Jaroslav Bžoch

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v debatě navazuje na svého předřečníka Andreje Poleščuka (STAN), který zmiňoval, že unijní pakt o migraci a azylu nestanovuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů v EU. Bžoch v diskuzi nejdříve pakt kritizuje, protože podle něj neřeší problém migrace jako takový a zabývá se jen migranty, kteří už v Unii jsou. Vzápětí uvádí, že se v Česku ohledně kvót často slovíčkaří. Právě v této souvislosti říká, že se v paktu píše o stanoveném počtu migrantů, a podle jeho slov tak kvóty obsahuje. 

Následně Bžoch dodává, že lze diskutovat o tom, jestli pakt explicitně mluví o povinných relokačních kvótách, nebo jestli jsou povinné kvóty „schované“ v rámci mechanismu povinné solidarity.

Povinná solidarita

Zmíněný mechanismus povinné solidarity, jehož cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací, je jedním z hlavních bodů migračního balíčku. Členské státy si mohou vybrat z více způsobů, kterými se do systému zapojit (.pdf, str. 162–166). 

• První možností jsou relokace migrantů, kteří požádali o mezinárodní ochranu nebo ji v nedávné době získali. Jde o přemístění migranta z unijního státu, který je pod migračním tlakem, do jiného státu EU (str. 56, 162–163).
• Druhou možností je zaplacení finančního příspěvku.
• Dále si členské státy mohou zvolit, že poskytnou alternativní pomoc, pokud ji unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Do této kategorie patří například zaslaní technického vybavení, vyslání personálu nebo asistence se správou hranic (str. 163).

Rezervoár solidarity

Důležitou roli v mechanismu povinné solidarity hraje tzv. rezervoár solidarity. Ten každoročně stanoví počet relokací a výši finančních příspěvků, které jsou potřebné „k vyváženému a účinnému řešení“ migrační situace (.pdf, str. 10, 82). 

Čísla v rezervoáru solidarity bude v první fázi navrhovat Evropská komise, o konečných hodnotách pokaždé rozhodne až Rada EU (.pdf, str. 82, 165) složená ze zástupců jednotlivých zemí Unie. 

Podle migračního paktu musí Evropská komise navrhnout rezervoár solidarity tak, aby zahrnoval minimálně 30 000 relokací a aby navrhovaná hodnota finančních příspěvků dosahovala nejméně 600 milionů eur (.pdf, str. 82). Podle vyjádření Komise pakt nepředpokládá, že bude každý rok dosaženo obou těchto hodnot – právě proto, že si státy mohou vybrat mezi relokacemi a finančními příspěvky. Případně si mohou zvolit i jejich kombinaci či alternativní pomoc (.pdf, str. 166).

Určení podílu jednotlivých států

O výše zmíněném návrhu Komise následně jednají státy EU (.pdf, str. 85–86). Ty se nejdříve dohodnou na hodnotách v rezervoáru solidarity, přesněji řečeno na celkovém unijním „referenčním počtu“ potřebných relokací a finančních příspěvků (str. 165–166).

Zároveň každá členská země při jednáních uvede, jaké konkrétní počty relokací, příspěvků a alternativní pomoci se rozhodla přislíbit. Celkový příslib každého státu přitom musí odpovídat spravedlivému podílu z celounijního „referenčního počtu“ (.pdf, str. 166, 183). Podíl členské země se stanovuje podle klíče, který vychází z dat Eurostatu o velikosti populace a celkovém HDP státu (str. 211 z 213). Pokud bychom použili současná čísla Eurostatu, vycházel by podíl České republiky na 2,2 %.

Konkrétní přísliby jednotlivých členských států i celková podoba rezervoáru solidarity jsou následně součástí prováděcího aktu, který schvaluje Rada EU (.pdf, str. 165).

