Drahoslav Ryba

Podle novely (.pdf) vládního nařízení č. 48/2017 přijaté v roce 2020 je stanovená maximální rozloha zemědělských ploch na 30 ha. Týká se to polí, na nichž se pěstuje jedna plodina, nově budou muset být takové plochy rozděleny například pásem jiných plodin.

Od ledna do prosince roku 2020 se toto nařízení vztahovalo na půdu ohroženou erozí. Od ledna (.pdf, str. 2) roku 2021 se týká veškeré orné půdy. Lány, které měly nad určenou výměru, proto musely být rozděleny, a to především za účelem zadržování vody. Tento důvod uvádí i ministr zemědělství Toman a zdůrazňuje, že vzhledem ke změně klimatu považuje tento krok za velmi důležitý.

Náměstek ministra pro řízení eurofondů Pavel Sekáč uvádí i další výhody jako například snadnější lov přemnožených divokých prasat nebo rozdílnou dobu sklizně.

Z uvedeného je zřejmé, že v současnosti existuje ustanovení, které reguluje maximální možnou výměru lánů. Zda obdobná regulace existovala i někdy v historii České republiky či Československa, se nám však nepodařilo dohledat, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Podle Akčního plánu (.pdf, str. 8, 32) ČR pro rozvoj ekologického zemědělství (2021–2027) bylo v roce 2019 v Česku 15,2 % zemědělské půdy v režimu ekologického zemědělství. Přesnější hodnotu pak uvádí ve své statistice státní Ústav zemědělské ekonomiky a informací: ke konci roku 2019 představovala ekologicky obhospodařovaná půda 15,22 % (.pdf, str. 10) z celkové výměry zemědělského půdního fondu, přičemž tento podíl dlouhodobě roste. Dodejme, že Akční plán schválila vláda v květnu 2021 a mezi jeho cíle patří mimo jiné zvýšení podílu ekologicky obhospodařované plochy na 22 % (.pdf, str. 21) do roku 2027.

O režimu ekologického zemědělství jsou dostupná data (.pdf, str. 19) ze 187 zemí světa. Podíl zemědělské půdy v tomto režimu se celosvětově pohybuje kolem 1,5 % (k roku 2019). Mezi nejlépe hodnocené země v daném ohledu patří Lichtenštejnsko a Rakousko. Podíváme-li se na evropské zemědělství jako celek, (.pdf, str. 20) představuje ekologicky obdělávaná zemědělská půda 3,3 %, přičemž u samotné Evropské unie je podíl této půdy o něco vyšší, 8,1 %. Zmíněné údaje vychází ze studie (.pdf) Výzkumného institutu ekologického zemědělství FiBL, který je jednou z hlavních institucí zabývající se právě ekologickým zemědělstvím.

Námi dohledané údaje se tak ne zcela shodují s čísly, která uvádí Drahoslav Ryba. Na tomto místě však je třeba uvést, že údaj 15,2 % ekologicky obdělávané půdy v ČR pochází z roku 2019. Není tak zcela aktuální a současný stav bude pravděpodobně vyšší vzhledem k tomu, že uvedený podíl dlouhodobě každým rokem roste. Podle aktuálně nejnovějších dostupných informací nicméně Drahoslav Ryba uvádí nepravdivou informaci. Protože i celosvětový průměr je podstatně nižší, než uvádí Drahoslav Ryba, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Kofinancování je způsob spolufinancování, kdy stát musí přispívat do rozpočtu programů, které jsou primárně hrazeny z fondů Evropské unie. Míra domácího spolufinancování se u jednotlivých programů liší.

Jelikož byl výrok Drahoslava Ryby pronesen v kontextu politiky potravinové soběstačnosti, domníváme se, že se zmíněná čísla vztahují k evropskému dotačnímu programu Rozvoj venkova. Tento program je jedním z pilířů Společné zemědělské politiky (SZP), která má mj. přispívat ke zvyšování konkurenceschopnosti zemědělských podniků.

Z materiálů Ministerstva zemědělství k Programu rozvoje venkova na programové období 2007–2013 lze vyčíst, že se „nepředpokládá uplatňování žádného doplňkového vnitrostátního financování rozvoje venkova v ČR“ (.pdf, str. 196). Nicméně v tomto období byla stanovena maximální míra alokace evropských prostředků, a to 85 %. Během programového období 2007–2013 byla tedy míra kofinancování Českou republikou na úrovni 15 %.

V programovém období 2014–2020 se Česká republika podílela na financování Programu rozvoje venkova z 34 %. Tento program disponoval celkovou částkou 3,5 miliardy eur, přičemž 1,2 miliardy eur byly hrazeny z českého státního rozpočtu.

Celkový rozpočet Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na období 2021–2027 činí 95,5 miliardy eur. Na celé programové období však míra kofinancování není určena. Pravidla pro výdaje v letech 2021 a 2022 jsou nicméně určena nařízením (.pdf) z prosince 2020. Během těchto let se zachovávají pravidla z předchozího programového období, a to proto, aby se zajistil hladký přechod na budoucí parametry Společné zemědělské politiky.

