Jaroslav Bašta
SPD

Jaroslav Bašta

Poslanec

Svoboda a přímá demokracie (SPD)

0
0
Zahraniční politika 5 výroků
Obrana, bezpečnost, vnitro 4 výroky
Prezidentské volby 2023 3 výroky
Právní stát 2 výroky
Bez tématu 1 výrok
Evropská unie 1 výrok
Invaze na Ukrajinu 1 výrok
Poslanecká sněmovna 1 výrok
Pravda 6 výroků
Nepravda 5 výroků
Zavádějící 0 výroků
Neověřitelné 0 výroků
Rok 2023 3 výroky
Rok 2022 8 výroků
Pouze ve výběru Demagog.cz 3 výroky

Jaroslav Bašta

Miloš Zeman mu (Petru Nečasovi v roce 2013, pozn. Demagog.cz) pohrozil, že použije článek 62 Ústavy ČR a že ho odvolá. (...) Petr Nečas, který to přiznal veřejně, odstoupil sám.
Předvolební debata České televize, 8. ledna 2023
Právní stát
Prezidentské volby 2023
Nepravda
Miloš Zeman možnost odvolání premiéra Petra Nečase zmiňoval po svém zvolení v lednu 2013. V červnu 2013, kdy premiér rezignoval po zásahu policie na Úřadu vlády, ale prezident odvoláním Nečasovi nehrozil.

Miloš Zeman se již po zvolení do funkce prezidenta republiky v lednu 2013 ostře vymezil vůči vládě Petra Nečase a vyjádřil se pro předčasné volby. Ty Petr Nečas, jako tehdejší předseda vlády, označil za „ústavní puč“, přičemž podle Zemana měla možnost odvolání vyplývat„extenzivního výkladu ústavy“.

Dodejme, že čl. 62 písm. a) Ústavy České republiky dává prezidentovi republiky pravomoc jmenovat, ale i odvolat předsedu vlády. K výkladu této části se v dané souvislosti vyjádřili i právníci, podle nichž Ústava bezpodmínečné odvolání premiéra prezidentem neumožňuje. Například ústavní právník Marek Antoš upozorňoval, že Ústavu je nutné číst jako celek, s poukazem na čl. 68 odst. 1, kde se píše, že „vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně“, nikoli tedy prezidentovi. 

Miloš Zeman se nakonec v té době o odvolání Petra Nečase nepokusil. Petr Nečas o několik měsíců později, 17. června 2013, rezignoval sám. Jeho rozhodnutí následovalo po zásahu policie na Úřadu vlády 13. června 2013, kdy byla zadržena jeho blízká spolupracovnice Jana Nagyová. Známý je tento případ jako tzv. kauza Nagyová, do níž byl zapleten také sám Petr Nečas. Později byl obviněn z korupce.

Informace o tom, že by prezident Zeman hrozil v červnu 2013 Petru Nečasovi odvoláním, veřejně dostupné zdroje neobsahují. Podle záznamů v mediálním archivu Newton Media se takováto vyjádření prezidenta v tehdejším tisku neobjevovala.

Petr Nečas tedy v červnu 2013 podal demisi, a to po zásahu policie na Úřadu vlády a zadržení Jany Nagyové. Miloš Zeman po svém zvolení zastával názor, že prezident má možnost odvolat předsedu vlády. V době vládní krize se nicméně o odvolání tehdejšího premiéra Nečase nepokusil, ani jím veřejně nehrozil. Výrok Jaroslava Bašty z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Jaroslav Bašta

Vláda Petra Nečase (v roce 2013, pozn. Demagog.cz) měla ve Sněmovně podporu 118 hlasů, ne jenom 108 jako tato.
Předvolební debata České televize, 8. ledna 2023
Poslanecká sněmovna
Prezidentské volby 2023
Nepravda
Vláda Petra Nečase se sice opírala o hlasy 118 poslanců ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV) v roce 2010, po rozštěpení VV v dubnu 2012 už ale tento kabinet podporovalo jen 105 poslanců. To je navíc menší počet než v případě vlády Petra Fialy, která stojí na 108 hlasech.

Jaroslav Bašta v předvolební debatě zmiňuje (video, čas 17:20) situaci z roku 2013, kdy Petr Nečas rezignoval na post premiéra. Právě v této spojitosti pak mluví o tom, že podle něj Nečasova vláda měla ve Sněmovně podporu 118 hlasů, zatímco ta nynější má podporu jen 108 poslanců.

Současná vláda

Nynější vláda Petra Fialy požádala o vyslovení důvěry 13. ledna 2022. Pro se vyslovilo 33 ze 34 poslanců ODS (Pavel Staněk byl ze schůze omluven), všichni 4 poslanci za Pirátskou stranu, 23 poslanců KDU-ČSL, 32 poslanců STAN (omluvena byla Hana Naiclerová) a 14 poslanců TOP 09. Dohromady se jedná o 106 poslanců, zbylí 2 vládní poslanci, kteří byli z jednání omluveni, jsou nicméně členy poslaneckých klubů vládních stran. Proti vyslovení důvěry byli poslanci hnutí ANO a SPD.

