Migrace očima kandidátů na europoslance

Kandidát do Europarlamentu Andrej Poleščuk odpovídá na otázku, jaké nepravdivé informace ohledně migračního paktu, který v den námi ověřované debaty definitivně potvrdily členské státy EU, dle něj kolují veřejným prostorem. Podle jeho názoru se jedná mj. o tvrzení, že migrační pakt nic neřeší. Poté reaguje na navazující dotaz moderátorky a uvádí, že pakt neobsahuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů.

Povinné kvóty a migrační pakt

Migrační pakt mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 82, 162–166), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Kromě relokací mohou zaplatit finanční příspěvek (.pdf, str. 163). Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Všechny druhy solidarity přitom mají podle migračního paktu stejnou váhu a je možné je mezi sebou kombinovat (.pdf, str. 162, 166).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 82, 165–166). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 82, 166). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné (.pdf, str. 177–179). Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací. Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Důležité je ale zdůraznit, že podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Migrační pakt povinné kvóty na přerozdělování migrantů nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si členské státy EU mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Další možností, jak se do systému zapojit, je zaplacení finančního příspěvku či poskytnutí alternativní pomoci např. ve formě materiální podpory či vyslání odborníků. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v debatě navazuje na svého předřečníka Andreje Poleščuka (STAN), který zmiňoval, že unijní pakt o migraci a azylu nestanovuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů v EU. Bžoch v diskuzi nejdříve pakt kritizuje, protože podle něj neřeší problém migrace jako takový a zabývá se jen migranty, kteří už v Unii jsou. Vzápětí uvádí, že se v Česku ohledně kvót často slovíčkaří. Právě v této souvislosti říká, že se v paktu píše o stanoveném počtu migrantů, a podle jeho slov tak kvóty obsahuje. 

Následně Bžoch dodává, že lze diskutovat o tom, jestli pakt explicitně mluví o povinných relokačních kvótách, nebo jestli jsou povinné kvóty „schované“ v rámci mechanismu povinné solidarity.

Povinná solidarita

Zmíněný mechanismus povinné solidarity, jehož cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací, je jedním z hlavních bodů migračního balíčku. Členské státy si mohou vybrat z více způsobů, kterými se do systému zapojit (.pdf, str. 162–166). 

• První možností jsou relokace migrantů, kteří požádali o mezinárodní ochranu nebo ji v nedávné době získali. Jde o přemístění migranta z unijního státu, který je pod migračním tlakem, do jiného státu EU (str. 56, 162–163).
• Druhou možností je zaplacení finančního příspěvku.
• Dále si členské státy mohou zvolit, že poskytnou alternativní pomoc, pokud ji unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Do této kategorie patří například zaslaní technického vybavení, vyslání personálu nebo asistence se správou hranic (str. 163).

Rezervoár solidarity

Důležitou roli v mechanismu povinné solidarity hraje tzv. rezervoár solidarity. Ten každoročně stanoví počet relokací a výši finančních příspěvků, které jsou potřebné „k vyváženému a účinnému řešení“ migrační situace (.pdf, str. 10, 82). 

Čísla v rezervoáru solidarity bude v první fázi navrhovat Evropská komise, o konečných hodnotách pokaždé rozhodne až Rada EU (.pdf, str. 82, 165) složená ze zástupců jednotlivých zemí Unie. 

Podle migračního paktu musí Evropská komise navrhnout rezervoár solidarity tak, aby zahrnoval minimálně 30 000 relokací a aby navrhovaná hodnota finančních příspěvků dosahovala nejméně 600 milionů eur (.pdf, str. 82). Podle vyjádření Komise pakt nepředpokládá, že bude každý rok dosaženo obou těchto hodnot – právě proto, že si státy mohou vybrat mezi relokacemi a finančními příspěvky. Případně si mohou zvolit i jejich kombinaci či alternativní pomoc (.pdf, str. 166).

Určení podílu jednotlivých států

O výše zmíněném návrhu Komise následně jednají státy EU (.pdf, str. 85–86). Ty se nejdříve dohodnou na hodnotách v rezervoáru solidarity, přesněji řečeno na celkovém unijním „referenčním počtu“ potřebných relokací a finančních příspěvků (str. 165–166).

Zároveň každá členská země při jednáních uvede, jaké konkrétní počty relokací, příspěvků a alternativní pomoci se rozhodla přislíbit. Celkový příslib každého státu přitom musí odpovídat spravedlivému podílu z celounijního „referenčního počtu“ (.pdf, str. 166, 183). Podíl členské země se stanovuje podle klíče, který vychází z dat Eurostatu o velikosti populace a celkovém HDP státu (str. 211 z 213). Pokud bychom použili současná čísla Eurostatu, vycházel by podíl České republiky na 2,2 %.

Konkrétní přísliby jednotlivých členských států i celková podoba rezervoáru solidarity jsou následně součástí prováděcího aktu, který schvaluje Rada EU (.pdf, str. 165).

Plnění povinností

Evropská komise na svém webu upozorňuje, že migrační pakt nezavádí povinné relokace (.pdf, str. 16), tedy přemístění migranta z jednoho členského státu EU do druhého (.pdf, str. 56). V určitých případech se nicméně podle paktu mohou stát povinnými tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 22, 177–179), kdy jeden stát od druhého „namísto relokací“ přebírá příslušnost při posuzování žádostí migrantů o udělení mezinárodní ochrany. Důležité je zdůraznit, že podle stanoviska Rady EU i vyjádření Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již fyzicky nachází na území přispívajícího státu. 

Závěr

Migrační pakt říká, že Evropská komise každý rok v návrhu stanoví celkový počet „potřebných“ relokací, který nebude nižší než 30 000. O konečném počtu těchto „potřebných“ relokací poté rozhoduje Rada EU. Migrační pakt tak v tomto kontextu skutečně zmiňuje „stanovený počet“ migrantů. Bžochovi dává za pravdu Ústav pro jazyk český – „stanovený počet“ a „kvóta“ jsou synonyma. 

Státy si ale mohou zvolit jiné formy solidarity, než jsou relokace. Povinné relokační kvóty migrační pakt neobsahuje. Protože Jaroslav Bžoch v kontextu diskuze výrokem naznačuje, že migrační pakt stanovuje počet povinných relokačních kvót, hodnotíme jej jako zavádějící.

Rada Evropské unie, složená ze zástupců jednotlivých členských států, schválila pakt o migraci a azylu 14. května 2024. Cílem tohoto reformního balíčku je zejména zajistit rychlejší, spravedlivější a efektivnější migrační a azylový systém. Markéta Gregorová (Piráti) v debatě mluvila o hlasováních, která o migračním paktu probíhala v europarlamentu. „My jsme v Evropském parlamentu byli proti většině těch částí,“ řekla k tomu nejdříve. Z kontextu debaty vyplývá, že popisuje postoj Pirátské strany.

Gregorová poté odmítavé hlasování zdůvodňovala (video, čas 3:07) obavami z toho, že opatření obsažená v migračním paktu naopak byrokratický proces na hranicích prodlouží a zatíží. V odpovědi na otázku moderátorky následně upřesňuje popis výše zmíněného hlasování, tedy hlasování Pirátů v Evropském parlamentu.

Piráti a hlasování v Evropském parlamentu

Europarlament schvaloval migrační pakt 10. dubna 2024. Projednával konkrétně deset legislativních návrhů, které tvoří hlavní jádro celého migračního balíčku, a všechny je přijal.

Mezi odsouhlasené texty patří nařízení, které zavádí povinné azylové řízení na vnějších hranicích EU, nebo nařízení, podle něhož budou neúspěšní žadatelé o azyl navraceni do zemí původu právě už přímo z vnějších hranic Unie. Pakt také stanovuje jednotná pravidla pro udělování mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o azyl. Největší mediální pozornost si získalo nařízení zavádějící mechanismus povinné solidarity, v jehož rámci budou muset členské země pomáhat státům Unie, které jsou přílivem migrace zatíženy více než ostatní.

Pirátskou stranu zastupují celkem tři europoslanci: Markéta Gregorová, Marcel Kolaja a Mikuláš Peksa, kteří jsou v Evropském parlamentu součástí frakce Zelených / Evropské svobodné aliance (Verts/ALE). Jak ukazuje přehled níže, ze zmiňovaných deseti legislativních textů Piráti skutečně podpořili jen dva, u ostatních osmi hlasovali proti.

