něco, čeho pak vůbec nedosáhli, a mstili se jedině za to, že Bůh a posel Jeho je obohatil z dobrodiní Svého. Však jestliže se kajícně obrátí, bude to pro ně lepší, jestliže se naopak zády odvrátí, potrestá je Bůh trestem bolestným na tomto i na onom světě. A nebudou mít na zemi ochránce ani pomocníka žádného.

Dále např.:

• Dotazují se tě na posvátný měsíc a na bojování v jeho průběhu. Rci: „Bojovat v něm je hřích těžký, avšak odvracet od stezky Boží, nevěřit v Něj a v Mešitu posvátnou a vyhánět obyvatele jejich z ní je ještě těžší hřích před Bohem; svádět od víry je horší než zabíjet. Nevěřící nepřestanou proti vám bojovat, dokud vás neodvrátí od náboženství vašeho, budou-li toho schopni. Pro ty z vás, kdož od náboženství svého odpadnou a jako nevěřící zemřou, marné bude jejich konání na tomto i onom světě - ti ohně obyvateli se stanou a nesmrtelní v něm budou. (Sůra 2:217)
• Vy, kteří věříte! Kdo z vás se odřekne náboženství svého . . . A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho a kteří budou pokorní vůči věřícím a přísní vůči nevěřícím, budou bojovat na cestě Boží a nebudou se bát výčitek nikoho. A toto je laskavost Boží a On ji uštědřuje, komu chce, a Bůh je velkorysý, vševědoucí(Sůra 5:54).

Korán s výskytem nevěřících (tedy ateismem) počítá a stejně jako v předchozích případech je jediným trestem pro nevěřící hněv boží.

• Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají? (Sůra 10:99,100)

Na druhou stranu, zmínky o odpadlictví lze nalézt v hadísách (původně ústně uchovávaná výpověď o činech a skutcích proroka Muhammada), jež si lze v českém překladu přečíst v rámci debaty o celém problému odpadlictví třeba zde. Lze tak například číst, že:

• Krev muslima, který prohlásil, že zde není boha kromě Alláha a že já jsem posel Alláhův, nesmí být prolita kromě tří případů: Pomsta (u vraždy), ženatí cizoložníci a cizoložnice, a ten, kdo se odvrátí od jeho víry a zatratí muslimskou společnost.
• Kdokoliv změní svou víru, zabijte jej.

Pro doplnění ještě dodáváme, že existují země, v nichž považují: "ateisty a sekularisty za nebezpečí pro společnost. Někde je toto smýšlení trestné, v Saúdské Arábii je ateismus synonymem terorismu. (...) Většina zemí nerespektuje práva ateistů a svobodomyšlenkářů tak, jak to požadují úmluvy OSN. Navíc 13 zemí–všech muslimských*–trestá odpadlictví od víry nebo rouhání i smrtí. Trestné mohou být ale veřejné projevy ateistického smýšlení i v Rusku".

*Muslimských zemí je celkově cca 37.

Výrok je nepravdivý ve dvou rovinách. Za prvé iniciativa IVČRN se ve svém dopise žádných islámských sekt nezastala. Dále pak není možné označit pouze Konvičkou zmiňované skupiny jako jediné, kteří " nemají kam jít ".

Iniciativa Islám v České republice nechceme se k otázce pomoci menšinám utlačovaným Islámským státem (IS) vyjádřila dne 11. srpna 2014 prostřednictvím otevřeného dopisu vyzývajícím vládu ČR a české neziskové organizace k pomoci nemuslimským menšinám perzekvovaným IS.

V tomto dopise apeluje především na aktivitu ČR v rámci mezinárodních společenství ve věci pomoci utlačovaným nemuslimským menšinám na Blízkém východě a na případné poskytnutí azylu uprchlíkům z těchto řad. Důrazně se však vyhrazuje vůči muslimům, ke kterým se tato prosba nevztahuje, a to ani ke Konvičkou zmiňovaným " mírumilovnějším islámským sektám ".

Fakt, že je problematika (například iráckých) křesťanů v těchto krajích kritická, dokazuje například arabista Jan Čuřík. Výrazný úbytek této skupiny obyvatel je ostatně popsán hned v několika článcích, jež se věnují mimo jiné i ostatním evropským státům poskytujícím azyl těmto lidem.

Ovšem pouze stěží lze označit pouze tyto náboženské skupiny jako ty, které " opravdu nemají kam jít." Podle údajů UNHCR syrský konflikt vyhnal z domovů na 3,7 milionu lidí, mezi nimi sta tisíce muslimských věřících. Například v největším uprchlickém táboře Zatárí v Jordánsku je umístěno 144 000 osob, z toho až 95 % představují sunnitští muslimové.

