Tomáš Zdechovský

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) mluví o unijním paktu o migraci a azylu, jehož cílem je zejména zajistit rychlejší, spravedlivější a efektivnější migrační a azylový systém. Celý tento migrační balíček se skládá z několika legislativních textů. Deset návrhů, které tvoří hlavní jádro paktu, přijal letos v dubnu Evropský parlament. Rada Evropské unie, složená ze zástupců jednotlivých členských států, schválila tuto desítku nařízení v květnu.

Stínovým zpravodajem pro přesídlovací politiku EU

Zdechovský se skutečně účastnil vyjednávání o jedné z částí migračního paktu. Zastával roli tzv. stínového zpravodaje pro nařízení (.pdf), které se týká politiky EU pro přesídlování (.pdf, str. 1). 

Prvotní návrh tohoto nařízení předložila Evropská komise už v roce 2016 (.pdf). V Evropském parlamentu byl návrh přidělen (.pdf, str. 6) Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE), který měl na starosti jeho důkladné prozkoumání a vyjednávání s Radou EU, Evropskou komisí a politickými skupinami v europarlamentu. 

Pověřený výbor má vždy za úkol vypracovat zprávu k návrhu nařízení, která obvykle obsahuje doporučení a pozměňovací návrhy. Za vytvoření textu je konkrétně zodpovědný jeden zpravodaj (anglicky rapporteur) vybraný z řad členů výboru nebo náhradníků. Při přípravě zprávy jedná s dalšími evropskými poslanci, konzultuje s odborníky atp.

Kromě tohoto zpravodaje výbor na začátku volí i několik stínových zpravodajů, aby sledovali postup vyjednávání dokumentu z pozice ostatních politických stran a skupin. Nemusí přitom zastávat stejné stanovisko jako hlavní zpravodaj textu. Tento tzv. shadow rapporteur je klíčovým hráčem při projednávání tématu ve své politické skupině. „Proto jsou stínoví zpravodajové podstatní pro vyjednávání kompromisu při přípravě zprávy,“ vysvětluje web Evropského parlamentu.

Výslednou podobu zprávy pak schvaluje celý výbor. Hlasuje i o pozměňovacích návrzích, které mohou předkládat jednotliví členové výboru i náhradníci.

Tomáš Zdechovský byl v minulém volebním období v letech 2014–2019 členem výboru LIBE, v současném období je od července 2019 náhradníkem. Právě v aktuálním volebním období se Zdechovský stal stínovým zpravodajem pro zmiňovaný návrh nařízení o unijní politice přesídlování. 

Zprávu k návrhu výbor předložil na podzim 2017 a zároveň tehdy rozhodl o zahájení interinstitucionálních jednání mezi výborem, Radou EU a Evropským parlamentem. Část vyjednávání tedy probíhala předtím, než LIBE Zdechovského stínovým zpravodajem určil. Výbor se návrhem nařízení a jednáním o něm ovšem dále zabýval i po zahájení nového volebního období v roce 2019. Europarlament a Rada EU se na podobě nařízení dohodly v prosinci 2022 pod českým předsednictvím Rady EU a v únoru 2024 LIBE schválil text dohody, který z vyjednávání vzešel (.pdf, str. 1). Pak už v dubnu 2024 následovalo schvalování nařízení přímo na plénu Evropského parlamentu.

Rámec Evropské unie pro přesídlování

Nové přesídlovací nařízení tvoří trvalý rámec, jímž se budou řídit státy, které se rozhodnou dobrovolně přesídlovat osoby ze třetích zemí. Systém byl vytvořen s cílem poskytnout pomoc a bezpečnou cestu do EU těm, kteří jsou nuceni ze své země uprchnout. Vztahuje se na osoby, které mají nárok na mezinárodní ochranu a které Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) označí za způsobilé k přesídlení (.pdf, str. 7, 13).

Peníze na přesun a integraci osob půjdou z rozpočtu EU (.pdf, str. 4, 6, 17), konkrétně z unijního Azylového, migračního a integračního fondu (AMIF). Státy, které se rozhodnou účastnit se evropského přesídlovacího rámce, mají z AMIF nárok na příspěvek ve výši 10 tisíc eur za každou osobu, kterou na své území přesídlí (.pdf, str. 21).

Relokace a přesídlování v migračním paktu

Zatímco Tomáš Zdechovský se v Evropském parlamentu věnoval nařízení o přesídlování osob (angl. resettlement), v debatě použil pojem „relokace“ (angl. relocation). Zmíněné výrazy je možné v angličtině považovat za synonyma, a překlad anglického slova resettlement jako „relokace“ tak nelze označit jako chybný. Důležité je ovšem doplnit, že v paktu o migraci a azylu označují tyto pojmy dva různé procesy.