Prvním návrhem, pro který pirátští europoslanci zvedli ruku, bylo nařízení vytvářející „rámec Unie pro přesídlování a humanitární přijímání“ (.pdf). Jeho prostřednictvím budou unijní země na dobrovolném základě nabízet útočiště lidem ze třetích zemí, které za uprchlíky uznala Organizace spojených národů (.pdf, str. 20–21). Text zmiňuje, že pokud to bude možné, budou unijní země těmto uprchlíkům před odjezdem nabízet tzv. orientační programy, jejichž cílem je u těchto lidí posílit integraci ve společnosti (str. 13, 46). Programy budou zahrnovat zejména jazykové kurzy nebo poskytování „informací o sociální, kulturní a politické situaci“ v daném členském státě.

Dalším textem, který Piráti podpořili, byla směrnice týkající se norem pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (.pdf). Podle dokumentu budou muset unijní země mj. zajistit, aby na jejich území měli žadatelé o mezinárodní ochranu přístup k jazykovým kurzům, kurzům občanské výchovy nebo kurzům odborné přípravy (str. 33, 37, 61).

Shrnutí

Europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti) mluvila v diskuzi o schvalování migračního paktu v Evropském parlamentu. Pirátští europoslanci skutečně hlasovali proti osmi z deseti legislativních textů spadajících do migračního balíčku a podpořili jen zbývající dva. Oba dva dokumenty zahrnují body týkající se integrace uprchlíků do společnosti. Proto hodnotíme tento výrok jako pravdivý. 

Zuzana Majerová v kontextu výroku kritizuje pakt o migraci a azylu, jehož cílem je mimo jiné zefektivnit azylové řízení a zajistit, aby Evropská unie zvládla nápor přicházejících osob. Podle slov Majerové jsou čísla příchozích osob jsou stále vysoká, migrační pakt navíc údajně nemá význam, protože migraci do EU nezastaví.

Kdo je žadatel o azyl a kdo migrant?

Z vyjádření Zuzany Majerové není zřejmé, o jakém druhu migrace mluví. Je totiž rozdíl, zda mluvíme o počtu žadatelů o azyl, nebo o celkové imigraci do Evropské unie ze zemí mimo EU. Žadatelé o azyl se ucházejí o mezinárodní ochranu a mohou ji získat, pokud jsou v zemi svého původu prokazatelně pronásledováni nebo jim hrozí nějaké jiné nebezpečí. Tito lidé musí požádat o azyl v první členské zemi EU, do které vstoupí, jak je obsaženo i v migračním paktu (.pdf, str. 128).

Pod pojem „migrant“ spadají osoby, které odcházejí ze země původu například kvůli hledání lepšího zaměstnání, aby zlepšili svoji životní úroveň. V jiných případech se stěhují za vzděláním nebo kvůli sjednocení rodiny. Z takových důvodů by jim podle mezinárodního práva nebyla přiznána mezinárodní ochrana a nemohli by tak být považováni za uprchlíky.

Žadatelé o azyl

Data o počtu žadatelů o azyl v EU sbírá statistický úřad Eurostat. V roce 2015, kdy Evropu zasáhla migrační krize, přišlo těchto lidí nejvíce – počet žádostí o azyl tehdy dosahoval skoro 1,3 milionu. V roce 2016 bylo žádostí přibližně o 60 tisíc méně a v následujících pěti letech lze pozorovat propad, kdy se počty žadatelů o azyl pohybovaly pod 700 tisíci. Až v roce 2022 a 2023 se čísla navýšila přibližně na milion. V roce 2023 o azyl nejčastěji žádali obyvatelé Sýrie a Afghánistánu, dále pak lidé z Turecka nebo Venezuely. Při posuzování počtu žadatelů o azyl je nicméně nutné brát v úvahu i to, že ne všichni žadatelé mezinárodní ochranu skutečně dostanou. Neúspěšní žadatelé nadále pobývající v EU se tak typicky řadí do kategorie nelegálních migrantů.

Vstupy do EU

Následující graf zobrazuje počet nelegálních a legálních vstupů do EU, v čemž jsou zahrnuty i žádosti o azyl. Jak je z něj patrné, nelegální migrace tvoří pouze malou část celkové migrace do EU. Výjimkou je krizový rok 2015, kdy představovala téměř polovinu. Počet nelegálních i legálních vstupů dohromady se ve většině posledních let pohyboval okolo tří milionů. V roce 2015 a 2022 ale došlo skoro ke čtyřem milionům vstupů. V pandemickém roce 2020 se tento počet naopak snížil. Nejvíce povolení k pobytu v roce 2022 obdrželi lidé z Ukrajiny a Běloruska, následování občany Indie a Maroka.

Závěr

Z výroku Zuzany Majerové není zcela jasné, zda mluví o počtu žadatelů o azyl, nebo o celkové migraci do EU. Ani jedna uvedená skupina se ale neshoduje s čísly, která zmiňuje. Počet žadatelů o azyl od roku 2015 dosáhl okolo milionu pouze ve čtyřech letech a ke dvěma milionům se navíc v roce 2015 nepřiblížil. Počet nelegálních vstupů do EU se v roce 2015 k této hranici skoro dostal, v ostatních rocích se ale pohyboval nejvýše na 500 tisících. Také počet legálních vstupů byl kromě roku 2015 odlišný, než jaký uvádí Majerová. Její výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě o migračním paktu obhajuje názor, že migranti mířící do Evropy by měli být zastaveni již na moři. Na otázku moderátorky, jak by to chtěla udělat, odkazuje na kroky bývalého šéfa Frontexu Fabriceho Leggeriho. Ten v minulosti mimo jiné čelil obvinění, že se pod jeho vedením Frontex podílel na nelegálních deportacích migrantů na řecko‑turecké hranici. Majerová nejdříve uvádí, že byl Leggeri ze své funkce odvolán (video, čas 5:50), a později v debatě také odporuje tvrzení Tomáše Zdechovského, podle kterého Leggeri naopak sám rezignoval (video, čas 15:19–15:40).

Frontex

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Hlavní úlohou Frontexu je koordinace operací na hranicích, posílení bezpečnosti a předcházení nelegální migraci a přeshraniční kriminalitě. Agentura spolupracuje s národními orgány hraniční kontroly, v České republice se jedná o službu cizinecké policie.

Francouzský politik Fabrice Leggeri vstoupil do čela Frontexu začátkem roku 2015. Předtím například zastával funkci zástupce vedoucího francouzského velvyslanectví v Jižní Koreji a od roku 2013 funkci vedoucího oddělení boje proti nelegálnímu přistěhovalectví na francouzském ministerstvu vnitra. V průběhu let agentura pod Leggeriho vedením posílila své zdroje a personál, aby mohla lépe kontrolovat vnější hranice EU.

Odchod Fabriceho Leggeriho

Frontex od roku 2020 čelil řadě obvinění z podílení se na nelegálních deportacích migrantů ve Středomoří. Jako důkaz sloužily například videozáznamy zveřejněné investigativním portálem Bellingcat, podle kterého lodě Frontexu na řecko‑turecké námořní hranici vytlačovaly lodě s migranty z řeckých vod. Frontex byl také dle Bellingcatu u toho, když lodě s migranty údajně vytlačovala řecká pobřežní stráž. Vytlačení migrantů z vod EU je přitom podle mezinárodního práva nezákonné (.pdf, str. 2–3), jak je zakotveno v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 11) a v Evropské úmluvě o lidských právech (.pdf, str. 34).

Agenturu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), který se zabýval i údajným setkáváním zástupců Frontexu s neregistrovanými lobbisty ve zbrojním průmyslu. Frontex byl také prověřován Evropským parlamentem (.pdf), který pro kontrolu Frontexu vytvořil speciální pracovní skupinu. Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Zmíněná pracovní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o přímém zapojení Frontexu do vytlačování lodí migrantů z unijních vod (.pdf, str. 5). Frontex podle ní ale věděl o tom, že ze strany členských států EU, se kterými prováděl společné operace, dochází k porušování práva. Kritika pracovní skupiny se vztahovala především k tomu, že se Frontex „těmito porušeními nezabýval a neprovedl v návaznosti na ně rychlé, důsledné a účinné kroky“.

Pozdější zpráva OLAF z února 2022 zmiňovala, že se Frontex podílel na závažném porušování lidských práv (.pdf, str. 8–9). Mimo jiné kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit. Vytlačování se podle OLAF účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103).

