Ivan David

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP) z 21. listopadu 2023, o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva Evropské unie (EU) před právem členských států do Smluv o EU.

Jak návrh uvádí, v současnosti tato zásada ve Smlouvách o EU není zahrnuta. Přednost evropského práva však vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje např. k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě (.pdf), dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí SDEU (respektive Evropského soudního dvora, předchůdce SDEU). Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tak dle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Zmiňme, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém návrhu nepředstavuje hierarchii mezi právními řády EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Důvody pro zakotvení nadřazenosti práva EU do smluv o EU

Přijatý návrh potřebu nadřazenosti evropského práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

EP svým návrhem reaguje mj. na rozpory ve výkladu přednosti práva EU mezi SDEU a vnitrostátními soudy. Jako příklad uveďme případ z října 2021, kdy se otázkou nadřazenosti práva EU zabýval polský ústavní soud, který tuto zásadu zpochybnil a rozhodl, že některé články základních smluv o EU odporují polské ústavě.

Dodejme, že podle Evropské komise (EK) tímto krokem Polsko porušilo principy práva EU, mezi které patří i jeho nadřazenost. Přijatý dokument z listopadu 2023 proto EK doporučuje důkladně sledovat rozsudky vnitrostátních soudů a využívat svou pravomoc zahájit se státy zpochybňujícími zásadu přednosti práva EU řízení o nesplnění povinnosti.

Závěr

Evropský parlament tedy 21. listopadu 2023 přijal usnesení, které požaduje zakotvení zásady nadřazenosti práva EU před vnitrostátním právem do Smluv o EU. Došlo k tomu přibližně dva týdny před tím, než Ivan David zveřejnil námi ověřované video. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Pro úplnost ovšem doplňme, že přednost evropského práva vychází už z rozsudku Evropského soudního dvora ze 60. let 20. století.

Ivan David mluví o hlasování Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023, kdy europoslanci schválili usnesení usilující o to, aby byla v základních unijních smlouvách zakotvena zásada přednosti práva EU před právem členských zemí. David tento návrh nepodpořil (.pdf, str. 179–180) a v kontextu výroku kritizuje české europoslance, kteří tak učinili. Označuje je za zrádce, kteří z české ústavy chtějí udělat pouhý cár papíru.

Hlasování europoslanců 

Pro přijetí zmíněného usnesení se vyslovilo celkem 430 europoslanců. Dalších 172 hlasovalo proti a 29 se zdrželo. Z 21 českých europoslanců jich 9 usnesení podpořilo (.pdf str. 179–180) – konkrétně se jedná o Ditu Charanzovou, Markétu Gregorovou, Marcela Kolaju, Radku Maxovou (zvolena za ANO 2011, reprezentuje SOCDEM jako nezávislá), Luďka Niedermayera, Mikuláše Peksu, Stanislava Polčáka, Jiřího Pospíšila a Tomáše Zdechovského. Evžen Tošenovský nejprve hlasoval pro přijetí usnesení, poté se ale opravil a návrh nakonec odmítl. 

Usnesení Evropského parlamentu

Usnesení zdůrazňuje, že při svém přistoupení do evropského společenství se členské státy připojily k souboru evropského práva (včetně judikatury Soudního dvora Evropské unie, SDEU) a zavázaly se dodržovat evropské hodnoty a zásady. Europarlament připomíná, že mezi tyto zásady se řadí i přednost unijního práva, která má „zásadní význam pro zajištění jednotného uplatňování práva EU v celé Unii a zaručení rovnosti občanů EU před zákonem“. 

Vhodné je zmínit, že přednost evropského práva vychází z judikatury SDEU (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Costa proti E.N.E.L., který detailněji popisujeme zde. Tento princip je také obsažen v prohlášení č. 17 připojeného k Lisabonské smlouvě, kterou po roce 2007 ratifikovaly všechny členské státy Unie.

Usnesení Evropského parlamentu z letošního listopadu poukazuje na to, že většina soudů členských států tuto zásadu respektuje. Současně uvádí, že případy, kdy soudy členského státu zásadu přednosti práva EU zpochybní, mohou mít negativní důsledky, jelikož ohrožují jednotnost a účinnost práva EU. Doporučuje tak, aby přednost evropského práva byla začleněna do zakládajících smluv.