V kontextu EU se pojmem „relokace“ obecně myslí přesun osob, které získaly mezinárodní ochranu nebo o ni požádaly, z jednoho členského státu EU do jiného státu EU. Takto relokaci definuje i nařízení o řízení azylu a migrace (.pdf, str. 76), ve kterém jsou relokace součástí tzv. trvalého mechanismu povinné solidarity (.pdf, str. 111, 236–239). Ten byl zaveden, aby ulevil státům pod vysokým migračním tlakem. Ostatní členské státy EU si mohou formu podpory, kterou těmto státům poskytnou, vybrat – buď si zvolí relokace osob na své území, nebo poskytnutí finančního příspěvku. V určitých případech si může stát vybrat i poskytnutí alternativní pomoci, kam patří personální či věcná podpora.

Oproti tomu „přesídlování“ (.pdf, str. 7) v kontextu migračního paktu znamená, že stát na své území přijímá státní příslušníky třetích zemí „na základě doporučení vysokého komisaře OSN pro uprchlíky“, pokud takovým lidem „byla udělena mezinárodní ochrana“. Na rozdíl od „relokace“ jde tedy o mezinárodní, ne pouze evropský, mechanismus solidarity.

Závěr

Tomáš Zdechovský skutečně byl u vyjednávání jedné z částí unijního migračního paktu. Jako stínový zpravodaj dohlížel na přípravu rámce EU pro přesídlování. Podle tohoto nařízení mohou členské státy EU dobrovolně nabídnout útočiště osobám ze třetích zemí, které získaly mezinárodní ochranu. Za každou takto přijatou osobu přitom dostanou z evropského rozpočtu příspěvek ve výši 10 tisíc eur. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě mluví o unijním paktu o migraci a azylu a vyzdvihuje část, kterou pomáhal vyjednat. Konkrétně říká, že šlo o mechanismus „dobrovolných relokací“, a upřesňuje, že podle tohoto principu má každý členský stát možnost přijmout žadatele o azyl a zbytek EU mu přispěje na jejich integraci. Dále dodává, že tento mechanismus ocenila i bývalá předsedkyně francouzské krajně pravicové strany Národní sdružení Marine Le Pen.

Dobrovolné přesídlování

Zdechovský byl tzv. stínovým zpravodajem při vyjednávání nového rámce EU pro přesidlování a humanitární přijímání, který je součástí migračního paktu. Rámec nastavuje jednotná pravidla, jimiž se budou řídit státy, které se na své území rozhodnou dobrovolně přesídlit osoby ze třetích zemí. Systém byl vytvořen s cílem poskytnout pomoc a bezpečnou cestu do EU těm, kteří jsou nuceni uprchnout ze své země. Vztahuje se na osoby, které mají nárok na mezinárodní ochranu a které Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) označí za způsobilé k přesídlení (.pdf, str. 7, 13).

Za přijmutí uprchlíků budou mít členské státy nárok na finanční podporu (.pdf). Peníze na přesun a integraci osob půjdou z rozpočtu EU (.pdf, str. 4, 6), konkrétně z unijního Azylového, migračního a integračního fondu (AMIF). Podle stanovených pravidel (.pdf, str. 17) stát za každou přesídlenou osobu obdrží z AMIF 10 000 eur (.pdf, str. 21).

Doplňme, že Zdechovský v této části debaty používal termín „relokace“ (angl. relocation), zatímco v popisované části migračního paktu (.pdf) se používá jen výraz „přesídlování“ (angl. resettlement). Zmíněné výrazy je možné v angličtině považovat za synonyma, překlad anglického slova resettlement jako relokace tak nelze označit jako chybný. Nutné je ale upřesnit, že v paktu označují tyto pojmy dva různé procesy.

Relokací se v kontextu EU myslí přesun osob, které získaly mezinárodní ochranu nebo o ni požádaly, z jednoho státu Unie do druhého. Tyto relokace jsou součástí mechanismu povinné solidarity (.pdf, str. 111, 236–239), jehož cílem je pomoci státům, ve kterých se v daném okamžiku nachází velký počet žadatelů o azyl, a jsou tak pod migračním tlakem. Do povinné solidarity se členské státy mohou zapojit třemi způsoby – přijetím migrantů, zaplacením finančního příspěvku, nebo poskytnutím alternativní pomoci, pokud takovou pomoc zasažený stát vyžaduje (.pdf, str. 236–239, 242).