Plnění povinností

Evropská komise na svém webu upozorňuje, že migrační pakt nezavádí povinné relokace (.pdf, str. 16), tedy přemístění migranta z jednoho členského státu EU do druhého (.pdf, str. 56). V určitých případech se nicméně podle paktu mohou stát povinnými tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 22, 177–179), kdy jeden stát od druhého „namísto relokací“ přebírá příslušnost při posuzování žádostí migrantů o udělení mezinárodní ochrany. Důležité je zdůraznit, že podle stanoviska Rady EU i vyjádření Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již fyzicky nachází na území přispívajícího státu. 

Závěr

Migrační pakt říká, že Evropská komise každý rok v návrhu stanoví celkový počet „potřebných“ relokací, který nebude nižší než 30 000. O konečném počtu těchto „potřebných“ relokací poté rozhoduje Rada EU. Migrační pakt tak v tomto kontextu skutečně zmiňuje „stanovený počet“ migrantů. Bžochovi dává za pravdu Ústav pro jazyk český – „stanovený počet“ a „kvóta“ jsou synonyma. 

Státy si ale mohou zvolit jiné formy solidarity, než jsou relokace. Povinné relokační kvóty migrační pakt neobsahuje. Protože Jaroslav Bžoch v kontextu diskuze výrokem naznačuje, že migrační pakt stanovuje počet povinných relokačních kvót, hodnotíme jej jako zavádějící.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v souvislosti s přijatým migračním paktem vyzdvihuje jako zásadní téma ochranu vnějších hranic. V rámci této oblasti považuje za problematické, že pakt podle jeho slov neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých by si podle něj měli zažádat o azyl. Pojem „bezpečné země“ vztahuje poslanec Bžoch také na státy, se kterými má EU uzavřené tzv. readmisní dohody, které je podle něj potřeba vyžadovat a rozšiřovat (video, čas 8:58).

Migrační pakt

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi EU. V takovém případě žádost o mezinárodní ochranu podá ve členském státě, který takové oprávnění vydal (.pdf, str. 128). 

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Bezpečné země a readmisní dohody

Tzv. koncept bezpečné země je podle OSN v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení.

Readmisní dohody mezi členskými státy EU a třetí zeměmi, o kterých Bžoch v kontextu výroku také mluví, jsou mezinárodní smlouvy upravující zpětné přebírání státních příslušníků, kteří neoprávněně vstoupili nebo neoprávněně pobývají na území státu druhé smluvní strany. V současnosti má EU takových právně závazných dohod uzavřených 18 (.pdf, str. 11–12). 

Většina těchto smluv, např. dohoda s Albánií (.pdf), upravuje i zpětné přebírání státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti. Smluvní země by měla na základě žádosti členského státu EU převzít také tyto osoby, a to za předpokladu, že mají, či v době vstupu měly, vízum nebo povolení k pobytu vydané touto zemí. Další variantou je, že před vstupem na území EU v tomto státu pobývaly či přejížděly přes jeho území (.pdf, str. 23).

Závěr 

Migrační pakt neobsahuje ustanovení o tom, že migrant musí o azyl požádat v první bezpečné zemi. Obdobné ustanovení pakt vztahuje pouze na členské země EU, kdy je nutné o azyl požádat v členském státě prvního vstupu. Výrok Jaroslava Bžocha tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát hnutí ANO ve volbách do Evropského parlamentu Jaroslav Bžoch komentuje revizi Green Dealu, kterou hnutí ANO prosazuje. Hnutí dle Bžocha vadí nařízení, která přímo ovlivňují život lidí. Říká, že kvůli nastavenému systému emisních povolenek skončí dříve i uhelné elektrárny, Česká republika přitom podle něj má jedny z nejvyšších cen energií.

Ceny elektřiny

Data o cenách energií pravidelně zveřejňuje statistický úřad Evropské unie (Eurostat). Svou nejnovější zprávu, která se týká cen během druhého pololetí roku 2023, zveřejnil 25. dubna, tedy den před uskutečněním námi ověřované debaty. Eurostat uvedl, že ceny plynu a elektřiny po prudkém nárůstu v roce 2022 začaly klesat.