Nečasova vláda

Vládu Petra Nečase, která se skládala (.pdf) z ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, jmenoval tehdejší prezident Václav Klaus v červenci 2010. O důvěru následně požádala Poslaneckou sněmovnu 10. srpna 2010. Z tehdejších poslanců se pro důvěru vyslovili všichni poslanci ODS (53 hlasů), TOP 09 (41 hlasů) a Věcí veřejných (24 hlasů). Proti důvěře se vyslovili poslanci KSČM a ČSSD. Nečasův kabinet se tak v té době opíral o 118 hlasů.

Tato podpora ovšem nezůstala konstantní po celou dobu vlády. Po odchodu části poslanců z Věcí veřejných, kteří později založili stranu LIDEM, a po vypovězení koaliční smlouvy se v dubnu 2012 při hlasování o důvěře vládě zmenšila vládní většina na 105 hlasů. Věci veřejné v Nečasově kabinetu nahradilo LIDEM.

V lednu 2013 při hlasování o nedůvěře vládě, které vyvolala ČSSD kvůli Nečasovu podpisu pod amnestií Václava Klause, vládu podpořilo 97 ze 189 přítomných poslanců. Jednalo se o všech 49 přítomných členů ODS, 37 členů TOP 09 a také 11 bývalých poslanců Věcí veřejnýchODS. Dalších 5 poslanců ODS a TOP 09 tehdy nebylo přítomných, s jejich hlasy by mohla mít vláda podporu 102 poslanců. Pro úplnost doplňme, že i kdyby vládu podpořili další 4 nezařazení poslanci, kteří tehdy byli omluveni nebo nehlasovali, a kteří byli dříve členy VV (Milan Šťovíček, Kristýna Kočí) nebo ODS (Radim Fiala, Roman Pekárek), jednalo by se nanejvýš o 106 poslanců.

Doplňme, že v červnu 2013 se po razii na Úřadu vlády, kdy policie zadržela např. Nečasovu spolupracovnici Janu Nagyovou, pokusila opoziční ČSSD vyvolat hlasování o nedůvěře. K tomu už ale nedošlo, protože se část ODS postavila proti Petru Nečasovi, který se v reakci na to rozhodl podat demisi.

Závěr

Je pravda, že současné vládní strany mají dohromady 108 poslanců. Při hlasování o vyslovení důvěry podpořilo kabinet Petra Fialy všech 106 přítomných poslanců vládních stran. V roce 2013, o kterém Jaroslav Bašta ve spojitosti s vládní krizí a demisí Petra Nečase mluví, už Nečasův kabinet neměl podporu 118 poslanců, jako tomu bylo na začátku mandátu v roce 2010. V dubnu 2012 ji při hlasování o důvěře podpořilo jen 105 poslanců, což je méně než počet poslanců nynějšího Fialova kabinetu. Podporu výrazně nižší než 118 poslanců měla vláda Petra Nečase i při hlasování v lednu 2013. Z těchto důvodů proto výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý.

Jaroslav Bašta

Jestli se nemýlím, tak ta obvinění padla i ze strany prezidenta Miloše Zemana vůči Senátu nebo vůči některým senátorům, kdy se vyslovil tak, že v době, kdy on onemocněl, tak se pokusil o ústavní puč.
Předvolební debata České televize, 8. ledna 2023
Právní stát
Prezidentské volby 2023
Pravda
Miloš Zeman po své hospitalizaci obvinil předsedu Senátu Miloše Vystrčila a senátora Pavla Fischera z pokusu o puč.

Poslanec Jaroslav Bašta (SPD) hovoří o podzimu 2021, kdy byl prezident Miloš Zeman hospitalizován kvůli komplikacím souvisejícím s jeho chronickým onemocněním.

Nejprve uveďme, že Miloš Zeman byl převezen do Ústřední vojenské nemocnice 10. října 2021 (tedy den po skončení voleb do Poslanecké sněmovny). V krátkém čase se jednalo o Zemanovu druhou hospitalizaci.

Senátor a tehdejší předseda Stálé komise Senátu pro ústavu Zdeněk Hraba (nyní nestr. za STAN) již 11. října 2021 avizoval, že se tato komise sejde, aby kvůli zdravotnímu stavu prezidenta Zemana vyřešila další postup. Hospitalizace prezidenta Zemana totiž tehdy vyvolala otázky ohledně jmenování nové vlády.

Senátní komise pro Ústavu podpořila 19. října 2021 aktivaci ústavního článku 66, kterým by byl prezident dočasně zbaven některých pravomocí. Tyto pravomoci by se převedly do rukou premiéra a předsedy Poslanecké sněmovny.

Senát nicméně článek 66 nakonec neaktivoval a jeho aktivaci podmínil případným zhoršením zdravotního stavu Miloše Zemana.