Závěr

Ivan David ve svém výroku tvrdí, že návrh Evropského parlamentu podpořilo 12 českých europoslanců, z toho jich jmenuje sedm a připočítává tři europoslance zvolené za Piráty. Pro usnesení ovšem hlasovalo pouze devět z nich. Jím uvedení europoslanci kromě Evžena Tošenovského se ale vyslovili pro přijetí návrhu, a Davidův výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Ivan David (SPD) v kontextu výroku kritizuje listopadové hlasování Evropského parlamentu, ve kterém se europoslanci vyslovili pro to, aby přednost práva Evropské unie (EU) před právem členských zemí byla zapsána do Smluv o EU. To podle Davida podkopává suverenitu členských států a argumentuje tím, že EU nemá vlastní ústavu, neboť její přijetí v referendu opakovaně odmítlo několik států.

Úvahy o evropské ústavě

Diskuse o evropské ústavě sahají až do poloviny 20. století (.pdf, str. 2), tedy počátku evropské integrace, kdy probíhaly snahy o  politickou a ekonomickou spolupráci mezi evropskými státy. Už v roce 1948 (tedy před vznikem Evropského společenství uhlí a oceli) se objevil první návrh „federální ústavy pro Spojené státy evropské“ od Françoise de Menthona.

K úvahám o evropské ústavě přispěl také návrh evropského poslance Altiera Spinelliho z roku 1984, tzv. „Spinelliho zpráva“ (.pdf, str. 40). Ta sjednocovala a pozměňovala dosud existující smlouvy o založení Evropských společenství a mimo jiné zavedla pojem Evropské unie, která měla mít právní subjektivitu (.pdf, str. 6).

Vznik EU a následné snahy o ústavu

Evropská unie oficiálně vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Ta pojednávala mj. o třech pilířích evropské integrace. Prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhým pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Ústavodárné iniciativy Evropského parlamentu pokračovaly Hermanovou zprávou z roku 1994, která vyzývala členské státy, aby podpořily snahy vypracovat text evropské ústavy. Tato zpráva o evropském společenství např. mluvila jako o „společenství založeném na zásadách právního státu, které je schopné vytvářet zákony, jež členské státy musí dodržovat, a které se mohou přímo uplatňovat na jejich občany“ (.pdf, str. 6).

Evropská ústava a referenda

Na začátku tohoto tisíciletí se uskutečnil Konvent o budoucnosti Evropy, jehož cílem bylo mj. vypracování návrhu ústavy EU. Návrh měl sjednotit různé existující smlouvy a poskytnout jasnější a srozumitelnější právní rámec pro EU. Konvent svůj návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu představil v létě 2003, což vyústilo v podpis Evropské ústavy v Římě v říjnu 2004.

V době, kdy byla evropská ústava připravována, muselo dojít v jednotlivých zemích EU k její ratifikaci (.pdf, str. 1). Aby mohla ústava vstoupit v platnost, bylo nutné, aby ji schválily všechny členské státy, kterých tehdy bylo 25. Snahy o ratifikaci ale skončily, když v roce 2005 občané Francie a Nizozemska v referendech návrh evropské ústavy zamítli.

Ve Francii se referenda zúčastnilo přibližně 70 % obyvatel. Proti ratifikaci nové ústavy se vyjádřilo 54,67 % a návrh ústavy tak nebyl přijat. Premiér Jean-Pierre Raffarin v důsledku výsledku referenda rezignoval na svůj post. Tehdejší prezident Jacques Chirac se totiž snažil o zmírnění politických následků neúspěšného plebiscitu, jelikož to byl on, kdo rozhodl o ratifikaci cestou lidového hlasování namísto schválení v parlamentu.

V případě Nizozemí mělo rovněž dojít k ratifikaci evropské ústavy prostřednictvím referenda, kterého se zúčastnilo 62,8 % občanů. Ke schválení ale nedošlo, jelikož se proti návrhu vyjádřilo 61,6 % hlasujících. Dodejme, že referendum se konalo také v Lucembursku a Španělsku, kde se občané vyjádřili pro ratifikaci evropské ústavy.

Lisabonská smlouva

Návrh ústavy následně nahradila Lisabonská smlouva (.pdf), kterou podepsaly všechny členské státy v roce 2007. Ta převzala některé aspekty z neprosazené ústavy a zapracovala je do stávajících smluv EU. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 2), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy. Přestože měla původně vstoupit v platnost už 1. ledna 2009, kvůli prodlení ratifikačního procesu smlouva nakonec začala platit až 1. prosince 2009.

