Doplnění (23. října 2017): Původní odůvodnění doplňujeme o informaci o celkové jaderné produkci, kontext a objasnění analytického postupu.

Stropnický byl moderátorem konkrétně dotázán, zda český průmysl potřebuje nový jaderný reaktor. Jeho zamítavá reakce staví na tom, že dnes se vyváží většina toho, co vyprodukuje Temelín. Nelze samozřejmě zjistit, zda energie určená na export je jaderného, tepelného či jiného původu, porovnáváme tedy množství vyrobené jaderné energie v poměru k vyvezené energii a zda lze říci, že objemově by množství té jaderné "pokrývalo" velkou většinu exportované.

Za rok 2016 bylo v Česku vyrobeno 83 302 GWh elektrické energie celkově, tedy všech druhů (.pdf, str. 7), z toho v jaderných elektrárnách je to 24 104 GWh (tamtéž, str. 5 ) a konkrétně v jaderné elektrárně Temelín pak 12 150 GWh. Na vývoz do zahraničí šlo celkově 24 791 GWh (.pdf, str. 26), tedy ještě o něco více, než je objem vyrobené jaderné energie. Jinak řečeno, jaderná energie objemově pokrývá velkou většinu vývozu energie z ČR. Tento trend, kdy export převyšuje množství vyrobené jaderné energie (tím spíše té vyrobené v Temelíně) je dlouhodobý.

Výrok označujeme jako pravdivý. Matěj Stropnický v rozhovoru poukazuje na to, že není nutná výstavba další jaderné elektrárny, protože export převyšuje výrobu elektrické energie v Temelíně.

Česká republika je závislá na dovozu ropy a zemního plynu z jiných zemí. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. Podle posledních zveřejněných dat ČSÚ je ropa dovážena převážně z Ruska, Kazachstánu a Ázerbájdžánu.

Zemní plyn do České republiky proudí z Ruska a Norska, se kterými má uzavřené dlouhodobé smlouvy o dodávkách této suroviny. Rusko by mělo zabezpečovat 75 % dodávek a Norsko zbylých 25 %. V roce 2015 mělo dojít k poklesu dodávek zemního plynu z Norska. Česká republika ale investovala do vybudování zásobníků zemního plynu a zároveň se podílí na projektu vybudování terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG), aby snížila svou závislost na dodávkách z Ruska.

Stát skutečně ze samotných cen surovin získá jen 2% podíl, což je méně, než vynaloží za rekultivace.

Minulý rok prosadilo ministerstvo průmyslu (MPO) novelu horního zákona, ve které mění metodiku rozdělování poplatků za těžbu. Při té příležitosti zdvojnásobilo poplatky za těžbu hnědého uhlí na 1,18 Kč/GJ. Jestliže má hnědé uhlí výhřevnost asi 15 GJ/t a společnost OKD v roce 2015 vytěžila (.pdf, str. 2) v severních Čechách 7,64 mil. tun uhlí, odvede společnost do rozpočtu státu a obcí asi 135 mil. korun. Cena za tunu uhlí se na burze pohybuje kolem 40 amerických dolarů (po převodu 870 korun), společnost OKD by tedy všechno své uhlí mohla teoreticky prodat za asi 6,6468 mld. korun. Odváděných 135 mil. korun je zhruba 2,03 % z teoretického zisku za těžbu, předseda Zelených je tudíž ve svém výroku celkem přesný.

MPO přitom jen letos vynaloží na sanaci ekologických škod v důsledku težby na 1,2 mld. korun.

Je třeba podotknout, že ze speciálního fondu odstraňují tyto škody i těžební společnosti, které poskytují státu další peníze na odvedených daních. Přesto výrok uznáváme za pravdivý.

Program Zelená úsporám začal fungovat od 22. dubna 2009 a prosadilo jej ministerstvo životního prostředí. Tehdejším ministrem tohoto resortu byl Martin Bursík, tehdejší předseda Strany zelených.

Program Zelená úsporám byl zaměřen na podporu instalací zdrojů na vytápění s využitím obnovitelných zdrojů energie. Investovalo se také do energetických úspor při rekonstrukcích i v novostavbách. V rámci programu se podporovalo kvalitní zateplování rodinných a bytových domů, náhrada neekologického vytápění za nízkoemisní zdroje na biomasu a účinná tepelná čerpadla, instalace těchto zdrojů do nízkoenergetických novostaveb, instalace solárně-termických kolektorů a také výstavba v pasivním energetickém standardu.

