Jaroslav Bžoch

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v debatě navazuje na svého předřečníka Andreje Poleščuka (STAN), který zmiňoval, že unijní pakt o migraci a azylu nestanovuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů v EU. Bžoch v diskuzi nejdříve pakt kritizuje, protože podle něj neřeší problém migrace jako takový a zabývá se jen migranty, kteří už v Unii jsou. Vzápětí uvádí, že se v Česku ohledně kvót často slovíčkaří. Právě v této souvislosti říká, že se v paktu píše o stanoveném počtu migrantů, a podle jeho slov tak kvóty obsahuje. 

Následně Bžoch dodává, že lze diskutovat o tom, jestli pakt explicitně mluví o povinných relokačních kvótách, nebo jestli jsou povinné kvóty „schované“ v rámci mechanismu povinné solidarity.

Povinná solidarita

Zmíněný mechanismus povinné solidarity, jehož cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací, je jedním z hlavních bodů migračního balíčku. Členské státy si mohou vybrat z více způsobů, kterými se do systému zapojit (.pdf, str. 162–166). 

• První možností jsou relokace migrantů, kteří požádali o mezinárodní ochranu nebo ji v nedávné době získali. Jde o přemístění migranta z unijního státu, který je pod migračním tlakem, do jiného státu EU (str. 56, 162–163).
• Druhou možností je zaplacení finančního příspěvku.
• Dále si členské státy mohou zvolit, že poskytnou alternativní pomoc, pokud ji unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Do této kategorie patří například zaslaní technického vybavení, vyslání personálu nebo asistence se správou hranic (str. 163).

Rezervoár solidarity

Důležitou roli v mechanismu povinné solidarity hraje tzv. rezervoár solidarity. Ten každoročně stanoví počet relokací a výši finančních příspěvků, které jsou potřebné „k vyváženému a účinnému řešení“ migrační situace (.pdf, str. 10, 82). 

Čísla v rezervoáru solidarity bude v první fázi navrhovat Evropská komise, o konečných hodnotách pokaždé rozhodne až Rada EU (.pdf, str. 82, 165) složená ze zástupců jednotlivých zemí Unie. 

Podle migračního paktu musí Evropská komise navrhnout rezervoár solidarity tak, aby zahrnoval minimálně 30 000 relokací a aby navrhovaná hodnota finančních příspěvků dosahovala nejméně 600 milionů eur (.pdf, str. 82). Podle vyjádření Komise pakt nepředpokládá, že bude každý rok dosaženo obou těchto hodnot – právě proto, že si státy mohou vybrat mezi relokacemi a finančními příspěvky. Případně si mohou zvolit i jejich kombinaci či alternativní pomoc (.pdf, str. 166).

Určení podílu jednotlivých států

O výše zmíněném návrhu Komise následně jednají státy EU (.pdf, str. 85–86). Ty se nejdříve dohodnou na hodnotách v rezervoáru solidarity, přesněji řečeno na celkovém unijním „referenčním počtu“ potřebných relokací a finančních příspěvků (str. 165–166).

Zároveň každá členská země při jednáních uvede, jaké konkrétní počty relokací, příspěvků a alternativní pomoci se rozhodla přislíbit. Celkový příslib každého státu přitom musí odpovídat spravedlivému podílu z celounijního „referenčního počtu“ (.pdf, str. 166, 183). Podíl členské země se stanovuje podle klíče, který vychází z dat Eurostatu o velikosti populace a celkovém HDP státu (str. 211 z 213). Pokud bychom použili současná čísla Eurostatu, vycházel by podíl České republiky na 2,2 %.

Konkrétní přísliby jednotlivých členských států i celková podoba rezervoáru solidarity jsou následně součástí prováděcího aktu, který schvaluje Rada EU (.pdf, str. 165).

Plnění povinností

Evropská komise na svém webu upozorňuje, že migrační pakt nezavádí povinné relokace (.pdf, str. 16), tedy přemístění migranta z jednoho členského státu EU do druhého (.pdf, str. 56). V určitých případech se nicméně podle paktu mohou stát povinnými tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 22, 177–179), kdy jeden stát od druhého „namísto relokací“ přebírá příslušnost při posuzování žádostí migrantů o udělení mezinárodní ochrany. Důležité je zdůraznit, že podle stanoviska Rady EU i vyjádření Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již fyzicky nachází na území přispívajícího státu. 

Závěr

Migrační pakt říká, že Evropská komise každý rok v návrhu stanoví celkový počet „potřebných“ relokací, který nebude nižší než 30 000. O konečném počtu těchto „potřebných“ relokací poté rozhoduje Rada EU. Migrační pakt tak v tomto kontextu skutečně zmiňuje „stanovený počet“ migrantů. Bžochovi dává za pravdu Ústav pro jazyk český – „stanovený počet“ a „kvóta“ jsou synonyma. 

Státy si ale mohou zvolit jiné formy solidarity, než jsou relokace. Povinné relokační kvóty migrační pakt neobsahuje. Protože Jaroslav Bžoch v kontextu diskuze výrokem naznačuje, že migrační pakt stanovuje počet povinných relokačních kvót, hodnotíme jej jako zavádějící.

