Robert Pelikán

Trestní zákoník (předpis č. 40/2009 Sb.) v hlavě VIII§ 127 v prvním odstavci taxativně vyjmenovává, kdo všechno je před zákonem úřední osobou – učitelé ani záchranáři nejsou zmíněni. Odstavec dvě pak uvádí, že k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby musí být trestní čin spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.

Že zákoník skutečně chápe úřední osoby jako zvláštní kategorii, demonstrujeme na dvou příkladech. Prvním je odlišení vyhrožování úředním osobám anebezpečného vyhrožování. Skutková podstata je velmi podobná, přesto jsou činy odlišeny sazbou a umístěny v jiném díle zákoníku, což určuje odlišnost chráněných zájmů.

Pro úřední osoby vyhrožování upravuje hlava X, díl první nazvaný "Trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby." Název § 326 je „vyhrožování s cílem působit na úřední osobu“, základní skutkovou podstatou je vyhrožování usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody s úmyslem působit na výkon nebo pro výkon úřední osoby. Za toto jednání hrozí odnětí svobody až na tři léta.

Podobným trestným činem je „nebezpečné vyhrožování“, není vázáno na status úřední osoby. Také název dílu pátého hlavy X hovoří o jiném chráněném zájmu - zní "Trestné činy narušující soužití lidí." § 353 odst. 1 definuje nebezpečné vyhrožování jako vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.Je tedy zjevné, že u úředních osob postačí i vyhrožování menší intenzity a není ani třeba, aby vzbudilo důvodnou obavu. Pachateli hrozí odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz činnosti. Horní sazba je tak nižší, než u činu proti úředním osobám s velmi podobnou skutkovou podstatou.

Druhým příkladem je pak trestání „přisvojení pravomoci úřadu.“ Obdoba pro osoby, které zákon nechápe jako úřední, neexistuje. Je to tedy zvláštní ochrana úředních osob. § 328 uvádí, že až dvouletým odnětím svobody bude potrestán ten, kdo neoprávněně vykonává úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci, nebo mohou být vykonány jen z úřední moci vyjmenovaných.

To, že útok na úřední osobu je zároveň útokem na státní moc lze dovodit také umístěním v trestním zákoníku. Zatímco trestné činy proti úředním osobám jsou řazeny v díle s názvem "Trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby."

Závěrem lze tedy vyhodnotit výrok jako pravdivý. Útok na úřední osobu je možno chápat jako útok na státní moc – vyplývá to z umístění v trestním zákoníku. Ten učitele ani záchranáře za úřední osoby nepovažuje. Je také pravdou, že zákoník počítá v případě úředních osob s řádově jinými tresty. Kromě toho některé činy jsou trestné, pouze pokud jsou spáchány proti úředním osobám, a to právě z titulu ochrany státu.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti.

4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR. Ten uvedl, že Ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím dopisu zaslaného přes datové schránky v souvislosti se založením komise pro snížení hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let oslovilo následující instituce:

Ministerstvo vnitra, Probační a mediační služba, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Česká advokátní komora, Policejní akademie (doc. Čírtková), Psychologický ústav Akademie věd ČR, Nejvyšší soud, Nejvyšší státní zastupitelství.

Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně rozsáhlý výčet "zainteresovaných institucí," na které se Ministerstvo spravedlnosti obrátilo ohledně vyslanců do komise pro snížení hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Trestání mladistvých, tedy osob ve věku 15 až 18 let, se řídí zákonem o soudnictví ve věcech mládeže. Ten v § 5 odst. 1 uvádí: „Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“

Kromě toho zákon toto zohlednění řadí i mezi základní zásady v § 3 odst. 3 uvádí. Následující čtvrtý odstavec tohoto paragrafu stanovuje, že vyspělost domnělého pachatele je třeba mít na paměti nejen při jeho trestání, ale také v celém řízení.

Nejen tedy v samotné existenci trestní odpovědnosti, ale i ve způsobu vedení řízení, určení druhu a určení výše trestu je rozumová a mravní vyspělost zohledňována.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti. 4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR. Ten se vyjádřil, že co se týče kontrol, všechny ještě skončeny nejsou, u některých problematických stále ještě probíhá došetřování a jejich výsledky budou známy po jejich skončení. Nakolik toto koresponduje s vyjádřením, že teprve teď začínají přicházet výsledky kontrol, je otázkou.