Jak ukazuje následující graf, Česko mělo sedmou nejvyšší cenu elektřiny ze všech 27 členských tátů Evropské unie (EU). Konkrétně elektřina stála 0,258 eur za kilowatthodinu, tedy 258 € za megawatthodinu (v přepočtu ke kurzu z 29. prosince 2023 asi 6 379 korun).

Ceny zemního plynu

Ve druhém pololetí roku 2023 stál plyn v Česku 0,093 eur za kilowatthodinu, tedy v přepočtu přibližně 2 299 Kč. ČR tak měla deváté nejvyšší ceny z 25 členských států EU, pro Kypr a Maltu nejsou dostupná data.

Vzhledem k různým cenovým hladinám v jednotlivých státech se ceny energií porovnávají pomocí uměle vytvořené jednotky PPS – standardu kupní síly. Ten totiž pracuje s paritou kupní síly, která poměřuje ceny za stejné výrobky a služby v různých národních měnách a zemích. Není tak ovlivněn poptávkou a nabídkou na devizovém trhu.

Ceny elektřiny v PPS mělo Česko v celé EU dokonce úplně nejvyšší. V případě plynu byla cena ve druhém pololetí roku 2023 šestá nejvyšší.

Dřívější pochybnosti o cenách energie

Data Eurostatu v minulosti provázely komplikace. Na jaře 2023 mluvčí Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Michal Kebort uvedl, že neodpovídají reálným platbám odběratelů, jelikož odrážela cenové nabídky ze sledovaného období, které byly určeny pro nové zákazníky. Nejednalo se tedy o průměrné ceny pro všechny stávající odběratele.

Eurostat tehdy uvedl, že použil data Českého statistického úřadu (ČSÚ) a konečná cena zahrnovala „vládní opatření ke zmírnění dopadů vysokých cen energií“. ČSÚ přitom údaje nejdříve přebírá od ERÚ, který ceny energií počítá, a až poté je posílá Eurostatu. Eurostat takto získaná data následně zpracovává „na základě vlastní metodiky“, jak pro Deník N řekl mluvčí ČSÚ Jan Cieslar. Přehled cen zveřejněný Eurostatem na jaře 2023 tedy nebyl chybný a používal metodiku, která zaručuje srovnatelnost cen mezi členskými státy Evropské unie.

Premiér Petr Fiala (ODS) v návaznosti na tehdejší analýzu Eurostatu na začátku května 2023 jednal se zástupci ERÚ, ČSÚ, Ministerstva průmyslu a obchodu a se zástupci dodavatelů energií. Výsledkem schůzky byla shoda, že energetické firmy budou ČSÚ poskytovat širší data o cenách energií.

Závěr

Česká republika podle nejnovějších dat, která se týkají druhé poloviny roku 2023, měla ve srovnání s ostatními členskými státy EU sedmou nejvyšší cenu elektřiny a devátou nejvyšší cenu zemního plynu. Pokud bychom pro porovnání použili ceny ve standardu kupní síly, nacházela se ČR v žebříčku ještě na vyšších pozicích. Lze tedy říci, že Česko mělo jedny z nejvyšších cen energií, a výrok Jaroslava Bžocha tak hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec a kandidát do Europarlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch srovnává poměr obyvatel žijících v pronajaté domácnosti v Německu a Česku. V kontextu výroku mluví o dopadu opatření spadajících pod Green Deal a kritizuje emisní povolenky na vytápění budov, které podle něj prodraží bydlení pro vlastníky domů.

Podle nejnovějších dat Eurostatu žila v roce 2023 v Německu více než polovina obyvatel v nájmu, a to konkrétně 52,2 %. Jednalo se přitom o nejvyšší podíl v Evropské unii. Jak je vidět na následující mapě, podle dostupných dat v ostatních členských státech, ve kterých Eurostat tato data sbírá, lidé častěji bydlí ve vlastním. Obdobná situace panovala v Německu i v roce 2022.