Prezident Zeman v únoru 2022 označil toto jednání Senátu za pokus o puč. Jmenovitě přitom zmínil předsedu Senátu Miloše Vystrčila a senátora Pavla Fischera. Zmiňme, že Miloš Vystrčil nařčení odmítl s odůvodněním, že pouze dodržoval Ústavu. Podobně se tehdy vyjádřil i Pavel Fischer, který uvedl, že kroky horní komory představovaly ústavní kontrolu. Oba zmínění senátoři se také hájili tím, že jejich postup plynul z nedostatku informací o zdravotním stavu prezidenta.

Miloš Zeman tedy skutečně obvinil některé senátory – konkrétně předsedu horní komory Miloše Vystrčila a senátora Pavla Fischera – z pokusu o puč. Stalo se tak kvůli úvaze Senátu aktivovat článek 66 Ústavy, který by v době Zemanovy hospitalizace dočasně převedl prezidentovy pravomoci na ostatní ústavní činitele. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Jaroslav Bašta

(...) demilitarizaci Evropy, která nastala po roce 89, kdy prostě ve všech zemích snad s výjimkou toho Polska a Ukrajiny ten počet těch vojáků, kteří byli před rokem 89, klesl asi na 10 %. Třeba u nás je to 26 000, předtím to bylo kolem 200 000, tedy v rámci Československa.
360° Pavlíny Wolfové, 20. dubna 2022
Zahraniční politika
Obrana, bezpečnost, vnitro
Nepravda
Počet vojáků v Česku a na Slovensku klesl z 200 000 v roce 1989 na cca 41 000 v roce 2019, tedy na 21 %. Ve většině evropských zemí ale k takovému poklesu nedošlo, vysoké stavy armády v Polsku a na Ukrajině tedy nejsou v Evropě výjimkou.

Informace o počtu vojáků v armádách jednotlivých zemí světa lze nalézt na webu Světové banky, které ve svém přehledu vychází z dat Mezinárodního institutu pro strategická studia a jím vydávané ročenky The Military Balance. Statistika (.xlsx) Světové banky obsahuje data od roku 1985 do roku 2019. Pro porovnání dřívějšího a dnešního stavu evropských armád se proto v rámci našeho hodnocení zaměříme na počty vojáků z roku 2019 a roku 1989, případně 1993 (tj. u států, které získaly nezávislost až po roce 1989, a data pro tento rok tak nejsou dostupná).

V případě České republiky lze vycházet taktéž z dat (.xls) Armády ČR, která se nicméně mírně liší od dat, jež poskytuje Světová banka. To je dáno tím, že Světová banka uvádí počty příslušníků ozbrojených sil, do nichž započítává vojáky v aktivní službě, včetně příslušníků polovojenských sil, pokud jejich výcvik, vybavení, velení atd. „naznačují, že by mohly podporovat nebo nahradit běžné vojenské síly“. Počty jsou také zaokrouhleny na celé tisíce. Armáda ČR naopak ve svém přehledu uvádí počty vojáků včetně tzv. dispozic, kam spadají vojáci mimo aktivní službu.

Česká republika a Slovensko

Zaměřme se nicméně nejdříve na Českou republiku a Československo, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje. V roce 1989 bylo v československé lidové armádě skutečně přibližně 200 tisíc vojáků. Statistika Armády ČR z roku 2021 pak ukazuje (.xls), že ČR měla 26 928 vojáků z povolání, po odečtení členů armády v dispozici to bylo 26 410 vojáků, což odpovídá číslu, které uvádí Jaroslav Bašta. 

Uveďme, že po roce 1989 byl přijat zákon o civilní službě a vojenská základní služba se zkrátila z 24 na 18 měsíců, podle webu Armády ČR tak v důsledku došlo k poklesu počtu vojáků. V roce 1993, kdy vznikly samostatná Česká republika a Slovensko, měla (.xlsx) česká armáda 107 tisíc vojáků a slovenská armáda 33 tisíc. V následujících letech prošla Armáda ČR složitým procesem redukce početních stavů a vytváření nových organizačních struktur. V roce 2019, tedy na konci námi porovnávaného období, bylo v ČR cca 25 tisíc vojáků v aktivní službě (viz tabulka níže). Na Slovensku byl proces obdobný, slovenská armáda měla v roce 2019 16 tisíc vojáků.

Pokud tedy porovnáme čísla za celé Československo v roce 1989 a za samostatnou Českou republiku v roce 2019, pak se počet vojáků snížil přibližně na 13 % původního stavu. Při započítání české a slovenské armády dohromady poklesl stav na 21 %.

Bývalé země Varšavské smlouvy

Jak lze vidět v tabulce níže, ze zemí bývalé Varšavské smlouvy nejméněsnižovalo stavy Rumunsko, a sice z 207 tisíc na 126 tisíc k roku 2019, tedy na 61 %, a samotné Rusko, v jehož případě nastal pokles jen na 97 % úrovně v roce 1989. Nejvíc počet vojáků zredukovala Albánie, z 65 tisíc v roce 1993 na 8 tisíc k roku 2019, tedy na 12 %. Polsko, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje jako výjimku, snížilo počet svých aktivních vojáků z 350 tisíc na 189 tisíc k roku 2019, tedy na 54 %. Ve srovnání s ostatními zeměmi však Polsko v tomto případě za výjimku označit nelze.