Postoj Marine Le Pen k dobrovolnému přesídlování

Marine Le Pen je dlouhodobě známá tvrdým postojem vůči migraci. Migrační pakt jako celek kritizovala kvůli tomu, že podle jejího názoru členské státy zbavuje pravomoci o sobě rozhodovat a přistěhovaleckou politiku budou určovat nevládní organizace. Její konkrétní postoj k dobrovolnému přesídlování se nám však ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo.

Obrátili jsme se proto s dotazem na Tomáše Zdechovského. Ten ve svém vyjádření uvedl, že vycházel z rozhovorů s europoslancem Thierry Marianim ze strany Národní sdružení, se kterým se setkal v Evropském parlamentu. Podle Zdechovského odpovědi Marianiho strana i Marine Le Pen dobrovolné přesídlování vítají. Toto tvrzení však z dostupných zdrojů nelze potvrdit.

Pro kontext však můžeme doplnit, že europoslanci Národního sdružení, kteří jsou součástí frakce Identita a demokracie (ID), iniciovali hlasování o zamítnutí nového rámce EU pro přesídlování (.pdf, str. 99). Pro zamítnutí této části migračního paktu zvedl ruku také Thierry Mariani (.pdf, str. 99).

Závěr

Tomáš Zdechovský mluví o rámci EU pro přesídlování. Na rozdíl od relokací, které jsou součástí povinné solidarity mezi státy EU, se jedná o mezinárodní mechanismus přijímání uprchlíků ze třetích zemí. Z veřejně dostupných zdrojů se nám nepodařilo dohledat, zda Marine Le Pen tuto část migračního paktu v některém ze svých vyjádření podpořila. Tomáš Zdechovský pro Demagog.cz pouze uvedl, že vycházel z osobních rozhovorů s europoslancem Národního sdružení Thierry Marianim. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) obhajuje mandát v Evropském parlamentu a ve výroku reaguje na tvrzení Andreje Poleščuka. Ten uvedl, že podle migračního paktu musí migrant požádat o azyl v první bezpečné zemi (video, čas 9:14). Zdechovský namítá, že takové ustanovení se v paktu nenachází.

Obsah migračního paktu

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi. V takovém případě podá žádost o mezinárodní ochranu ve státě, který oprávnění vydal (.pdf, str. 128).

Daný členský stát zahájí s žadatelem řízení o určení státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá jej, aby řízení převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi prvního vstupu či v té, kde má oprávnění k pobytu, „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V kontextu výroku Tomáš Zdechovský také tvrdí, že ustanovení, o kterém Andrej Poleščuk mluví, se nachází v Chartě OSN (video, čas 10:04). Ani ta ale uprchlíkům neukládá povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi, do které přijdou (.pdf). Tato podmínka přitom nevyplývá ani z jiných mezinárodních pravidel.

Závěr

Tomáš Zdechovský správně uvádí, že migrační pakt neobsahuje ustanovení, které by dávalo migrantům povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pakt obsahuje pouze povinnost požádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu“. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský v debatě reaguje na Andreje Poleščuka, kandidáta hnutí STAN v evropských volbách, podle kterého nový migrační pakt nařizuje lidem žádat o azyl v první bezpečné zemi. Zdechovský uvádí, že takové ustanovení v paktu není a že se nachází už v Chartě Organizace spojených národů (OSN), která tuto otázku řeší.

Bezpečné země

České ani evropské právo pojem „první bezpečná země“ přesně nevymezují. Používají ale termín „bezpečná třetí země“ (.pdf, str. 12), kterou definují jako stát, kde uprchlík dříve pobýval, vytvořil si na něj vazby a může se do něj vrátit, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo nebezpečí, které by ohrozilo jeho život a svobodu (.pdf, str. 21–22 z 36).

Kromě toho právo také pracuje s pojmem „první země azylu“, kterou se rozumí taková země, kde byl žadatel o mezinárodní ochranu již v minulosti uznán za uprchlíka a může se do ní bezpečně vrátit (.pdf, str. 20–21 z 36). Definuje ji směrnice Evropského parlamentu o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (.pdf). Některé členské státy EU, např. Belgie nebo Slovinsko, v minulosti odmítly poskytnout azyl migrantům, kteří dříve v první zemi azylu žili.

