Jaroslav Bašta

Miloš Zeman se již po zvolení do funkce prezidenta republiky v lednu 2013 ostře vymezil vůči vládě Petra Nečase a vyjádřil se pro předčasné volby. Ty Petr Nečas, jako tehdejší předseda vlády, označil za „ústavní puč“, přičemž podle Zemana měla možnost odvolání vyplývat z „extenzivního výkladu ústavy“.

Dodejme, že čl. 62 písm. a) Ústavy České republiky dává prezidentovi republiky pravomoc jmenovat, ale i odvolat předsedu vlády. K výkladu této části se v dané souvislosti vyjádřili i právníci, podle nichž Ústava bezpodmínečné odvolání premiéra prezidentem neumožňuje. Například ústavní právník Marek Antoš upozorňoval, že Ústavu je nutné číst jako celek, s poukazem na čl. 68 odst. 1, kde se píše, že „vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně“, nikoli tedy prezidentovi. 

Miloš Zeman se nakonec v té době o odvolání Petra Nečase nepokusil. Petr Nečas o několik měsíců později, 17. června 2013, rezignoval sám. Jeho rozhodnutí následovalo po zásahu policie na Úřadu vlády 13. června 2013, kdy byla zadržena jeho blízká spolupracovnice Jana Nagyová. Známý je tento případ jako tzv. kauza Nagyová, do níž byl zapleten také sám Petr Nečas. Později byl obviněn z korupce.

Informace o tom, že by prezident Zeman hrozil v červnu 2013 Petru Nečasovi odvoláním, veřejně dostupné zdroje neobsahují. Podle záznamů v mediálním archivu Newton Media se takováto vyjádření prezidenta v tehdejším tisku neobjevovala.

Petr Nečas tedy v červnu 2013 podal demisi, a to po zásahu policie na Úřadu vlády a zadržení Jany Nagyové. Miloš Zeman po svém zvolení zastával názor, že prezident má možnost odvolat předsedu vlády. V době vládní krize se nicméně o odvolání tehdejšího premiéra Nečase nepokusil, ani jím veřejně nehrozil. Výrok Jaroslava Bašty z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Jaroslav Bašta v předvolební debatě zmiňuje (video, čas 17:20) situaci z roku 2013, kdy Petr Nečas rezignoval na post premiéra. Právě v této spojitosti pak mluví o tom, že podle něj Nečasova vláda měla ve Sněmovně podporu 118 hlasů, zatímco ta nynější má podporu jen 108 poslanců.

Současná vláda

Nynější vláda Petra Fialy požádala o vyslovení důvěry 13. ledna 2022. Pro se vyslovilo 33 ze 34 poslanců ODS (Pavel Staněk byl ze schůze omluven), všichni 4 poslanci za Pirátskou stranu, 23 poslanců KDU-ČSL, 32 poslanců STAN (omluvena byla Hana Naiclerová) a 14 poslanců TOP 09. Dohromady se jedná o 106 poslanců, zbylí 2 vládní poslanci, kteří byli z jednání omluveni, jsou nicméně členy poslaneckých klubů vládních stran. Proti vyslovení důvěry byli poslanci hnutí ANO a SPD.

Nečasova vláda

Vládu Petra Nečase, která se skládala (.pdf) z ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, jmenoval tehdejší prezident Václav Klaus v červenci 2010. O důvěru následně požádala Poslaneckou sněmovnu 10. srpna 2010. Z tehdejších poslanců se pro důvěru vyslovili všichni poslanci ODS (53 hlasů), TOP 09 (41 hlasů) a Věcí veřejných (24 hlasů). Proti důvěře se vyslovili poslanci KSČM a ČSSD. Nečasův kabinet se tak v té době opíral o 118 hlasů.

Tato podpora ovšem nezůstala konstantní po celou dobu vlády. Po odchodu části poslanců z Věcí veřejných, kteří později založili stranu LIDEM, a po vypovězení koaliční smlouvy se v dubnu 2012 při hlasování o důvěře vládě zmenšila vládní většina na 105 hlasů. Věci veřejné v Nečasově kabinetu nahradilo LIDEM.

V lednu 2013 při hlasování o nedůvěře vládě, které vyvolala ČSSD kvůli Nečasovu podpisu pod amnestií Václava Klause, vládu podpořilo 97 ze 189 přítomných poslanců. Jednalo se o všech 49 přítomných členů ODS, 37 členů TOP 09 a také 11 bývalých poslanců Věcí veřejných a ODS. Dalších 5 poslanců ODS a TOP 09 tehdy nebylo přítomných, s jejich hlasy by mohla mít vláda podporu 102 poslanců. Pro úplnost doplňme, že i kdyby vládu podpořili další 4 nezařazení poslanci, kteří tehdy byli omluveni nebo nehlasovali, a kteří byli dříve členy VV (Milan Šťovíček, Kristýna Kočí) nebo ODS (Radim Fiala, Roman Pekárek), jednalo by se nanejvýš o 106 poslanců.