O dotaci mohli požádat vlastníci a stavebníci rodinných a bytových domů, kteří dům využívají k bydlení nebo k poskytování bydlení třetím osobám, tedy fyzické osoby podnikající i nepodnikající, společenství vlastníků bytových jednotek, bytová družstva, města a obce (včetně městských částí), podnikatelské subjekty, případně další právnické osoby. Na dotaci měli tedy nárok i majitelé domů na vesnicích.

Program byl financován z příjmů z prodeje emisních jednotek, jež byly prodány ve smluvní ceně okolo 20 miliard korun, které byly vyplaceny žadatelům o dotaci. Proplaceno bylo přes 74 tisíc žádostí. Ze 74 039 žádostí bylo 68 341 od majitelů rodinných domů, tedy 92,30 % (str. 80). Více než 50 % (str. 81) dotací putovalo do Moravskoslezského, Středočeského, Zlínského, Jihomoravského a Jihočeského kraje. Souhrnné statistiky s informací, kolik lidí, kteří získali dotaci, pochází z venkova a kolik z města, se nám dohledat nepodařilo. Dá se ale předpokládat, že na dotaci dosáhli i lidé z vesnic.

Zmíněný pozměňovací návrh pocházel skutečně z dílny poslaneckého klubu ČSSD, viníků „solárního tunelu“ však bylo ve skutečnosti více.

Matěj Stropnický má na mysli zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energií, konkrétně pak pozměňovací návrh poslankyně sociální demokracie Šedivé z roku 2005, který měl snížit možné meziroční snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren z původních 10 % na polovičních 5 % (§6, odst. 4). Šedivá tedy navrhla fakticky omezení možností regulátora reagovat na další možný vývoj.

Je ale nutné dodat, že návrh Šedivé v hlasování neprošel. Fakticky totožný návrh předložil poslanec Ladislav Urban z KSČM (seznam všech PN je dostupný zde - Urbanův nese označení E2). Právě ten získal nakonec podporu a prošel. V tomto ohledu by tedy Stropnický měl vinit spíše komunisty a ne sociální demokraty. Ti také spolu s poslanci US-DEU návrh protlačili.

Samotný zákon v té době hladce prošel Poslaneckou sněmovnou i Senátem, svým podpisem jej však odmítl opatřit tehdejší prezident Václav Klaus, jehož musel zastoupit nově nastoupivší premiér Jiří Paroubek. Investorům krom jiného garantoval minimální výkupní cenu za jednotku elektřiny na 15 let dopředu.

Problém nastal v letech 2008 a 2009, kdy se za každoročního skokového nárůstu výkupních cen za elektřinu z fotovoltaických zdrojů výrazně snížily náklady na výstavbu samotných elektráren především díky levnějšímu dovozu článků z Číny. Vysoké výkupní ceny vedly k výraznému nárůstu počtu investorů v solární energetice, jejichž podpora se promítla do cen elektřiny i samotným spotřebitelům. Trend se tehdejší vládní koalici ve složení ODS, KDU-ČSL a SZ podařilo zastavit až prosazením novely, která zrušila garantovanou podporu pro vysoce ziskové energetické zdroje. Dodejme ovšem že v tomto období rovněž padla koaliční vláda a nastoupil Fischerův úřednický kabinet.

Zmiňovaná novela byla předložena sněmovně 18. listopadu 2009, tedy mnoho měsíců po vypuknutí solárního boomu. Odpovědnost tedy nepadá jen na přílepek poslankyně Šedivé, ale i na možnou liknavost dalších vlád a odpovědných orgánů. Je pravdou, že zelení přímo problém s výkupními cenami nezpůsobili, jak jim je nezřídka vytýkáno, nicméně svalení odpovědnosti na jeden konkrétní návrh sociální demokracie, je nekorektní.

V roce 2016 vybral stát od nákladních automobilů na mýtném 9,89 mld. Kč. O rok dříve činila výsledná částka vybraná na mýtném 9,73 mld. Kč. V roce 2014 bylo na mýtném vybráno 8,71 mld. Kč. S přihlédnutím k vybraným částkám za mýtné v posledních letech má Matěj Stropnický nepochybně pravdu v tom, že stát na mýtném vybere přibližně 10 mld. Kč ročně.

Státní fond dopravní infrastruktury (dále pouze SFDI) podle výroční zprávy za rok 2016 (.pdf, str. 8) investoval v daném roce do dopravní infrastruktury dohromady 78,71 mld. Kč. Konkrétně do infrastruktury silnic 1. třídy a dálnic vynaložil SFDI prostřednictvím Ředitelství silnic a dálnic (dále pouze ŘSD), jež má správu těchto typů silničních úseků na starosti, celkem 36,83 mld. Kč. V této souvislosti je však nutné poznamenat, že SFDI neinvestuje pouze do silniční infrastruktury. Další finanční prostředky byly proto dopravním fondem vynaloženy např. na železnice prostřednictvím Správy železniční dopravní cesty (36,86 mld. Kč) nebo na vodní cesty skrze Ředitelství vodních cest (273 mil. Kč).