Na základě judikátů Ústavního soudu hodnotíme výrok jako zavádějící, podle této instituce je vnitřní svoboda vyznání nedotknutelná.

Listina základních práv a svobod v článku 16, jenž se věnuje náboženským svobodám, v odstavci 4 skutečně říká: "Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých".

Avšak svoboda vyznání, o níž Martin Konvička také mluví, je zakotvena v článku 15 Listiny. Svoboda náboženství se dělí na dvě složky – forum internum, které je obsažené v čl. 15 Listiny a jedná se o samotnou svobodu vyznání, o vnitřní přesvědčení, a na forum externum, tedy projevování svého náboženství navenek (čl. 16 Listiny). Ústavní soud k tomu ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 říká, že do vnitřní samotné svobody víry "není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat".V dalším z nálezů (sp. zn. Pl. ÚS 18/98) dodává: "Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Při jejich ochraně se jedná o respektování‚vnitřního‘rozměru těchto práv, který vylučuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tato práva v důsledku jejich absolutního charakteru není proto možné omezovat zákonem. (...) Vzhledem k vnitřnímu základu těchto práv i při využívání ústavního práva změnit svoje náboženské vyznání nebo víru nikdo nebrání (a ani nemůže bránit) oprávněné osobě, aby svoje náboženské vyznání nebo víru změnila“.

Do svobody projevu svého vyznání zasaženo být může, jak plyne také ze samotného čl. 16 Ústavy, avšak dle Ústavního soudu "omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou ČR a Listinou, zejména zákaz diskriminace".

Náboženská práva jsou obsažená také v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, kterou je Česká republika vázána, přičemž Evropský soud pro lidská práva využívá při zkoumání možnosti omezení tzv. trojstupňovou analýzu. K omezení základních práv musí být splněny tři základní podmínky: musí být stanoveno zákonem, musí směřovat k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratické společnosti. Tyto podmínky musí být splněny zároveň. Legitimními cíli se rozumí: veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Právní expert Jan Čapek mimo to v komentáři k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv poznamenává: "Lidé, kteří se rozhodnou realizovat svou náboženskou svobodu, však nemohou rozumně očekávat, že budou chráněni před veškerou kritikou. Musí tolerovat a akceptovat, že jiní lidé budou odmítat jejich víru, popř. že budou propagovat doktríny nepřátelské jejich víře. Avšak způsob, jakým jsou náboženské doktríny podrobovány kritice, je problémem, který může založit odpovědnost státu, pokud jde o zajištění pokojného práva garantovaného článkem 9 Úmluvy"(ČAPEK, J. Evropská úmluva o ochraně lidských práv I. část – Úmluva. Komentář. Linde Praha a.s., 2010, s. 419).

Co se týká toho, že od islámu nelze odejít, tento bod není úplně jednoznačný. Výklady islámského práva šaría se sice liší, převážně je ale konverze muslimů k jinému náboženství považována za odpadlictví a je trestána.

"Uznáváme-li svobodu náboženství, kterou je třeba respektovat, tak musíme uznat, že existuje příkaz o trestu smrti za odpadnutí od islámu, který dal ten imaginární bůh, a který my chceme podřídit světským zákonům a společenské dohodě,"říká orientalista a honorární konzul Súdánu Petr Pelikán. Dodává ale, že většina států se tomu v praxi snaží vyhnout.

Právník Jan Potměšil ve svojí publikaci Šaría – úvod do islámského práva píše: "Konverze, resp. odpadlictví od islámu, je hříchem, trestným činem, sankcionovaným smrtí (žena ale není na rozdíl od muže popravena, ale opakovaně nucena k návratu k pravé víře, dokud se nepodvolí)".

Potměšil také uvádí případ "egyptského profesora literatury Nasra Ḥāmida Abū Zajda, jenž hájil možnost vykládat Korán s ohledem na historickou podmíněnost textu. Skupinou konzervativních právníků byl obviněn z odpadlictví od islámu a na soudu bylo mj. žádáno rozvedení jeho manželství, neboť je nepřípustné, aby muslimka žila s bezvěrcem".

Známý je také případ spisovatele Salmana Rushdieho. Tento případ je ale trochu odlišný, Rushdie se narodil v Indii, žije ve Velké Británii a k islámu se nehlásí. Jeho kniha Satanské verše obsahuje několik pasáží, které byly pokládány za urážku islámu a ajatolláh Chomejní vyhlásil tzv. fatwu, tj. prakticky trest smrti, na něj a na další osoby, které pracovaly na vydání knihy.

Pokus o zažalování islámu v ČR z 90. let se nám nepodařilo ve veřejně dostupných zdrojích dohledat, výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.