František Bublan

Evropská unie pouze koordinuje pravidla sociálního zabezpečení, ale nenahrazuje vnitrostátní systémy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Předpisy EU v oblasti koordinace sociálního zabezpečení nemají za cíl harmonizovat systémy jednotlivých zemí. Sociální zabezpečení zůstává v rukou jednotlivých států.

Koordinace sociálního zabezpečení v EU je postavena na 4 principech:

• princip rovného zacházení - migrující osoby na území členských států podléhají stejným povinnostem a užívají stejných výhod jako státní příslušníci daného státu;
• migrující osoba podléhá předpisů pouze jednoho státu;
• sčítání dob pojištění v případě, že migrující osoba pracovala během života ve více zemích;
• dávky sociálního zabezpečení jsou vypláceny i oprávněné osobě mimo území státu, kde na ně vznikl nárok.

První část výroku, kde je tvrzeno, že Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra má dostatek lidí a odborníků, aby rozlišili ekonomického migranta a uprchlíka, nelze hodnotit, protože není možné vymezit pojem "dostatek".

Druhá část výroku, týkající se tříměsíčního správního řízení, je hodnocena jako nepravda. Ministerstvo vnitra může rozhodnout o povinnosti žadatele setrvat v přijímacím středisku až po dobu 120 dní, což se děje pokud ministerstvo vyžaduje od žadatele další dokumenty. Naopak ve zrychleném řízení je rozhodnuto do 30 dní. Jako základní doba pro vydání rozhodnutí Odboru pro azylovou a migrační politiku ohledně žádosti žadatele je určeno období 90 dnů, které však může být dále prodlužováno (str. 3,.doc).

Přesná data o počtu uprchlíků v jednotlivých zemích ke konci roku 2014 nám poskytuje zpráva UNHCR (Vysoký úřad komisaře OSN pro uprchlíky, .pdf). Mezi státy, které přijímají nejvíce uprchlíků, skutečně patří arabské země. Konkrétně se jedná o (.pdf, str. 2): Turecko (1,59 ml), Pákistán (1,51 ml), Libanon (1,15 ml), Írán (982 000), Etiopii (659 500) a Jordánsko (654 100).

Rovněž je pravdivá informace, že tyto uprchlické tábory jsou v některých zemích 3 roky a více. Turecko přijímá uprchlíky od syrské krize z roku 2011. Ta následně vyústila v občanskou válku v které se angažuje i IS.

Už v roce 2011 referoval web Migraceonline.cz o roztroušení syrských uprchlíků po Turecku, Libanonu a Jordánsku.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť v případě absence ambasády musí cizinci přicestovat ilegálně, přičemž po udělení mezinárodní ochrany se jejich pobyt legalizuje.

Např. vyhláška ministerstva vnitra stanovuje seznam zemí, jejichž občané mohou žádat o udělení dlouhodobého víza i na jiném zastupitelském úřadu než ve státě, jehož je cizinec občanem, popřípadě jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt.

Františkem Bublanem zmiňovaná Sýrie však v tomto seznamu nefiguruje, tudíž občané tohoto státu mohou využít pouze výše zmíněných možností (přičemž Česká republika má na území Sýrie jedno velvyslanectví a dva honorární konzuláty). V této souvislosti je však důležité podotknout, že uprchlíci většinou do České republiky nechtějí, tudíž se jeví jako bezpředmětné, aby vyhledávali český zastupitelský úřad.

V situaci, kdy v dané zemi zastupitelský úřad není, nelze tedy postupovat jinak, než postupem zmíněným bývalým ministrem. S uděleným vízem lze následně cestovat také v rámci Schengenu.

V případě, že je imigrantovi udělena na základě jeho žádosti mezinárodní ochrana (tj. azyl nebo doplňková ochrana), je mu umožněno legálně pobývat na území České republiky. Dle § 3d zákona o azylu je na území České republiky až na výjimky oprávněn pobývat také cizinec, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně.

Možnosti podání žádosti o mezinárodní ochranu také nebrání fakt, že cizinec na území ČR pobývá nelegálně. Azylovým řízením se zabývá také např. zmiňovaná Dublinská konvence, která řeší především příslušnost států při řízení o udělení víza, a to i v případě nelegálních imigrantů. Pravdou je také tvrzení, že po udělení azylu je cizinec na území České republiky legálně. Ministerstvo vnitra k tomu na svém webu uvádí: “V případě udělení azylu obdrží azylant průkaz povolení k pobytu azylanta, který jej opravňuje trvale pobývat na území ČR. Zároveň má možnost požádat na cizinecké policii o speciální druh cestovního dokladu pro uprchlíky.”

Podle dat Eurostatu bylo v roce 2006 v České republice 46 032 policistů. Data Václava Moravce pro nedělní OVM uvádějí hodnotu 45 207. Obě čísla jsou výrazně nižší než Františkem Bublanem udávaných 47 000 a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož nejsou dohledatelné informace o výcviku kriminalistů.

Délka základní odborné přípravy policistů, kterou se kvalifikují všichni policisté přijatí do služebního poměru, se liší v závislosti na dosaženém vzdělání policisty; jako určující bereme výcvik policisty s dosaženým středním vzděláním s maturitou.

Pro příslušníky pořádkových a dopravních sil trvá základní odborná příprava devět měsíců.

Průběh výcviku příslušníků služeb kriminální policie a vyšetřování není v oficiálních zdrojích k nalezení.

Nepodařilo se nám najít jakékoliv informace hovořící o zákonu o prokazování původu majetku či obdobné legislativě v USA. Výrok proto musíme hodnotit jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Poslanec Bublan se ve svém výroku dotkl problematiky dokazování původu majetku. Platná česká legislativa takovýto zákon neobsahuje. Tzv. důkazní břemeno leží na orgánech činných v trestním řízení, jako je např. policie. Poslední medializovaná snaha tento stav změnit pochází z dílny VV (.pdf).

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zákon, jež určuje základní pravidla pro financování politických stran a hnutí, pochází již z roku 1991, nikoliv z roku 2001, jak se vyjádřil poslanec Bublan. Zákon byl několikrát novelizován, k úpravám sa vyjadril i ústavný soud, když předpisem zrušil navýšení příspevku na mandrát poslance nebo senátora. První novelizace (.pdf) po vzniku samostatné ČR pochází z dílny vládního kabinetu V. Klause z roku 1994.

Poslanec Bublan nejspíše myslí n ávrh senátního návrhu zákona senátorů Jiřího Dienstbiera, Milana Štěcha, a dalších, kterým se mění zákon č. 424/1991 Sb. z r. 2011. Tento návrh úplně zakazuje dárcovství od právnických osob a dary fyzických osob omezuje: „Celková hodnota darů od jednoho dárce nesmí za kalendářní rok převýšit částku 1 000 000 Kč.“

V návrhu jsou uvedeny i další limity na straně výdajů a to např.: Výdaje strany a hnutí nesmí převýšit 80 milionů korun na volby do Poslanecké sněmovny, do Evropského parlamentu a do zastupitelstev krajů. Dále výdaje kandidáta politické strany, politického hnutí nebo koalice na volební kampaň nemají převýšit 300 000 Kč. Financování stran má být podle návrhu zprůhledněno a zpřehledněno také zpřístupněním výročních zpráv na internetu.

14. června 2012 pak tento návrh s jistými modifikacemi prošel senátním hlasováním.