V Německu skutečně v nájemním bydlení žije více než polovina obyvatel. Výrok Jaroslava Bžocha tak hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Bžoch (ANO) zde reaguje na slova poslance Jiřího Kobzy (SPD), který tvrdí, že Dohoda (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA) obsahuje odevzdání českého území Spojeným státům. Poslanec Kobza se zjevně odkazuje na odstavec 4 článku 3, kde stojí, že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť), které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru včetně těch, které jsou ve vlastnictví nebo pod kontrolou České republiky anebo jejích krajů či obcí, a to za účelem jejich užívání pro podporu ozbrojených sil USA“.(.pdf, str. 7).

Tento článek nicméně neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoliv pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv dohoda určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky. Resort obrany dále uvádí, že všechny pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky a budou využívány jak americkými, tak českými vojáky společně a za stanovených podmínek.

USA zároveň nemá s touto dohodou automatické právo na umístění svých vojáků na českém území (.pdf, str. 3). Tento krok by musel stále schválit český parlament podle článku 43 Ústavy, tak jako doposud. Na základě stejného článku pak rozhodovací pravomoc v této oblasti přísluší i samotné vládě, a to v případě, že se jedná o pobyt, jehož délka nepřesahuje 60 dnů a který probíhá v rámci „plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení“. Vláda také dále rozhoduje „o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České republiky“, tedy o pobytu cizích vojáků na cvičeních v ČR (.pdf, str. 27).

Přístup vojáků do soukromých či veřejných prostor je pak stále upraven zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, který ukládá právnickým a fyzickým osobám povinnost poskytnout prostředky v jejich vlastnictví k obraně státu na výzvu krajského vojenského velitelství či na výzvu obce s rozšířenou působností.

Přestože DCA dává Spojeným státům právo zažádat o poskytnutí prostor pro své účely, žádost bude muset být zpracována pomocí platných předpisů České republiky. Stejně tak se bude na pobyt amerických vojsk na českém území stále vztahovat Ústava, dle které musí k tomuto pobytu poskytnout souhlas obě komory Parlamentu, případně jej bude muset schválit vláda. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Na začátek pro kontext uveďme, že poslanec Jaroslav Bžoch (ANO) svým výrokem reaguje na slova Jiřího Kobzy (SPD), podle něhož Česko kvůli dohodě o obranné spolupráci ČR se Spojenými státy (DCA) nebude vědět, kolik amerických vojáků se na českém území pohybuje.

Pokud se jedná souhrnně o pobyt ozbrojených sil cizích států na území České republiky, je tato oblast ošetřena Ústavou České republiky, konkrétně článkem 43. 

Ten říká, že o pobytu ozbrojených sil cizích států na našem území rozhoduje Parlament nebo ve vymezených případech samotná vláda. Té rozhodovací pravomoc přísluší v případě, že se jedná o pobyt, jehož délka nepřesahuje 60 dnů, a který probíhá v rámci „plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení“. Vláda také dále rozhoduje „o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České republiky“, tedy o pobytu cizích vojáků na cvičeních v ČR (.pdf, str. 27).

Dle Ústavy musí vláda o takových rozhodnutích neprodleně informovat obě komory Parlamentu. Poslanecká sněmovna či Senát poté tyto informace nezávisle na sobě projednají (.pdf, str. 33–34) a případně mohou rozhodnutí vlády zrušit.

Ani Ústava, ani např. zákon č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, výslovně neupřesňují, že usnesení, které Parlament či vláda schvalují, musí obsahovat přesný počet příslušníků armády cizího státu či přesný počet dnů jejich pobytu.

Doplňme, že stejně tak tyto parametry přesně nestanovuje ani zmíněná na jaře podepsaná smlouva (.pdf) o obranné spolupráci ČR a Spojených států (DCA), jejíž ratifikaci v červnu 2023 začal projednávat Parlament. Dle vyjádření Ministerstva obrany je účelem DCA pouze „nastavit obecné podmínky pro případné působení amerických vojáků v ČR“, pokud by jejich pobyt dle Ústavy předtím schválila vláda či Parlament. 