Evropské státy NATO v roce 1989

Částečný proces demilitarizace probíhal po konci studené války i v tehdejších evropských členských zemích NATO. Počet vojáků se nejvíce snížil v Belgii ze 110 tisíc na 26 tisíc k roku 2019, tedy na 24 %. Pokud nepočítáme Lucembursko se zhruba tisíci vojáky, nejméně z evropských zemí, které byly členy NATO v roce 1989, snížilo počty vojáků Řecko. A to z 201 tisíc na 147 tisíc k roku 2019, tedy na 73 %.

Ukrajina

Co se týče Ukrajiny, ta se po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 stala nezávislým státem a v roce 1992 měla 430 tisíc aktivních vojáků. I tady nicméně docházelo k redukci počtu vojáků. V roce 2013 (rok před ruskou invazí na Krym) měla země 121,5 tisíc aktivních vojáků, stav se tedy oproti roku 1992 snížil na 28 %. Po invazi ruských vojsk na Krym se v roce 2014 počet vojáků začal navyšovat až na 311 tisíc v roce 2019.

Jaroslav Bašta ve svém výroku správně zmínil demilitarizaci Evropy, promítající se mimo jiné i do snižování počtu vojáků v aktivní službě. Zmíněné Polsko a Ukrajina ale nepředstavovaly ve srovnání s ostatními státy výjimku. V žádné z evropských zemí neklesl počet vojáků oproti roku 1989 na 10 %, podíl byl vždy vyšší. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jaroslava Bašty jako nepravdivý.

Jaroslav Bašta

Náš rozpočet na obranu byl zhruba tak velký jako ten ukrajinský, před tou válkou za loňský rok.
360° Pavlíny Wolfové, 20. dubna 2022
Obrana, bezpečnost, vnitro
Invaze na Ukrajinu
Pravda
Porovnáváme-li schválený státní rozpočet na obranu v absolutní číslech, Ministerstvo obrany České republiky hospodařilo v roce 2021 s rozpočtem 85,4 mld. Kč, kdežto ukrajinské Ministerstvo obrany mělo k dispozici pro rok 2021 92 mld. Kč. Rozdíl je tedy necelých 7 mld. Kč.

Rozpočet Ministerstva obrany České republiky byl původně na rok 2021 schválen ve výši 75,4 mld. Kč (.pdf, str. 6). Dne 27. ledna (.pdf, str. 1) 2021 a 29. března (.pdf, str. 1) 2021 nicméně došlo na základě usnesení vlády k posílení obranného rozpočtu celkem o 10 mld. Kč. Po tomto navýšení tvořil celkový rozpočet na obranu ČR 85,4 mld. Kč (.pdf, str. 6) a podíl výdajů Ministerstva obrany tak odpovídal 1,4 % HDP.

Ukrajinský parlament v roce 2018 přijal zákon o národní bezpečnosti Ukrajiny, kterým se stát zavazuje, že výdaje v sektoru bezpečnosti a obrany státu budou představovat nejméně 5 % HDP. Nejméně 3 % HDP přitom mají směřovat přímo na „financování obranných sil“ (čl. 35 odst. 1). Ne vždy se ale Ukrajině dařilo tento závazek dodržet. Tak v roce 2021 byla například realita diametrálně odlišná od schváleného zákona. Schválený rozpočet Ministerstva obrany Ukrajiny v tomto roce činil 117,6 mld. hřiven, tedy 92 mld. Kč, což je méně než 2,5 % HDP (.pdf, str. 1) země. Doplňme, že prostředky z ukrajinského obranného rozpočtu nejdou pouze na obranu, ale také na reformní (.pdf, str. 1) programy s ní spojené.

Na závěr tedy uveďme, že rozpočet českého Ministerstva obrany byl v poměru k HDP přibližně o třetinu nižší než obranný rozpočet Ukrajiny. V absolutních číslech však byly český i ukrajinský rozpočet sektoru obrany srovnatelné, rozdíl činil necelých 7 miliard korun (odchylka je v tomto případě menší než 8 %). Z tohoto důvodu výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako pravdivý.

Jaroslav Bašta

(...) Henry Kissinger, který hovořil o tom, že v zahraniční politice Američané hrají poker, zatímco Rusové šachy.
Partie Terezie Tománkové, 30. ledna 2022
Zahraniční politika
Nepravda
Henry Kissinger ve svých projevech, článcích či knihách toto srovnání nepoužil.

Henry Kissinger je americký politolog, bývalý poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničních věcí během studené války v letech 1973–1977. 