Doplňme, že v červnu 2013 se po razii na Úřadu vlády, kdy policie zadržela např. Nečasovu spolupracovnici Janu Nagyovou, pokusila opoziční ČSSD vyvolat hlasování o nedůvěře. K tomu už ale nedošlo, protože se část ODS postavila proti Petru Nečasovi, který se v reakci na to rozhodl podat demisi.

Závěr

Je pravda, že současné vládní strany mají dohromady 108 poslanců. Při hlasování o vyslovení důvěry podpořilo kabinet Petra Fialy všech 106 přítomných poslanců vládních stran. V roce 2013, o kterém Jaroslav Bašta ve spojitosti s vládní krizí a demisí Petra Nečase mluví, už Nečasův kabinet neměl podporu 118 poslanců, jako tomu bylo na začátku mandátu v roce 2010. V dubnu 2012 ji při hlasování o důvěře podpořilo jen 105 poslanců, což je méně než počet poslanců nynějšího Fialova kabinetu. Podporu výrazně nižší než 118 poslanců měla vláda Petra Nečase i při hlasování v lednu 2013. Z těchto důvodů proto výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý.

Informace o počtu vojáků v armádách jednotlivých zemí světa lze nalézt na webu Světové banky, které ve svém přehledu vychází z dat Mezinárodního institutu pro strategická studia a jím vydávané ročenky The Military Balance. Statistika (.xlsx) Světové banky obsahuje data od roku 1985 do roku 2019. Pro porovnání dřívějšího a dnešního stavu evropských armád se proto v rámci našeho hodnocení zaměříme na počty vojáků z roku 2019 a roku 1989, případně 1993 (tj. u států, které získaly nezávislost až po roce 1989, a data pro tento rok tak nejsou dostupná).

V případě České republiky lze vycházet taktéž z dat (.xls) Armády ČR, která se nicméně mírně liší od dat, jež poskytuje Světová banka. To je dáno tím, že Světová banka uvádí počty příslušníků ozbrojených sil, do nichž započítává vojáky v aktivní službě, včetně příslušníků polovojenských sil, pokud jejich výcvik, vybavení, velení atd. „naznačují, že by mohly podporovat nebo nahradit běžné vojenské síly“. Počty jsou také zaokrouhleny na celé tisíce. Armáda ČR naopak ve svém přehledu uvádí počty vojáků včetně tzv. dispozic, kam spadají vojáci mimo aktivní službu.

Česká republika a Slovensko

Zaměřme se nicméně nejdříve na Českou republiku a Československo, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje. V roce 1989 bylo v československé lidové armádě skutečně přibližně 200 tisíc vojáků. Statistika Armády ČR z roku 2021 pak ukazuje (.xls), že ČR měla 26 928 vojáků z povolání, po odečtení členů armády v dispozici to bylo 26 410 vojáků, což odpovídá číslu, které uvádí Jaroslav Bašta. 

Uveďme, že po roce 1989 byl přijat zákon o civilní službě a vojenská základní služba se zkrátila z 24 na 18 měsíců, podle webu Armády ČR tak v důsledku došlo k poklesu počtu vojáků. V roce 1993, kdy vznikly samostatná Česká republika a Slovensko, měla (.xlsx) česká armáda 107 tisíc vojáků a slovenská armáda 33 tisíc. V následujících letech prošla Armáda ČR složitým procesem redukce početních stavů a vytváření nových organizačních struktur. V roce 2019, tedy na konci námi porovnávaného období, bylo v ČR cca 25 tisíc vojáků v aktivní službě (viz tabulka níže). Na Slovensku byl proces obdobný, slovenská armáda měla v roce 2019 16 tisíc vojáků.

Pokud tedy porovnáme čísla za celé Československo v roce 1989 a za samostatnou Českou republiku v roce 2019, pak se počet vojáků snížil přibližně na 13 % původního stavu. Při započítání české a slovenské armády dohromady poklesl stav na 21 %.

Bývalé země Varšavské smlouvy

Jak lze vidět v tabulce níže, ze zemí bývalé Varšavské smlouvy nejméněsnižovalo stavy Rumunsko, a sice z 207 tisíc na 126 tisíc k roku 2019, tedy na 61 %, a samotné Rusko, v jehož případě nastal pokles jen na 97 % úrovně v roce 1989. Nejvíc počet vojáků zredukovala Albánie, z 65 tisíc v roce 1993 na 8 tisíc k roku 2019, tedy na 12 %. Polsko, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje jako výjimku, snížilo počet svých aktivních vojáků z 350 tisíc na 189 tisíc k roku 2019, tedy na 54 %. Ve srovnání s ostatními zeměmi však Polsko v tomto případě za výjimku označit nelze.

Evropské státy NATO v roce 1989

Částečný proces demilitarizace probíhal po konci studené války i v tehdejších evropských členských zemích NATO. Počet vojáků se nejvíce snížil v Belgii ze 110 tisíc na 26 tisíc k roku 2019, tedy na 24 %. Pokud nepočítáme Lucembursko se zhruba tisíci vojáky, nejméně z evropských zemí, které byly členy NATO v roce 1989, snížilo počty vojáků Řecko. A to z 201 tisíc na 147 tisíc k roku 2019, tedy na 73 %.

