Jiří Dolejš

Podle dat Českého statistického úřadu bylo v České republice k 31. prosinci 2020 zaměstnáno 741 967 cizinců, z toho 183 623 Ukrajinců. Ukrajinci tvoří po Slovácích druhou nejpočetnější skupinu zahraničních pracovníků v ČR.

Dodejme, že tyto údaje se týkají pouze legálně pracujících cizinců. Ovšem podle roční souhrnné zprávy (.pdf, str. 32) Státního úřadu inspekce práce jsou počty zjištěných nelegálně pracujících cizinců v jednotkách tisíc ročně. Konkrétně úřad zjistil, že v roce 2020 pracovalo v Česku 2 413 nelegálně zaměstnaných cizinců ze zemí mimo Evropskou unii (str. 34), z nichž většina (1 999) byli Ukrajinci.

DOPLNĚNÍ: Výrok Jiřího Dolejše byl původně hodnocen jako neověřitelný, jelikož se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo nalézt žádné informace, které by jej potvrzovaly, či vyvracely a Ministerstvo zemědělství, na které jsme se obrátili, nám neodpovědělo před publikací hodnocení. Po zveřejnění odůvodnění jsme však získali odpověď, která vyvrací slova Jiřího Dolejše. Doplnili jsme proto odůvodnění výroku a změnili jeho hodnocení na nepravdu.

Vodohospodářská infrastruktura v České republice je z většiny ve vlastnictví měst a obcí. Buď je vlastní přímo, nebo vodohospodářský majetek pronajímají nadnárodním společnostem, které spravují vodovodní potrubí a starají se o úpravu vody.

Jiří Dolejš nejspíše naráží na program Ministerstva zemědělství nazvaný „Podpora odkupu a scelování infrastruktury vodovodů a kanalizací“, k jehož vzniku přispěli také komunisté, na což ostatně Dolejš upozorňuje (video, čas 43:53). Prostřednictvím tohoto programu mohou obce a vodohospodářské společnosti, v nichž mají města a obce více než 90% podíl, čerpat finanční podporu na odkup vlastnických práv k vodohospodářské infrastruktuře (.pdf, str. 1). Žádosti o podporu je možné podávat od 15. února 2021 do 30. září 2022 nebo do vyčerpání přidělených finančních prostředků (str. 1).

Z veřejně dostupných zdrojů se nám nicméně nepodařilo zjistit, jestli některé obce ve Zlínském nebo Jihočeském kraji již získaly dotaci na odkup vodohospodářské infrastruktury. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo zemědělství. To nám sdělilo, že v rámci zmíněného programu obdrželo Ministerstvo k 30. září 2021 pouze jednu žádost o dotaci, a to z Plzeňského kraje. Ve Zlínském ani Jihočeském kraji tedy doposud žádná obec dotaci na výkup vodohospodářské infrastruktury nedostala, ani o ni nepožádala.

Pro úplnost ale zmiňme také dotační programy, které vypisují kraje. Zlínský kraj v rámci programu „Podpora vodohospodářské infrastruktury“ v roce 2021 alokoval přes 30 milionů korun. Žádat mohly obce do 2 000 (.pdf, str. 3) obyvatel nebo svazky obcí, z nichž každá obec má do 2 000 obyvatel. Dotace Zlínského kraje však nemůžou být použity na odkup vodohospodářské infrastruktury (.pdf, str. 5–6), ale zejména na investice do jejího vylepšení.

Podobně zaměřený program existuje i v jižních Čechách. Na program „Podpora výstavby a obnovy vodohospodářské infrastruktury“ je vyhrazeno 40 milionů korun. Cílem je „podpora řešení problémů s odkanalizováním v obcích do 2 000 obyvatel, čištěním odpadních vod do 500 ekvivalentních obyvatel a zásobováním obyvatelstva pitnou vodou v obcích do 2 000 obyvatel,“ tedy opět ne přímo odkup infrastruktury.

Minimální délka dovolené je v České republice zákoníkem práce stanovena na 4 týdny. Výjimky pak platí například pro pedagogické pracovníky, kterým náleží osmitýdenní dovolená, zaměstnanci ve veřejném sektoru pak mají minimální dovolenou nastavenou na hranici 5 týdnů. Uveďme, že v České republice je období 4 týdnů chápáno jako 20 dní, tedy 4 pracovní týdny o pěti dnech. Od roku 2021 se dovolená čerpá v rámci hodin, kterých je možné celkem vyčerpat minimálně 160 za kalendářní rok.