Charta OSN

Charta OSN je ustanovující dokument celé organizace a byla přijata v roce 1945. Stanovila práva a povinnosti členských států, ustanovila postupy fungování OSN a zřídila několik orgánů, např. Valné shromáždění nebo Radu bezpečnosti. Spojené národy se v ní zavázaly posílit mezinárodní součinnost prostřednictvím úcty k lidským právům a základním svobodám (.pdf, str. 8). O právech migrantů a uprchlíků ani o povinnosti žádat o azyl v první bezpečné zemi nebo první zemi azylu se ovšem Charta OSN nezmiňuje (.pdf).

Úmluva o právním postavení uprchlíků

Mezinárodní ochranu uprchlíků upravuje například Úmluva o právním postavením uprchlíků (.pdf), která byla přijata v roce 1951. Podle dokumentů OSN (.pdf, str. 1–2) nebo třeba i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně tato úmluva ani mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“ nebo „první zemi azylu“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Závěr

Ačkoliv přijímající země mohou uprchlíka či migranta do první bezpečné země či první země azylu navrátit, Charta OSN, Úmluva o právním postavení uprchlíků ani mezinárodní právo neukládají migrantům ani uprchlíkům povinnost v těchto zemích žádat o azyl. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako nepravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v diskuzi mluvil o migraci z Afriky do EU. Ve svém výroku zmiňuje bývalého šéfa agentury Frontex Fabriceho Leggeriho, o kterém v dřívější části debaty hovořila Zuzana Majerová (Trikolora). Právě pod Leggeriho vedením Frontex podle Zdechovského začal vysílat své pracovníky do zdrojových zemí migrace, což následně označuje za jeden z nástrojů, jak migraci z Afriky omezit.

Frontex

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) je agentura spadající pod EU, jejímž cílem je pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Fabrice Leggeri byl šéfem Frontexu od ledna 2015 až do své rezignace v dubnu 2022. Okolnostem jeho odstoupení jsme se věnovali více zde.

Agentura má například za úkol monitorovat migrační toky, pomáhat při kontrole migrantů nebo koordinovat navracení neúspěšných žadatelů o azyl zpět do jejich domovských zemí (.pdf, str. 2). Spolupracuje přitom i se třetími zeměmi, které leží mimo EU či schengenský prostor, a to především se sousedy Unie a se zeměmi „původu a tranzitu migrantů“ (.pdf, str. 2).

Styční úředníci

Pokud jde o pracovníky vysílané do zemí mimo EU, Frontex na svých stránkách v této souvislosti zmiňuje tzv. styčné úředníky. Agentura získala pravomoc vysílat tyto pracovníky do třetích zemí v roce 2011 (.pdf, str. 3). Do té doby styčné úředníky mohly do států mimo Unii vysílat jen členské státy, jak popisovalo např. starší nařízení o vytvoření evropské sítě styčných úředníků.

Styční úředníci Frontexu (.pdf, str. 20, 72) působí mimo EU vždy na základě dohod s danou hostitelskou zemí nebo na základě mezinárodních dohod. Spolupracují s místními úřady, shromažďují informace o migračních trasách a převaděčích a jejich hlavním úkolem je předcházet nelegální migraci či zajistit návrat migrantů.

První vyslání

Výroční zprávy Frontexu z let 2011 (.pdf, str. 3) a 2012 (.pdf, str. 15) zmiňovaly jen to, že agentura má možnost styčné úředníky vyslat. Prvního pracovníka ale Frontex nakonec mimo EU poslal až v roce 2016, konkrétně do Turecka (.pdf, str. 34). Rozhodnutí padlo v průběhu roku 2015 (.pdf, str. 16), tedy v době, kdy Frontexu začal šéfovat Fabrice Leggeri.

V roce 2017 agentura vyslala styčného úředníka i do Srbska a Nigeru (.pdf, str. 39). Frontex označil právě Niger za jednu z hlavních zemí, ve kterých působí nelegální převaděči a ze kterých putuje řada migrantů směrem do Lybie (.pdf, str. 6, 11) a odtud pak k evropským hranicím. O dva roky později se Frontex rozhodl poslat svého styčného úředníka i do Senegalu (.pdf, str. 70).

V roce 2020 také uvedl (.pdf, str. 61), že pod agenturu nově spadá Evropská síť styčných úředníků pro navracení (EURLO), která dříve fungovala odděleně (.pdf, str. 29). V roce 2021 tak Frontex vyslal do třetích zemí celkem devět těchto úředníků pro navracení (.pdf, str. 26). Pozdější zpráva zmiňuje, že na konci roku 2022 byli tito pracovníci např. v Ghaně, Gambii, Etiopii či Nigérii (.pdf, str. 20).

