Ivan David

Podle dat Českého statistického úřadu, která popisují pohyb zboží přes hranice, činil v roce 2020 (.pdf) export z České republiky do Ruska 98,8 mld. Kč. Import z Ruské federace do ČR poté odpovídal hodnotě 67,2 mld. Kč. Tato čísla se tak pohybují – i když v případě importu poměrně hraničně – v rámci naší 10% tolerance, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro srovnání doplňme, že v roce 2019 (.pdf) byla hodnota vývozu do Ruské federace téměř totožná jako v roce 2020 a po zaokrouhlení odpovídala také 98,8 mld. Kč. Dovoz z Ruska do ČR byl nicméně v roce 2019 o několik desítek miliard vyšší než v roce 2020 a činil 115,1 mld. Kč. Podle pohybu zboží přes hranice tedy v roce 2019 import z Ruské federace převyšoval hodnoty českého exportu do Ruska, podobně jako v letech 2018, 2017, 2016 či 2015 (vše .pdf).

Na závěr uveďme, že data o dovozu a vývozu zveřejňuje Český statistický úřad podle dvou hlavních ukazatelů. Jedním z nich je právě tzv. pohyb zboží přes hranice, dříve označovaný jako přeshraniční pojetí zahraničního obchodu. Druhým je pak zahraniční obchod se zbožím, původně nazývaný národní pojetí zahraničního obchodu. 

ČSÚ k tomu zmiňuje: „Zjednodušeně řečeno statistika pohybu zboží přes hranice vypovídá o přechodu zboží přes národní hranice, zatímco zahraniční obchod se zbožím zohledňuje i změny vlastnictví zboží mezi domácími a zahraničními subjekty (firmami, občany).“ Pro úplnost tedy dodejme, že v případě zahraničního obchodu se zbožím (na základě změny vlastnictví) odpovídal dle posledních dostupných dat za rok 2019 (.pdf, str. 1) export zboží do Ruska 85,7 miliardám Kč a import z Ruska 115,1 miliardám Kč. 

Ivan David mluví o důsledcích diplomatické roztržky s Ruskem na energetickou bilanci České republiky. Poukazuje na to, že přestože se o cenách ropy a zemního plynu rozhoduje na burze v Rotterdamu, suroviny se těží právě v Rusku, a spor s Ruskem tak může mít negativní vliv na energetickou soběstačnost Česka. 

Protože potenciální omezení importu surovin nemůže logicky vést k oslabení čisté exportní pozice Česka, jak Ivan David uvádí, předpokládáme, že ve vztahu k pozici Česka europoslanec nemluví o exportu surovin, ale elektrické energie. V odůvodnění se proto zaměříme právě na tuto interpretaci. Logikou spojení dodávek zemního plynu a produkce elektřiny v Česku, kde se tyto suroviny v elektrárnách nepoužívají, se raději zabývat nebudeme.

Údaje o výrobě a spotřebě elektrické energie v České republice pravidelně zveřejňuje Energetický regulační úřad. Data úřadu, která pocházejí z dat uvedených v ročních zprávách z roku 2019 (.pdf, str. 12), 2016 (.pdf, str. 9) a z tiskové zprávy o výrobě a spotřebě elektřiny v minulém roce, uvádíme v následující tabulce.

Jak je zřejmé z tabulky, Česká republika v každém z posledních 13 let vyrobila vždy více elektřiny než spotřebovala, a řadí se tak mezi čisté vývozce elektrické energie.

Ivan David svým výrokem poukazuje na to, že je ve vztahu k Ukrajině a Rusku používán „dvojí metr“ (video, čas 14:22). Upozorňuje, že k zásahům státní moci do svobody tisku dochází i na Ukrajině. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Ivan David vidí strůjce těchto represí v představitelích dnešního ukrajinského režimu. V odůvodnění se proto podíváme na případy zadržení či věznění novinářů po roce 2014, kdy na Ukrajině proběhl tzv. Euromajdan, respektive změna ve vedení státu.