Lisabonská smlouva např. udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Shrnutí

Evropská unie opravdu nemá ústavu. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl v ratifikačním procesu odmítnut celkem ve dvou státech (z 25 členských zemí), a to konkrétně ve Francii a Nizozemsku. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023 o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva EU před právem členských států do Smluv o EU.

Zmiňme, že přijaté usnesení nespecifikuje, do kterých smluv má být přednost evropského práva doplněna. Mezi hlavní evropské smlouvy patří např. Lisabonská smlouva (.pdf), Niceská smlouva (.pdf) a zejména Maastrichtská smlouva (.pdf), též zvaná Smlouva o Evropské unii. Právě tu ve výroku zmiňuje Ivan David. Tato smlouva vymezuje především organizační strukturu EU a její pravomoci, jelikož právě na jejím základě EU v roce 1993 oficiálně vznikla.

Usnesení Evropského parlamentu

Jak je uvedeno ve zmiňovaném usnesení, v současném znění Smluv o EU není zásada přednostního práva EU výslovně zahrnuta. Vychází však z judikatury Soudního dvora Evropské unie (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje alespoň k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě, dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí evropského soudu. Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tedy podle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Je vhodné dodat, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém usnesení nepředstavuje hierarchii mezi právním řádem EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Přijaté usnesení potřebu nadřazenosti unijního práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6 z 34), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

Závěr

V usnesení Evropského parlamentu z listopadu 2023 je skutečně uvedeno, že žádná z hlavních evropských smluv (tedy ani Maastrichtská smlouva, tzv. Smlouva o EU) výslovně nezahrnuje zásadu přednosti práva EU před právem členských států. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ale, že tento princip vychází z judikatury evropského soudu, na kterou se odvolává např. prohlášení připojené k Lisabonské smlouvě.

Ivan David (SPD) ve svém příspěvku (video, čas 3:28) cituje slova, která údajně pocházejí od německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. David dále zmiňuje ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti), kterého označil za „sluhu cizích zájmů“, a dodal, že se mu tato slova „určitě líbí“.

Velvyslanec Künne se takto skutečně vyjádřil. V listopadovém rozhovoru pro server iDNES.cz odpovídal na dotaz redaktorky o roli Německa a celé Evropy v současných událostech, které se dle ní rychle mění. Künne uvedl, že žádná evropská země podle jeho názoru nemá dostatečně velkou váhu na to, aby na mezinárodní scéně vystupovala samostatně. Proto dle něj musí vystupovat společně jako celek v podobě Evropské unie (EU). V tomto kontextu následně prohlásil: „Pokud se dál budeme schovávat za to, že si potřebujeme symbolicky zachovat zdání státní suverenity, a prosazovat do společných ujednání vlastní banální proklamace, nesmíme se divit, až se brzy ocitneme na smetišti dějin.“

Europoslanec Ivan David tedy správně cituje německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. Ten uvedené tvrzení řekl v rozhovoru pro iDNES.cz, kdy odpovídal na dotaz ohledně role Německa a Evropy v současném světě. Davidův výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) je jedním z 13 celostátních útvarů Policie ČR. Její ředitel Jiří Mazánek tyto informace dle dvou zástupců SPD sdělil na jednání (.pdf) Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny, které ovšem proběhlo v důvěrném režimu a nebylo veřejné.

Na tiskové konferenci hnutí SPD 20. dubna předseda výboru a poslanec Radek Koten vystoupil (video, čas 8:40) s v zásadě totožným prohlášením. Mazánek podle něj členům výboru sdělil, že jsou v případu zapojení Rusů do výbuchu ve Vrběticích pouze nepřímé důkazy a na jejich základě prý není možné zahájit trestní stíhání nebo soudní řízení. To potvrdil i další ze zástupců SPD ve Výboru pro bezpečnost Radovan Vích.

Vzhledem k tomu, že výrok Ivana Davida potvrzují slova dalších dvou poslanců, hodnotíme ho jako pravdivý.

Podle dat Českého statistického úřadu, která popisují pohyb zboží přes hranice, činil v roce 2020 (.pdf) export z České republiky do Ruska 98,8 mld. Kč. Import z Ruské federace do ČR poté odpovídal hodnotě 67,2 mld. Kč. Tato čísla se tak pohybují – i když v případě importu poměrně hraničně – v rámci naší 10% tolerance, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro srovnání doplňme, že v roce 2019 (.pdf) byla hodnota vývozu do Ruské federace téměř totožná jako v roce 2020 a po zaokrouhlení odpovídala také 98,8 mld. Kč. Dovoz z Ruska do ČR byl nicméně v roce 2019 o několik desítek miliard vyšší než v roce 2020 a činil 115,1 mld. Kč. Podle pohybu zboží přes hranice tedy v roce 2019 import z Ruské federace převyšoval hodnoty českého exportu do Ruska, podobně jako v letech 2018, 2017, 2016 či 2015 (vše .pdf).

