Jaroslav Bžoch

Historie moderních Ozbrojených sil Ukrajiny (Збройні сили України) započala rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Ukrajinská armáda tehdy „zdědila“ velké počty vojáků a výzbroje, díky čemuž byla ve své době největší armádou Evropy.

Při reformování této „zděděné“ armády byla zásadním krokem ratifikace Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (.pdf), která značně omezila množství vojáků a techniky.

Do roku 2014 si podle Foreign Policy Research Institute ukrajinské Ministerstvo obrany vytyčilo 3 cíle, a to přípravu na obranu proti hrozbám terorismu, účast na mezinárodních humanitárních misích a mírových operacích a zajištění obranyschopnosti vlastního státu. Ukrajina plnila úlohu kooperace v rámci misí NATO (2004, 2008, 2012, 2014) nebo se například účastnila mírové operace OSN v Demokratické republice Kongo. Kvůli nedostatku peněz však ukrajinská technika postupně ztrácela využitelnost a nemohla být obměňována.

Dle serveru armadninoviny.cz disponovala v roce 2014 ukrajinská armáda 134 300 vojáky, více než 3 580 tanky (z toho 700 v provozu), bezmála 3 500 bojovými vozidly, 388 letadly (z toho 168 v provozu), 1 fregatou a 7 korvetami.

Boje na východě Ukrajiny, které začaly v roce 2014, poslaly vývoj ukrajinské armády novým směrem. Ukrajinská armáda se proměnila díky válečné zkušenosti i obrovskému impulsu od dobrovolníků, jak uvádí v rozhovoru pro ČT ukrajinský bezpečnostní analytik a ředitel iniciativy New Geopolitics Research Network Mychajlo Samus.

Podle serveru globalfirepower.com (způsob sběru dat zde), který se specializuje na srovnávání indexu síly armád, disponuje nyní v roce 2022 Ukrajina 200 000 vojáky (dalších 250 000 má v záloze), 2 596 tanky, 12 303 bojovými vozidly, 318 letadly a 38 loděmi. Doplňme, že globalfirepower.com neuvádí, jestli do své databáze započítává jen bojeschopné kusy techniky, nebo i ty ve skladech. I tak však můžeme pozorovat nárůst stavů ukrajinského vojska a některých segmentů armádní techniky.

Především však došlo od roku 2014 ke zvýšení bojeschopnosti ukrajinských ozbrojených sil. Došlo k reformě systému řízení a kontroly, modernizaci (.pdf, str. 1) a nákupu výzbroje podle standardů NATO a také k profesionalizaci armády. Výrok Jaroslava Bžocha proto hodnotíme jako pravdivý.

Kanada na Ukrajinu vyslala vojenskou jednotku složenou z vojáků speciálních sil zhruba v polovině ledna. Úkolem této jednotky má být mimo jiné zajištění evakuačního plánu pro kanadské diplomaty v případě, že by vypukl konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. 

Zároveň na Ukrajině již od roku 2015 působí 200 kanadských vojáků jako součást výcvikové mise. Kanadská vláda v lednu tohoto roku schválila navýšení jejich počtu o dalších 60 vojáků.

Velká Británie Ukrajině pomáhá především prostřednictvím dodávek lehkých protitankových zbraní. Britská vláda zároveň vyslala na Ukrajinu skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí a Polsku.

V podobném duchu se vyjádřil také generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který uvedl, že NATO je připraveno posílit vojenské jednotky ve východní Evropě. Vyslání dalších dvou tisíc vojáků do východní Evropy schválil také americký prezident Biden. Podle slovenského ministra zahraničí Ivana Korčoka by Slovensko mohlo být jednou ze zemí, kde budou v brzké době alianční vojáci rozmístěni. 

Obě Jaroslavem Bžochem zmíněné země, tedy Kanada a Velká Británie, skutečně vyslaly na pomoc Ukrajině několik desítek svých vojáků, jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Jaroslav Bžoch tímto výrokem poukazuje na to, že je podle něj nutné Ukrajinu ve sporu s Ruskem podporovat i přesto, že by případné protiruské sankce měly dopad i na Česko, respektive EU. Argumentuje právě tím, že je Ukrajina naším spojencem. Podívejme se tedy, jaké má Ukrajina v současnosti platné dohody se Severoatlantickou aliancí (NATO), s Českou republikou a případně s Evropskou unií (EU).