V prosinci 2015 Evropský parlament zveřejnil otevřený dopis (.pdf), ve kterém se řada europoslanců staví za vězněného novináře Ruslana Kocabu obviněného z vlastizrady. Kocaba byl po osmnácti měsících vazby díky odvolacímu soudu propuštěn v červenci 2016.

K devíti letům vězení byli v září 2017 ukrajinskými úřady odsouzeni novinář Dmytro Vasylec a jeho kameraman Jevhen Tymonin. Příčinnou jejich uvěznění byla publikace vysílání separatistické stanice Novorossija TV na YouTube. V únoru 2018 byli propuštěni z vazby, přičemž jim soud nařídil strávit dva měsíce v domácím vězení a poté nosit elektronické náramky.

Dalším zadrženým novinářem na Ukrajině je Kyrylo Vyšynskyj pracující pro ruskou státní zpravodajskou agenturu RIA Novosti. V květnu 2018 byl obviněn ze spolupráce s ozbrojenými separatisty na východě Ukrajiny. Vyšynskému hrozilo až 15 let vězení, v září 2019 byl však propuštěn v rámci výměny vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou.

V listopadu 2017 byl ukrajinskou tajnou službou zadržen a následně deportován gruzínský novinář Tamaz Šavšišvili, který připravoval reportáže o působení Michaila Saakašviliho na Ukrajině. V lednu 2019 byl zadržen a deportován také běloruský novinář Pavel Karnazickyj. V roce 2017 byli z Ukrajiny deportováni i dva španělští novináři a také dvě ruské novinářky, a to navzdory protestu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Doplňme, že k zadržování a věznění novinářů dochází také na Ruskem okupovaném Krymu a v separatistických oblastech na východě Ukrajiny. Lidskoprávní organizace Amnesty International v březnu 2014 informovala o nejméně pěti zadržených proukrajinských aktivistech a novinářích. Amnesty konkrétně zveřejnila případ novinářek Oleksandry Rjazancevové a Kateryny Butkové, které byly v kleče svázané u svého auta, zatímco jim ozbrojenci, kteří si říkali „krymská domobrana“, vyhrožovali zbraněmi.

O měsíc později byla ve městě Slavjansk, které leží v doněckém regionu, zatčena Irma Kratová, provozovatelka televizního serveru Prychovana pravda, a také novinář Serhij Lefter. Zadrženi byli také tři zahraniční novináři, kteří ale byli po výslechu propuštěni. Zpravodaj České televize Miroslav Karas tehdy potvrdil, že situace pro novináře na jihovýchodě Ukrajiny, kde operují proruští separatisté, je velice těžká a že novináři často bývají terčem útoků.

Organizace Human Rights Watch v listopadu 2014 vydala zprávu, ve které uvedla, že proukrajinští aktivisté a novináři na Krymu jsou terčem útoků, výhružek a zastrašování zbraněmi. V mnoha případech jim byla také zabavena technika. V září 2015 Amnesty International zveřejnila hned několik jmen Ruskem zatčených novinářů.

Novinář Stanislav Asejev, pracující pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, byl v roce 2019 doněckými separatisty uvězněn na 15 let, mimo jiné také za produkování materiálu, který separatisty „vykresloval v negativním světle“.

Roskomnadzor, federální úřad spadající (.pdf, str. 5) pod ruské ministerstvo komunikací, v roce 2019 mimo jiné také usiloval o odstranění videí a zpráv, která zaznamenávají svědectví krymského obránce lidských práv Emira-Useina Kukua. 

Pravděpodobně nejnovější případ z března 2021 se týká nezávislého novináře Vladislava Jesypenka, který byl označen za agenta ukrajinské civilní kontrarozvědky. Dle ruského práva mu hrozí až dvacet let vězení.