Shrnutí

Agentura Frontex získala pravomoc posílat své styčné úředníky do třetích zemí v roce 2011. Prvního z těchto pracovníků do států mimo EU agentura poslala až v roce 2016, konkrétně do Turecka. O rok později styčný úředník Frontexu začal působit i v Nigeru. Právě Niger byl tehdy jednou z hlavních tranzitních zemí, odkud putovala řada migrantů do Libye a poté směrem k evropským hranicím. V roce 2019 byl vyslán styčný úředník Frontexu i do Senegalu.

Agentura navíc později přebrala působnost nad Evropskou sítí styčných úředníků pro navracení (EURLO) a jejím prostřednictvím vyslala další pracovníky do dalších afrických zemí.

Frontex tak skutečně začal styčné úředníky posílat do třetích zemí až za vedení Fabrice Leggeriho, který v čele agentury stál mezi lety 2015 a 2022. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě zmiňoval, že podporoval bývalého ředitele Frontexu Fabrice Leggeriho, když vysílal pracovníky této agentury do zdrojových zemí migrace. O Leggerim, za jehož vedení čelil Frontex obvinění z účasti na nelegálním deportování migrantů z řeckých do tureckých vod, v diskuzi dříve mluvila i Zuzana Majerová (Trikolora). Na Zdechovského slova reaguje tvrzením, že byl Leggeri odvolán právě „kvůli tomu, že viděl, co se děje“ ve zdrojových zemích. Zdechovský jí následně oponuje a říká, že někdejší šéf Frontexu rezignoval sám.

Obvinění vůči Frontexu

Fabrice Leggeri vstoupil do čela Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) začátkem roku 2015. Od roku 2020 agentura čelila řadě obvinění z podílení se na nelegálních deportacích migrantů ve Středomoří. Jako důkaz sloužily například videozáznamy zveřejněné investigativním portálem Bellingcat, podle kterého lodě Frontexu na řecko-turecké námořní hranici vytlačovaly z řeckých vod čluny s migranty. Frontex byl také dle Bellingcatu u toho, když lodě s migranty údajně vytlačovala řecká pobřežní stráž. Vytlačení migrantů z vod EU je přitom podle mezinárodního práva nezákonné (.pdf, str. 2–3), jak je zakotveno v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 11) a v Evropské úmluvě o lidských právech (.pdf, str. 34).

Agenturu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), který se zabýval i údajným setkáváním zástupců Frontexu s neregistrovanými lobbisty ve zbrojním průmyslu. Frontex byl také prověřován Evropským parlamentem (.pdf), který pro kontrolu Frontexu vytvořil speciální pracovní skupinu. Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Zmíněná pracovní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o přímém zapojení Frontexu do vytlačování lodí migrantů z unijních vod (.pdf, str. 5). Frontex podle ní ale věděl o tom, že ze strany členských států EU, se kterými prováděl společné operace, dochází k porušování práva. Kritika pracovní skupiny se vztahovala především k tomu, že se Frontex „těmito porušeními nezabýval a neprovedl v návaznosti na ně rychlé, důsledné a účinné kroky“.

Pozdější zpráva OLAF z února 2022 zmiňovala, že se Frontex podílel na závažném porušování lidských práv (.pdf, str. 8–9). Mimo jiné kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit. Vytlačování se podle OLAF účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103).

V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu a Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci, kterou správní rada následně přijala. Funkci ředitele agentury poté dočasně převzala Leggeriho zástupkyně Aija Kalnajaová, která později taktéž čelila vyšetřování. V prosinci 2022 ji nahradil Hans Leijtens.

Shrnutí

Fabrice Leggeri skutečně odstoupil z funkce ředitele Frontexu dobrovolně. Učinil tak v reakci na vyšetřování Evropského parlamentu a Evropského úřadu pro boj proti podvodům, které se týkalo obvinění z porušování předpisů a nelegálních deportací migrantů. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok Tomáše Zdechovského jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský v kontextu výroku uvádí, že na území Afriky dle něj hrají roli ruské dezinformace. Dále tvrdí, že ve zdrojových zemích migrace působí Rusko prostřednictvím Wagnerovy skupiny či ruské vojenské zpravodajské služby GRU. To dle jeho názoru posiluje migrační toky do Evropské unie.

Severoafrickou Libyí od pádu diktátora Muammara Kaddáfího zmítala nejistota a časté boje, šest let v zemi dokonce trvala občanská válka. V ní byla na jedné straně vláda v Benghází podporovaná jednotkami Libyjské národní armády, za kterou stálo Rusko, Spojené arabské emiráty, Egypt či Jordánsko. Proti ní válčily jednotky vlády z Tripolisu, které měly podporu OSN, Turecka nebo Kataru. Obě vlády v roce 2020 nakonec uzavřely dohodu o trvalém příměří.

