Já bych vám uvedl příklad, jak to funguje v praxi. Pan Okamura předloží návrh zákona, kterým chce zavést údajně odpovědnost komunálních politiků, krajských a lokálních (...) a nakonec, když se to opřipomínkuje, tak se ukáže, že v praxi by se tím, tedy na té zákonné úrovni, by se ta odpovědnost naopak snížila.
Na základě níže předložených informací hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera jako pravdivý. V Okamurově návrhu figuruje tzv. péče řádného hospodáře, která ovšem představuje nižší úroveň, než jaká je v současné právní úpravě požadována.
V tomto případě Jiří Dienstbier hovoří o návrhu (.pdf) na změnu v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, a v zákoně č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, který podal Tomio Okamura a další poslanci. Dle tohoto návrhu (str. 1) by zástupci státu a zástupci územních samosprávných celků měli jednat se svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře. Jak je ale uvedeno ve stanovisku vlády k tomuto návrhu (.pdf), v současné právní úpravě je v případě hospodaření s majetkem vyžadována vyšší míra odbornosti, než jakou navrhuje Okamura (str. 1).
V zákoně 219/2000 Sb. je v § 47 uvedeno následující: " Fyzické osoby, které z titulu svých funkcí nebo pracovního zařazení v organizačních složkách anebo z titulu pověření vykonávat jménem státu jeho práva akcionáře činí právní a jiné úkony týkající se majetku a plní další úkoly stanovené tímto zákonem, jsou povinny provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí ". Je tedy nutná odborná péče.
O péči řádného hospodáře hovoří Nový občanský zákoník v § 159 následovně: " Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky ". Péče řádného hospodáře sice není přesně popsána, ale obecně se má za to (stanovisko vlády ji tak pojímá – str. 2), že vyžaduje znalosti informovaného laika. Díky této navrhované úpravě by tedy místo odborných znalostí stačily znalosti řádově nižší.
Samozřejmě máte pravdu, že ta odpovědnost tady je i v trestněprávní rovině. Jinak by samozřejmě řada politiků dnes nebyla stíhána.
Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť i politická reprezentace je trestněprávně odpovědná.
To, že jsou politici také stíhatelní, lze vidět na řadě případů. Z poslední doby můžeme jmenovat stíhání exhejtmana Ratha, bývalé ministryně obrany Parkanové či čerstvé vydání Sněmovny poslanců Svobody či Schwarze.
Ústavní novela 98/2013 Sb. zrušila doživotní imunitu poslancům, senátorům a ústavním soudcům. Stále mají imunitu zaručenou po dobu výkonu svých mandátů a lze je trestně stíhat pouze se souhlasem komory či Senátu ČR. Nicméně omezení imunity přispělo k tomu, že nevydání poslance již neznamená automatický stop vyšetřování jeho osoby v dané věci navždy. Navíc v posledních letech již vydávání probíhá víceméně automaticky, kdy většina dané komory zřejmě pod veřejným tlakem obviněného zákonodárce vydá poslance policii ke stíhání.
Řada politiků byla také již pravomocně odsouzena. Můžeme jmenovat exministra Svobodu, bývalého senátora Nováka nebo exposlance Wolfa.
Problém je v tom, že víme, jakým způsobem fungovalo v minulosti státní zastupitelství, zejména to vrchní v Praze, a díky tomu i často policie nekonala, protože nechtěla pustit státní zástupce ke svým spisům, protože měla pocit, že v tu chvíli by v podstatě informaci pustila těm osobám, které by měly být předmětem trestního řízení, případně následně stíháni.
Byť skutečně existují pochybnosti o správnosti fungování MSZ v Praze, nejsme schopni korektně posoudit, zda policie záměrně nekonala z obavy, že by se výsledky vyšetřování dostávaly ke stíhaným osobám. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.
Kolem Vrchního státního zastupitelství v Praze se skutečně vyskytla řada informací, které upozorňovaly na nestandardní chování toho úřadu. Podezření se týkala působení vrchního státního zástupce Rampuly a jeho náměstka Grygárka.
Nicméně se nám nepodařilo dohledat informace potvrzující podezření ministra Dienstbiera o tom, že policie nekonala z důvodu obav o úniky informací směrem ke stíhaným osobám. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.
Václav MORAVEC: Pane ministře, kdy dáte návrh zákona o zpřísnění financování politických stran k dispozici? Jiří DIENSTBIER: Máme podle legislativního plánu termín do září tohoto roku. Hlavním gestorem je Ministerstvo vnitra. Já tam mám jako ministr pro legislativu spolugesci pro tento legislativní úkol.