Nynější ukrajinský režim tedy skutečně vícekrát zadržel či dokonce uvěznil novináře. Dodejme, že k mnoha zatčením a uvězněním novinářů v posledních letech dochází také na územích na východě země kontrolovaných Ruskem či proruskými separatisty. Jelikož však v kontextu výroku tuto skutečnost europoslanec David nezamlčuje, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Ukrajinci tvoří největší skupinu pracovních migrantů v Evropské unii. Nejvíce Ukrajinců v zemích EU pracuje (.pdf, str. 11) v Polsku, Itálii a v České republice. Mnoho Ukrajinců pracuje také v Rusku, ještě v roce 2012 to bylo celých 43 % z celkového počtu Ukrajinců pracujících v zahraničí. Tento počet však postupně klesá a podle dat z roku 2017 se nejčastější zahraniční destinací ukrajinské pracovní síly stalo Polsko (39 % z celkového počtu). 

Odhady počtu Ukrajinců pracujících v zahraniční se však velmi liší. Průzkum provedený ukrajinským statistickým úřadem v roce 2017 odhaduje přibližně 1,3 milionu lidí. Podle dalších průzkumů se počet ukrajinských pracovních migrantů pohybuje mezi 2,2 a 2,7 miliony, jak uvádí studie (.pdf, str. 11) Evropské komise z roku 2020. Mezinárodní organizace pro migraci pak tvrdí, že v zahraničí pracují až 3 miliony Ukrajinců. Podle některých zdrojů může počet Ukrajinců pracujících v zahraničí dosahovat až 4 milionů.

Na začátku pandemie covidu-19 vyzvala ukrajinská vláda své občany, aby se vrátili zpět na Ukrajinu. Odhadem 2 miliony Ukrajinců cestovaly zpět do země, uvedl web Politico. Vláda se snaží i nadále udržet pracovní sílu doma. Začala uplatňovat přísnější pravidla pro opuštění země, mnozí proto na Ukrajině uvázli. Platy Ukrajinců stále zůstávají nejnižší v Evropě, odliv lidí se tak vládě zastavit nedaří. Situaci navíc zhoršila pandemie koronaviru.

Odhady počtu Ukrajinců, kteří v minulých letech pracovali v zahraničí, tedy nejsou jednotné. Žádný relevantní zdroj však nepracuje s odhadem vyšším než 4 miliony lidí. Výrok Ivana Davida proto hodnotíme jako nepravdivý.

Pro úplnost uveďme rovněž data týkající se pouze České republiky. Ukrajinci tvoří podle nejaktuálnějších oficiálních údajů (.pdf, str. 7) 26 % (tedy přes 165 tisíc) ze všech cizinců žijících v České republice, kterých je podle Ministerstva vnitra celkem přes 630 tisíc. Přesný počet Ukrajinců, kteří u nás dlouhodobě žijí a pracují nelegálně, však není znám.  Důvodem je, že někteří neustále migrují mezi oběma zeměmi a jedni střídají druhé.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007, následně pak státy přistoupily k její ratifikaci (ústavnímu procesu schválení mezinárodní smlouvy parlamentem).

„Lisabonská smlouva mění tři dokumenty: Smlouvu o Evropské unii (dále ‚SEU‘), Smlouvu o založení Evropského společenství (dále ‚SES‘), která bude nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie (dále ‚SFEU‘), a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (dále ‚Smlouva o Euratomu‘),“ popisuje (.pdf , str. 11) publikace Odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR. Cílem smlouvy je učinit z Evropské unie „demokratičtější a transparentnější organizaci, která bude současně působit efektivněji, podporovat práva a hodnoty zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečno a posilovat svou roli ve světové politice,“ vysvětluje (.pdf, str. 4) dále publikace Odboru informování o evropských záležitostech ve spolupráci s Odborem koncepcí a analýz Úřadu vlády ČR.

Vláda ČR (konkrétně Útvar ministra pro evropské záležitosti ve spolupráci s resorty a ústředními orgány) vypracovala Analýzu dopadů Lisabonské smlouvy, kde tyto změny popisuje.