Přestože se přirovnání zahraniční politiky k šachům či pokeru používá již delší dobu, a to i v souvislosti s velmocenskou politikou během studené války, žádné zdroje neuvádějí, že by se mělo jednat o citát Henryho Kissingera. Na jeho oficiálním webu, kde jsou zveřejněny Kissingerovy články a proslovy, se nám zmíněný výrok nepodařilo dohledat. Zmínka o pokeru a šachách není ani v jedné z nejznámějších knih Henryho Kissingera: Umění diplomacie a Uspořádání světa (byť přirovnání některých zahraničněpolitických kroků k šachové partii nalézt můžeme). Ani v jiných veřejně dostupných zdrojích není toto srovnání přisuzováno Kissingerovi, a výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Obvykle se přirovnání zahraničních politik USA a Ruska k pokeru, respektive šachům objevuje odděleně, obě hry ale ve svém článku zmínil například ekonom Oskar Morgenstern. Jeden ze zakladatelů teorie her napsal v roce 1961 článek pro The New York Times. V něm přirovnával šachy a poker ke studené válce, která tou dobou zrovna probíhala. Uvedl také: „If chess is the Russian national pastime and poker is ours (…)“ (Pokud jsou šachy ruskou národní hrou a naší je poker (…), překlad Demagog.cz).

Jaroslav Bašta

V roce 2015, kdy byl dopad západních sankcí na Ruskou federaci nejhorší, tak na to reagoval Vladimir Putin tím, že přesunul část svých vojsk do Sýrie a zachránil Bašára Asada.
Partie Terezie Tománkové, 30. ledna 2022
Zahraniční politika
Evropská unie
Pravda
Roku 2015 Rusko poprvé plně pocítilo dopady sankcí EU a USA, které přispěly k propadu ruského HDP. V témže roce se Rusko zapojilo do války v Sýrii, kde udrželo Bašára al-Asada u moci a bojovalo i proti Islámskému státu. Dle některých zdrojů tím chtělo přimět Západ uvolnit sankce.

Předně uveďme, že poslanec a člen zahraničního výboru Jaroslav Bašta (SPD) v debatě mluvil o tom, jakým způsobem by se mohlo Rusko zachovat v případě, že by čelilo dalším sankcím ze strany Evropské unie a USA. Zmiňoval také, že Rusové ve světové politice hrají šachy, a jako příklad promyšleného tahu Ruska uvedl právě ruskou intervenci v Sýrii.

V následujících odstavcích se detailně zaměříme na jednotlivé části výroku. Nejprve popíšeme, jaké dopady mělo na Rusko uvalení západních sankcí v roce 2015 a zda prezident Vladimir Putin intervencí ruských vojenských sil v Sýrii skutečně „zachránil“ syrského prezidenta Bašára al-Asada. V poslední části se budeme věnovat tomu, zda existuje spojení mezi protiruskými sankcemi a ruskou vojenskou účastí v Sýrii.

Západní sankce vůči Rusku

Již v březnu roku 2014 zavedla Evropská unie omezující opatření vůči Ruské federaci. Tato opatření byla přímou reakcí na protiprávní uspořádání krymského referenda o připojení k Rusku, na následnou ruskou anexi Krymu a záměrnou destabilizaci Ukrajiny a realizovala se v několika rovinách. Jednalo se o diplomatická opatření, dále o sankce namířené proti konkrétním lidem a subjektům, o omezení hospodářských vztahů s Krymem a Sevastopolem či o hospodářské sankce, pod něž spadá také omezení hospodářské spolupráce.

Pro kontext uveďme, že 19. března roku 2015 se Evropská rada rozhodla (.pdf, str. 4) svázat režim sankcí s plněním podmínek tzv. minských dohod. Druhá dohoda, kterou podepsali mimo jiné i zástupci Ruska 2. února 2015, navazuje na tu původní ze září roku 2014 a obsahuje (.pdf) třináct bodů. 

Naplněním těchto bodů mělo Rusko přispět k deeskalaci probíhajícího konfliktu v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy v místě střetů ukrajinské armády a proruských separatistů podporovaných ruskými silami. Dodejme, že součástí dohody je také bezpodmínečný a úplný klid zbraní, stažení všech ruských vojenských formací, techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny a obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Žádná z těchto podmínek však nebyla doposud naplněna, proto EU 13. ledna 2022 znovu prodloužila veškeré sankce.

Podobné protiruské sankce jako Evropská unie vyhlásily (.pdf) na jaře 2014 také Spojené státy (.pdf) či Kanada.

K dopadům sankcí na ruskou ekonomiku pak například Jan Šír, výzkumný pracovník Institutu mezinárodních studií UK, v červenci 2021 uvedl, že nemožnost refinancování půjček se výrazně projevila na pádu rublu v roce 2014. Ruská měna tehdy ztratila během několika měsíců více než polovinu původní hodnoty. „Mezinárodní měnový fond odhadoval po prvním roce dopad mezinárodních sankcí na ruskou ekonomiku na něco mezi 1 a 1,5 % HDP a značný nepřímý kumulativní efekt, což za sedm let trvání vydá již na hezkých pár stovek miliard dolarů. To jistě není katastrofa, ale zamrzí,“ komentoval situaci Šír. Dodejme, že Mezinárodní měnový fond (IMF) později v roce 2019 odhadoval, že protiruské sankce snížily v letech 2014 až 2018 růst ruské ekonomiky v průměru o 0,2 % ročně.