Na závěr uveďme, že data o dovozu a vývozu zveřejňuje Český statistický úřad podle dvou hlavních ukazatelů. Jedním z nich je právě tzv. pohyb zboží přes hranice, dříve označovaný jako přeshraniční pojetí zahraničního obchodu. Druhým je pak zahraniční obchod se zbožím, původně nazývaný národní pojetí zahraničního obchodu. 

ČSÚ k tomu zmiňuje: „Zjednodušeně řečeno statistika pohybu zboží přes hranice vypovídá o přechodu zboží přes národní hranice, zatímco zahraniční obchod se zbožím zohledňuje i změny vlastnictví zboží mezi domácími a zahraničními subjekty (firmami, občany).“ Pro úplnost tedy dodejme, že v případě zahraničního obchodu se zbožím (na základě změny vlastnictví) odpovídal dle posledních dostupných dat za rok 2019 (.pdf, str. 1) export zboží do Ruska 85,7 miliardám Kč a import z Ruska 115,1 miliardám Kč. 

Ivan David mluví o důsledcích diplomatické roztržky s Ruskem na energetickou bilanci České republiky. Poukazuje na to, že přestože se o cenách ropy a zemního plynu rozhoduje na burze v Rotterdamu, suroviny se těží právě v Rusku, a spor s Ruskem tak může mít negativní vliv na energetickou soběstačnost Česka. 

Protože potenciální omezení importu surovin nemůže logicky vést k oslabení čisté exportní pozice Česka, jak Ivan David uvádí, předpokládáme, že ve vztahu k pozici Česka europoslanec nemluví o exportu surovin, ale elektrické energie. V odůvodnění se proto zaměříme právě na tuto interpretaci. Logikou spojení dodávek zemního plynu a produkce elektřiny v Česku, kde se tyto suroviny v elektrárnách nepoužívají, se raději zabývat nebudeme.

Údaje o výrobě a spotřebě elektrické energie v České republice pravidelně zveřejňuje Energetický regulační úřad. Data úřadu, která pocházejí z dat uvedených v ročních zprávách z roku 2019 (.pdf, str. 12), 2016 (.pdf, str. 9) a z tiskové zprávy o výrobě a spotřebě elektřiny v minulém roce, uvádíme v následující tabulce.

Jak je zřejmé z tabulky, Česká republika v každém z posledních 13 let vyrobila vždy více elektřiny než spotřebovala, a řadí se tak mezi čisté vývozce elektrické energie.

Ivan David svým výrokem poukazuje na to, že je ve vztahu k Ukrajině a Rusku používán „dvojí metr“ (video, čas 14:22). Upozorňuje, že k zásahům státní moci do svobody tisku dochází i na Ukrajině. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Ivan David vidí strůjce těchto represí v představitelích dnešního ukrajinského režimu. V odůvodnění se proto podíváme na případy zadržení či věznění novinářů po roce 2014, kdy na Ukrajině proběhl tzv. Euromajdan, respektive změna ve vedení státu.

V prosinci 2015 Evropský parlament zveřejnil otevřený dopis (.pdf), ve kterém se řada europoslanců staví za vězněného novináře Ruslana Kocabu obviněného z vlastizrady. Kocaba byl po osmnácti měsících vazby díky odvolacímu soudu propuštěn v červenci 2016.

K devíti letům vězení byli v září 2017 ukrajinskými úřady odsouzeni novinář Dmytro Vasylec a jeho kameraman Jevhen Tymonin. Příčinnou jejich uvěznění byla publikace vysílání separatistické stanice Novorossija TV na YouTube. V únoru 2018 byli propuštěni z vazby, přičemž jim soud nařídil strávit dva měsíce v domácím vězení a poté nosit elektronické náramky.

Dalším zadrženým novinářem na Ukrajině je Kyrylo Vyšynskyj pracující pro ruskou státní zpravodajskou agenturu RIA Novosti. V květnu 2018 byl obviněn ze spolupráce s ozbrojenými separatisty na východě Ukrajiny. Vyšynskému hrozilo až 15 let vězení, v září 2019 byl však propuštěn v rámci výměny vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou.