Výroční zprávy SFDI za rok 2015 (.pdf, str. 9) uvádí celkové investice ve výši 91,46 mld. Kč. Do infrastruktury silnic 1. třídy a dálnic bylo v tomto roce vynaloženo 34,15 mld. Kč. Pokud se podíváme na výroční zprávu SFDI za rok 2015 (.pdf, str. 8), zjistíme, že výdaje dopravního fondu činily přibližně 52,23 mld. Kč. Investice do silnic 1. třídy a dálnic spadajících pod správu ŘSD dosáhly výše 24,76 mld. Kč.

Co se týče nákladů, případně škod, které způsobují svým pohybem po těchto typech silnic kamiony, neexistuje žádný způsob, jak objektivně určit jejich výši při běžném provozu, jestliže nedojde např. k nehodě zapříčiněné kamionem, respektive jeho řidičem.

Částka 9,89 mld. Kč vybraná za mýtné v roce 2016 představuje v hypotetické rovině přibližně čtvrtinu výdajů vynaložených dopravním fondem do infrastruktury silnic 1. tříd a dálnic. Podobně tomu bylo hypoteticky i v roce 2015, v němž částka získaná z mýtného tvořila o něco více než čtvrtinu výdajů SFDI do těchto typů silnic. Pro rok 2014 hypoteticky pokrývalo vybrané mýtné zhruba třetinu částky vynaložené do této silniční infrastruktury.

Stát v současné době skutečně vybírá přibližně 10 mld. Kč ročně. SFDI investoval v posledních letech jak přes 60 mld. Kč, tak i přes 80 mld. Kč, ale zde je nutné si uvědomit, že zdaleka ne všechny prostředky putovaly do infrastruktury silnic 1. třídy a dálnic. Částky vybrané za mýtné sice dostatečně nepokrývají investice SFDI do těchto typů silnic, Matěj Stropnický však zmiňuje nikoliv investice, ale doslovně náklady způsobené jízdou kamionů po těchto silnicích. Takové náklady přitom není možné objektivně určit nebo vypočítat. Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako neověřitelný.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako pravdivý, fakticky jde o nepravdivý výrok i při zhodnocení kontextu, ve kterém byl vyřčen. Odůvodnění jsme ponechali v původním znění, doplnili jsme poslední odstavec, který zdůvodňuje finální hodnocení.

Fyzické osoby jsou trestně odpovědné již od 15 let, přičemž jejich trestní odpovědnost je až do dovršení osmnácti let vázána na schopnost rozpoznat a ovládnout své jednání, která se u jednotlivých osob liší.

Trestní odpovědnost fyzických osob se dělí na kategorie podle věku pachatele. Do první kategorie spadají osoby mladší 15 let, které nejsou trestně odpovědné vůbec. Přesto jim může soud uložit za spáchání činu určitá opatření, nejčastěji výchovného či ochranného rázu.

Další kategorii tvoří mladiství, tedy osoby starší 15 a mladší 18 let. Jejich trestní odpovědnost je vázána na splnění dvou podmínek: rozpoznání, že jejich jednání je protiprávní, a ovládnutí takového jednání. Tyto schopnosti jsou posuzovány vždy v konkrétním případě zvlášť, přesto platí určitá obecná pravidla. Tak kupříkladu běžný mladistvý by měl vědět, že nesmí zavraždit jiného člověka; situace však bude odlišná v případě trestného činu porušení autorských práv či podvodu.

Pokud jsou splněny obě podmínky trestnosti, uloží soud mladistvému opatření, členěné podle závažnosti na výchovné, ochranné a trestní.

V poslední kategorii se pak nacházejí osoby starší 18 let. Tyto osoby jsou plně trestně odpovědné, ledaže spáchaly čin za některé z okolností vylučující protiprávnost či byl pachatel nepříčetný. Sankce za spáchání trestného činu se pak dělí na tresty a ochranná opatření.

Stropnický o trestní odpovědnosti mluví v kontextu možného zavedení aktivního volebního práva (právo volit). Zamýšlí tuto hranici ze současných 18 let snížit na 16 let (nehodnotíme, zda je o dobrý krok) s odůvodněním, že od 16 let mají lidé částečnou trestní odpovědnost. To ovšem není pravda. Jak dokládáme výše, tu mají již od 15 let.