V rámci hlasování se používá systém prosté většiny, kvalifikované většiny (s možností tzv. blokační menšiny) a jednomyslná hlasování. Kvalifikovaná většina je dosažena, pokud pro návrh hlasuje alespoň 55 % členských států a návrh podporují státy, které zastupují alespoň 65 % obyvatelstva EU. V systému zavedeném LS jsou rozhodující dvě kritéria: splnění počtu států a počtu obyvatel. „Zvýšení kritéria počtu států lze chápat jako záruku pro malé a střední státy Unie, které tvoří většinu států Unie, před prosazováním zájmů velkých států Unie. Naopak zvýšení kritéria počtu obyvatel je zárukou pro velké členské státy Unie před dominancí malých a středních států,“ uvádí materiál Parlamentu ČR (.pdf, str. 26).

Lisabonská smlouva skutečně rozšířila hlasování, ve kterém se užívá kvalifikované většiny o 68 nových oblastí. Po vstupu smlouvy v platnost se používá již ve 218 oblastech. Princip jednomyslnosti zůstává zachován v citlivých oblastech jako jsou daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázka sídel institucí.

Nelze ale říci, že Lisabonská smlouva jako taková vedla k znevýhodnění postojů zastávaných menšími státy. Pro ochranu menších států před přehlasováním státy velkými zachovala LS tzv. blokační menšinu.

Výrok padl v kontextu názoru Ivana Davida, že instrument blokační menšiny je nedostatečný, protože je ČR v některých případech přehlasována. Dostatečnost nástroje nehodnotíme, nicméně je pravdou, že k přehlasování ČR v některých případech došlo.

V současné době je většina rozhodnutí Evropské rady (ER) a Rady Evropské unie (REU) tvořena na základě kvalifikované většiny. Tato hodnota je dosažena splněním následujících dvou podmínek:

1. 55 % členských států hlasuje pro návrh – v praxi to znamená 16 z 28 států,
2. návrh podporují členské státy zastupující nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU.

Tento typ hlasování se nevztahuje na rozhodnutí vyššího významu, ve kterých je stále třeba jednomyslného schválení.

Státy nesouhlasící s rozhodnutím kvalifikovanou většinou mohou toto rozhodnutí zablokovat zformováním blokační menšiny, kterou vytvoří nejméně čtyři členové Rady, kteří zastupují více než 35 % obyvatelstva EU. Lisabonská smlouva dále nabízí možnost tzv. „janinského kompromisu“ jako prostředek pro malé státy EU k zastavení rozhodnutí schválených kvalifikovanou většinou: členské státy, které nesouhlasí, vyjádří nesouhlas Radě, a ta se snaží nalézt kompromis. „Toto opatření umožňuje skupině členských států vyjádřit svůj nesouhlas s některým textem i tehdy, když tato skupina není dost početná na to, aby vytvořila blokační menšinu.“

Výsledky hlasování v praxi ukazují, že získání 4 členů Rady ke splnění prvního požadavku blokační menšiny bylo v minulosti za účasti ČR několikrát dosaženo. Problematické je splnění druhé podmínky, která požaduje 35% podíl celkového obyvatelstva EU. Na tuto veličinu menší státy bez podpory klíčových evropských zemí těžko dosahují. V tabulce níže je uveden příklad přehlasování skupiny států zahrnujících ČR, která nedosáhla limitu 35 % obyvatelstva EU.

Zdroj: consilium.europa.eu

Na základě dat Generálního sekretariátu Rady měla Česká republika od 25. května 2014 do 7. května 2019 možnost účastnit se celkem 452 hlasování, 441krát pak byla pro přijetí návrhu, 5krát proti a 6krát se zdržela hlasování. Ve všech 5 případech, kdy Česká republika hlasovala proti návrhu, byl přitom předmětný návrh Radou schválen a ČR tedy byla přehlasována.