Wagnerova skupina

Wagnerova skupina, také zvaná wagnerovci, je soukromá armáda, jež vznikla v roce 2014 v Rusku. Skupina tvoří pro ruský stát alternativu, která skýtá výhodu oproti využití vlastních vojsk. Moskva totiž tuto soukromou armádu využívá k akcím, ke kterým se sama nechce otevřeně hlásit a odpovědnost za působení wagnerovců proto popírá.

Podle odborníka na bezpečnost Richarda Stojara Wagnerova skupina pravděpodobně vznikla v kontextu začátku konfliktu na Ukrajině v roce 2014. Skupina je odpovědná za válečné zločiny jak na území Ukrajiny, tak například právě v afrických zemích. Důležitost a postavení skupiny se ale změnilo po jejím tažení na Moskvu v souvislosti s válkou na Ukrajině a poté, co velitel skupiny Jevgenij Prigožin zemřel při havárii soukromého letadla o několik měsíců později. Podle analytiků z amerického Institutu pro studium války letadlo sestřelila raketa, jejíž vypálení nařídil ruský prezident Vladimir Putin.

Wagnerovci v Africe

Wagnerova skupina se v Libyi začala angažovat na straně vlády v Benghází kolem roku 2018. Jejím cílem bylo získání přístupu k ropným zdrojům a celkové otevření přístupu do Afriky pro Rusko. Skupina působila právě poblíž nerostných nalezišť, například dolů na chromovou rudu.

Za dobu přítomnosti v Africe došlo k vytvoření sítě aktivit, které jsou na wagnerovce napojeny. Většinou se jedná o podniky v odvětví těžby zlata, dřeva nebo vaření piva. Působnost těchto společností však mnohdy přesahuje hranice Libye a dotýká se i zemí, jako je např. Středoafrická republika.

Wagnerova skupina v Libyi prováděla široké spektrum aktivit, od vojenského zapojení do tamní občanské války přes ochranu ropných nalezišť až po poskytování poradenských služeb bezpečnostním složkám (.pdf, str. 4). Po Prigožinově smrti došlo k postupnému odklonu od operací wagnerovců.

GRU v Libyi

Tomáš Zdechovský ve svém výroku zmiňuje, že aktivity Wagnerovy skupiny v Libyi nahradila rozvědka GRU. Nezávisle potvrdit její působení je už z podstaty této organizace složité, podle některých zdrojů nicméně GRU ovlivňuje jak samotné wagnerovce, tak i situaci v Libyi. Podle experta na bezpečnost Andrewa McGregora Rusko operace skupiny konsoliduje pod větším vlivem rozvědky. Tuto změnu mělo odstartovat právě úmrtí Jevgenije Prigožina v létě 2023. Uvádí také, že se v Libyi pohybuje zhruba 800 ruských zástupců. 

Institut pro bezpečnostní studia uvedl, že Rusko po Prigožinově smrti sáhlo po založení Afrického sboru, který by měl do jisté míry nahradit Wagnerovu skupinu. Sbor funguje přímo pod kontrolou ruského ministra obrany. Postavení této skupiny je proto odlišné, neboť se jedná o oficiální ruské jednotky přímo navázané na státní struktury.

Na činnost Afrického sboru má dohlížet ruský náměstek ministra obrany Junus-bek Jevkurov, jenž v nedávné době v doprovodu generála GRU Andreje Averjanova navštívil několik afrických zemí včetně Libye. Averjanov v minulosti vedl nechvalně známou Jednotku 21955, která stála za řadou vražd, špionáží, hackerských útoků a dalších akcí s cílem destabilizovat evropské státy. Právě agenty této jednotky viní česká policie z útoku na muniční sklad ve Vrběticích v roce 2014.

Shrnutí

Wagnerova skupina se skutečně angažovala v Libyi, a to převážně během tamní občanské války. Kromě vojenské podpory poskytovala i poradenské služby bezpečnostním složkám. Přestože se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, zdali agenti ruské zpravodajské služby GRU v Libyi působí jako bezpečností experti, podle odborníků tam operují jednotky vedené GRU či ruským ministerstvem obrany. Výrok Tomáše Zdechovského tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) reagoval mj. na výtku poslance Jaroslava Foldyny (SPD), že lidovci byli součástí Národní fronty – tedy politického uskupení ovládaného komunisty, které bylo v Československu u moci až do roku 1989. Zdechovský k tomu řekl, že se za tyto lidovce stydí stejně tak, jako se stydí za politiky, kteří kolaborují se současným ruským režimem. Jako příklad uvedl právě čelní představitele SPD. Ti totiž měli podle něj jezdit na akce „ruských nácků“ stejně jako někdejší kandidátka na francouzskou hlavu státu Marine Le Pen.