Ukrajina

Co se týče Ukrajiny, ta se po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 stala nezávislým státem a v roce 1992 měla 430 tisíc aktivních vojáků. I tady nicméně docházelo k redukci počtu vojáků. V roce 2013 (rok před ruskou invazí na Krym) měla země 121,5 tisíc aktivních vojáků, stav se tedy oproti roku 1992 snížil na 28 %. Po invazi ruských vojsk na Krym se v roce 2014 počet vojáků začal navyšovat až na 311 tisíc v roce 2019.

Jaroslav Bašta ve svém výroku správně zmínil demilitarizaci Evropy, promítající se mimo jiné i do snižování počtu vojáků v aktivní službě. Zmíněné Polsko a Ukrajina ale nepředstavovaly ve srovnání s ostatními státy výjimku. V žádné z evropských zemí neklesl počet vojáků oproti roku 1989 na 10 %, podíl byl vždy vyšší. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jaroslava Bašty jako nepravdivý.

Henry Kissinger je americký politolog, bývalý poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničních věcí během studené války v letech 1973–1977. 

Přestože se přirovnání zahraniční politiky k šachům či pokeru používá již delší dobu, a to i v souvislosti s velmocenskou politikou během studené války, žádné zdroje neuvádějí, že by se mělo jednat o citát Henryho Kissingera. Na jeho oficiálním webu, kde jsou zveřejněny Kissingerovy články a proslovy, se nám zmíněný výrok nepodařilo dohledat. Zmínka o pokeru a šachách není ani v jedné z nejznámějších knih Henryho Kissingera: Umění diplomacie a Uspořádání světa (byť přirovnání některých zahraničněpolitických kroků k šachové partii nalézt můžeme). Ani v jiných veřejně dostupných zdrojích není toto srovnání přisuzováno Kissingerovi, a výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Obvykle se přirovnání zahraničních politik USA a Ruska k pokeru, respektive šachům objevuje odděleně, obě hry ale ve svém článku zmínil například ekonom Oskar Morgenstern. Jeden ze zakladatelů teorie her napsal v roce 1961 článek pro The New York Times. V něm přirovnával šachy a poker ke studené válce, která tou dobou zrovna probíhala. Uvedl také: „If chess is the Russian national pastime and poker is ours (…)“ (Pokud jsou šachy ruskou národní hrou a naší je poker (…), překlad Demagog.cz).

Podle Jaroslava Bašty je rozdíl mezi anglosaskými státy a jinými (evropskými) státy v přístupu k podpoře Ukrajiny. Dle jeho názoru posílají anglosaské státy (Velká Británie, Kanada) na Ukrajinu vojáky, zbraně či munici, zatímco evropské státy, které jsou geograficky blíže Ukrajině (zmiňuje Německo a Francii) vojenské vybavení či polní nemocnice. Český přístup je podle poslance Bašty „stejně radikální“ jako přístup anglosaských států.

Kanada Ukrajinu podpořila vysláním menší vojenské jednotky. Spojené státy plánují navýšení počtu vojáků ve východní Evropě (mimo jiné například na Slovensku). Velká Británie na Ukrajinu posílá protitankové zbraně a skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí. Česká vláda rozhodla o zaslání čtyř tisíc dělostřeleckých granátů na Ukrajinu.

Německo ke konci ledna 2022 zaslalo na pomoc Ukrajině pět tisíc vojenských přileb a přislíbilo finanční podporu pro stavbu polní nemocnice. Samotnou polní nemocnici ovšem postaví Estonsko. Německo je za formu pomoci, kterou Ukrajině poskytlo, kritizováno politiky i veřejností. Až v průběhu února, tedy po datu výroku Jaroslava Bašty, Německo začalo zvažovat posílení svých jednotek v Litvě.

Německo je však se svým zdrženlivým postupem v Evropě, a to i v Ukrajině geograficky blízké střední a východní Evropě, spíše výjimkou. K podobné formě konkrétní vojenské pomoci jako anglosaské státy či Česko se v rámci Evropy rozhodlo také Dánsko, pobaltské státy a Polsko. Pobaltské státy plánují Ukrajině poskytnout například rakety. Polsko přislíbilo Ukrajině darovat dělostřeleckou munici, drony, protiletadlovou munici či lehké minomety. 

Jaroslavem Baštou zmiňovaná Francie, kterou řadí do stejné kategorie jako Německo, podle médií již přislíbila dodatečné dodávky zbraní na Ukrajinu. Kromě toho Francie nabídla přesun svých vojáků do Rumunska. Postoj Francie je tedy zjevně odlišný od toho Německého.

Na druhou stranu některé evropské státy v tuto chvíli pomoc neplánují, případně ji poskytnout nechtějí. Slovensko s Ukrajinou v současné době o vojenské pomoci nejedná. Maďarsko je v otázce podpory Ukrajiny zdrženlivější, zejména kvůli sporu ohledně práv maďarské menšiny na Ukrajině.

Výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý, jelikož kromě Německa již velká část středo- a východoevropských států (včetně Francie) na Ukrajinu zbraně poslala nebo je poslat plánuje.