Počty vojáků a termín jejich pobytu v ČR nicméně obsahují v minulosti přijatá usnesení Poslanecké sněmovny, která se schvalování pobytu týkala. Dle záznamů dostupných na webu Sněmovny se přesný počet vojáků vyskytuje například v usnesení z listopadu 2002 (.pdf), ve kterém dolní komora Parlamentu vyslovila „souhlas s pobytem ozbrojených sil Spojených států amerických na území České republiky za účelem posílení ochrany vzdušného prostoru“. V tomto případě byla délka pobytu limitována na období od 15. do 30. listopadu 2002 a počet příslušníků amerických ozbrojených sil byl stanoven na maximálně 250 osob. Upřesněme, že v té době již byl v platnosti ústavní článek 43 ve svém nynějším znění.

Jako další příklad je možné uvést usnesení z listopadu 2022 (.pdf, str. 1), v němž Sněmovna vyslovila souhlas „s pobytem příslušníků ozbrojených sil Ukrajiny a členských států Evropské unie“ na našem území „za účelem výcviku“. Doba jejich pobytu byla určená od data schválení usnesení do 31. prosince 2023. Maximální počet cizích příslušníků byl v tomto případě stanoven na 800 osob.

Podobná upřesnění obsahuje i řada dalších usnesení, např. z roku 2003, 2005, 2007, 2010, 2015 či 2020 (vše .pdf). Uváděno je v nich obvykle zaokrouhlené číslo, které počet příslušníků cizích ozbrojených sil nesmí překročit.

Na závěr tedy shrňme, že pobyt příslušníků cizích ozbrojených sil na území České republiky schvaluje Parlament, případně vláda. Ta o svém rozhodnutí informuje Parlament, který jej následně také projednává. Ústava ani další zákony výslovně nestanovují, že v usnesení Parlamentu či vlády musí být přesně uveden počet cizích vojáků a počet dnů jejich pobytu. Jak však ukazují výše uvedené příklady, Poslanecká sněmovna dle zavedené praxe (.pdf, str. 26) při projednávání pobytu cizích vojáků v ČR skutečně hlasuje o usneseních, která počty vojáků a dobu jejich pobytu uvádějí. Z těchto důvodů tak hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jaroslav Bžoch mluví o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT), kterou přijala OSN v červnu 1968 a která následně vstoupila v účinnost v březnu 1970. Ve výroku Bžoch zmiňuje, že Česko nepotřebuje mít v nedávno dojednané Smlouvě o obranné spolupráci (DCA) interpretační doložku o jaderných zbraních, což zdůvodňuje právě tím, že je Česko součástí Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a USA tak na jejím základě nemohou do ČR tyto zbraně přivézt.

Kubánská krize

Kubánská (jinak také karibská) krize je pojmenování pro krizi mezi Sovětským svazem a Spojenými státy z podzimu 1962, kdy Sovětský svaz umístil na území Kuby jaderné zbraně. Jednalo se konkrétně o odpověď na dřívějšíumístění amerických jaderných hlavic v Turecku a Itálii. Dodejme, že americký prezident Kennedy následně zareagoval tím, že rozhodl o vytvoření námořní blokády Kuby. Tato krize, o níž se často mluví jako o situaci, kdy se USA a Sovětský svaz ocitly na prahu jaderné války, nakonec vedla k dohodě mezi prezidenty Kennedym a Chruščovem. V jejím rámci Spojené státy stáhly své jaderné zbraně z Turecka a Sovětský svaz na oplátku přestal s jaderným zbrojením na Kubě.

V roce 1963 následně USA a SSSR podepsaly Smlouvu o částečném zákazu jaderných zkoušek. Vyjednávání o podobě širší dohody, která nakonec vedla k podepsání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, poté začalo na konferenci v Ženevě v roce 1965.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Československá socialistická republika se ke smlouvě připojila 1. července 1968. Do současnosti NPT ratifikovalo celkem 191 zemí. Státy, které nevlastní jaderné zbraně, se ratifikováním této dohody zavázaly (čl. 2) „nepřijímat přímo či nepřímo od kohokoliv jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad těmito zbraněmi nebo výbušnými zařízeními“, nevyrábět jaderné zbraně ani je např. nezískávat jakýmkoli jiným způsobem.

