Jiří Dolejš

Pravidla pro projednávání návrhu zákona o stáním rozpočtu nalezneme v zákoně č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ustanovení § 102 odst. 4 uvádí, že „schválí-li Sněmovna základní údaje návrhu zákona o státním rozpočtu, nelze je během jeho dalšího projednávání měnit“. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že Sněmovna může vrátit vládě návrh zákona o státním rozpočtu k dopracování v případě, že ještě neschválila základní údaje. O takovém postupu uvažovala opozice například v roce 2020.

Pro kontext dodejme, že tento rok předložilo Ministerstvo financí vládě návrh státního rozpočtu na příští rok 1. září a vláda ho schválila 27. září. Návrh státního rozpočtu přitom musí být Poslanecké sněmovně předložen nejpozději tři měsíce před začátkem následujícího roku, což odpovídá termínu 30. září. 

V letech, kdy se na podzim konají volby do Poslanecké sněmovny, se ovšem návrhy státního rozpočtu po volbách znovu předkládají Poslanecké sněmovně. Není totiž možné, aby nově zvolená Sněmovna automaticky projednala návrhy, které byly předloženy předchozí Sněmovně. V důsledku toho má Poslanecká sněmovna na projednání návrhu státního rozpočtu méně času. Například v roce 2017, kdy se konaly volby do Poslanecké sněmovny, proběhlo první čtení tohoto zákona až 5. prosince, přičemž následující rok byl návrh státního rozpočtu projednáván v prvním čtení už 24. října. Na případné přepracování bude tedy tento rok méně času.

Poslanecká sněmovna tedy může vrátit vládě návrh státního rozpočtu k přepracování „základních údajů“, slovy poslance Dolejše „základních čísel“. Tento postup je ovšem vyloučen, pokud Sněmovna tyto základní údaje už odsouhlasila. Jelikož ale nelze změnit základní údaje návrhu státního rozpočtu jiným způsobem než vrácením tohoto návrhu zákona vládě k přepracování, hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Návrh rozpočtu na rok 2022 předložilo Ministerstvo financí (MF) poprvé na konci května 2021. V něm navrhlo deficit státního rozpočtu ve výši 390 mld. Kč a celkovou výši investic 189 mld. Kč. Vláda tyto předpokládané parametry rozpočtu schválila 7. června.

Na začátku září však předložilo MF nový aktualizovaný návrh rozpočtu, v němž plánovaný schodek snížilo na 376,6 miliard a navýšilo hodnotu investic na 218 miliard korun. Návrh je výsledkem jednání mezi ministryní financí a jednotlivými ministry. Tento návrh byl již zpracován (.zip) jako návrh zákona o státním rozpočtu, který musí vláda Poslanecké sněmovně předložit nejpozději do 30. září. Nový návrh byl nakonec vládou schválen 27. září. 

Výrok poslance Dolejše hodnotíme jako pravdivý, protože se nachází v rámci námi obecně tolerované 10% odchylky.

Ke státním podnikům či společnostem, do kterých stát pouze investuje, přistupují země různě. Klíčovými bývají většinou společnosti z odvětví dopravy, průmyslu a energetiky. U těchto také poslanec Dolejš uvádí (video, cca 43:20), že by se měly vrátit zpět do rukou státu. 

Česká republika například do mnoha společností jen investuje nebo je jejich akcionářem. Mezi podniky (.xlsx), které stát skutečně vlastní, spadají například státní podniky Lesy České republiky, Státní tiskárna cenin a Česká pošta, Letiště Praha, ČEPRO a stovky dalších společností. Vlastní kategorii pak tvoří veřejné finanční společnosti, například Pojišťovna VZP, a.s. Stát však může mít ve společnosti jen tzv. majetkovou účast, kdy drží jen část jejích akcií. Jako příklady můžeme uvést akciové společnosti ČEZ nebo Vítkovice a.s.

Průmysl, energetika a doprava jsou páteří také francouzského státního sektoru. Jako příklady můžeme zmínit hned několik velkých letišť a přístavů, společnost Renault, Airbus nebo společnost vyrábějící a distribuující elektřinu EDF (Electricité de France). 

Množství podniků, ve kterých mají státy podíly či je přímo vlastní, však není v tomto případě dostatečně průkazné. U akciových společností, ve kterých má stát jen určitý podíl, může navíc vzniknout pochybnost o tom, jestli spadají spíše do soukromé, či veřejné sféry. Pro lepší zhodnocení síly státního sektoru ale můžeme použít podíl vládních financí na celkové hodnotě HDP. Jinými slovy můžeme říct, že s čím více penězi stát nakládá a čím větší objem peněz přerozděluje, tím je silnější. Následující graf nám ukazuje, že francouzský státní sektor je skutečně silnější. Výdaje francouzské vlády v roce 2019 představovaly 55,3 % HDP, zatímco v České republice se jedná o 41 %. Ze zemí OECD je francouzský stát relativně „největší“, nejmenší podíl vládních výdajů na HDP má pak Irsko (24,5 %).