Pokud nacionalistické a protiimigrační strany získají dostatek mandátů v Evropském parlamentu, tak založí novou frakci s názvem Evropská aliance pro lidi a národy. Pro utvoření politické skupiny je nutné mít 25 poslanců, kteří představují nejméně čtvrtinu členských států v Evropské unii. Do této frakce by se měla zapojit i strana Národní sdružení pod vedením Marine Le Pen a italská strana Liga pod vedením Mattea Salviniho. Nutno podotknout, že Ivan David se ve jménu lídra Ligy spletl a přisuzoval Ligu Severu Silviu Berlusconimu, ale po upozornění moderátora se omluvil a opravil.

Strana Marine Le Pen by mohla ve volbách získat dle průzkumu ze 7. května 2019 22 % hlasů (den, kdy Ivan David poskytl rozhovor). Podle průzkumu Harris Interactive k 5. květnu 2019 by mohla získat až 23,5 %. I Salviniho Liga si dle průzkumů vede nejlépe z italských stran. Konkrétně by mohla získat dle průzkumu WinPoll až 36,4 % hlasů (preference k 23. dubnu 2019), a vede tak v tomto průzkumu o 16 p.b. před Hnutím pěti hvězd. Preference Ligy se poté snižovaly. V průzkumu z 10. května 2019 má Liga dle stejného výzkumu 33,8 % hlasů. Její náskok před Hnutím pět hvězd se snížil na 11 p.b. Preference pro Ligu mohly spadnout v důsledku vyšetřování korupce, které se měl dopustit tajemník strany a ministr dopravy Armando Siri.

V roce 2015 země Evropské unie (kromě ČR, Slovenska, Maďarska a Rumunska) rozhodly o přerozdělení žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015 přijaté v návaznosti na kritickou situaci s migranty v Itálii a Řecku mimo jiné uložilo členským státům povinnost přijmout určitý počet žadatelů o azyl na základě povinných kvót, dle čl. 2 písm. e) byl účel relokace pouze vyhodnocení a vyřízení žádostí o azyl přemístěných migrantů . Toto rozhodnutí bylo napadeno (.pdf, str. 3) Slovenskem, Polskem a Maďarskem u Soudního dvora EU.

Již v dubnu vzešlo z Evropského parlamentu usnesení, které „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“ (bod č. 8).

Itálie kritizovala nedostatečnou solidaritu ostatních členských států. Rovnoměrnější přerozdělování žadatelů o azyl pomocí kvót podporovalo také Německo.

Státy jižní Evropy, především Itálie a Řecko, byly během migrační krize v centru migračních cest. Podle Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex byly v letech 2014 i 2015 středozemní oblasti nejfrekventovanějším místem ilegální migrace. Podle Frontexu narůstalo v těchto oblastech také ilegální pašeráctví a obchod s lidmi. Při pokusech o překonání Středozemního moře došlo k řadě nehod.

Pokud se ale podíváme na důvody migrace, musíme konstatovat, že nešlo primárně o „pozvání“ z evropských zemí. Jak vývoj migrace, tak postojů evropských států se v čase vyvíjely. Migrace do Evropy sílila již od roku 2011 (.pdf, str. 1), kdy začal narůstat počet migrantů z Blízkého východu, Afriky a jihovýchodní Asie přicházejících do Evropy přes Středozemní moře. Za počátkem migrační krize stála řada faktorů, zejména krizová situace na Blízkém východě, konflikty v Sýrii a vzestup Islámského státu a s ním spjatá válka. Proud migrantů postupně sílil a na konci roku 2015 byl zaznamenán (.pdf, str. 2) 1 milion registrovaných příchodů do Evropy přes moře i pevninu.

Z evropských lídrů se pozitivně postavila k přijímání migrantů především německá kancléřka Angela Merkelová, která projevila otevřenost vůči uprchlíkům již ve své novoroční řeči 31. prosince 2014, kdy prohlásila, že Německo pomůže uprchlíkům a přijme je. V následujícím roce pak Evropa čelila doposud nejvyššímu počtu migrantů od druhé světové války.