Data Světové banky pak ukazují, že do roku 2014 ruské HDP meziročně rostlo, v roce 2015 poté nastal propad o zhruba 2 %. V následujících letech začalo HDP Ruské federace opět růst. Zde je však nutné zmínit, že ruská ekonomika je výrazně závislá na světových cenách ropy a plynu. Právě ceny ropy se v letech 2014 a 2015 významně propadly, což byla také jedna z hlavních příčin pádu rublu. Podle ekonomů se pak na propadu ruské ekonomiky podílelo více faktorů dohromady – jak propad cen ropy, tak mezinárodní sankce.

Jan Šír také dále mluvil o výrazném růstu politických i reputačních rizik, která se pojí s podnikáním v Rusku zasaženém mezinárodními sankcemi. Podle Šíra se kvůli tomu Rusko značně vzdálilo od mezinárodních ekonomických i finančních center. Vzájemný obchod EU a Ruska navíc v letech 2013–2015 klesl o zhruba 36 %, Rusko také v roce 2015 zaznamenalo prudký pokles zahraničních investic, a to až o 92 % oproti roku 2014. Ruské občany v tomto roce navíc zasáhla také vysoká míra inflace

Co se týče dopadu sankcí na Ruskou federaci v roce 2015, lze jen těžko zhodnotit, zda byl právě tento rok pro Rusko vzhledem k sankcím nejzávažnější. V následujících letech se totiž sankce stanovené v roce 2014 ještě dále zpřísňovaly a rozšiřovaly. Je však pravdou, že v roce 2015 Rusko poprvé pocítilo faktický dopad těchto sankcí na svoji ekonomiku a z tohoto hlediska lze tento rok považovat za zlomový a pro Rusko velmi nepříjemný. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy tuto část výroku hodnotíme jako pravdivou.

Záchrana syrského prezidenta

Na konci září 2015 se Rusko poté, co ruští senátoři jednohlasně odhlasovali návrh prezidenta Vladimira Putina, zapojilo do občanské války v Sýrii. Ta zde probíhá od roku 2011, kdy začala jako lidové povstání proti režimu, postupně se však do bojů zapojilo velké množství různorodých uskupení, včetně Islámského státu.

O zapojení ruských vojsk do konfliktu požádal ruského prezidenta sám Bašár al-Asad. Učinil tak poté, co syrská armáda utrpěla významné ztráty území a byla donucena opustit některé strategické oblasti. Podle některých médií či podle bývalého vojenského zpravodajského analytika Dušana Rovenského Vladimir Putin vojenskou podporou de facto syrského prezidenta a syrský režim „zachránil“.

„Přinejmenším padla možnost, že by mohl být režim v Damašku vojensky svržen, neboť Moskva dala jednoznačně najevo, že toto prostě nedovolí. V létě 2015 se Asadova armáda nacházela v defenzivě, ale ruská podpora umožnila, aby v říjnu 2015 spustila novou ofenzívu,“ uvádí například server Natoaktual.cz. Zdroje se také shodují, že jedním z nepopiratelných důsledků ruského zásahu v Sýrii bylo právě udržení syrského prezidenta u moci.

Motivace ruské intervence v Sýrii

Média i odborníci uvádějí hned několik možných motivací pro ruské zapojení do syrské občanské války. Jednou z nich je i ochrana ruské základny v přístavu Tartús, kterou v té době začali ohrožovat příslušníci Islámského státu (IS). Přístav je totiž jedinou středomořskou základnou ruského námořnictva. Dalším z důvodů je podle webu Natoaktual.cz například také záměr udržet u moci stávající režim, se kterým Moskva dlouhodobě spolupracuje, či upevnění a rozšíření pozic Ruska na Středním východě. Rusko se také prostřednictvím intervence v Sýrii může snažit o prověření některé nové vojenské techniky. 

Přímo zástupci Ruské federace pak na podzim 2015 uváděli, že cílem ruského zapojení do války v Sýrii je bojovat proti mezinárodnímu terorismu, porazit zde Islámský stát a snížit příliv migrantů do Evropy. Připomeňme, že Islámský stát v roce 2015 kontroloval velkou část syrského území.

Na Rusko se později nicméně snesla vlna kritiky, protože velká část jeho úderů nesměřovala proti IS, nýbrž proti syrským opozičním skupinám, včetně těch podporovaných západními státy. Ačkoli tedy Rusko pomohlo režimu Bašára Asada bojovat proti místní opozici, nelze popřít, že se zapojilo také do boje proti Islámskému státu. Podle vyjádření ruského ministerstva zahraničí z roku 2018 Rusko zabilo více než 5 tisíc členů IS.

Podle některých médií chtělo Rusko svou rolí v syrském konfliktu dokázat Západu, že je pro něj užitečné a důležité. Deník The Moscow Times k tomu například uvedl, že „Vladimir Putin doufal, že se mu podaří vyjednávat a ukončit ekonomické sankce“ tím, že bude nepostradatelným vyjednavačem při hledání mírového řešení občanské války v Sýrii. „Říkejte tomu geopolitické vydírání,“ poznamenal k tomu například bývalý ruský diplomat Vladimir Frolov.