Ze sousedních zemí se výrazně vymyká Rakousko, které patří k nejštědřejším také v rámci celé Evropy. V Rakousku záleží také na tom, zda zaměstnanec pracuje i v sobotu, tedy má šestidenní pracovní týden, nebo jestli se na něj vztahuje běžnější pětidenní týden. V obou případech je však hranice dovolené 5 týdnů v roce. V případě šestidenního týdne má zaměstnanec nárok na 30 dnů, u kratšího týdne pak 25 dnů. Jakmile pak zaměstnanec odpracuje více než 25 let, roční výměra dovolené se zvýší na 6 týdnů.

Další ze sousedních zemí, která je velmi často cílem českých pracovních sil, je Německo. V této zemi je minimální hranice totožná jako v České republice, tedy dovolená v délce 4 týdnů. Opět zde pozorujeme rozdíl mezi šestidenním a pětidenním pracovním týdnem. Ve dnech je to tedy 20 dní pro kratší a 24 dní pro delší pracovní týden. Velmi často je však v kolektivních smlouvách vyjednána dovolená delší.

Polská úprava počítá s minimální délkou dovolené totožnou jako v České republice, tedy 20 dní. V případě, že zaměstnanec pracuje pro svého zaměstnavatele více než deset let, získává 6 dní dovolené navíc.

Na Slovensku je minimální hranice stanovena taktéž na 4 týdny. Na 5 týdnů však dosáhne velký počet pracujících, neboť na ně má nárok každý zaměstnanec starší 33 let a také každý, kdo se stará o dítě.

V rámci Evropské unie není hranice 20 dní, tedy 4 týdnů, ničím výjimečným. Sdílí ji například Bulharsko, Maďarsko, Slovinsko, Itálie, Nizozemsko, Irsko nebo Lotyšsko. Maximem je pak 38 dní, kterých lze dosáhnout ve Finsku, ovšem jen v případě splnění příslušných podmínek. Pak následuje Rakousko s 30, potažmo až 36 dny a Estonsko i Velká Británie s 28 dny. V britském případě je však do konečného čísla zahrnuto i 8 státních svátků, což v Evropě není běžné. Státní svátky bývají propláceny zvlášť.

Celkově tedy nemůžeme říci, že ve všech okolních zemí mají delší dovolenou než v České republice. Minimální výměra je často totožná, rozdíl také vzniká tím, že je brán v potaz rozdíl mezi pětidenním a šestidenním týdnem. Také v České republice je navíc pátý týden dovolené velmi častým zaměstnaneckým benefitem i v soukromé sféře.

Co se týče změny délky dovolené, ta je na hranici 4 týdnů od tzv. harmonizační novely zákoníku práce, která vznikla v roce 2000 (bod 6.). Tehdy s účinností od roku 2001 došlo ke zvýšení základní dovolené ze tří na čtyři týdny. Původní zákoník práce, který vešel v platnost již v roce 1965, dokonce obsahoval základní výměru dovolené jen na úrovni 2 týdnů, v roce 1985 pak byla navýšena na týdny 3.

Výrok Jiřího Dolejše hodnotíme jako nepravdivý, zejména vzhledem k tomu, že v okolních zemích obecně platí stejná základní výměra dovolené v délce čtyř týdnů, výjimku představuje pouze Rakousko s pěti týdny. K poslední změně délky základní doby dovolené pak došlo v roce 2000, tedy až 11 let po roce 1989.

Článek L. 3141-3 francouzského zákoníku práce garantuje zaměstnancům 5 týdnů placeného volna. Pro zaměstnance pracující 6 dní v týdnu je to tak 2,5 dne za měsíc, celkem tedy 30 dní. Nejčastější základní výměrou dovolené je však ve Francii 25 dní. V 5denním schématu zaměstnanec dosáhne na 2,08 pracovních dní (tedy vyjma sobot) placeného volna měsíčně, což za rok činí 25 dní.

Ve Francii platí, že běžná pracovní doba je nastavena na 35 hodin za týden. U některých zaměstnavatelů však zaměstnanci mohou pracovat i více hodin týdně, maximálně 39. Těmto zaměstnancům pak náleží tzv. dny redukce pracovní doby, za hodiny odpracované nad rámec základních 35 hodin týdně tak mají nárok na určitý počet hodin či dnů volna. Jedná se o institut podobný českému náhradnímu volnu za práci přesčas.

Dodejme, že nárok na 25 dní placeného volna v ČR zmiňuje poslanec Dolejš v kontextu projednávaného návrhu (.pdf) novely zákoníku práce, který předložili poslanci KSČM, nejedná se tedy o současný stav. Momentálně má zaměstnanec v ČR podle § 212 zákoníku práce nárok na minimálně 20 dnů placeného volna.