Zároveň dodal následující statistiku dohledové činnosti nad soudními exekutory

rok 2013: celkem uděleno 48 opatření

Z 23 provedených kontrol exekutorských úřadů:

- 7 výtek, 4 kárné žaloby

Ze stížností:

- 30 výtek, 7 kárných žalob

rok 2014: celkem uděleno 116 opatření

Z 24 provedených kontrol exekutorských úřadů:

- 10 výtek, 4 kárné žalobyZe stížností (1077 stížností):

- 92 výtek, 10 kárných žalob

+ 14 upozornění, neznámo z jakého podnětu

rok 2015: celkem uděleno 135 opatření

Z 25 provedených kontrol exekutorských úřadů:

- 7 výtek, 6 kárných žalob, 8 upozornění

Ze stížností (téměř 1000 stížností):

-66 výtek, 5 kárných žalob, 37 upozornění

Přestože se tedy podstatně zvýšil počet opatření obecně, výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť počet výtek se reálně nezvýšil. Jsme si přitom vědomi, že jde pouze o předběžné výsledky. Nicméně právě o těch ministr také mluví a ani podle nich není možné hovořit o podstatném zvýšení počtu výtek. Oproti minulému roku, kdy jich bylo 102, letos statistiky uvádějí pouze 73.

Současná německá podoba institutu oddlužení podle některých studií působí edukativně na dlužníka i na další potenciální dlužníka. Informace o dopadech na celkovou ekonomickou situaci Německa se však nepodařilo dohledat.

V německé právní úpravě probíhá podle zákona Insolvenzordnung (anglický překlad) oddlužení tak, dlužník po dobu několika let odvádí veškeré své příjmy opatrovníkovi, který je poté rozděluje mezi věřitele a část vrací dlužníkovi. Dlužník má povinnost po tuto dobu provozovat přiměřenou výdělečnou činnost. Pokud plní všechny své povinnosti, je poté osvobozen od dluhů. (§ 286 - § 295 InsO)

Informace o vlivu institutu oddlužení na celkovou ekonomickou situaci v Německu se nepodařilo dohledat. Ve studii (.pdf) profesor práva Jason J. Kilbourn porovnává německý a americký způsob oddlužení (přičemž americký nepracuje s několikaletým procesem, ale s jednorázovým zbavením dluhů). Píše, že tyto dva systémy produkují podobné ekonomické výsledky, nicméně německý způsob obsahuje lepší sociální cíle (s. 259). Předchozí německá úprava, která se více zaměřovala na věřitele a méně cílila na práci s dlužníky, nesla v porovnání s tou současnou větší riziko, že se dlužník místo poctivého splácení zapojí do černé ekonomiky (s. 264 - 265).

Ve studii (.pdf) z pohledu behaviorální ekonomie tentýž autor popisuje, že německý (a obecně evropský) způsob je edukativní pro budoucnost dlužníka a má větší potenciál působit odstrašujícím způsobem na další potenciální dlužníky (s. 29).

Předně vymezme, že ve výroku ověřujeme jednak zásluhu ANO na těchto změnách, dále jestli změny odpovídají situaci Pelikánem popsané. Nehodnotíme důležitost těchto změn, neboť jde o subjektivní záležitost. Podle těchto kritérií hodnotíme výrok jako zavádějící, protože Robert Pelikán pravdivě popisuje změny, ke kterým v exekučním řádu došlo, přeceňuje však roli hnutí ANO v zavádění těchto změn.

Exekuční řád v otázce věcí, jež nelze exekutorem zabavit, odkazuje na Občanský soudní řád, jež se záležitosti věnuje v § 322, odstavci 2. Jedná se především o věci nutné k uspokojování hmotných potřeb, k plnění pracovních úkolů a také o věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.

Konkrétně se jedná zejména o běžné oděvní součásti, snubní prsten a předměty obdobného charakteru, nutné zdravotnické potřeby a peněžní hotovost do částky dvojnásobku životního minima, což nyní představuje 6 280,- Kč. Pokud je dlužník podnikatelem, podle odstavce 3 není exekutor oprávněn zabavovat věci, jež dotyčný potřebuje k výkonu svého podnikání.

Zároveň podle § 68 exekučního řádu, odstavce 1, může dlužník podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu, a následně podle odstavce 4 i žalobu k exekučnímu soudu v případě, že exekutor jeho žádosti nevyhověl. O tom ho musí exekutor poučit, což platí i pro další situace, popsané v odstavcích 5 a 6. V prvním jde o povinné upozornění třetí osoby,v jejímž vlastnictví je část majetku v exekuci, o možnosti vyškrtnutí ze soupisu. Ve druhém pak jde o obdobnou situaci, kdy právo na zažádání o vyškrtnutí ze soupisu přechází na osobu nárokující si vlastnictví dané věci.

Samotná možnost vyškrtnutí věcí ze soupisu byla umožněna vládní novelou č. 286/2009 Sb., paragrafy 5-7 se pak do zákona dostaly novelou č. 396/2012 Sb., díky komplexnímu pozměňovacímu návrhu Ústavně právního výboru. Návrh byl schválen hlasy tehdejší koalice ODS, TOP-09 a VV. Ustanovení tedy byla zavedena ještě před vstupem hnutí ANO do Parlamentu.