Plán legislativních prací vlády na rok 2014 skutečně obsahuje uvedený termín pro podání příslušné legislativy. Odpovídají také jednotlivé gesce, jak je Dienstbier popisuje.
Konkrétně plán uvádí (viz. září 2014):
"Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (financování politických stran)Předkladatel: ministr vnitraSpolupředkladatel: ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu".
...koalice se shodla na tom, že by měl být stanoven limit pro dárce (pol. stranám – pozn. Demagog.cz), tedy jak pro fyzické, tak právnické osoby.
Je skutečně pravdou, že zmíněný závazek obsahuje jak koaliční smlouva, tak i programové prohlášení vlády Bohuslava Sobotky. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.
Oba zmíněné dokumenty (koaliční smlouva i programové prohlášení vlády – obě .pdf) uvádí zmíněný bod, tedy zavedení limitu pro dárce politickým stranám. Konkrétně je tento závazek dohledatelný v části (u obou dokumentů stejně) 9.7 Rekonstrukce státu a opatření proti korupci. Konkrétně pak zmíněný příslib vypadá následovně:
" Zpřísníme systém financování politických stran zavedením výdajového limitu pro volebníkampaně a uzákoněním limitu pro dary od fyzických a právnických osob. Strany musejí být závislé na voličích, ne na komerčních sponzorech. Veškeré příjmy a výdaje volebních kampaní musí jít přes transparentní účty."
V některých zemích se to uplatňuje, tento občanský princip, kdy jsou dary zastropovány i podstatně přísnějším způsobem, než jaký my jsme navrhovali v našem senátním návrhu zákona.
Senátní návrh zákona, o němž Dienstbier mluví, vznikl v roce 2011. Řeší jednak zastropování, o němž je řeč, upravuje také limity na kampaň, popř. specifikuje omezení, od koho může politická strana dar získat.
Zmíněný senátní návrh upravuje zastropování darů tak, že „(2) Celková hodnota darů od jednoho dárce nesmí za kalendářní rok převýšit částku 1 000 000 Kč“.
Nutno podotknout, že tento návrh nebyl přijat. Celý legislativní proces naleznete zde.
Jak uvádí Jiří Dienstbier, podobné limity skutečně existují i v jiných zemích, například v USA hodnota daru od jednotlivce pro kandidáta nesmí přesáhnout 2600 dolarů v jedněch volbách pro každého z kandidátů (americký systém ovšem zahrnuje další limity, například pro jednu stranu ročně je to 32 000 amerických dolarů). V Kanadě je tento limit 1200 kanadských dolarů ročně bez ohledu na to, kdo je příjemcem daru.
Studie (.pdf) Mezinárodního institutu pro demokracii a volby IDEA pak ukazuje, že limit existuje také například ve Španělsku, Francii, Polsku nebo Rusku (str. 19).
Václav Moravec: Proč však nemáme k dispozici podrobnější představu, vládní představu toho, jak by to referendum mělo vypadat? Jiří DIENSTBIER: Tato vláda je v úřadě dva měsíce a legislativní proces, standardní kvalitní legislativní proces jenom samozřejmě, než se zpracuje návrh zákona, projedná se v připomínkovém řízení, v legislativní radě, ve vládě tak, aby se ohlídaly všechny souvislosti, tak to trvá několik měsíců.
Současná vláda byla jmenována 29. 1. 2014, je tedy v úřadě téměř dva měsíce.
Délka legislativního procesu se samozřejmě značně liší. Příkladem toho je sestavování nového občanského zákoníku, které od vypracování věcného záměru, až po schválení návrhu vládou trvalo jedenáct let, či trestní řád, s jehož věcným záměrem přišel tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil již v roce 2007, Poslanecké sněmovně jej ale vláda předložila až 27. 2. 2008.
Celý postup vládního legislativního procesu je popsán v usnesení vlády z 18. března 1998. Článek 5 odstavec 3 stanovuje standardní patnáctidenní lhůtu pro připomínky k věcnému záměru, Legislativní rada má dále dle článku 7 odstavce 2 šedesát dní k projednání věcného záměru, lhůta pro další připomínkové řízení je 20 dnů. Následuje 60denní lhůta pro Legislativní radu k projednání návrhu zákona a 5denní lhůta pro dodání schváleného návrhu předsedovi vlády k podpisu.