O budoucím spolufinancování Programu rozvoje venkova se tedy vede debata. Prezident Agrární komory ČR Jan Doležal požaduje, aby stát tento program spolufinancoval alespoň ze 60 %. „Ministerstvo (zemědělství, pozn. Demagog.cz) usiluje o zajištění odpovídající částky národního spolufinancování Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, která by dostatečně reflektovala zvyšující se požadavky na zemědělce v oblasti udržitelnosti životního prostředí a podporovala rozvoj konkurenceschopnosti celého sektoru," reagoval na požadavek komory mluvčí Ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý. Podle poslance Jaroslava Faltýnka z vládního hnutí ANO by bylo optimální, kdyby bylo kofinancování na úrovni okolních zemí, tedy mezi 55 a 60 %, ovšem za předpokladu, že se na to ve státním rozpočtu najde dost peněz. Odlišný přístup k této problematice zastává Asociace soukromého zemědělství ČR. Její předseda Jaroslav Šebek ve svém prohlášení uvedl, že v současné době neshledává „apel na další peníze bez potřebných systémových změn (…) jako adekvatní“.

Program rozvoje venkova, jehož cílem je zvýšení konkurenceschopnosti českého zemědělství, byl během programového období 2007–2013 spolufinancován z českého státního rozpočtu z 15 %. V následujícím programovém období, tedy 2014–2020, byl tento program kofinancován z cca 35 %. Na další programové období zatím není nová úroveň spolufinancování určena. Výrok Drahoslava Ryby tedy hodnotíme jako pravdivý.

V rámci předvolební debaty České televize z kraje Vysočina došlo (video, čas 1:36:04) také na téma zákazu výroby spalovacích motorů pro osobní automobily. S tímto návrhem přišla Evropská komise v červenci letošního roku. Automobily s naftovými či benzínovými motory by se podle návrhu Komise měly přestat vyrábět do roku 2035. Je však důležité zmínit, že by se nejednalo o zákaz provozu takovýchto aut, jen o zákaz prodeje nových vozidel se spalovacími motory. Nařízení však zatím nebylo schváleno, poslední slovo budou mít členské státy.

Z tohoto důvodu mluví o uhelných elektrárnách lídr vysočinské kandidátky ANO Drahoslav Ryba. Uvádí totiž (video, čas 1:41:37): „Všichni si přejeme, abysme podporovali ekologii, na druhou stranu ekologii takovou, která vychází ze zdravého rozumu. A asi všichni víme, že není možné v roce 2038 zcela přejít na elektřinu u aut. Proč? Za prvé proto, že nejsme schopni tu elektřinu vyrobit. Jestliže zhruba ve stejné době mají skončit elektrárny na uhlí, tak je to zhruba 36–38 % elektrické energie, kterou mít nebudeme.“

Podle dat Operátora trhu s elektřinou za rok 2020 můžeme vidět, že v Národním energetickém mixu tvoří energie z uhelných elektráren přesně 42,66 % ročního energetického objemu. Z toho hnědouhelné elektrárny produkují 40 % a z černého uhlí pochází zbývajících 2,66 %. V posledních letech můžeme vidět pokles u černého i hnědého uhlí, které celkově (společně s energií z jádra) jasně převládá. Jaderná i hnědouhelná energie se pohybuje kolem 40 % v energetickém mixu.

Česká Uhelná komise v prosinci 2020 přišla se záměrem zastavit provoz uhelných elektráren do roku 2038. Ministr obchodu a průmyslu a ministr dopravy Karel Havlíček návrh označil za kompromis, ovšem v názoru na konečný rok se jednotliví ministři rozcházejí. Ti by za sociální demokracii preferovali již rok 2033. Česká republika je však za svůj pomalý odklon od uhlí kritizována například Mezinárodní agenturou pro energii (IEA). Ta zmiňuje, že český záměr opustit uhelné elektrárny do roku 2038 je málo ambiciózní.

Dodejme, že např. výroční zpráva (.pdf) o provozu elektrizační soustavy za rok 2020, kterou zpracoval Energetický regulační úřad (ERÚ), uvádí, že podíl hnědého uhlí na výrobu elektřiny v loňském roce činil 36 % (.pdf, str. 11). Černouhelné elektrárny pak dle zprávy vyprodukovali 2 % elektřiny.

Můžeme zmínit, že procenta uhelných elektráren v Národním energetickém mixu skutečně klesají, ovšem pomalu. Například skupina ČEZ v současné době odstavuje některé elektrárny, u jiných snižuje celkový provoz. 

Data operátora trhu s elektřinou ukazují, že se uhlí na národním energetickém mixu podílí 42,66 %. Hnědouhelné elektrárny z toho produkují 40 % a z černého uhlí pochází zbylých 2,66 %. Zpráva Energetického regulačního úřadu pak uvádí, že uhlí v loňském roce tvořilo celkem 38 % celkové výroby elektřiny. Výrok Drahoslava Ryby tedy hodnotíme jako pravdivý.