Z kontextu není zřejmé, koho Tomáš Zdechovský za „ruské nácky“ považuje. Toto slovní spojení tak interpretujeme jako představitele ruské krajní pravice. Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nicméně nenalezli informace o tom, že by se členové SPD scházeli s krajně pravicovými ruskými politiky nebo jinými zástupci ruské krajní pravice. Zmínky o takových setkáních se nám nepodařilo najít v médiích ani např. na webu hnutí SPD či na účtech jeho čelných představitelů na sociálních sítích.

Obrátili jsme proto na Tomáše Zdechovského, který nás odkázal pouze na setkání zástupců SPD s evropskými lídry, kteří mají vazby na Vladimira Putina. Dlouholetý předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala se např. v roce 2017 spolu s Le Pen zúčastnil návštěvy ruského ministerstva zahraničí. Dle jeho slov byla cílem návštěvy výměna názorů v oblasti mezinárodního terorismu, imigrační krize a spolupráce České republiky a Ruska. Právě o Le Pen psaly v dubnu 2019 Lidovky.cz v souvislosti s financováním evropské krajní pravice ze strany Kremlu. Předseda SPD Tomio Okamura se netají svým přátelským vztahem k bývalé prezidentské kandidátce, o které mluví jako o své „dlouholeté přítelkyni“.

Ačkoli tedy Tomáš Zdechovský odkazuje na skutečná setkání SPD s Marine Le Pen, a dokonce na návštěvu ruského ministerstva zahraničí, nepovažujeme to za doklad účasti na „akcích ruských nácků“, o kterých poslanec hovoří. Ruský režim je sice považován za autoritářský, za krajně pravicový se nicméně obvykle neoznačuje. Historikové se navíc neshodnou na tom, zda naplňuje kritéria fašismu. Termín „ruský nácek“ má jistě mnoho výkladů, běžný čtenář si pod ním ale nejspíše nepředstaví jakéhokoli ruského představitele, nebo dokonce zahraniční politiky s vazbami na Rusko.

Česká nevládní organizace Evropské hodnoty označila také členy SPD za politiky, kteří v českém prostředí nejvíce napomáhají šíření ruského vlivu. Konkrétně šlo o Tomia Okamuru, Jaroslava Foldynu a Radima Fialu. Evropské hodnoty monitorují šíření ruského a čínského vlivu na webových stránkách projektu Atlas vlivu. Tam lze najít konkrétní události, které se této problematiky týkají. Ani tento přehled nicméně informace o schůzce SPD s ruskou krajní pravicí neobsahuje.

Ačkoliv tedy např. předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala v minulosti navštívil ruské ministerstvo zahraničí, z dostupných informací nevyplývá, že by se čelní představitelé SPD účastnili akcí ruské krajní pravice. K dispozici nejsou ani informace o tom, že by se takových akcí účastnila Marine Le Pen. V roce 2015 se například odmítla zúčastnit Mezinárodního ruského konzervativního fóra v Petrohradě, tedy setkání ruských a evropských krajně pravicových stran. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Tomáš Zdechovský zde zjevně staví do protikladu své aktivity v čase pandemie covidu-19 s aktivitami předsedy SPD Tomia Okamury. Na začátek proto uveďme, že se Tomáš Zdechovský v roce 2020 skutečně aktivně zapojil do boje s nemocí jako sanitář v berounské nemocnici, kde vypomáhal na covidové jednotce. Lze tedy říci, že skutečně „v první linii“ v nemocnici nějakou dobu působil. V případě Tomia Okamury žádné podobné skutečnosti známy nejsou.

Ve spojitosti se zmiňovaným „porušováním zákazů“ je vhodné připomenout, že v průběhu covidové pandemie platila řada protiepidemických opatření. Česká republika se tak potýkala s řadou omezení – od povinného nošení ochrany dýchacích cest na veřejnosti a dodržování minimálních rozestupů (.pdf), přes omezení shromažďování osob, až například po částečný zákaz vycházení. Přísnost těchto opatření se přitom v různých fázích pandemie měnila v závislosti na aktuálním vývoji epidemické situace.