Vláda nemá povinnost zveřejňovat celý proces vládního legislativního postupu. Toto jsou standardní lhůty, které lze měnit. Prostým součtem a výše zmíněnými příklady ale dovodíme, že skutečně není anomálií, pokud by vládní legislativní proces trval v řádu měsíců.
Já mám k dispozici věcné zadání (k zákonu o obecném referendu – pozn. Demagog.cz), které chci napřed předložit k debatě na koaliční úrovni, následně samozřejmě i k širší debatě, protože ústavní zákon o referendu musí mít širší podporu.
Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě odstavce 4 článku 39 Ústavy ČR, kde je uvedeno " K přijetí ústavního zákona (...) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů".
Na základě povolebního přepočtu mandátů je tedy zřejmé, že současná vládní koalice, která v Poslanecké sněmovně disponuje 114 mandáty, nutně potřebuje ke schválení ústavního zákona podporu poslanců z dalších parlamentních stran.
Dále doplňujeme, že ani v Senátu nemá současná vládní koalice disponující 46 mandáty, při přítomnosti všech senátorů, potřebnou většinu ke schválení ústavního zákona.
Samotné věcné zadání zákona o obecném referendu se nám bohužel dohledat nepodařilo, doplňujeme pouze, že předložení návrhu tohoto zákona je součástí Programového prohlášení vlády z 14. 2. 2014 a dle Legislativního plánu vlády by měl být předložen v srpnu tohoto roku.Stručnou historii návrhů zákona o obecném referendu potom naleznete zde. Poslední návrh zákona o obecném referendu byl Poslanecké sněmovně předložen vládou Petra Nečase 11. 4. 2012., jeho projednání však bylo ukončeno s koncem volebního období.
A to byla i má hlavní výtka směrem k tomu zamítnutému návrhu hnutí Úsvit, že ten šel tak daleko, že by tady podle mě doopravdy zásadním způsobem byla ohrožena demokracie a ústavní systém. Protože ten návrh umožňoval hlasovat o změnách ústavy.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť ministr pro lidská práva skutečně kritizoval návrh Úsvitu především z pozice, kterou sám popisuje, a je také pravdou, že tento návrh zákona počítal s možností konat referendum i o otázkách změny Ústavy ČR.
V rámci výroku nehodnotíme názor Jiřího Dienstbiera, zda je popisovaná legislativa zásadním ohrožením demokracie a ústavního systému, soustředíme se pouze na fakta – tedy jeho údajnou kritiku a možnost měnit Ústavu ČR dle návrhu referenda z dílny Úsvitu.
Ministr Dienstbier mluví o zákonu o obecném referendu z dílny hnutí Úsvit. Tuto předlohu (.pdf – kompletní znění návrhu) představil v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk 114 zástupce předkladatelů Tomio Okamura, v 1. čtení (25. března 2014) však sněmovna tento návrh zamítla a zákon tedy spadl pod stůl. Samotný návrh v článku 1 (bod 1b) doslova uvádí " V celostátním referendu lid České republiky rozhoduje o návrhu zákona, včetně ústavního ".
V rozpravě vystoupil také Jiří Dienstbier a podrobil návrh tvrdé kritice. Je pravdou, že jeho výtky směřovaly také směrem k ohrožení demokracie a ústavního systému. Doslova Dienstbier uvedl: " Tento návrh ústavního zákona je zásadním ohrožením ústavnosti a troufám si říct, že demokracie v České republice, protože klidně v případě, že by byl schválen, je možno okamžitě vyvolat hlasování například o zrušení Poslanecké sněmovny. O zrušení vlády jako ústavní instituce. Tento návrh zákona umožňuje přenést zákonodárnou anebo exekutivní pravomoc na kterýkoliv jiný orgán. Jediný limit je to tzv. ústavní jádro, které je nezrušitelné. Otázka, co to je, to může být velmi volný výklad. To znamená, že stejně jako některé jiné návrhy, které jsou předkládány panem Okamurou a spol., tak tady se jedná o zásadní ohrožení demokratického právního státu v České republice".
Irsko mělo prostě jedny z nejnižších firemních daní v EU, stále si je drží na velmi nízké úrovni.
Výrok Jiřího Dienstbiera o firemních daních v Irsku hodnotíme jako pravdivý na základě inforamcí z Eurostatu, OECD a Worldwide-tax.
Firemní daně v Irsku (xls.) jsou od roku 2003 až do současnosti na úrovni 12,5 %. V Evropské unii má nižší sazbu pouze Bulharsko a Kypr (10%).
Tomu odpovídají i data ze zprávy Evrospké komise (pdf., anglicky, s. 10) z roku 2007 .