Podobně pak v roce 2015 komentoval kroky Ruska jeden ze zástupců Ukrajiny pro agenturu Reuters: „Putinova intervence v Sýrii je způsob, jak se domoci ústupků, jak přinutit Západ, aby už nemluvil o Krymu, upustil od sankcí a akceptoval zamrzlý konflikt na východě Ukrajiny.“

Podle vyjádření médií a odborníků tak jedním z důvodů intervence Ruska v Sýrii mohla být také reakce na sankce, které na něj uvalily EU a USA kvůli konfliktu na Ukrajině, a snaha získat postavení, které by Západ vedlo k uvolnění sankcí. Z těchto důvodů hodnotíme i tuto část výroku jako pravdivou.

Jaroslav Bašta

Sergej Lavrov, tak ten tvrdí, že americká odpověď (na ruskou žádost o garance, pozn. Demagog.cz) je slušná a dává možnosti, zatímco vůči odpovědi NATO se vyjádřil poněkud neuctivě.
Partie Terezie Tománkové, 30. ledna 2022
Zahraniční politika
Pravda
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov popsal americkou reakci jako „vzor diplomatické slušnosti“ a řekl, že dává prostor pro další společný dialog. K reakci NATO pak uvedl, že se „styděl za ty, kteří odpověď psali“.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Rusko své požadavky na bezpečnostní záruky od USANATO zveřejnilo na konci minulého roku, tedy v době, kdy opět začala eskalovat situace mezi Ruskem a Západem kvůli dění na rusko-ukrajinské hranici. Připomeňme, že média v listopadu 2021 informovala o hromadění ruských vojenských sil u hranic nejen s Ukrajinou, ale i Běloruskem, tedy na místech, odkud by Ruská federace mohla potenciálně zahájit rychlý útok na Ukrajinu. Moskva nicméně popřela, že by chtěla provést invazi, a své kroky obhajovala jako čistě obranné. Tvrdí také, že jen reaguje na chování Ukrajiny a NATO, kterými se cítí být ohrožena.

Rusko ve svých návrzích smlouvy s NATO především:

  • požaduje zamezení vstupu Ukrajiny a dalších východoevropských států do NATO;
  • odmítá rozmísťování vojáků a zbraní v zemích východního křídla NATO (tedy včetně ČR);
  • požaduje, aby se NATO vzdalo všech vojenských aktivit ve východní Evropě, na Kavkaze a v Asii.

Podobné požadavky zaznívají v návrhu smlouvy s USA, v níž Rusko požaduje:

  • nerozmísťování vojenských sil v oblastech, kde by to druhá strana vnímala jako ohrožení národní bezpečnosti;
  • stáhnutí jaderných zbraní ze zahraničí;
  • zamezení rozšiřování NATO do východní Evropy;
  • ukončení vojenské spolupráce s postsovětskými zeměmi.

Jak NATO, tak USA tyto požadavky odmítly. Přesné formulace jejich odpovědí nebyly zveřejněny, ovšem ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se k oběma odpovědím vyjadřoval v rozhovoru ze dne 28. ledna. Zmiňoval, že odpověď USA sice postrádá kladnou reakci na požadavek nepřípustnosti rozšiřování NATO na východ, ale podle něj dává prostor k zahájení vážného dialogu. Co se týče NATO, byla reakce Sergeje Lavrova již trochu jiná. „Americká reakce je téměř vzorem diplomatické slušnosti. Od NATO je odpověď tolik ideologizovaná, tolik dýchá výjimečností Severoatlantické aliance, jejím zvláštním posláním, jejím mimořádným předurčením, že jsem se trochu styděl za ty, kdo tyto texty psali," prohlásil Lavrov. Výrok Jaroslava Bašty tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Jaroslav Bašta

První, kdo dal signál k tomu, aby se začalo jednat, nikoliv válčit, tak byl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který stáhl návrh toho zákona, který tu krizi vyvolal (...), to se stalo v úterý a následně ve středu proběhlo v Paříži jednání v normandském formátu, to znamená jednání zástupců Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny.
Partie Terezie Tománkové, 30. ledna 2022
Zahraniční politika
Obrana, bezpečnost, vnitro
Pravda
Ukrajina stáhla návrh zákona o reintegraci Donbasu a Krymu v pondělí 24. ledna 2022. Ve středu pak Rusko jednalo v Paříži s Ukrajinou za účasti Německa a Francie – v tzv. normandském formátu. Stažení návrhu zákona lze označit za první krok některé ze stran směřující k deeskalaci.

Poslanec Bašta svými slovy odkazuje na dění na rusko-ukrajinské hranici, kde lze od druhé poloviny ledna sledovat stupňující se napětí, které znepokojuje i západní státy. 