V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu a Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci, kterou správní rada následně přijala. Funkci ředitele agentury poté dočasně převzala Leggeriho zástupkyně Aija Kalnaja, která později taktéž čelila vyšetřování. V prosinci 2022 ji nahradil Hans Leijtens.

Shrnutí

Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri ze své funkce nebyl odvolán, ale sám odstoupil v reakci na vyšetřování Evropského parlamentu a Evropského úřadu pro boj proti podvodům, která se týkala obvinění z porušování předpisů a nelegálních deportací migrantů. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako nepravdivý, a to i s přihlédnutím k tomu, že se v debatě přímo vymezovala proti tvrzení, že Leggeri sám rezignoval.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) mluví o unijním paktu o migraci a azylu, jehož cílem je zejména zajistit rychlejší, spravedlivější a efektivnější migrační a azylový systém. Celý tento migrační balíček se skládá z několika legislativních textů. Deset návrhů, které tvoří hlavní jádro paktu, přijal letos v dubnu Evropský parlament. Rada Evropské unie, složená ze zástupců jednotlivých členských států, schválila tuto desítku nařízení v květnu.

Stínovým zpravodajem pro přesídlovací politiku EU

Zdechovský se skutečně účastnil vyjednávání o jedné z částí migračního paktu. Zastával roli tzv. stínového zpravodaje pro nařízení (.pdf), které se týká politiky EU pro přesídlování (.pdf, str. 1). 

Prvotní návrh tohoto nařízení předložila Evropská komise už v roce 2016 (.pdf). V Evropském parlamentu byl návrh přidělen (.pdf, str. 6) Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE), který měl na starosti jeho důkladné prozkoumání a vyjednávání s Radou EU, Evropskou komisí a politickými skupinami v europarlamentu. 

Pověřený výbor má vždy za úkol vypracovat zprávu k návrhu nařízení, která obvykle obsahuje doporučení a pozměňovací návrhy. Za vytvoření textu je konkrétně zodpovědný jeden zpravodaj (anglicky rapporteur) vybraný z řad členů výboru nebo náhradníků. Při přípravě zprávy jedná s dalšími evropskými poslanci, konzultuje s odborníky atp.

Kromě tohoto zpravodaje výbor na začátku volí i několik stínových zpravodajů, aby sledovali postup vyjednávání dokumentu z pozice ostatních politických stran a skupin. Nemusí přitom zastávat stejné stanovisko jako hlavní zpravodaj textu. Tento tzv. shadow rapporteur je klíčovým hráčem při projednávání tématu ve své politické skupině. „Proto jsou stínoví zpravodajové podstatní pro vyjednávání kompromisu při přípravě zprávy,“ vysvětluje web Evropského parlamentu.

Výslednou podobu zprávy pak schvaluje celý výbor. Hlasuje i o pozměňovacích návrzích, které mohou předkládat jednotliví členové výboru i náhradníci.

Tomáš Zdechovský byl v minulém volebním období v letech 2014–2019 členem výboru LIBE, v současném období je od července 2019 náhradníkem. Právě v aktuálním volebním období se Zdechovský stal stínovým zpravodajem pro zmiňovaný návrh nařízení o unijní politice přesídlování. 

Zprávu k návrhu výbor předložil na podzim 2017 a zároveň tehdy rozhodl o zahájení interinstitucionálních jednání mezi výborem, Radou EU a Evropským parlamentem. Část vyjednávání tedy probíhala předtím, než LIBE Zdechovského stínovým zpravodajem určil. Výbor se návrhem nařízení a jednáním o něm ovšem dále zabýval i po zahájení nového volebního období v roce 2019. Europarlament a Rada EU se na podobě nařízení dohodly v prosinci 2022 pod českým předsednictvím Rady EU a v únoru 2024 LIBE schválil text dohody, který z vyjednávání vzešel (.pdf, str. 1). Pak už v dubnu 2024 následovalo schvalování nařízení přímo na plénu Evropského parlamentu.

Rámec Evropské unie pro přesídlování

Nové přesídlovací nařízení tvoří trvalý rámec, jímž se budou řídit státy, které se rozhodnou dobrovolně přesídlovat osoby ze třetích zemí. Systém byl vytvořen s cílem poskytnout pomoc a bezpečnou cestu do EU těm, kteří jsou nuceni ze své země uprchnout. Vztahuje se na osoby, které mají nárok na mezinárodní ochranu a které Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) označí za způsobilé k přesídlení (.pdf, str. 7, 13).

Peníze na přesun a integraci osob půjdou z rozpočtu EU (.pdf, str. 4, 6, 17), konkrétně z unijního Azylového, migračního a integračního fondu (AMIF). Státy, které se rozhodnou účastnit se evropského přesídlovacího rámce, mají z AMIF nárok na příspěvek ve výši 10 tisíc eur za každou osobu, kterou na své území přesídlí (.pdf, str. 21).

Relokace a přesídlování v migračním paktu

Zatímco Tomáš Zdechovský se v Evropském parlamentu věnoval nařízení o přesídlování osob (angl. resettlement), v debatě použil pojem „relokace“ (angl. relocation). Zmíněné výrazy je možné v angličtině považovat za synonyma, a překlad anglického slova resettlement jako „relokace“ tak nelze označit jako chybný. Důležité je ovšem doplnit, že v paktu o migraci a azylu označují tyto pojmy dva různé procesy.

V kontextu EU se pojmem „relokace“ obecně myslí přesun osob, které získaly mezinárodní ochranu nebo o ni požádaly, z jednoho členského státu EU do jiného státu EU. Takto relokaci definuje i nařízení o řízení azylu a migrace (.pdf, str. 76), ve kterém jsou relokace součástí tzv. trvalého mechanismu povinné solidarity (.pdf, str. 111, 236–239). Ten byl zaveden, aby ulevil státům pod vysokým migračním tlakem. Ostatní členské státy EU si mohou formu podpory, kterou těmto státům poskytnou, vybrat – buď si zvolí relokace osob na své území, nebo poskytnutí finančního příspěvku. V určitých případech si může stát vybrat i poskytnutí alternativní pomoci, kam patří personální či věcná podpora.

Oproti tomu „přesídlování“ (.pdf, str. 7) v kontextu migračního paktu znamená, že stát na své území přijímá státní příslušníky třetích zemí „na základě doporučení vysokého komisaře OSN pro uprchlíky“, pokud takovým lidem „byla udělena mezinárodní ochrana“. Na rozdíl od „relokace“ jde tedy o mezinárodní, ne pouze evropský, mechanismus solidarity.

Závěr

Tomáš Zdechovský skutečně byl u vyjednávání jedné z částí unijního migračního paktu. Jako stínový zpravodaj dohlížel na přípravu rámce EU pro přesídlování. Podle tohoto nařízení mohou členské státy EU dobrovolně nabídnout útočiště osobám ze třetích zemí, které získaly mezinárodní ochranu. Za každou takto přijatou osobu přitom dostanou z evropského rozpočtu příspěvek ve výši 10 tisíc eur. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě mluví o unijním paktu o migraci a azylu a vyzdvihuje část, kterou pomáhal vyjednat. Konkrétně říká, že šlo o mechanismus „dobrovolných relokací“, a upřesňuje, že podle tohoto principu má každý členský stát možnost přijmout žadatele o azyl a zbytek EU mu přispěje na jejich integraci. Dále dodává, že tento mechanismus ocenila i bývalá předsedkyně francouzské krajně pravicové strany Národní sdružení Marine Le Pen.

Dobrovolné přesídlování

Zdechovský byl tzv. stínovým zpravodajem při vyjednávání nového rámce EU pro přesidlování a humanitární přijímání, který je součástí migračního paktu. Rámec nastavuje jednotná pravidla, jimiž se budou řídit státy, které se na své území rozhodnou dobrovolně přesídlit osoby ze třetích zemí. Systém byl vytvořen s cílem poskytnout pomoc a bezpečnou cestu do EU těm, kteří jsou nuceni uprchnout ze své země. Vztahuje se na osoby, které mají nárok na mezinárodní ochranu a které Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) označí za způsobilé k přesídlení (.pdf, str. 7, 13).