Od 10. září 2020 bylo například v platnosti opatření, podle kterého měli lidé povinnost nosit roušku či respirátor ve vnitřních prostorách (.pdf). 12. září 2020 se však předseda SPD Tomio Okamura účastnil akce, během níž roušku neměl, přestože se dané setkání zhruba stovky lidí konalo v uzavřeném sále. Fotografie z této akce, kterou tehdy uspořádalo internetové Svobodné rádio (video), zveřejnil i sám Tomio Okamura na svém facebooku.

Roušku pak Tomio Okamura a další poslanci hnutí SPD neměli například ani 1. února 2022 (video, čas 44:00) na jednom z tiskových brífinků v Poslanecké sněmovně. I v té době přitom platilo mimořádné opatření (.pdf), které nařizovalo, že ochranu dýchacích cest musí mít lidé ve všech vnitřních prostorách, pokud jsou od sebe vzdáleni méně než 1,5 metru.

Na závěr tedy shrňme, že Tomio Okamura dle dostupných informací v době koronavirové krize nepůsobil jako dobrovolník v nemocnici, jak poukazuje Tomáš Zdechovský. Předseda hnutí SPD také během pandemie covidu-19 skutečně porušoval některá tehdy platná mimořádná opatření. Fotografie z akce ze září 2020, během níž neměl roušku, například publikoval i na svém profilu na facebooku. Výrok proto z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) dává do souvislosti ruský motorkářský klub Noční vlci s poslancem Jaroslavem Foldynou, který se opakovaně účastnil pietních akcí k uctění památky sovětských a československých vojáků padlých za druhé světové války ve společnosti členů tohoto ruského nacionalistického motorkářského klubu. Například v roce 2018 se na jejich akci objevil i se svatojiřskou stuhou, symbolem vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem, kterou však v posledních letech začali používat proruští separatisté.

Motorkářský klub Noční vlci byl založen Alexanderem Zaldostanovem v roce 1989 v tehdejším Sovětském svazu po vzoru západního motorkářského klubu Hell's Angles. V posledních letech se skupina vyznačuje především propagací panslavismu, současného ruského režimu a vazbami na ruského prezidenta Vladimira Putina či ruskou pravoslavnou církev, jejíž představitel patriarcha Kirill je mj. první osobou zapsanou na letos vzniklý český sankční seznam. Sám Putin se v minulosti objevil na několika akcích Nočních vlků. 

Noční vlci byli v červenci 2022 kvůli otevřené podpoře ruské vlády zařazeni na sankční seznam EU (.pdf, str. 129). Tento krok měl sloužit jako odpověď na ruskou agresi na Ukrajině. Na unijním sankčním seznamu jsou také někteří představitelé klubu včetně zakladatele Alexandera Zaldostanova (.pdf, str. 158 z 289) či šéfa slovenské pobočky Jozefa Hambálka (.pdf, str. 160 z 289). Dodejme, že na skupinu se již po ruské anexi Krymu v roce 2014 vztahovaly sankce ze strany Spojených států amerických.

V roce 2014 Noční vlci sehráli roli při anexi Krymu, kde v průběhu vojenských operací poskytli asistenci ruské armádě a pomáhali např. s potlačováním proukrajinských demonstrací nebo šířením ruské propagandy, na což obdrželi finanční prostředky přímo od ruské vlády. Skupina také cílila na mladistvé, kdy krymské město Bachčisaraj Nočním vlkům umožnilo poskytovat vlasteneckou výchovu místní mládeži. Vladimir Putin vůdci Nočních vlků Alexanderu Zaldostanovovi dokonce za tyto „výchovné“ aktivity udělil Řád cti.

Dodejme, že Noční vlci při příležitosti výročí konce druhé světové války každoročně jezdí z Moskvy do Berlína a po cestě navštěvují místa bitev Rudé armády a hroby padlých sovětských vojáků. Některé státy, jako například Polsko, Bosna nebo Gruzie jim v minulosti vstup na své území zakázaly. Pietní akce Nočních vlků již dříve z pozice předsedy Vojenského výboru NATO kritizoval i současný prezident Petr Pavel a ruské motorkáře označil za součást ruské hybridní strategie. Letos někteří účastníci vyrazili z Moskvy na východ Ukrajiny s motorkami ozdobenými písmenem Z, symbolem ruské invaze.

Závěr

Noční vlci dlouhodobě spolupracují s ruským režimem, za což byli zařazeni na sankční seznam Evropské unie. S Jaroslavem Foldynou jsou spojováni kvůli jeho opakované účasti na jejich pietních akcích k uctění památky sovětských a československých vojáků padlých za druhé světové války. Zároveň mají vazby na ruského prezidenta Vladimira Putina. Výrok Tomáše Zdechovského tedy hodnotíme jako pravdivý.