Tento výrok byl ověřen jako

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) mluví o unijním paktu o migraci a azylu, jehož cílem je zejména zajistit rychlejší, spravedlivější a efektivnější migrační a azylový systém. Celý tento migrační balíček se skládá z několika legislativních textů. Deset návrhů, které tvoří hlavní jádro paktu, přijal letos v dubnu Evropský parlament. Rada Evropské unie, složená ze zástupců jednotlivých členských států, schválila tuto desítku nařízení v květnu.

Stínovým zpravodajem pro přesídlovací politiku EU

Zdechovský se skutečně účastnil vyjednávání o jedné z částí migračního paktu. Zastával roli tzv. stínového zpravodaje pro nařízení (.pdf), které se týká politiky EU pro přesídlování (.pdf, str. 1). 

Prvotní návrh tohoto nařízení předložila Evropská komise už v roce 2016 (.pdf). V Evropském parlamentu byl návrh přidělen (.pdf, str. 6) Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE), který měl na starosti jeho důkladné prozkoumání a vyjednávání s Radou EU, Evropskou komisí a politickými skupinami v europarlamentu. 

Pověřený výbor má vždy za úkol vypracovat zprávu k návrhu nařízení, která obvykle obsahuje doporučení a pozměňovací návrhy. Za vytvoření textu je konkrétně zodpovědný jeden zpravodaj (anglicky rapporteur) vybraný z řad členů výboru nebo náhradníků. Při přípravě zprávy jedná s dalšími evropskými poslanci, konzultuje s odborníky atp.

Kromě tohoto zpravodaje výbor na začátku volí i několik stínových zpravodajů, aby sledovali postup vyjednávání dokumentu z pozice ostatních politických stran a skupin. Nemusí přitom zastávat stejné stanovisko jako hlavní zpravodaj textu. Tento tzv. shadow rapporteur je klíčovým hráčem při projednávání tématu ve své politické skupině. „Proto jsou stínoví zpravodajové podstatní pro vyjednávání kompromisu při přípravě zprávy,“ vysvětluje web Evropského parlamentu.

Výslednou podobu zprávy pak schvaluje celý výbor. Hlasuje i o pozměňovacích návrzích, které mohou předkládat jednotliví členové výboru i náhradníci.

Tomáš Zdechovský byl v minulém volebním období v letech 2014–2019 členem výboru LIBE, v současném období je od července 2019 náhradníkem. Právě v aktuálním volebním období se Zdechovský stal stínovým zpravodajem pro zmiňovaný návrh nařízení o unijní politice přesídlování. 

Zprávu k návrhu výbor předložil na podzim 2017 a zároveň tehdy rozhodl o zahájení interinstitucionálních jednání mezi výborem, Radou EU a Evropským parlamentem. Část vyjednávání tedy probíhala předtím, než LIBE Zdechovského stínovým zpravodajem určil. Výbor se návrhem nařízení a jednáním o něm ovšem dále zabýval i po zahájení nového volebního období v roce 2019. Europarlament a Rada EU se na podobě nařízení dohodly v prosinci 2022 pod českým předsednictvím Rady EU a v únoru 2024 LIBE schválil text dohody, který z vyjednávání vzešel (.pdf, str. 1). Pak už v dubnu 2024 následovalo schvalování nařízení přímo na plénu Evropského parlamentu.

Rámec Evropské unie pro přesídlování

Nové přesídlovací nařízení tvoří trvalý rámec, jímž se budou řídit státy, které se rozhodnou dobrovolně přesídlovat osoby ze třetích zemí. Systém byl vytvořen s cílem poskytnout pomoc a bezpečnou cestu do EU těm, kteří jsou nuceni ze své země uprchnout. Vztahuje se na osoby, které mají nárok na mezinárodní ochranu a které Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) označí za způsobilé k přesídlení (.pdf, str. 7, 13).

Peníze na přesun a integraci osob půjdou z rozpočtu EU (.pdf, str. 4, 6, 17), konkrétně z unijního Azylového, migračního a integračního fondu (AMIF). Státy, které se rozhodnou účastnit se evropského přesídlovacího rámce, mají z AMIF nárok na příspěvek ve výši 10 tisíc eur za každou osobu, kterou na své území přesídlí (.pdf, str. 21).

Relokace a přesídlování v migračním paktu

Zatímco Tomáš Zdechovský se v Evropském parlamentu věnoval nařízení o přesídlování osob (angl. resettlement), v debatě použil pojem „relokace“ (angl. relocation). Zmíněné výrazy je možné v angličtině považovat za synonyma, a překlad anglického slova resettlement jako „relokace“ tak nelze označit jako chybný. Důležité je ovšem doplnit, že v paktu o migraci a azylu označují tyto pojmy dva různé procesy.

V kontextu EU se pojmem „relokace“ obecně myslí přesun osob, které získaly mezinárodní ochranu nebo o ni požádaly, z jednoho členského státu EU do jiného státu EU. Takto relokaci definuje i nařízení o řízení azylu a migrace (.pdf, str. 76), ve kterém jsou relokace součástí tzv. trvalého mechanismu povinné solidarity (.pdf, str. 111, 236–239). Ten byl zaveden, aby ulevil státům pod vysokým migračním tlakem. Ostatní členské státy EU si mohou formu podpory, kterou těmto státům poskytnou, vybrat – buď si zvolí relokace osob na své území, nebo poskytnutí finančního příspěvku. V určitých případech si může stát vybrat i poskytnutí alternativní pomoci, kam patří personální či věcná podpora.

Oproti tomu „přesídlování“ (.pdf, str. 7) v kontextu migračního paktu znamená, že stát na své území přijímá státní příslušníky třetích zemí „na základě doporučení vysokého komisaře OSN pro uprchlíky“, pokud takovým lidem „byla udělena mezinárodní ochrana“. Na rozdíl od „relokace“ jde tedy o mezinárodní, ne pouze evropský, mechanismus solidarity.

Závěr

Tomáš Zdechovský skutečně byl u vyjednávání jedné z částí unijního migračního paktu. Jako stínový zpravodaj dohlížel na přípravu rámce EU pro přesídlování. Podle tohoto nařízení mohou členské státy EU dobrovolně nabídnout útočiště osobám ze třetích zemí, které získaly mezinárodní ochranu. Za každou takto přijatou osobu přitom dostanou z evropského rozpočtu příspěvek ve výši 10 tisíc eur. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako pravdivý.