Ukrajinská vláda v pondělí 24. ledna 2022 stáhla návrh zákona, který se týkal reintegrace oblasti Donbasu a Krymu. Od roku 2014 je východoukrajinská oblast Donbasu v rukou proruských separatistů a Krym je anektován Ruskem. Média interpretují stažení návrhu zákona jako ústupek ze strany Ukrajiny, aby Rusko přistoupilo na schůzku v tzv. normandském formátu. Doplňme, že současná napjatá situace má vícero příčin a návrh zákona je pouze jedním z mnoha faktorů, které přispěly k nedůvěře mezi Ruskem a Ukrajinou.

Ve středu 26. ledna 2022 se pak v Paříži sešli zástupci Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa. Francie a Německo v tzv. normandském formátu fungují jako zprostředkovatelé, kteří mezi Ruskem a Ukrajinou umožní jednání, jež by měla vést k ukončení konfliktu. 

V předchozích týdnech již jednali zástupci USA a Ruska ve švýcarské Ženevě. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock a americký ministr zahraničí Blinken se shodli na diplomatickém řešení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou na schůzi 20. ledna 2022. Rusko ovšem neustoupilo ze svých požadavků a neprojevilo snahu o deeskalaci konfliktu.

Před zmiňovaným 24. lednem, kdy ukrajinská vláda stáhla návrh zákona o reintegraci Donbasu a Krymu, tedy ruská strana žádný podnět k deeskalaci napětí neučinila. Ukrajinská vláda tedy skutečně byla v rámci dvou stran konfliktu tou první, která k takovému kroku přistoupila. Krátce poté následovalo jednání v tzv. normandském formátu, jak uvádí Jaroslav Bašta. Ten se však dopustil také dvou nepřesností: o stažení návrhu zákona rozhodla vláda, nikoliv prezident Zelenskyj, a nestalo se tak v úterý, ale v pondělí. Jedná se však o drobné nepřesnosti a vzhledem ke zbývajícím částem výroku, ve kterých poslanec Bašta správně popsal vývoj událostí v rámci rusko-ukrajinského sporu, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Jaroslav Bašta

(...) současné cvičení ruského válečného námořnictva v irském moři.
Partie Terezie Tománkové, 30. ledna 2022
Pravda
Ruské vojenské námořnictvo plánovalo uspořádat na začátku února cvičení ne přímo v Irském moři, ale v irské tzv. výlučné ekonomické zóně. Proti ruskému záměru protestovali především irští rybáři, kteří místo, vzdálené asi 240 km od pobřeží Irska, využívají k rybolovu.

Ruská federace v polovině ledna oznámila, že její námořnictvo provede vojenské cvičení zhruba 240 kilometrů jihozápadně od irského pobřeží. Cvičení bylo naplánováno na 3. až 8. února a zúčastnit se ho mělo 140 plavidel a přes deset tisíc námořníků. 

Místo plánovaných manévrů se nenachází přímo v Irském moři (tedy mezi ostrovy Velká Británie a Irsko). Cvičení však mělo probíhatirské výlučné ekonomické zóně (Exclusive Economic Zone – EEZ), v níž sice Irsko nemůže zcela rozhodovat o tom, co se děje na hladině, má však kontrolu nad všemi hospodářskými zdroji v oblasti, a to včetně rybolovu. S jistou mírou zjednodušení tak lze hovořit o „irském moři“.

Místo ruského cvičení (vyznačeno bílým bodem) v oblasti irské EEZ (vyznačena fialově). Zdroj: rte.ie

Právě irští rybáři, kteří místo cvičení využívají k rybolovu, záměr Ruska kritizovali. Výkonný ředitel Irské organizace producentů ryb na jihu a západě (IS&WFPO) Patrick Murphy 25. ledna uvedl, že místní rybáři budou v těchto vodách dále rybařit, a pokojně tak proti tomuto cvičení „demonstrovat“. Také zmínil, že tím Irové chtějí chránit biodiverzitu a mořský život. 

K ruským vojenským manévrům se vyjádřil i irský ministr zahraničí Simon Coveney, který řekl, že takovéto akce „nejsou vítány“. Pro úplnost doplňme, že všechny lodě ve výlučné ekonomické zóně se v podstatě nacházejí v mezinárodních vodách a právní názory na to, zda mohou plavidla cizích zemí v EEZ provádět vojenská cvičení bez povolení, či ne, se různí.

Ještě v lednu se pak výkonný ředitel irské rybářské organizace sešel s ruským velvyslancem v Irsku Jurijem Filatovem. Ten nejdříve rybáře přesvědčoval, aby se vyhnuli „provokativním akcím, které by mohly ohrozit všechny zúčastněné“, 29. ledna však Rusko nakonec oznámilo, že „jako gesto dobré vůle“ cvičení přesune na jiné místo mimo výlučnou ekonomickou zónu Irska. V českých médiích se pak zprávy o tomto rozhodnutí Ruské federace objevily 31. ledna, tedy až poté, co proběhla námi ověřovaná debata. 

Jelikož tedy původní místo ruského vojenského cvičení běžně využívají irští rybáři a nachází se v irské výlučné ekonomické zóně, může o něm Jaroslav Bašta hovořit jako o „irském moři“, byť jde o nepřesný a lehce matoucí termín. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů