Dita Charanzová

V České republice došlo k zahájení očkování 27. prosince 2020, a to den poté, co do země dorazily první dodávky vakcín od společností Pfizer a BioNTech. V Nizozemsku byl symbolický start očkování původně naplánován na 8. leden 2021, hromadná vakcinace pak měla začít až 18. ledna. 

Po kritice a tlaku veřejnosti se však v zemi očkovat začalo již 6. ledna. Nizozemsko tak bylo posledním unijním státem, který celý proces zahájil. Země přitom měla již několik dní uskladněných cca 280 tisíc nevyužitých dávek od společností Pfizer a BioNTech. 

Evropská unie se v červnu 2020 domluvila na společné strategii pro očkovací látky proti covidu-19. Cílem této strategie je zajistit, aby používané očkovací látky byly jednak bezpečné a účinné a jednak aby k nim měli všichni obyvatelé EU spravedlivý přístup.

V rámci této strategie (.pdf) EU investuje do vývoje vakcín, vyjednává s výrobci, koordinuje nákupy očkovacích látek a jejich distribuci jednotlivým státům (str. 3–4). Nicméně již v původním ujednání z června 2020 je zdůrazněno, že společný přístup „bude vždy respektovat zásadu subsidiarity a pravomoci členských států v oblasti zdravotní politiky: politiky očkování zůstávají v rukou členských států“.

Mluví-li zde Dita Charanzová o „očkovacích strategiích“, má zřejmě na mysli právě tyto politiky očkování, tj. konkrétní plány, jakým způsobem, kdy a koho očkovat. Jako příklad můžeme uvést očkovací strategii České republiky (.pdf). Z uvedených důvodů tedy výrok hodnotíme jako pravdivý.

V souvislosti s očkováním proti koronaviru řeší všechny státy otázku, jak proočkovat dostatečný počet lidí, aby společnost dosáhla kolektivní imunity. Velký problém ale představuje nedůvěra lidí k očkování a jejich neochota nechat se očkovat.

Proto se objevují diskuze, zda by očkování nemělo být ze zákona povinné. Nastolení plošné povinnosti se většina států brání, nicméně objevily se návrhy, které se tomu určitým způsobem přibližují. Zmínit můžeme francouzský návrh zákona – jehož projednávání však bylo nakonec odloženo – který by lidem bez očkování omezil mimo jiné přístup k veřejné dopravě. Dále uveďme například španělský návrh na registr osob, které odmítly očkování, nebo nejnovější řecký návrh týkající se mezinárodních očkovacích průkazů.

EU jako celek ale nadále stojí za tím, že očkování má být dobrovolné a že rozhodnutí nenechat se očkovat nemá být důvodem k diskriminaci. Podobný názor pak vyjádřili i francouzský prezident Emmanuel Macron, britský premiér Boris Johnson, německá kancléřka Angela Merkelová či maďarský předseda vlády Viktor Orbán. Možnost, že by vakcinace byla povinná, vyloučil i italský premiér Giuseppe Conte. Také představitelé Světové zdravotnické organizace (WHO) říkají, že než zavádět očkovací povinnost je lepší lidem vysvětlit výhody, které očkování přináší. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na přelomu června a července 2019 proběhlo mimořádné zasedání Evropské rady, na kterém se hlavy členských států EU dohodly na obsazení nejvyšších postů v Evropské unii. Výsledkem vyjednávání jsou nominace, které však ještě musí schválit Evropský parlament.

Lídři členských států vybrali německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, předsedou Evropské rady by měl být belgický premiér Charles Michel, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku by se měl stát španělský ministr zahraničí Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky má nastoupit ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde.

Podle současného předsedy Evropské rady Donalda Tuska nikdo z 28 lídrů nebyl proti balíčku nominací, pouze Německo se zdrželo hlasování o kandidátce na předsedkyni Komise; ale celý balíček Angela Merkelová podpořila. Důvodem zdrženlivého postoje Německa k Ursule von der Leyen jsou podle dostupných vyjádření německých politiků spory uvnitř velké vládní koalice CDU/CSU a SPD. Proti nominaci von der Leyen vystoupila CSU, které vadí, že nebyl upřednostněn její spitzenkandidát (kandidát politické frakce na předsedu Evropské komise) do evropských voleb, Manfred Weber. Navíc podle vyjádření koaličního partnera SPD není možné, aby von der Leyen, která nekandidovala v Evropských volbách, byla předsedkyní Evropské komise.