Za přijmutí uprchlíků budou mít členské státy nárok na finanční podporu (.pdf). Peníze na přesun a integraci osob půjdou z rozpočtu EU (.pdf, str. 4, 6), konkrétně z unijního Azylového, migračního a integračního fondu (AMIF). Podle stanovených pravidel (.pdf, str. 17) stát za každou přesídlenou osobu obdrží z AMIF 10 000 eur (.pdf, str. 21).

Doplňme, že Zdechovský v této části debaty používal termín „relokace“ (angl. relocation), zatímco v popisované části migračního paktu (.pdf) se používá jen výraz „přesídlování“ (angl. resettlement). Zmíněné výrazy je možné v angličtině považovat za synonyma, překlad anglického slova resettlement jako relokace tak nelze označit jako chybný. Nutné je ale upřesnit, že v paktu označují tyto pojmy dva různé procesy.

Relokací se v kontextu EU myslí přesun osob, které získaly mezinárodní ochranu nebo o ni požádaly, z jednoho státu Unie do druhého. Tyto relokace jsou součástí mechanismu povinné solidarity (.pdf, str. 111, 236–239), jehož cílem je pomoci státům, ve kterých se v daném okamžiku nachází velký počet žadatelů o azyl, a jsou tak pod migračním tlakem. Do povinné solidarity se členské státy mohou zapojit třemi způsoby – přijetím migrantů, zaplacením finančního příspěvku, nebo poskytnutím alternativní pomoci, pokud takovou pomoc zasažený stát vyžaduje (.pdf, str. 236–239, 242).

Postoj Marine Le Pen k dobrovolnému přesídlování

Marine Le Pen je dlouhodobě známá tvrdým postojem vůči migraci. Migrační pakt jako celek kritizovala kvůli tomu, že podle jejího názoru členské státy zbavuje pravomoci o sobě rozhodovat a přistěhovaleckou politiku budou určovat nevládní organizace. Její konkrétní postoj k dobrovolnému přesídlování se nám však ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo.

Obrátili jsme se proto s dotazem na Tomáše Zdechovského. Ten ve svém vyjádření uvedl, že vycházel z rozhovorů s europoslancem Thierry Marianim ze strany Národní sdružení, se kterým se setkal v Evropském parlamentu. Podle Zdechovského odpovědi Marianiho strana i Marine Le Pen dobrovolné přesídlování vítají. Toto tvrzení však z dostupných zdrojů nelze potvrdit.

Pro kontext však můžeme doplnit, že europoslanci Národního sdružení, kteří jsou součástí frakce Identita a demokracie (ID), iniciovali hlasování o zamítnutí nového rámce EU pro přesídlování (.pdf, str. 99). Pro zamítnutí této části migračního paktu zvedl ruku také Thierry Mariani (.pdf, str. 99).

Závěr

Tomáš Zdechovský mluví o rámci EU pro přesídlování. Na rozdíl od relokací, které jsou součástí povinné solidarity mezi státy EU, se jedná o mezinárodní mechanismus přijímání uprchlíků ze třetích zemí. Z veřejně dostupných zdrojů se nám nepodařilo dohledat, zda Marine Le Pen tuto část migračního paktu v některém ze svých vyjádření podpořila. Tomáš Zdechovský pro Demagog.cz pouze uvedl, že vycházel z osobních rozhovorů s europoslancem Národního sdružení Thierry Marianim. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Andrej Poleščuk, který do Evropského parlamentu kandiduje za koalici Starostové a osobnosti pro Evropu, v diskuzi oponuje Jaroslavu Bžochovi (ANO), který hovoří o tom, že problémem nově přijatého migračního paktu je to, že neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých si podle jeho slov mají zažádat o azyl – tedy nikoliv až v EU (video, čas 8:51).

Obsah migračního paktu

V migračním paktu se ustanovení, že osoba „má požádat o azyl v první bezpečné zemi“, nenachází. V článku o povinnostech žadatele o azyl pouze stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str.  128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých v diskuzi mluví.

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V případě, kdy žadatel o mezinárodní ochranu nezažádá o azyl v první členské zemi a nedovoleně se pohybuje mezi členskými státy či porušuje jiné povinnosti ustanovené v článku 17 (str. 128 až 130), plynou pro něj z takovéhoto jednání procesní důsledky (str. 45) a ztrácí určité nároky v azylovém procesu (str. 131).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Závěr

Migrační pakt neukládá žadateli o mezinárodní ochranu povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pouze uvádí, že má migrant zažádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu,“ čímž je myšlena země EU, přičemž porušení této povinnosti má vliv na azylový proces žadatele. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako nepravdivý. 

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) obhajuje mandát v Evropském parlamentu a ve výroku reaguje na tvrzení Andreje Poleščuka. Ten uvedl, že podle migračního paktu musí migrant požádat o azyl v první bezpečné zemi (video, čas 9:14). Zdechovský namítá, že takové ustanovení se v paktu nenachází.

Obsah migračního paktu

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi. V takovém případě podá žádost o mezinárodní ochranu ve státě, který oprávnění vydal (.pdf, str. 128).

Daný členský stát zahájí s žadatelem řízení o určení státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá jej, aby řízení převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi prvního vstupu či v té, kde má oprávnění k pobytu, „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V kontextu výroku Tomáš Zdechovský také tvrdí, že ustanovení, o kterém Andrej Poleščuk mluví, se nachází v Chartě OSN (video, čas 10:04). Ani ta ale uprchlíkům neukládá povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi, do které přijdou (.pdf). Tato podmínka přitom nevyplývá ani z jiných mezinárodních pravidel.

Závěr

Tomáš Zdechovský správně uvádí, že migrační pakt neobsahuje ustanovení, které by dávalo migrantům povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pakt obsahuje pouze povinnost požádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu“. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský v debatě reaguje na Andreje Poleščuka, kandidáta hnutí STAN v evropských volbách, podle kterého nový migrační pakt nařizuje lidem žádat o azyl v první bezpečné zemi. Zdechovský uvádí, že takové ustanovení v paktu není a že se nachází už v Chartě Organizace spojených národů (OSN), která tuto otázku řeší.

Bezpečné země

České ani evropské právo pojem „první bezpečná země“ přesně nevymezují. Používají ale termín „bezpečná třetí země“ (.pdf, str. 12), kterou definují jako stát, kde uprchlík dříve pobýval, vytvořil si na něj vazby a může se do něj vrátit, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo nebezpečí, které by ohrozilo jeho život a svobodu (.pdf, str. 21–22 z 36).

Kromě toho právo také pracuje s pojmem „první země azylu“, kterou se rozumí taková země, kde byl žadatel o mezinárodní ochranu již v minulosti uznán za uprchlíka a může se do ní bezpečně vrátit (.pdf, str. 20–21 z 36). Definuje ji směrnice Evropského parlamentu o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (.pdf). Některé členské státy EU, např. Belgie nebo Slovinsko, v minulosti odmítly poskytnout azyl migrantům, kteří dříve v první zemi azylu žili.

Charta OSN

Charta OSN je ustanovující dokument celé organizace a byla přijata v roce 1945. Stanovila práva a povinnosti členských států, ustanovila postupy fungování OSN a zřídila několik orgánů, např. Valné shromáždění nebo Radu bezpečnosti. Spojené národy se v ní zavázaly posílit mezinárodní součinnost prostřednictvím úcty k lidským právům a základním svobodám (.pdf, str. 8). O právech migrantů a uprchlíků ani o povinnosti žádat o azyl v první bezpečné zemi nebo první zemi azylu se ovšem Charta OSN nezmiňuje (.pdf).

Úmluva o právním postavení uprchlíků

Mezinárodní ochranu uprchlíků upravuje například Úmluva o právním postavením uprchlíků (.pdf), která byla přijata v roce 1951. Podle dokumentů OSN (.pdf, str. 1–2) nebo třeba i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně tato úmluva ani mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“ nebo „první zemi azylu“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Závěr

Ačkoliv přijímající země mohou uprchlíka či migranta do první bezpečné země či první země azylu navrátit, Charta OSN, Úmluva o právním postavení uprchlíků ani mezinárodní právo neukládají migrantům ani uprchlíkům povinnost v těchto zemích žádat o azyl. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako nepravdivý.

