Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP), které bylo přijato 21. listopadu 2023, a které usiluje o přidání zásady přednosti práva Evropské unie před právem členských států do smluv o Evropské unii (EU). V tomto usnesení je citován také rozsudek Evropského soudního dvora (dnes Soudní dvůr Evropské unie, SDEU) z 15. července 1964, zvaný Costa v. E.N.E.L. (.pdf, str. 23–25). EP se ve svém usnesení na tento rozsudek odkazuje jako na první případ, kdy SDEU rozhodl o přednosti práva EU.
Pro úplnost zmiňme, že SDEU mj. rozhoduje ve věcech týkajících se výkladu či porušení práva EU členskými státy. Tato rozhodnutí však neznamenají zrušení státu, ale zaměřují se na nápravu dané situace, v horším případě ukládají členskému státu pokutu.
Rozsudek Costa v. E.N.E.L.
Předmětem uvedeného soudního sporu byl mj. článek 177 (.pdf, str. 61) Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS, předchůdce Evropské unie). Ten soudnímu dvoru uděluje „pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu (…) smlouvy“.
Zmíněný rozsudek k tomuto bodu zmiňuje, že se členské státy EHS dobrovolně vzdaly určitých pravomocí a dobrovolně přenesly svá práva na jiný subjekt (tedy EHS), čímž vytvořily právo vztahující se „na své státní příslušníky i sebe samotné“. Z tohoto pak dle soudu vyplývá, že se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly. Evropské právo má tak přednost před právem vnitrostátním. Členské státy dle tohoto rozhodnutí zároveň nesmí přijmout vnitrostátní právní předpisy, které by byly v rozporu s právem evropského společenství.
Dodejme, že toto soudní rozhodnutí je konkrétně zmíněno také v prohlášení připojeném k Lisabonské smlouvě. To připomíná, že v „souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států“.
„Duch“ a cíle smlouvy
Co se týče slov Ivana Davida o „duchu“ Smlouvy o Evropské unii (.pdf), judikát se o ní nijak nevyjadřuje – Smlouva o Evropské unii, taktéž zvaná Maastrichtská smlouva, totiž byla podepsána až v roce 1992, tedy 28 let po zmíněném rozsudku. Soud ale zmiňuje „ducha“ smlouvy v souvislosti se Smlouvou o založení EHS, a to v kontextu přednosti evropského práva. K cílům této smlouvy pak soud uvedl, že by byly ohroženy v případě, že by došlo k rozdílné vykonatelnosti práva v různých členských státech.
Judikát ovšem nikde neruší suverenitu evropských národních států. Takto se nevyjadřuje ani v úvodu zmíněné usnesení Evropského parlamentu, které naopak připomíná (.pdf, str. 6 z 34) zachování ústavních struktur členských států. Dodejme také, že Česká republika se k Evropské unii připojila v roce 2004, tedy v době, kdy Costa v. E.N.E.L. bylo již několik desetiletí platným rozhodnutím.
Závěr
Podle Ivana Davida tedy listopadové usnesení Evropského parlamentu tvrdí, že byla Česká republika zrušena judikátem Soudního dvora Evropské unie. Usnesení odkazuje na rozhodnutí evropského soudu v případu Costa v. E.N.E.L., ze kterého vyplynulo, že je právo evropského společenství nadřazené právu členských států. Ani judikát, ani usnesení ovšem o zrušení České republiky či ostatních národních států nemluví. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.
Dodejme, že jsme prohledali nedávné judikáty SDEU, ve kterých ale zrušení států ani „duch“ Smlouvy o EU či ohrožení jejich cílů nejsou zmíněny. Pro upřesnění jsme kontaktovali europoslance Davida a požádali ho o objasnění výroku. Na zaslané dotazy nám ovšem dosud neodpověděl.