Za „pozvání“ uprchlíků do Německa je však považováno zejména pozastavení tzv. Dublinského protokolu (který udává, že uprchlík musí žádat o azyl v první evropské zemi) v srpnu 2015. Merkelová tak nabídla azyl všem syrským uprchlíkům, nehledě na to, zda již uprchli do Turecka, či jiné tranzitní země. Kancléřka byla za svůj otevřený přístup kritizována. Maďarský miliardář George Soros dokonce veřejně obvinil Merkelovou z toho, že způsobila migrační krizi.

Samotné tvrzení o souvislosti snahy o přerozdělování uprchlíků a "pozváním" migrantů je ale zavádějící: jak bylo zmíněno, počet migrantů stoupá již od roku 2011 (.pdf, str. 1). "Pozvání" ze srpna 2015 (ukončení Dublinkského protokolu) bylo reakcí na dlouhotrvající migrační vlnu a nelze ho spojovat se snahou zavést přerozdělování uprchlíků ze září 2015 (tedy měsíc po tomto "pozvání", což je doba, během níž se změna do čísel migrantů nemohla promítnout).

Pro kontext je důležité předeslat, že Ivan David zde uvádí důvody pro podporu obecného referenda, a to v reakci na otázku moderátora "Referendum o vystoupení Česka z Evropské Unie. Ano, nebo ne? A pokud ano, tak kdy a proč?"

V článku 2 Ústavy České republiky se píše následující:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Článek 67 hlavy třetí o vládě uvádí následující:

(1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.

Lid je tedy zdrojem státní moci. Tuto moc však vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Vláda České republiky přitom, jakožto vrcholný orgán výkonné moci, vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci výkonné.

Ústava tedy výslovně stanoví, že lid vykonává svou moc prostřednictvím orgánů, přičemž jedním z těchto orgánů je i vláda. V tomto kontextu, kdy dle Ústavy vykonává lid moc primárně nepřímo a jen ve stanovených případech přímo (pomocí referenda), je tedy zavádějící používat výrok jako argument pro přijetí zákona o obecném referendu, v jehož kontextu byl pronesen.

Pokud se podíváme na největší obchodní řetězce v České republice podle jejich tržeb, je vidět, že právě řetězce s nejvyššími tržbami jsou vlastněné zahraničními subjekty. Mezi prvními osmi obchodními řetězci tak není ani jeden český. Českým řetězcem s nejvyššími tržbami je JIP Východočeská s 16,5 mld. Kč tržeb za rok (nedosahuje tak ani na třetinu tržeb největšího řetězce v ČR, německého Kauflandu).

Z tabulky 22 největších obchodních řetězců působících v ČR vyplývá, že tržby největších českých řetězců tvoří pouze necelých 14 % z celkových ročních tržeb. Zahraniční řetězce mají dohromady roční tržby ve výši 310 mld. Kč, přičemž české řetězce pouze 43 mld. Kč. (Dodáváme, že čísla odkazují k ročním tržbám v období 2016–2018, a to v různě definovaném ročním období – z tohoto důvodu je čísla potřeba brát jako přibližná.)

Je nepochybné, že zahraniční řetězce v ČR mají nasmlouvané dodavatele; jejich státní příslušnost, ani původ samotných potravin dodávaných do těchto obchodů však nelze z veřejně dostupných zdrojů objektivně posoudit.

Samotnou potravinovou soběstačnost je možné chápat buď jako nezávislost na dovozech potravin ze zahraničí, nebo jako množství a diverzitu produkce domácího zemědělství, respektive míru, ve které je tuzemské zemědělství schopné nasytit domácí poptávku. Vliv zahraničních řetězců a dovozů potravin ze zahraničí lze zvažovat pouze v případě prvního pohledu. Vzhledem k chybějícím datům o podílu zahraničních potravin v českých obchodech, respektive v obchodech zahraničních řetězců, ale nelze kvantifikovat vliv zahraničních řetězců na potravinovou soběstačnost ČR.