Landesbanky, tedy zemské banky, jsou (.pdf, str. 27–28) v Německu banky veřejného sektoru, v nichž většinový podíl vlastní německé spolkové země. Určitý podíl v nich obvykle vlastní také německé spořitelny, které spadají pod obce a okresy (.pdf, str. 12).

Zemské banky vznikly v Německu jako banky veřejného sektoru po roce 1908 (.pdf, str. 27). Jejich úkolem je sloužit jako regionální ústřední bankovní orgán, podporovat spořitelny ve svém regionu a sloužit jim jako clearingové centrum, tedy centrum pro zpracování a nepeněžní vypořádání finančních transakcí. Uveďme, že oblast podnikání zemských bank se po 1. světové válce rozšířila také na poskytování úvěrů a obchod s cennými papíry (.pdf, str. 27).

Dle zákona o bankách německých zemí z roku 1948 také landesbanky zajišťují finanční služby „pro orgány státní správy, orgány spolkových zemí, měst a obcí, investory, firmy, a to na meziregionální i na mezinárodní úrovni, např. zastoupením na zahraničních burzách“ (.pdf, str. 27). Zemské banky pak konkurují i soukromým bankám v Německu. Doplňme, že v současnosti existuje v Německu celkem pět zemských bank.

Vodohospodářská infrastruktura v České republice se z většiny nachází ve vlastnictví měst a obcí. Velká část z nich nicméně vodohospodářský majetek pronajímá nadnárodním společnostem, které spravují vodovodní potrubí a starají se o úpravu vody.

Uveďme, že jedním z programových bodů KSČM, jejímž členem je také Jiří Dolejš, je mimo jiné „vrácení správy vodních zdrojů do rukou krajů a obcí“. Navrácení vodohospodářských společností zpět pod správu státu je součástí volebního programu KSČM dlouhodobě (.pdf, str. 9), podobně jako ochrana zdrojů pitné vody a vodních zdrojů (str. 19).

Komunisté například v červnu 2019 předložili návrh (.pdf) na úpravu právního rámce týkajícího se ústavní ochrany vody. K dokončení jeho projednávání ve Sněmovně nicméně do dnešního dne nedošlo. 

Na podzim 2019 poté poslanec KSČM Pavel Kováčik předložil při projednávání státního rozpočtu na rok 2020 pozměňovací návrh (.pdf), na základě kterého bylo v rozpočtu Ministerstva zemědělství vyčleněno 300 milionů Kč „na nákup vlastnických práv ke kanalizacím a vodovodům“ (str. 2). Dle slov Pavla Kováčika měl návrh „vytvořit prostor pro obce, aby mohly dostat dotace pro výkup akcií vodárenských společností“. Tento návrh byl hlasy ANO, ČSSD a KSČM přijat.

Ministerstvo zemědělství následně vytvořilo program „Podpora odkupu a scelování infrastruktury vodovodů a kanalizací“, jehož prostřednictvím mohou obce a vodohospodářské společnosti, v nichž mají města a obce více než 90% podíl, čerpat finanční podporu na odkup vlastnických práv k vodohospodářské infrastruktuře (.pdf, str. 1). Žádosti o podporu je možné podávat od 15. února 2021 do 30. září 2022 nebo do vyčerpání přidělených finančních prostředků (str. 1).

Návrh poslance Kováčika tedy podpořili vládní poslanci a následně skutečně vedl k tomu, že Ministerstvo zemědělství připravilo program na podporu odkupu vodohospodářské infrastruktury do rukou měst a obcí. Lze tedy s jistou nadsázkou tvrdit, že komunisté vládu „přesvědčili, aby začala vykupovat vodohospodářské systémy“. 

Francouzský zákoník práce stanovuje běžnou týdenní pracovní dobu na 35 hodin.

S údajem pracovní doby se ve statistikách pracuje většinou jako s průměrem za týden nebo rok. Jako příklad můžeme uvést průzkum provedený Eurostatem v roce 2020. Průměrný zaměstnanec v Evropské unii při práci na plný úvazek v roce 2020 pracoval 39,7 hodiny týdně, ve Francii pak 39,1 a v České republice 40,5 hodiny.