Po dlouhých jednáních se 2. 7. 2019 lídři členských států EU usnesli na novém vedení EU v čele s novou předsedkyní Evropské komise, kterou by měla být německá ministryně obrany Ursula von der Leyen. Mezi lídry členských států se neřadí jen premiéři, jako je to běžné v případě ČR, ale i prezidenti (případ Francie - Emmanuel Macron).

Další tři klíčové pozice EU by měly být obsazeny následovně: Christine Lagarde byla zvolena do čela Evropské centrální banky, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku (VPUZBP) by měl být Josep Borrell a Evropskou radu bude řídit Charles Michel.

O potvrzení nové předsedkyně komise, společně se jmény nových komisařů a nového šéfa diplomacie (VPUZBP), rozhodne Evropský parlament. Ten bude také volit svého předsedu.

Předešleme, že nehodnotíme přítomnost demokratického deficitu ve výběru předsedkyně Komise. Pravidla její volby jsou upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii:

„S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů.“

Kandidáta tak vskutku navrhují premiéři či hlavy států, neboť Evropskou radu dle článku 15 odst. 2 smlouvy o Evropské unii tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise. Jejího jednání se účastní Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“

Kandidáty volené parlamentními frakcemi musí Evropská rada brát v potaz již od přijetí Lisabonské smlouvy. Od původní Niceské smlouvy došlo k většímu provázání evropské exekutivy s Parlamentem. Parlament tak namísto pasivního přijetí volby předsedy Komise aktivně schvaluje a jmenuje kandidáta navrženého Evropskou radou (str. 3-4).

Na mimořádném zasedání Evropské rady byla zástupci členských států na funkci předsedkyně Evropské komise navržena Ursula von der Leyen. Nejedná se o kandidáta voleného jednou z frakcí Evropského parlamentu, tzv. spitzenkandidáta, ale o kandidáta zvoleného přímo Evropskou radou bez vazby na Evropský parlament.

Jednání o nominaci na post předsedy Evropské komise byla náročná a od květnových voleb se až do začátku července nepodařilo najít řešení. Země Visegrádské čtyřky nesouhlasily s navržením Franse Timmermanse, který byl spitzenkandidátem frakce socialistů. Řešení přineslo až navržení von der Leyen. Přesto se ozývají rozporuplné reakce. Český premiér komentoval navržení Ursuly von der Leyen pozitivně; ČR a Visegrádské čtyřce se podařilo zabránit zvolení spitzenkandidátů. Naopak z Německa se ozývají negativní hlasy ohledně nominace von der Leyen, např. kvůli jejím aférám i kvůli neupřednostnění Webera, který byl právě spitzenkadidátem.

Předmětem hodnocení není pozitivní vnímání ze strany Dity Charanzové, zaměřujeme se na postoj Visegrádu. Premiéři zemí V4 se neshodli na jednom kandidátovi.

Země Visegrádské skupiny se před jednáním všech lídrů zemí EU neshodly na jméně jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise či jiné unijní posty, který by zastupoval země V4. Například maďarský premiér se prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že podpoří kandidáty, kteří „berou země našeho regionu vážně.“ Ačkoli se na konci května 2019 hovořilo o Marošovi Šefčovičovi jako o možném kandidátovi na předsedu EK, nebyl ze strany zemí V4 potvrzen jako oficiální kandidát. Kromě tohoto postu se o osobě Maroše Šefčoviče mluvilo také ve spojitosti s funkcí Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Při samotném jednání na summitu EU se představitelé skupiny zemí V4 postavili (společně s Itálií) proti socialistovi Fransi Timmermansovi, kterého vidí jako tzv. spitzenkandidáta (volební lídr některé z frakcí při volbách do Evropského parlamentu). Tento systém výběru kandidáta země V4 dlouhodobě odmítají. Premiér Babiš se vyjádřil tak, že Timmermans by jen prohloubil názorové rozdíly mezi státy Evropské unie. Frans Timmermans by se mohl stát jedním z místopředsedů EK.

Představitele zemí EU se nakonec dohodli na německé kandidátce Ursule von der Leyen, kterou podpořili i lídři států V4. Někteří čeští europoslanci ale postup V4 kritizují. Například Ondřej Benešík z KDU-ČSL hovoří spíše o vítězství větších zemí EU a o selhání představitelů V4 navrhnout alespoň jednoho kandidáta na obsazované významné funkce.

Státy V4 neměly svého jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise. Jejich požadavkem bylo, aby se do čela EK dostal kandidát, který bude vstřícný k zemím regionu V4 a jejich požadavkům. Země visegrádské čtyřky také dlouhodobě kritizují způsob výběru předsedy EK prostřednictvím spitzenkandidátů. Proto dle slov Andreje Babiše nechtěly státy V4 podpořit Franse Timmermanse. Nakonec se státy EU dohodly na kandidátce Ursule von der Leyen. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý, protože země V4 neblokovaly jednání jedním svým kandidátem na předsedu EK.

Premiéři Visegradské skupiny se dohodli na tom, že chtějí takového kandidáta na post předsedy Evropské komise, který bude rozumět regionu V4 a nebude mít proti těmto zemím negativní ohlasy, například kvůli migračním otázkám. Země V4 byly tedy ochotné podpořit i kandidáta, který nepochází ze zemí střední a východní Evropy.

Kandidátem, který by odpovídal jejich představám, ale nebyl socialista Frans Timmermans, kterého premiér Babiš kritizuje za migrační kvóty a předsudky vůči středoevropským státům. I polský premiér Mateus Morawiecki se vyjádřil tak, že je potřeba kandidát, který bude hledat kompromisy. Kromě výše uvedeného byl Timmermans tzv. spitzenkandidátem (volebním lídrem evropské frakce ve volbách do Evropského parlamentu) evropských socialistů. Dalšími spitzenkandidáty byli například Manfred Weber za Evropskou lidovou stranu či Margarethe Vestagerová za Alianci liberálů a demokratů pro Evropu. Státy V4 jsou dlouhodobě proti tomuto systému výběru předsedy EK.

Představitelé EU se nakonec dohodli na kandidátce Ursule von der Leyen. Její nominace byla oznámena až po neúspěšných předchozích jednáních. Andrej Babiš ji označil za lepší volbu pro země V4.

Ani jeden z navržených kandidátů není ze států Visegrádské skupiny či východní Evropy. V období od roku 2014 až 2019 měla V4 zastoupení ve vrchní pozici Evropské rady, kterou zastával polský politik Donald Tusk.

„Lídři zemí EU na mimořádném summitu v Bruselu navrhli, aby se novou předsedkyní Evropské komise stala německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová. (...) Post šéfa Evropské rady má připadnout belgickému premiérovi Charlesi Michelovi, příštím šéfem unijní diplomacie má být Španěl Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky má nastoupit výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová,“ uvádí Česká televize. Poslední zmíněná Lagardeová pochází z Francie.

V institucích Evropské unie působí čeští zástupci i ve vyšších funkcích. Dita Charanzová a Marcel Kolaja jsou místopředsedy Evropského parlamentu. Na pozici předsedy parlamentu kandidoval český poslanec Jan Zahradil, který skončil na druhém místě, první byl David-Maria Sassoli z Itálie.

Hned dva čeští europoslanci - Dita Charanzová a Marcel Kolaja - získali post místopředsedy Evropského parlamentu. Slaví tak stejný úspěch jako zástupci například Německa či Maďarska, kteří taktéž zaujali po dvojicích tuto reprezentační funkci.

V předchozím Evropském parlamentu funkci místopředsedy vykonávala francouzská europoslankyně Sylvie Guillaum. Ve sboru místopředsedů tak zasedala například s bývalým českým europoslancem Pavlem Teličkou. V současném složení čtrnácti místopředsedů francouzský zástupce chybí.

Evropský parlament sídlí ve Štrasburku (Francie), Bruselu (Belgie) a Lucemburku (Lucembursko). Ve Štrasburku se konají plenární zasedání, zatímco v Bruselu zasedají jednotlivé výbory a v Lucemburku vykonává svou agendu sekretariát.

Stížnost mířená z francouzské strany je zřejmě soukromého charakteru, tudíž tuto část výroku nehodnotíme.