Státy, které jaderné zbraně vlastnily před uzavřením NPT (tedy Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy americké), se pak zavázaly (čl. 1) jaderné zbraně ani kontrolu nad těmito zbraněmi žádnému státu nepředávat a nečinit kroky, které by podnítily státy nevlastnící jaderné zbraně k jejich výrobě.

Ačkoli ze znění smlouvy vyplývá, že by na jejím základě nemělo docházet k tomu, že státy nevlastnící jaderné zbraně tyto zbraně získají, interpretace zmíněných ustanovení nicméně není dodnes vyjasněná (.pdf, str. 9–11). Podle amerického výkladu umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu v rámci tzv. programu jaderného sdílení uvnitř NATO nevede k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Někteří jiní signatáři NPT se s touto interpretací neztotožňují. 

Do zmíněného programu sdílení jaderných zbraní NATO je dnes zapojeno např. i Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Turecko, tedy země, které dle NPT spadají do kategorie států nevlastnících jaderné zbraně. I přesto se však na jejich území nacházejí jaderné zbraně Spojených států. O zařazení do programu jaderného sdílení NATO požádalo v červnu 2023 také Polsko, které o účasti v programu jedná už od minulého roku.

Závěr

Smlouva o nešíření jaderných zbraní je skutečně platná od roku 1970 a vznikla po kubánské krizi z roku 1962. V současnosti pak tato dohoda zahrnuje 191 států. 

Ačkoli NPT říká, že nejaderný stát včetně ČR nemůže od států vlastnících jaderné zbraně tyto zbraně a ani kontrolu nad nimi přijmout, tato ustanovení mají dvojí interpretaci. Spojené státy nepovažují v případě programu jaderného sdílení NATO umístění jaderných zbraní v Evropě za porušení NPT, protože dle nich tyto zbraně zůstávají pod kontrolou USA. V současnosti jsou americké jaderné zbraně umístěny na území Německa ale také dalších států, které jsou dle NPT nejadernými státy, ačkoliv to některé z ostatních zemí dle striktní interpretace smlouvy považují za porušení NPT. Jelikož Jaroslav Bžoch nezmiňuje tuto dvojí interpretaci a jeho výrok vyvolává dojem, že NPT zaručuje, že USA do ČR nemohou přivézt jaderné zbraně, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Pro úplnost zdůrazněme, že Smlouva o obranné spolupráci (DCA), kterou Česko v květnu 2023 dojednalo se Spojenými státy, nedává USA automatické právo do ČR jaderné zbraně dovézt. USA musí České republice předem oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ obranného materiálu, který chtějí do Česka přepravit (.pdf, str. 9), a v této souvislosti se v DCA také zavázaly plně respektovat české zákony. Pode nich přitom dovoz nebo průvoz jaderného materiálu musí povolit český Státní úřad pro jadernou bezpečnost. 

Ministerstvo obrany dále upozorňuje, že současný systém rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě, který je v souladu s jadernou politikou NATO, je „dlouhodobě etablovaný“ a USA umístění jaderných zbraní v ČR nenavrhují. Případnému zapojení Česka do programu jaderného sdílení NATO by také předcházela další vyjednávání, jako tomu je např. v případě Polska.

Poslanec Jaroslav Bžoch mluví o obranné Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, která je také známa pod anglickou zkratkou DCA, tedy Defense Cooperation Agreement. Bžoch odpovídá na otázku, zda dohoda otevře cestu pro vznik americké vojenské základny na českém území (video, čas 23:45).