V listopadu 2017 byl ukrajinskou tajnou službou zadržen a následně deportován gruzínský novinář Tamaz Šavšišvili, který připravoval reportáže o působení Michaila Saakašviliho na Ukrajině. V lednu 2019 byl zadržen a deportován také běloruský novinář Pavel Karnazickyj. V roce 2017 byli z Ukrajiny deportováni i dva španělští novináři a také dvě ruské novinářky, a to navzdory protestu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Doplňme, že k zadržování a věznění novinářů dochází také na Ruskem okupovaném Krymu a v separatistických oblastech na východě Ukrajiny. Lidskoprávní organizace Amnesty International v březnu 2014 informovala o nejméně pěti zadržených proukrajinských aktivistech a novinářích. Amnesty konkrétně zveřejnila případ novinářek Oleksandry Rjazancevové a Kateryny Butkové, které byly v kleče svázané u svého auta, zatímco jim ozbrojenci, kteří si říkali „krymská domobrana“, vyhrožovali zbraněmi.

O měsíc později byla ve městě Slavjansk, které leží v doněckém regionu, zatčena Irma Kratová, provozovatelka televizního serveru Prychovana pravda, a také novinář Serhij Lefter. Zadrženi byli také tři zahraniční novináři, kteří ale byli po výslechu propuštěni. Zpravodaj České televize Miroslav Karas tehdy potvrdil, že situace pro novináře na jihovýchodě Ukrajiny, kde operují proruští separatisté, je velice těžká a že novináři často bývají terčem útoků.

Organizace Human Rights Watch v listopadu 2014 vydala zprávu, ve které uvedla, že proukrajinští aktivisté a novináři na Krymu jsou terčem útoků, výhružek a zastrašování zbraněmi. V mnoha případech jim byla také zabavena technika. V září 2015 Amnesty International zveřejnila hned několik jmen Ruskem zatčených novinářů.

Novinář Stanislav Asejev, pracující pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, byl v roce 2019 doněckými separatisty uvězněn na 15 let, mimo jiné také za produkování materiálu, který separatisty „vykresloval v negativním světle“.

Roskomnadzor, federální úřad spadající (.pdf, str. 5) pod ruské ministerstvo komunikací, v roce 2019 mimo jiné také usiloval o odstranění videí a zpráv, která zaznamenávají svědectví krymského obránce lidských práv Emira-Useina Kukua. 

Pravděpodobně nejnovější případ z března 2021 se týká nezávislého novináře Vladislava Jesypenka, který byl označen za agenta ukrajinské civilní kontrarozvědky. Dle ruského práva mu hrozí až dvacet let vězení.

Nynější ukrajinský režim tedy skutečně vícekrát zadržel či dokonce uvěznil novináře. Dodejme, že k mnoha zatčením a uvězněním novinářů v posledních letech dochází také na územích na východě země kontrolovaných Ruskem či proruskými separatisty. Jelikož však v kontextu výroku tuto skutečnost europoslanec David nezamlčuje, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Zákon o ukrajinštině jakožto jediném státním jazyce přijala ukrajinská Nejvyšší rada již v dubnu 2019. Tato právní norma ukládá každému občanovi země ukrajinský jazyk ovládat a omezuje užívání některých dalších jazyků včetně ruštiny. Podle článku 9 tohoto zákona mají povinnost ukrajinštinu používat při výkonu svých služebních povinností zaměstnanci státní správy, policie, a armády, dále soudci, prokurátoři, zaměstnanci státních a komunálních zdravotnických zařízení nebo také učitelé.

V červenci 2019 byl ke zmiňovanému zákonu připojen článek 30, který vstoupil v platnost po roce a půl, tedy 16. ledna 2021. Tento článek poskytovatelům služeb, například prodavačům či číšníkům, ukládá povinnost mluvit se zákazníky ukrajinsky. Pokud o to zákazník požádá, může poskytovatel služeb nebo prodejce komunikovat i v jiném jazyce, který je přijatelný pro obě strany (čl. 30 odst. 3).

Podle některých odborníků je tento zákon odrazem rusko-ukrajinského konfliktu na východě země. Rusko uvedenou změnu zákona kritizovalo a stížnost zaslalo EU i NATO. Proti novele se ohradila i maďarská menšina v Zakarpatské oblasti. Doplňme, že při systematickém nedodržování článku 30 hrozí pokuta okolo pěti tisíc Kč.