Fikce nevpuštění

Právní fikce, o které Andrej Poleščuk mluví, se nazývá „fikce nevpuštění“ (fiction of non-entry). Typickým příkladem jsou tranzitní zóny na mezinárodních letištích, ve kterých se cestující nachází, dokud neprojdou pasovou kontrolou. V této zóně mohou být zadrženy osoby podezřelé z nelegálního překročení hranic, kterým je zde omezena svoboda pohybu a přístup k azylovému řízení. Žadatelům pak hrozí vrácení do země původu (.pdf, str. 6).

Podle mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků musí státy žadatelům o azyl poskytnout ochranu a pomoc po dobu trvání žádosti i poté, co získají status uprchlíka. Státy se této povinnosti snaží vyhnout právě skrz zavádění tranzitních zón, kde formálně neplatí vnitrostátní právo (.pdf, str. 2).

Tranzitní zóny v EU

K rozšíření tranzitních center přistoupilo například Německo, které v roce 2018 rozšířilo fikci nevpuštění i na pozemní přechody. Dále také například Rakousko, Belgie, Francie, Španělsko, Řecko, Maďarsko nebo Portugalsko formálně nepovažují žadatele o azyl na svých hranicích nebo tranzitních zónách za osoby, které legálně vstoupily na jejich území (.pdf, str. 3).

Podle německé úpravy nejsou tranzitní zóny omezeny na konkrétní oblast, ale vážou se k právnímu statutu uprchlíka (.pdf, str. 2). Tranzitní zóna tedy cestuje spolu s žadatelem o azyl, dokud patřičné orgány neurčí jeho imigrační status. Pokud úřady zjistí, že žadatel vstoupil do Německa nelegálně, je vrácen do prvního státu EU, na jehož území vstoupil. Žadatel zároveň formálně není vpuštěn do Schengenského prostoru. Tím se jeho tranzitní zóna rozšíří přes další státy (.pdf, str. 3).

Evropská legislativa

Azylovým řízením se zabývá i pakt EU o migraci a azylu přijatý v květnu 2024, který si klade za cíl zrychlení řízení na hranicích. Nová legislativa přináší sjednocení postupů pro jednotlivé státy, které dosud v azylové politice mohly jednat podle individuálních pravidel. Úvodní screening žadatelů by měl nově probíhat rychleji, a to během prvních sedmi dní od příchodu. Na základě úvodního screeningu bude žadatel moci postoupit ke standardní azylové proceduře, která trvá šest měsíců (.pdf, str. 17).

Pokud žadatel nebude splňovat podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, uvede falešné údaje nebo ponese bezpečnostní riziko, přistoupí se ke zrychlenému azylovému řízení, které trvá maximálně 12 týdnů (.pdf, str. 45). Screening i zrychlené řízení budou probíhat v tranzitních zónách na vnějších hranicích EU za použití metody fikce nevpuštění, kdy se žadatelé právně nebudou nacházet na území Unie.

Závěr

Fikci nevpuštění využívají státy EU, aby dohlížely na příchod migrantů, kteří v tzv. tranzitních zónách čekají na připuštění k azylovému řízení. Po dobu pobytu v těchto zónách se žadatelé o azyl formálně nenacházejí na území EU. Výrok Andreje Poleščuka proto hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v souvislosti s přijatým migračním paktem vyzdvihuje jako zásadní téma ochranu vnějších hranic. V rámci této oblasti považuje za problematické, že pakt podle jeho slov neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých by si podle něj měli zažádat o azyl. Pojem „bezpečné země“ vztahuje poslanec Bžoch také na státy, se kterými má EU uzavřené tzv. readmisní dohody, které je podle něj potřeba vyžadovat a rozšiřovat (video, čas 8:58).

Migrační pakt

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi EU. V takovém případě žádost o mezinárodní ochranu podá ve členském státě, který takové oprávnění vydal (.pdf, str. 128). 

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Bezpečné země a readmisní dohody

Tzv. koncept bezpečné země je podle OSN v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení.

Readmisní dohody mezi členskými státy EU a třetí zeměmi, o kterých Bžoch v kontextu výroku také mluví, jsou mezinárodní smlouvy upravující zpětné přebírání státních příslušníků, kteří neoprávněně vstoupili nebo neoprávněně pobývají na území státu druhé smluvní strany. V současnosti má EU takových právně závazných dohod uzavřených 18 (.pdf, str. 11–12). 

Většina těchto smluv, např. dohoda s Albánií (.pdf), upravuje i zpětné přebírání státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti. Smluvní země by měla na základě žádosti členského státu EU převzít také tyto osoby, a to za předpokladu, že mají, či v době vstupu měly, vízum nebo povolení k pobytu vydané touto zemí. Další variantou je, že před vstupem na území EU v tomto státu pobývaly či přejížděly přes jeho území (.pdf, str. 23).

Závěr 

Migrační pakt neobsahuje ustanovení o tom, že migrant musí o azyl požádat v první bezpečné zemi. Obdobné ustanovení pakt vztahuje pouze na členské země EU, kdy je nutné o azyl požádat v členském státě prvního vstupu. Výrok Jaroslava Bžocha tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu a dosavadní europoslankyně Markéta Gregorová reaguje na debatu o destabilizaci Sýrie a mluví o příčinách migrace ze Středního východu. Jednou z nich je podle ní klimatická změna a s ní spojený úbytek pitné vody. Dodává, že EU může zasaženým zemím s tímto problémem pomáhat. Následně zmiňuje, že české firmy pomáhají tím, že ve zdrojových zemích migrace mají čističky vody. 

České systémy čištění odpadních vod

Firma Sweco Hydroprojekt dlouhodobě podniká v Iráku, Afghánistánu či Ugandě. V roce 2019 se například věnovala obnově vodního hospodářství v oblasti syrské Východní Ghúty zasažené válkou. Vypracovala také studii proveditelnosti, která mapovala stav znečištění povrchových vod v Aleppu. Společnost se dále spolu s firmou Ekomonitor podílela na výstavbě čistírny odpadních vod pro nemocnici Al-Huda v Damašku, která byla zasažena bombovými útoky.

Na vodohospodářských projektech v rozvojových zemích pracují i další české firmy. Společnost Vodní zdroje Ekomonitor v Sýrii zbudovala „Vodovod Aqraba“. Jedná se o kontejnerovou úpravnu, která čistí pitnou vodu pro 25 tisíc obyvatel města Aqraba. Na dodávkách se podílela také firma Arc House. Firma G­-servis Praha zase zprovoznila úpravnu vody pro syrský pivovar. 

České firmy se podílejí i na obnově Iráku. Společnost Tesla – Technologie úpravy vody dodala čističku vody pro nemocnici v Basře nebo tamní televizní stanici. Zprávu o možnosti pro české podnikatele podílet se na rekonstrukci Bagdádu v oblasti nejen vodohospodářství publikovalo v roce 2010 také Ministerstvo průmyslu a obchodu. Firma Bioanalytika CZ pracovala na zajištění pitné vody pro irácké město Baharka, ve kterém se nachází i uprchlická komunita ze Sýrie. 

Hodonínská firma VAG zajistila dodávky armatur pro instalaci potrubního systému v ománském městě Suhár. Díky tomuto projektu se k obyvatelům dostane pitná voda z odsolovacích stanic. Česká čistička od brněnské firmy Hutira zase od května 2024 čistí vodu v Ghaně. 

Závěr

České firmy se aktivně podílejí na projektech čištění vod ve zdrojových zemích migrace, přičemž se zejména jedná o Sýrii (.pdf, str. 10). Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nedohledali, zda některé takové společnosti sídlí v Brně, brněnská Hutira ovšem dodala čističku vody do Ghany. Výrok Markéty Gregorové tak hodnotíme jako pravdivý. 

Kandidátka SPD a Trikolory v evropských volbách Zuzana Majerová tvrdí, že migrační politika Evropské unie nefunguje, a dodává, že azylová řízení podle ní trvají až pět let. Jelikož se vyjadřuje o celoevropské úrovni, zaměříme se na to, jak dlouho tato řízení trvají v celé EU, nikoliv pouze v Česku.

Právní předpisy

V současné době, tedy ještě před vstupem migračního paktu v účinnost, se azylová řízení ve státech EU řídí směrnicí o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany. Dle ní musí členské státy zajistit, „aby řízení o posouzení žádosti (o azyl, pozn. Demagog.cz) bylo skončeno do šesti měsíců od podání žádosti". Za určitých podmínek je povoleno tento limit překročit, a to např. v případě velkého množství žadatelů. Celková délka azylového řízení ale podle pravidel nesmí překročit 21 měsíců (.pdf, str. 19 z 36).

Jelikož se jedná o směrnici, členské státy mají povinnost cíle v ní vytyčené splnit, způsob naplnění těchto cílů je ale v dikci jednotlivých států. V Česku je směrnice uplatněna skrze zákon o azylu, který upravuje výše zmíněné lhůty.

Současné unijní předpisy upraví zmíněný migrační pakt (.pdf, str. 2), který v květnu 2024 definitivně přijala Rada EU. Jeho cílem je mj. urychlit azylová řízení na území EU. Ačkoliv výše uvedené lhůty zůstávají stejné (.pdf, str. 123–125), pakt zavádí procedury pro jednotné azylové řízení, včetně zrychleného řízení, které má být rozhodnuto nejpozději do tří měsíců (.pdf, str. 31, 124).

Skutečný stav

Informace o azylovém řízení v zemích EU zveřejňuje například Agentura Evropské unie pro otázky azylu (EUAA). Podle ní bývá každoročně přibližně jen polovina žádostí o azyl vyřízena ve stanovené lhůtě do šesti měsíců (s výjimkou roku 2020). V roce 2023 si tak na vyřízení své žádosti více než šest měsíců počkalo přes 400 tisíc lidí. EUAA ovšem neposkytuje podrobnější údaje o tom, o kolik měsíců tato řízení zmíněnou šestiměsíční hranici přesahují. Z jejích dat tedy není možné zjistit, jestli trvají například sedm měsíců či pět let, o kterých mluví Zuzana Majerová.

Data o délce azylového řízení v některých členských státech EU sbírá také Azylová informační databáze (AIDA). Její zprávy o azylové situaci ve vybraných zemích většinou obsahují informace o průměrné době, za kterou úřady vydají rozhodnutí o žádosti v tzv. prvním stupni (.pdf, str. 32). Kromě toho uvádějí i průměrnou dobu, za níž úřady rozhodnou o žádostech o odvolání, které délku azylového řízení ještě dále prodlužují (.pdf, str. 41). 

Data v tabulce níže ukazují, že v některých státech azylová řízení trvají průměrně i více než tři roky. Ne vždy se tak zemím EU daří dodržovat lhůty stanovené v unijní směrnici. Vůbec nejdelší průměrné doby vyřízení žádostí jsou podle Azylové informační databáze ve Španělsku, kde se délka rozhodování úřadů v prvním stupni obvykle pohybuje v rozmezí od 3 měsíců do 3 let (.pdf, str. 57). Vyřízení žádosti odvolání úředníkům v průměru zabere další jeden až dva roky (str. 62), a i ve Španělsku tak délka řízení může dosáhnout až pěti let.

V řadě případů nicméně může rozhodování úřadů trvat ještě déle, než je průměr, který vyčísluje AIDA. Německý deník Zeit a další média v nedávné době informovala o tom, že někteří žadatelé v Německu čekají na konečné rozhodnutí právě i více než pět let. Řízení jsou velmi dlouhá i na Kypru. AIDA zmiňuje, že v některých případech trvá i čtyři roky, než zde žadatel obdrží jen rozhodnutí prvního stupně (.pdf, str. 33). 

Závěr

V EU skutečně existují případy, kdy se azylové řízení protáhlo na pět let, podle médií k tomu došlo například v Německu. Podle unijní Azylové informační databáze (AIDA) může řízení trvat až pět let také ve Španělsku, pokud se žadatel proti prvnímu rozhodnutí úřadů odvolá. AIDA také uvádí, že azylové řízení bývá velmi dlouhé například i na Kypru. Zde v řadě případů trvá až čtyři roky, než úřady vydají rozhodnutí v prvním stupni, proti kterému se žadatel může dále odvolat. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Gregorová reaguje na Zuzanu Majerovou, podle které některé země v západní Evropě nezvládly migrační vlnu z roku 2015. Gregorová kontruje tvrzením, že většina migrantů, kteří od tohoto roku přišli do Německa, se stali ekonomicky aktivními.

Míra zaměstnanosti

Z pohledu pracovního trhu se společnost rozděluje na ekonomicky aktivní a neaktivní jedince. Podkategorií ekonomicky aktivních osob je zaměstnané obyvatelstvo, kam spadají všichni, kteří pracují. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jejíž data v odůvodnění používáme, popisuje míru zaměstnanosti jako podíl počtu zaměstnaných osob k celkovému počtu obyvatel v produktivním věku. Jelikož Markéta Gregorová mluví o lidech, kteří pracují a přispívají do ekonomiky, budeme sledovat podíl zaměstnaných lidí, nikoliv ekonomicky aktivních.

Zaměstnanost imigrantů v Německu

Situaci imigrantů sleduje OECD, která vydává zprávu o jejich integraci v členských zemích OECD, EU a dalších vybraných státech. Poslední vydání pochází z roku 2023 a pracuje s daty do konce roku 2021 (.pdf). Ve zprávě OECD mimo jiné uvádí právě míru zaměstnanosti a dlouhodobé nezaměstnanosti v jednotlivých státech s důrazem na lidi narozené mimo danou zemi (str. 76–81).

Ze zprávy vyplývá, že v Německu bylo v roce 2021 zaměstnáno přibližně 68 % obyvatel ve věku 15 až 64 let, kteří se narodili mimo Německo (.xlsx). Z občanů ve stejném věkovém rozmezí, kteří se v zemi narodili, bylo zaměstnáno takřka 78 %, rozdíl mezi rodilými Němci a imigranty je tedy přibližně 10 procentních bodů (.xlsx). Podobná míra zaměstnanosti byla v Německu zaznamenána (.xlsx) i při předchozím šetření z roku 2018 (.pdf, str. 73).

OECD navíc zveřejnilo data (.xlsx), jež rozdělují migranty na nedávno příchozí, kteří do nového státu přišli v roce 2016 a později, a na usazené, kteří v zemi bydlí více než deset let. Kromě toho dělí migranty na osoby narozené v EU a mimo ni. U nedávno příchozích a migrantů ze zemí mimo EU ve věku 15–64 let je sice zaměstnanost v Německu nižší – konkrétně 57,4 % a 63,8 % – stále se ovšem jedná o nadpoloviční většinu.

Závěr

Podle nejnovějších dat OECD bylo v Německu v roce 2021 zaměstnáno přibližně 68 % všech přítomných cizinců ve věku 15–64 let. Z nedávno příchozích, tedy těch, kteří přišli v roce 2016 a později, je ve stejném věkovém rozmezí zaměstnáno 57,4 %. Jde tedy o nadpoloviční většinu a výrok Markéty Gregorové tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do eurovoleb za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě nejdříve kritizovala migrační situaci v Německu, Francii a Švédsku. Následně reagovala na tvrzení Markéty Gregorové (Piráti), podle níž má v Německu práci většina migrantů, kteří do země přišli po roce 2015. Právě v odpovědi na její výrok Zuzana Majerová čte z papíru „titulek německého kancléře Scholze“, který podle ní pro Hospodářské noviny řekl, že „se migranti musí masivně vyhošťovat“ (video, čas 13:52–14:20).

Vytrženo z kontextu

V českých médiích se nám pomocí mediální databáze Newton podařilo najít jen jeden článek, jehož titulek popisovanou frázi obsahuje. Jde o komentář Ondřeje Housky s názvem „Masivně vyhošťovat. Aneb když svůj pohled na migraci zreálnil už i německý kancléř“, který 24. října 2023 zveřejnily Hospodářské noviny.

Redaktor v úvodu textu zmiňoval případ vraždy dvou švédských fotbalových fanoušků, které 15. října 2023 v belgickém Bruselu zavraždil neúspěšný žadatel o azyl. Ten už se v době spáchání zločinu v EU podle pravidel nacházet vůbec neměl, belgické úřady ho totiž správně měly vyhostit do Tuniska. Dále komentář Ondřeje Housky poukazoval na to, že se zemím Unie daří vyhošťovat necelých 30 procent lidí, kteří v EU neúspěšně požádali o azyl.

O Scholzovi redaktor konkrétně psal: „Přesto se ale pohled na migraci napříč unií zásadně mění – naštěstí. ‚Musíme konečně začít ve velkém vyhošťovat,‘ prohlásil pro týdeník Der Spiegel německý kancléř Olaf Scholz.“ V článku přitom Houska na několika místech mluvil o vyhošťování „ekonomických migrantů, kteří nárok na ochranu prostě nemají“ a nutnosti držet „odmítnuté migranty“ v hlídaných táborech.

Popisovaný komentář z Hospodářských novin odkazuje na rozhovor německého kancléře Olafa Scholze pro týdeník Der Spiegel z 20. října 2023. Ten sice měl titulek „Scholz a uprchlická politika: Musíme konečně ve velkém měřítku deportovat“, jednalo se ale o zjednodušení Scholzova vyjádření o vyhošťování migrantů, „kteří nemají právo v Německu zůstat“. Scholz v rozhovoru upřesnil, že mluví o migrantech, kteří nemají šanci získat povolení k pobytu.

Kromě toho německý kancléř kritizoval zejména pomalou rychlost, jakou deportace nelegálních migrantů zpět do zemí jejich původu probíhají. Ve spojitosti s migrací také zmiňoval, že Německo potřebuje přijímat pracovníky z cizích zemí, zejména odborníky a talenty. Za samozřejmost zároveň považuje přijímání uprchlíků, kteří jsou doma politicky pronásledováni nebo „utekli před válkou a smrtí“.

Olaf Scholz legální migraci od té nezákonné odlišuje dlouhodobě. V lednu 2024 například zkritizoval pravicovou Alternativu pro Německo (AfD), která diskutovala o plánech na hromadné deportace milionů přistěhovalců – včetně těch, kteří už mají německé občanství.

Závěr

Hospodářské noviny v říjnu 2023 zveřejnily komentář s titulkem „Masivně vyhošťovat. Aneb když svůj pohled na migraci zreálnil už i německý kancléř“. V něm se autor odkazoval na článek německého listu Der Spiegel s názvem „Scholz a uprchlická politika: Musíme konečně ve velkém měřítku deportovat“. Tyto titulky tak oba odpovídají tomu, co ve výroku zmiňuje Zuzana Majerová. Titulek Spiegelu je ale ve skutečnosti zjednodušením Scholzova delšího vyjádření o tom, že je podle něj nutné rychleji deportovat migranty, kteří nemohou získat povolení k pobytu. Protože výrok Zuzany Majerové v kontextu debaty vytváří dojem, že Scholz mluvil o vyhošťování všech migrantů obecně, hodnotíme jej jako zavádějící.

Tomáš Zdechovský v kontextu výroku uvádí, že na území Afriky dle něj hrají roli ruské dezinformace. Dále tvrdí, že ve zdrojových zemích migrace působí Rusko prostřednictvím Wagnerovy skupiny či ruské vojenské zpravodajské služby GRU. To dle jeho názoru posiluje migrační toky do Evropské unie.

Severoafrickou Libyí od pádu diktátora Muammara Kaddáfího zmítala nejistota a časté boje, šest let v zemi dokonce trvala občanská válka. V ní byla na jedné straně vláda v Benghází podporovaná jednotkami Libyjské národní armády, za kterou stálo Rusko, Spojené arabské emiráty, Egypt či Jordánsko. Proti ní válčily jednotky vlády z Tripolisu, které měly podporu OSN, Turecka nebo Kataru. Obě vlády v roce 2020 nakonec uzavřely dohodu o trvalém příměří.

Wagnerova skupina

Wagnerova skupina, také zvaná wagnerovci, je soukromá armáda, jež vznikla v roce 2014 v Rusku. Skupina tvoří pro ruský stát alternativu, která skýtá výhodu oproti využití vlastních vojsk. Moskva totiž tuto soukromou armádu využívá k akcím, ke kterým se sama nechce otevřeně hlásit a odpovědnost za působení wagnerovců proto popírá.

Podle odborníka na bezpečnost Richarda Stojara Wagnerova skupina pravděpodobně vznikla v kontextu začátku konfliktu na Ukrajině v roce 2014. Skupina je odpovědná za válečné zločiny jak na území Ukrajiny, tak například právě v afrických zemích. Důležitost a postavení skupiny se ale změnilo po jejím tažení na Moskvu v souvislosti s válkou na Ukrajině a poté, co velitel skupiny Jevgenij Prigožin zemřel při havárii soukromého letadla o několik měsíců později. Podle analytiků z amerického Institutu pro studium války letadlo sestřelila raketa, jejíž vypálení nařídil ruský prezident Vladimir Putin.

Wagnerovci v Africe

Wagnerova skupina se v Libyi začala angažovat na straně vlády v Benghází kolem roku 2018. Jejím cílem bylo získání přístupu k ropným zdrojům a celkové otevření přístupu do Afriky pro Rusko. Skupina působila právě poblíž nerostných nalezišť, například dolů na chromovou rudu.

Za dobu přítomnosti v Africe došlo k vytvoření sítě aktivit, které jsou na wagnerovce napojeny. Většinou se jedná o podniky v odvětví těžby zlata, dřeva nebo vaření piva. Působnost těchto společností však mnohdy přesahuje hranice Libye a dotýká se i zemí, jako je např. Středoafrická republika.

Wagnerova skupina v Libyi prováděla široké spektrum aktivit, od vojenského zapojení do tamní občanské války přes ochranu ropných nalezišť až po poskytování poradenských služeb bezpečnostním složkám (.pdf, str. 4). Po Prigožinově smrti došlo k postupnému odklonu od operací wagnerovců.

GRU v Libyi

Tomáš Zdechovský ve svém výroku zmiňuje, že aktivity Wagnerovy skupiny v Libyi nahradila rozvědka GRU. Nezávisle potvrdit její působení je už z podstaty této organizace složité, podle některých zdrojů nicméně GRU ovlivňuje jak samotné wagnerovce, tak i situaci v Libyi. Podle experta na bezpečnost Andrewa McGregora Rusko operace skupiny konsoliduje pod větším vlivem rozvědky. Tuto změnu mělo odstartovat právě úmrtí Jevgenije Prigožina v létě 2023. Uvádí také, že se v Libyi pohybuje zhruba 800 ruských zástupců. 

Institut pro bezpečnostní studia uvedl, že Rusko po Prigožinově smrti sáhlo po založení Afrického sboru, který by měl do jisté míry nahradit Wagnerovu skupinu. Sbor funguje přímo pod kontrolou ruského ministra obrany. Postavení této skupiny je proto odlišné, neboť se jedná o oficiální ruské jednotky přímo navázané na státní struktury.

Na činnost Afrického sboru má dohlížet ruský náměstek ministra obrany Junus-bek Jevkurov, jenž v nedávné době v doprovodu generála GRU Andreje Averjanova navštívil několik afrických zemí včetně Libye. Averjanov v minulosti vedl nechvalně známou Jednotku 21955, která stála za řadou vražd, špionáží, hackerských útoků a dalších akcí s cílem destabilizovat evropské státy. Právě agenty této jednotky viní česká policie z útoku na muniční sklad ve Vrběticích v roce 2014.

Shrnutí

Wagnerova skupina se skutečně angažovala v Libyi, a to převážně během tamní občanské války. Kromě vojenské podpory poskytovala i poradenské služby bezpečnostním složkám. Přestože se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, zdali agenti ruské zpravodajské služby GRU v Libyi působí jako bezpečností experti, podle odborníků tam operují jednotky vedené GRU či ruským ministerstvem obrany. Výrok Tomáše Zdechovského tak hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v diskuzi mluvil o migraci z Afriky do EU. Ve svém výroku zmiňuje bývalého šéfa agentury Frontex Fabriceho Leggeriho, o kterém v dřívější části debaty hovořila Zuzana Majerová (Trikolora). Právě pod Leggeriho vedením Frontex podle Zdechovského začal vysílat své pracovníky do zdrojových zemí migrace, což následně označuje za jeden z nástrojů, jak migraci z Afriky omezit.

Frontex

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) je agentura spadající pod EU, jejímž cílem je pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Fabrice Leggeri byl šéfem Frontexu od ledna 2015 až do své rezignace v dubnu 2022. Okolnostem jeho odstoupení jsme se věnovali více zde.

Agentura má například za úkol monitorovat migrační toky, pomáhat při kontrole migrantů nebo koordinovat navracení neúspěšných žadatelů o azyl zpět do jejich domovských zemí (.pdf, str. 2). Spolupracuje přitom i se třetími zeměmi, které leží mimo EU či schengenský prostor, a to především se sousedy Unie a se zeměmi „původu a tranzitu migrantů“ (.pdf, str. 2).