Co se druhé části výroku týče, postup řešení exekuce exekuční řád specifikuje v § 58 - odstavec 2 uvádí postup jdoucí od přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, přes prodej movitých věcí až po prodej nemovitých věcí, které dlužník používá k bydlení sebe a své roviny. Postupuje se tedy opravdu od méně závažných kroků po ty "nejnepříjemnější". Tato změna byla zavedena novelou č. 164/2015, tato konkrétní změna má však původ v ústavně-právním výboru, který ji prosadil komplexním pozměňovacím návrhem ve 2. čtení

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, protože druhá část výroku je spíše myšlenkový konstrukt ministra Pelikána. Ten navíc nelze ze své podstaty hodnotit, neboť ikdyby snad odpovídal skutečnosti, šlo by o faktický stav, který nelze věrohodně prokázat.

Podle průzkumu Exekutorské komory ČR, provedeného mezi vybranými exekutorskými úřady klesla úspěšnost exekutorů při vymáhání dluhů na 20%.

Druhou část výroku hodnotíme jako nehodnotitelnou. Zástupci exekutorské komory v roce 2011 konstatovali, že " v šedesáti, sedmdesáti procentech případů exekutor pracuje zadarmo a pokud exekutor dluh nevymůže, žádný nárok na odměnu nemá ". Tedy, že náklady nesou samotní exekutoři a nepřenáší je na dlužníky.

Ministr Pelikán zde však patrně tvrdí, že ve skutečnosti exekutoři uměle navyšují své náklady u dlužníků, u kterých je velká šance na uhrazení vzniklého dluhu. Tímto způsobem se tak exekutoři hojí na úspěšných exekucí. To však ze své podstaty nedovedeme dostatečně prokázat.

Ve druhé části výroku Pelikán hovoří o zamýšlené změně, proto hodnotíme jeho první část, která odkazuje k institutu oddlužení, jenž je definován v insolvenčním zákoně.

Dle § 392 musí dlužník k návrhu o povolení oddlužení připojit mimo jiné "písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky."Je tedy pravda, že v nynějším systému stačí dosažení hranice 30 % pohledávky, kterou musí dlužník zaplatit, k povolení oddlužení.

Ministr mluví o změnách souvisejících s návrhem novely zákona o spotřebitelském úvěru, který za sebou má první čtení v Poslanecké sněmovně. Ten v § 11 odst. 3 (.pdf) zavádí registr nebankovních poskytovatelů, kteří budou moci poskytovat spotřebitelské úvěry. Tato změna by měla vést k větší ochraně spotřebitelů, neboť by spotřebitelské úvěry mohly poskytovat jen osoby, které splní určitá kritéria, obdrží licenci a budou zapsány do tohoto registru.

Pokud tedy poskytne úvěr neoprávněná osoba (nelicencovaná a nezapsaná v registru), bude se jednat o neoprávněné podnikání. Neoprávněné podnikání je trestným činem na základě § 251 trestního zákoníku. Jedná se o situaci, kdy osoba „neoprávněněve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání“. V případě škody velkého rozsahu pak za jeho spáchání hrozí trest odnětí svobody v délce až osmi let.

Co se pak týče zmíněné neplatnosti, právní jednání je neplatné mj. za situace, kdy se příčí dobrým mravům nebo "odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje". Občanský zákoník pak dává v druhé větě § 2999 odst. 1 Robertu Pelikánovi za pravdu, neboť říká, že "bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání." Právo na náhradu tedy nevznikne, neboť poskytnutí úvěru neoprávněným poskytovatelem bude porušením zákona, což povede k neplatnosti tohoto právního jednání.

Novelu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčního zákona, která způsobila nárůst počtu provozoven, předložil ministr za ODS. Nicméně to nebyl Jiří Pospíšil, ale ve studiu přítomný Pavel Blažek. Sněmovně byla předložena v březnu 2013, prošla sněmovnou a nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Tato skutečnost však není hlavní částí výroku, hodnotíme jej proto jako pravdivý s výhradou.

Stěžejní změny doznal zákon ve třetím článku druhé části (pdf, str. 120), ve kterém zákon říká, že insolvenční správce může mít kromě sídla také provozovnu, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může však mít insolvenční správce více provozoven.

Jak uvádí důvodová zpráva vyhlášky (.doc) ministerstva spravedlnosti, od doby, kdy novela vstoupila v platnost (1. ledna 2014), narostl počet provozoven na 3000, zatímco insolvenčních správců je pouze zhruba 500 (dle článku Hospodářských novin.) Jak vysvětluje důvodová zpráva: „... dochází k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců.“ (str. 2)

Právě nárůst počtu provozoven a fakt, že na některé insolvenční správce připadá až 60 provozen byl hlavním argument, kterým ministerstvo spravedlnosti vedené Robertem Pelikánem (ANO) odůvodňovalo nutnost své vyhlášky. Podle její důvodové zprávy: „Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace.“ (str. 2)

Pelikánova vyhláška začala platit 1. srpna 2015 a okamžitě se proti ní ozvala Asociace insolvenčních správců.

Vyhlášku však napadla skupina 21 senátorů u Ústavního soudu, který svým rozhodnutím 17. února 2016 zrušil ustanovení vyhlášky ukládající povinnost fyzické přítomnosti insolvenčních správců na provozovnách.