Ukrajina již v minulosti dala najevo svůj zájem vstoupit do NATO a EU, zatím se ale členem ani jednoho společenství nestala.

Dne 12. června 2020 Ukrajina získala status aliančního partnera dodatečných příležitostí, nejvyšší partnerský status NATO. „Udělením statusu Ukrajina získá nové příležitosti spolupráce s Aliancí. Jedná se například o účast na cvičeních NATO, posílené sdílení informací či intenzivnější politický dialog,“ stojí ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Česká republika má s Ukrajinou uzavřeno mnoho mezinárodních smluv v různých oblastech – týká se to kultury, ekonomiky a průmyslu, až po spolupráce jednotlivých ministerstev a další různé partnerské dohody. Mezi ně patří např. Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českou republikou a Ukrajinou, Dohoda o ekonomické, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci nebo také Dohoda o spolupráci v oblasti obranného průmyslu. Dodejme, že česká diplomacie dlouhodobě podporuje ukrajinskou nezávislost, suverenitu a teritoriální integritu (.doc, str. 82).

Dne 11. července 2017 také Ukrajina uzavřela tzv. Dohodu o přidružení s Evropskou unií. Tuto dohodu mají s EU kromě Ukrajiny také Moldavská republika a Gruzie a její součástí je také Dohoda o volném obchodu.

Jaroslav Bžoch mluví o možném rozšiřování NATO, ne pouze o vztazích uvnitř aliance, a používá tak širší definici „spojence“, která by více odpovídala pojmu „strategický partner“. Z výše uvedených informací pak vyplývá, že i přes to, že Ukrajina není členem NATO ani EU, tak je jejich partnerem, stejně jako je partnerem České republiky. Proto výrok Jaroslava Bžocha hodnotíme jako pravdivý.

Palestinský prezident Mahmúd Abbás 29. dubna oznámil, že se hlavní palestinské frakce dohodly na odložení parlamentních voleb, které se měly konat 22. května. Odložení hlasování je výhodné i pro samotného Abbáse, jeho hnutí Fatah by totiž podle některých průzkumů v nových volbách mohlo prohrát. A to především kvůli rozštěpení tohoto hnutí na několik různých frakcí, které sestavily samostatné kandidátní listiny.

Odložení voleb Mahmúd Abbás zdůvodňoval tím, že Izrael není schopen říci, zda povolí hlasovat Palestincům ve východním Jeruzalémě. Právě zaručením tohoto práva pak Abbás podmiňuje pořádání celých voleb. Podle mírových dohod z 90. let mohou hlasovat ve volbách do Palestinské samosprávy obyvatelé Pásma Gazy, Západního břehu Jordánu i východního Jeruzaléma. Území východního Jeruzaléma však Izrael od roku 1967 okupuje a později ho v roce 1980 v rozporu s mezinárodním právem anektoval. Celý Jeruzalém poté Izrael považuje za své nedělitelné hlavní město, a povolení palestinského hlasování je tak pro něj citlivá otázka, kterou prozatím nekomentoval.

Dodejme, že téměř všech přibližně 350 tisíc Palestinců, kteří žijí ve východním Jeruzalémě, má status stálých obyvatel Izraele, ale volí v palestinských, nikoli v izraelských volbách. Z tohoto počtu je zde přibližně 150 tisíc oprávněných voličů. V minulosti Izrael umožnil několika tisícům Palestinců ve východním Jeruzalémě volit na poštách, zbytek voličů mohl také odevzdat hlas, nicméně jen mimo hranice města. 

Volby se v Palestině nekonaly patnáct let. Poslední palestinské parlamentní volby proběhly v roce 2006 a vyhrálo v nich radikální hnutí Hamás. Po neúspěšné snaze Hamásu o vytvoření koaliční vlády a následném pokusu strany Fatah o puč Hamás činitele Fatahu z Pásma Gazy vyhnal. Abbásova strana Fatah tak nyní vládne pouze na území Západního břehu Jordánu, zatímco radikální Hamás ovládá Pásmo Gazy.

Mapa Izraele a palestinských území (Pásma Gazy a Západního břehu):