Kvóty tam (v migračním paktu, pozn. Demagog.cz) povinné nejsou.
Migrační pakt povinné kvóty skutečně neobsahuje. Relokace migrantů jsou jen jednou z možností, kterou si členské státy mohou v rámci povinné solidarity zvolit. Dalšími variantami jsou finanční či alternativní pomoc.
Kandidát do Europarlamentu Andrej Poleščuk odpovídá na otázku, jaké nepravdivé informace ohledně migračního paktu, který v den námi ověřované debaty definitivně potvrdily členské státy EU, dle něj kolují veřejným prostorem. Podle jeho názoru se jedná mj. o tvrzení, že migrační pakt nic neřeší. Poté reaguje na navazující dotaz moderátorky a uvádí, že pakt neobsahuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů.
Povinné kvóty a migrační pakt
Migrační pakt mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 82, 162–166), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Kromě relokací mohou zaplatit finanční příspěvek (.pdf, str. 163). Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Všechny druhy solidarity přitom mají podle migračního paktu stejnou váhu a je možné je mezi sebou kombinovat (.pdf, str. 162, 166).
Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 82, 165–166). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 82, 166). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat.
Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné (.pdf, str. 177–179). Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací. Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.
Důležité je ale zdůraznit, že podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.
Závěr
Migrační pakt povinné kvóty na přerozdělování migrantů nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si členské státy EU mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Další možností, jak se do systému zapojit, je zaplacení finančního příspěvku či poskytnutí alternativní pomoci např. ve formě materiální podpory či vyslání odborníků. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako pravdivý.