Smlouva o obranné spolupráci je dokument, který se zabývá především právním postavením příslušníků ozbrojených sil USA během jejich případného pobytu v Česku a upravuje podmínky činnosti amerických vojáků (.pdf, str. 4). Čeští a američtí vyjednavači dokončili návrh smlouvy v únoru roku 2023 a vláda Petra Fialy ji poté schválila v dubnu téhož roku (.pdf). Ministryně obrany Jana Černochová ji se svým americkým protějškem Lloydem Austinem podepsala v květnu.

Představitelé vlády již dlouho zdůrazňují, že vznik americké základny na českém území smlouva neřeší. Zástupci Ministerstva obrany uváděli, že dohoda neumožňuje Spojeným státům „postavit v Česku základnu na zelené louce“. I pokud by USA např. chtěly postavit nějaký objekt na některé ze stávajících českých základen, musely by se na tom podle ministerstva dohodnout s Českou republikou. „Smlouva pouze upravuje, jak by taková věc vypadala, pokud by se na ní česká a americká strana domluvily,“ řekl k tomu hlavní vyjednavač resortu obrany Jan Jireš.

Znění dohody (.pdf, str. 7–8) ve spojitosti s výstavbou konkrétně mluví jen o tom, že Spojené státy budou mít oprávnění „k nerušenému přístupu a užívání dohodnutých zařízení a prostorů pro účely (…) výstavby na podporu vzájemně dohodnutých činností“. Daná zařízení a prostory pak DCA přesně vyjmenovává (.pdf, str. 37). Konkrétně jde o tři vojenská letiště (v Čáslavi, Náměšti a Pardubicích), logistické centrum v Mošnově, čtyři vojenské výcvikové prostory (v Hradišti, Libavé, Boleticích a Březině) a tři další vojenské areály (ve Vyškově, Rančířově a Staré Boleslavi). 

Dále dohoda říká, že američtí vojáci sice mohou v těchto prostorech „vykonávat stavební činnosti“ (.pdf, str. 7–8), musí přitom ale tyto záležitosti a jmenovitě i „získání oprávnění a povolení“ k výstavbě konzultovat s odpovědnými českými orgány. Ty mají dle DCA Spojeným státům s obstaráváním povolení pomoci a poskytnout jim součinnost.

Pro úplnost doplňme, že obranná dohoda Spojeným státům nedává ani automatické právo vyslat do Česka své vojáky ani automatické právo, aby zde vznikla např. právě americká základna s dlouhodobou přítomností vojáků USA. Ministerstvo obrany v této souvislosti dříve zdůraznilo, že účelem DCA „je nastavit obecné podmínky pro případné působení amerických vojáků v ČR, pokud se na něm obě strany v budoucnosti dohodnou a pokud to bude ze strany ČR v každém jednotlivém případě schváleno“. Podle článku 43 Ústavy ČR totiž o pobytu ozbrojených sil jiných států na českém území rozhoduje Parlament nebo ve vymezených případech vláda.

Přestože smlouvu kabinet již odsouhlasil, její konečné schválení nyní ještě projednává Parlament. K ratifikaci DCA je přitom třeba souhlasu Sněmovny i Senátu a následně i prezidenta republiky.

Smlouva DCA tedy nedává Spojeným státům automaticky pravomoc postavit na českém území svou vojenskou základnu. Dohoda mluví o možnosti stavby objektů v existujících českých vojenských areálech, i v takovém případě ale musí USA tuto činnost nejdříve konzultovat s českými orgány a také získat potřebná povolení. DCA také automaticky neumožňuje, aby Spojené státy do ČR vyslaly své vojáky, a tedy ani vznik americké základny s trvalou přítomností ozbrojených sil USA. Zmiňovaná obranná dohoda pouze stanovuje obecné podmínky pro případný pobyt amerických vojáků na českém území, pokud jej předtím schválí Parlament (případně vláda). Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Bžoch (ANO) mluví o Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA), kterou ministryně obrany Jana Černochová (ODS) podepsala se svým americkým protějškem Lloydem Austinem v květnu letošního roku. Ke konci června pak tato dohoda v Poslanecké sněmovně prošla prvním čtením a v současnosti ji mají na stole sněmovní Výbor pro obranu a Zahraniční výbor, a také senátní výbory.