Styční úředníci

Pokud jde o pracovníky vysílané do zemí mimo EU, Frontex na svých stránkách v této souvislosti zmiňuje tzv. styčné úředníky. Agentura získala pravomoc vysílat tyto pracovníky do třetích zemí v roce 2011 (.pdf, str. 3). Do té doby styčné úředníky mohly do států mimo Unii vysílat jen členské státy, jak popisovalo např. starší nařízení o vytvoření evropské sítě styčných úředníků.

Styční úředníci Frontexu (.pdf, str. 20, 72) působí mimo EU vždy na základě dohod s danou hostitelskou zemí nebo na základě mezinárodních dohod. Spolupracují s místními úřady, shromažďují informace o migračních trasách a převaděčích a jejich hlavním úkolem je předcházet nelegální migraci či zajistit návrat migrantů.

První vyslání

Výroční zprávy Frontexu z let 2011 (.pdf, str. 3) a 2012 (.pdf, str. 15) zmiňovaly jen to, že agentura má možnost styčné úředníky vyslat. Prvního pracovníka ale Frontex nakonec mimo EU poslal až v roce 2016, konkrétně do Turecka (.pdf, str. 34). Rozhodnutí padlo v průběhu roku 2015 (.pdf, str. 16), tedy v době, kdy Frontexu začal šéfovat Fabrice Leggeri.

V roce 2017 agentura vyslala styčného úředníka i do Srbska a Nigeru (.pdf, str. 39). Frontex označil právě Niger za jednu z hlavních zemí, ve kterých působí nelegální převaděči a ze kterých putuje řada migrantů směrem do Lybie (.pdf, str. 6, 11) a odtud pak k evropským hranicím. O dva roky později se Frontex rozhodl poslat svého styčného úředníka i do Senegalu (.pdf, str. 70).

V roce 2020 také uvedl (.pdf, str. 61), že pod agenturu nově spadá Evropská síť styčných úředníků pro navracení (EURLO), která dříve fungovala odděleně (.pdf, str. 29). V roce 2021 tak Frontex vyslal do třetích zemí celkem devět těchto úředníků pro navracení (.pdf, str. 26). Pozdější zpráva zmiňuje, že na konci roku 2022 byli tito pracovníci např. v Ghaně, Gambii, Etiopii či Nigérii (.pdf, str. 20).

Shrnutí

Agentura Frontex získala pravomoc posílat své styčné úředníky do třetích zemí v roce 2011. Prvního z těchto pracovníků do států mimo EU agentura poslala až v roce 2016, konkrétně do Turecka. O rok později styčný úředník Frontexu začal působit i v Nigeru. Právě Niger byl tehdy jednou z hlavních tranzitních zemí, odkud putovala řada migrantů do Libye a poté směrem k evropským hranicím. V roce 2019 byl vyslán styčný úředník Frontexu i do Senegalu.

Agentura navíc později přebrala působnost nad Evropskou sítí styčných úředníků pro navracení (EURLO) a jejím prostřednictvím vyslala další pracovníky do dalších afrických zemí.

Frontex tak skutečně začal styčné úředníky posílat do třetích zemí až za vedení Fabrice Leggeriho, který v čele agentury stál mezi lety 2015 a 2022. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě zmiňoval, že podporoval bývalého ředitele Frontexu Fabrice Leggeriho, když vysílal pracovníky této agentury do zdrojových zemí migrace. O Leggerim, za jehož vedení čelil Frontex obvinění z účasti na nelegálním deportování migrantů z řeckých do tureckých vod, v diskuzi dříve mluvila i Zuzana Majerová (Trikolora). Na Zdechovského slova reaguje tvrzením, že byl Leggeri odvolán právě „kvůli tomu, že viděl, co se děje“ ve zdrojových zemích. Zdechovský jí následně oponuje a říká, že někdejší šéf Frontexu rezignoval sám.

Obvinění vůči Frontexu

Fabrice Leggeri vstoupil do čela Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) začátkem roku 2015. Od roku 2020 agentura čelila řadě obvinění z podílení se na nelegálních deportacích migrantů ve Středomoří. Jako důkaz sloužily například videozáznamy zveřejněné investigativním portálem Bellingcat, podle kterého lodě Frontexu na řecko-turecké námořní hranici vytlačovaly z řeckých vod čluny s migranty. Frontex byl také dle Bellingcatu u toho, když lodě s migranty údajně vytlačovala řecká pobřežní stráž. Vytlačení migrantů z vod EU je přitom podle mezinárodního práva nezákonné (.pdf, str. 2–3), jak je zakotveno v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 11) a v Evropské úmluvě o lidských právech (.pdf, str. 34).

Agenturu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), který se zabýval i údajným setkáváním zástupců Frontexu s neregistrovanými lobbisty ve zbrojním průmyslu. Frontex byl také prověřován Evropským parlamentem (.pdf), který pro kontrolu Frontexu vytvořil speciální pracovní skupinu. Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Zmíněná pracovní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o přímém zapojení Frontexu do vytlačování lodí migrantů z unijních vod (.pdf, str. 5). Frontex podle ní ale věděl o tom, že ze strany členských států EU, se kterými prováděl společné operace, dochází k porušování práva. Kritika pracovní skupiny se vztahovala především k tomu, že se Frontex „těmito porušeními nezabýval a neprovedl v návaznosti na ně rychlé, důsledné a účinné kroky“.

Pozdější zpráva OLAF z února 2022 zmiňovala, že se Frontex podílel na závažném porušování lidských práv (.pdf, str. 8–9). Mimo jiné kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit. Vytlačování se podle OLAF účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103).

V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu a Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci, kterou správní rada následně přijala. Funkci ředitele agentury poté dočasně převzala Leggeriho zástupkyně Aija Kalnajaová, která později taktéž čelila vyšetřování. V prosinci 2022 ji nahradil Hans Leijtens.

Shrnutí

Fabrice Leggeri skutečně odstoupil z funkce ředitele Frontexu dobrovolně. Učinil tak v reakci na vyšetřování Evropského parlamentu a Evropského úřadu pro boj proti podvodům, které se týkalo obvinění z porušování předpisů a nelegálních deportací migrantů. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok Tomáše Zdechovského jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě o migračním paktu obhajovala názor, že migranti mířící do Evropy by měli být zastaveni již na moři. Na otázku moderátorky, jak by to chtěla udělat, odkazuje na kroky bývalého šéfa Frontexu Fabriceho Leggeriho, který podle ní kandiduje za stranu francouzské političky Marine Le Pen.

Leggeriho vedení Frontexu

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Francouzský politik Fabrice Leggeri vstoupil do čela Frontexu začátkem roku 2015. Předtím například zastával funkci vedoucího oddělení boje proti nelegálnímu přistěhovalectví na francouzském ministerstvu vnitra.

Od roku 2020 čelila agentura řadě obvinění, že se přímo i nepřímo podílela na vytlačování lodí s migranty z unijních řeckých vod zpět za tureckou námořní hranici. Agenturu kvůli tomu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a prověřována byla také Evropským parlamentem (.pdf). Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Kontrolní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o tom, že by se Frontex na vytlačování lodí migrantů zapojil přímo (.pdf, str. 5). Podle závěrů zprávy ale agentura věděla, že k porušování práva dochází ze strany členských států EU. Podle pozdější zprávy OLAF z února 2022 Frontex kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit (.pdf, str. 8–9). Vytlačování se podle OLAF také účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103). V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu. Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci a z funkce odešel.

Kandidatura

Fabrice Leggeri v současnosti skutečně kandiduje do Evropského parlamentu za francouzskou krajně pravicovou stranu Národní sdružení (dříve Národní fronta), kterou od roku 2011 vedla Marine Le Pen. V roce 2022 Le Pen sice tuto funkci opustila, stále ovšem zůstává vůdčí osobností strany a vede její poslanecký klub. Předsedou Národního sdružení je nyní europoslanec Jordan Bardella.

Leggeri nyní kritizuje evropské instituce za jejich přístup k migraci a tvrdí, že nový migrační pakt promění Evropu v „obří neziskovou organizaci na přijímání migrantů“. Zdůrazňuje potřebu přísnější imigrační kontroly, což je zároveň jedno z ústředních témat Národního sdružení.

Shrnutí

Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri skutečně kandiduje za stranu Národní sdružení, kterou dříve vedla Marine Le Pen. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako pravdivý.