Jaroslav Bžoch mluví o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT), kterou přijala OSN v červnu 1968 a která následně vstoupila v účinnost v březnu 1970. Ve výroku Bžoch zmiňuje, že Česko nepotřebuje mít v nedávno dojednané Smlouvě o obranné spolupráci (DCA) interpretační doložku o jaderných zbraních, což zdůvodňuje právě tím, že je Česko součástí Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a USA tak na jejím základě nemohou do ČR tyto zbraně přivézt.

Kubánská krize

Kubánská (jinak také karibská) krize je pojmenování pro krizi mezi Sovětským svazem a Spojenými státy z podzimu 1962, kdy Sovětský svaz umístil na území Kuby jaderné zbraně. Jednalo se konkrétně o odpověď na dřívějšíumístění amerických jaderných hlavic v Turecku a Itálii. Dodejme, že americký prezident Kennedy následně zareagoval tím, že rozhodl o vytvoření námořní blokády Kuby. Tato krize, o níž se často mluví jako o situaci, kdy se USA a Sovětský svaz ocitly na prahu jaderné války, nakonec vedla k dohodě mezi prezidenty Kennedym a Chruščovem. V jejím rámci Spojené státy stáhly své jaderné zbraně z Turecka a Sovětský svaz na oplátku přestal s jaderným zbrojením na Kubě.

V roce 1963 následně USA a SSSR podepsaly Smlouvu o částečném zákazu jaderných zkoušek. Vyjednávání o podobě širší dohody, která nakonec vedla k podepsání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, poté začalo na konferenci v Ženevě v roce 1965.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Československá socialistická republika se ke smlouvě připojila 1. července 1968. Do současnosti NPT ratifikovalo celkem 191 zemí. Státy, které nevlastní jaderné zbraně, se ratifikováním této dohody zavázaly (čl. 2) „nepřijímat přímo či nepřímo od kohokoliv jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad těmito zbraněmi nebo výbušnými zařízeními“, nevyrábět jaderné zbraně ani je např. nezískávat jakýmkoli jiným způsobem.

Státy, které jaderné zbraně vlastnily před uzavřením NPT (tedy Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy americké), se pak zavázaly (čl. 1) jaderné zbraně ani kontrolu nad těmito zbraněmi žádnému státu nepředávat a nečinit kroky, které by podnítily státy nevlastnící jaderné zbraně k jejich výrobě.

Ačkoli ze znění smlouvy vyplývá, že by na jejím základě nemělo docházet k tomu, že státy nevlastnící jaderné zbraně tyto zbraně získají, interpretace zmíněných ustanovení nicméně není dodnes vyjasněná (.pdf, str. 9–11). Podle amerického výkladu umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu v rámci tzv. programu jaderného sdílení uvnitř NATO nevede k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Někteří jiní signatáři NPT se s touto interpretací neztotožňují. 

Do zmíněného programu sdílení jaderných zbraní NATO je dnes zapojeno např. i Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Turecko, tedy země, které dle NPT spadají do kategorie států nevlastnících jaderné zbraně. I přesto se však na jejich území nacházejí jaderné zbraně Spojených států. O zařazení do programu jaderného sdílení NATO požádalo v červnu 2023 také Polsko, které o účasti v programu jedná už od minulého roku.

Závěr

Smlouva o nešíření jaderných zbraní je skutečně platná od roku 1970 a vznikla po kubánské krizi z roku 1962. V současnosti pak tato dohoda zahrnuje 191 států. 

Ačkoli NPT říká, že nejaderný stát včetně ČR nemůže od států vlastnících jaderné zbraně tyto zbraně a ani kontrolu nad nimi přijmout, tato ustanovení mají dvojí interpretaci. Spojené státy nepovažují v případě programu jaderného sdílení NATO umístění jaderných zbraní v Evropě za porušení NPT, protože dle nich tyto zbraně zůstávají pod kontrolou USA. V současnosti jsou americké jaderné zbraně umístěny na území Německa ale také dalších států, které jsou dle NPT nejadernými státy, ačkoliv to některé z ostatních zemí dle striktní interpretace smlouvy považují za porušení NPT. Jelikož Jaroslav Bžoch nezmiňuje tuto dvojí interpretaci a jeho výrok vyvolává dojem, že NPT zaručuje, že USA do ČR nemohou přivézt jaderné zbraně, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Pro úplnost zdůrazněme, že Smlouva o obranné spolupráci (DCA), kterou Česko v květnu 2023 dojednalo se Spojenými státy, nedává USA automatické právo do ČR jaderné zbraně dovézt. USA musí České republice předem oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ obranného materiálu, který chtějí do Česka přepravit (.pdf, str. 9), a v této souvislosti se v DCA také zavázaly plně respektovat české zákony. Pode nich přitom dovoz nebo průvoz jaderného materiálu musí povolit český Státní úřad pro jadernou bezpečnost. 

Ministerstvo obrany dále upozorňuje, že současný systém rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě, který je v souladu s jadernou politikou NATO, je „dlouhodobě etablovaný“ a USA umístění jaderných zbraní v ČR nenavrhují. Případnému zapojení Česka do programu jaderného sdílení NATO by také předcházela další vyjednávání, jako tomu je např. v případě Polska.