O délce platnosti dohody pojednává článek 30 (.pdf, str. 36), ve kterém je uvedeno: „Tato Dohoda se sjednává na počáteční dobu platnosti deseti (10) let. Po počáteční době platnosti zůstane Dohoda v platnosti, ale kterákoli strana ji může ukončit písemnou výpovědí s jednoroční výpovědní lhůtou zaslanou druhé straně diplomatickou cestou.“ Obranná smlouva tedy byla sjednána na deset let. Po uplynutí této doby zůstane stále v platnosti, dokud se ji ČR nebo USA nerozhodnou vypovědět.

DCA pak automaticky neumožňuje umístění a pobyt amerických vojáků na území České republiky (.pdf, str. 3), a Spojeným státům tak nedává automatické právo vyslat do Česka do své vojáky. Dohoda pouze upravuje pravidla platná při působení příslušníků armády USA na území ČR a navazuje (.pdf, str. 4) na dohodu států Severoatlantické aliance NATO SOFA.

Dohoda konkrétně upravuje (.pdf, str. 2) např. podmínky pohybu dopravních vojenských prostředků, přístupu vojáků na dohodnutá území (str. 7), osvobození vojáků od placení většiny daní (str. 22–23) v ČR či jurisdikci Česka a USA u trestných činů a přestupků (str. 17–18). Jak uvádí web Ministerstva obrany, „DCA určuje zařízení a prostory, které budou moci američtí vojáci využívat v případě plnění úkolů na území ČR. Na konkrétním působení amerických vojáků v těchto prostorech a zařízeních se obě strany vždy předem dohodnou (případ od případu) a stanoví jeho jasné podmínky.“

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Dohoda o spolupráci v oblasti obrany skutečně neobsahuje závazek české strany na svém území automaticky přijmout členy ozbrojených sil Spojených států. Pobyt cizích vojsk se i tak nadále bude řídit Ústavou, dle které o pobytu kratším než 60 dnů rozhoduje vláda, déle trvající umístění pak schvaluje Parlament. DCA navíc ani neurčuje počet vojáků, kteří by v ČR byli rozmístěni. Smlouva byla opravdu uzavřena na deset let, ovšem i po vypršení této doby zůstane v platnosti, dokud ji jedna ze stran nevypoví. Výrok poslance Bžocha proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

O uskutečnění letošního cvičení sil jaderného odstrašení, známého také jako „Steadfast Noon“, informoval 11. října generální tajemník NATO Jens Stoltenberg na tiskové konferenci před zasedáním aliančních ministrů obrany. Jak ve své řeči sám Stoltenberg uvedl, jedná se o plánovanou každoroční událost. Zmínil také, že cvičení je naplánováno na „příští týden“, tedy týden od 17. října.

Cvičení se účastnily armády 14 států Severoatlantické aliance, včetně stíhacích letounů, které jsou schopné nést i jaderné hlavice. Upřesněme, že manévry probíhají bez přítomnosti jaderného arzenálu. Cvičení, při kterém jednotky NATO trénují obranu spojenců, trvá jeden týden a každý rok ho pořádá jiná země NATO.

NATO běžně nezveřejňovalo přesné místo konání cvičení, v roce 2020 však Stoltenberg udělal výjimku, když navštívil leteckou základnu v Nizozemí před uskutečněním cvičení. Minulý rok se cvičení Steadfast Noon uskutečnilo nad jižní Evropou, letos se pak odehrálo v Belgii, Velké Británii a nad Severním mořem.

Co se týče plánování letošního cvičení jednotek NATO, Jens Stoltenberg na tiskové konferenci také uvedl, že cvičení bylo naplánováno již před invazí na Ukrajinu. Cvičení tedy probíhají každoročně a plánují se dlouhodobě. Z těchto důvodů výrok Jaroslava Bžocha (ANO 2011) hodnotíme jako pravdivý.