Rozdíl mezi zákonnou týdenní pracovní dobou a reálným počtem odpracovaných hodin způsobuje zejména započtení přesčasů, se kterými Eurostat ve svém průzkumu pracuje.

V současném volebním období skutečně měla Poslanecká sněmovna nejvíce schůzí, doposud 111. Další schůze je svolána na 15. července 2021. Navíc zdůrazníme, že počet schůzí Sněmovny do konce volebního období pravděpodobně ještě poroste.

Zdroj: 1993–1996, 1996–1998, 1998–2002, 2002–2006, 2006–2010, 2010–2013, 2013–2017, od 2017

Závěrem doplňme, že 43 schůzím Poslanecké sněmovny v letech 1993–1996 předcházelo v roce 1992 20 schůzí České národní rady, která se pak k 1. lednu 1993 ve stejném složení transformovala na Poslaneckou sněmovnu.

Dovolená zaměstnanců ve veřejném sektoru, tedy nejen zaměstnanců státních, ale např. i zaměstnanců krajů a obcí skutečně dle § 212 zákoníku práce činí 5 týdnů.

Stejně dlouhou dovolenou nabízí také velké firmy jako Škoda Auto, ČEZ, O2, Česká pošta nebo například Siemens.

Diskuze o prodloužení minimální dovolené pro všechny zaměstnance na 5 týdnů proběhla na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny, kterou svolala KSČM. ČSSD, která tento návrh podpořila, navíc navrhovala zkrácení pracovní doby na 37,5 hodiny týdně a zvýšení minimální mzdy. Kritici tohoto návrhu upozorňují, že by mohl mít negativní dopad na zaměstnavatele, kteří jsou navíc aktuálně zatíženi koronavirovou krizí. 

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová z ČSSD k návrhu uvedla: „Založit ekonomiku na levné pracovní síle, na tom, že budu lidi sdírat z kůže, nenechám je odpočinout, nenechám je nabrat sílu, nenechám je zvyšovat svou produktivitu, je prostě špatně.“ Projednávání návrhu bylo v dubnu 2021 přerušeno.

Zvýšení minimální délky dovolené, kterou zákoník práce stanovuje na 4 týdny, rozebírají návrhy novel podané jak ČSSD, tak KSČM. 

Komunistická strana Čech a Moravy předložila svůj návrh novely zákoníku práce už v říjnu 2018. I přes fakt, že Hospodářský výbor i Výbor pro sociální politiku v prvním čtení doporučili návrh neschválit (.pdf), potažmo zamítnout (.pdf), se momentálně nachází ve 3. čtení. Uveďme, že tento návrh se zabývá (.pdf) pouze prodloužením minimální délky dovolené ze 4 na 5 týdnů. Požadavek na prodloužení dovolené byl také jedním z bodů, kterými KSČM podmiňovala svou podporu vládě Andreje Babiše.

Česká strana sociálně demokratická se s KSČM v pohledu na dovolenou shoduje. Skupina poslanců za ČSSD předložila vlastní návrh novely zákoníku práce letos v březnu. Vláda však k návrhu vydala (.pdf) nesouhlasné stanovisko. Tato novela, na rozdíl od té z pera KSČM, rozebírá kromě delší dovolené (.pdf, str. 5) i další témata. Nejdiskutovanějším se stalo pravděpodobně zkrácení (.pdf, str. 1) pracovní doby ze 40 na 37,5 hodin týdně, tedy 7,5 hodiny místo stávajících 8 za den. Jednalo se také například o automatickém výpočtu minimální mzdy, která by měla mít hodnotu 50 % mzdy průměrné. 

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) poukazuje na rozdíl v délce dovolených pro zaměstnance ve veřejném sektoru a ostatní pracovníky poměrně často. Pracovníci veřejného sektoru totiž dosáhnou na 5 týdnů dovolené. Další výjimku mají pak například pedagogičtí pracovníci, kteří mají volno 8 týdnů. Pravidelně se k tomuto tématu vyjadřuje i předseda ČMKOS Josef Středula. Argumentem, proč ke změně přistoupit, bývají právě číselné údaje o tom, kolik firem dává pátý týden dovolené jako zaměstnanecký benefit. Sám Středula uvádí, že až 87 % kolektivních smluv obsahuje takové ujednání.

K měření ekonomického výkonu jednotlivých států se používá hrubý domácí produkt (HDP) v přepočtu na jednoho obyvatele, a to v tzv. paritě kupní síly. Jelikož je v různých zemích HDP počítáno v různých měnách a směnné kurzy věrně neodrážejí rozdíly v kupní síle peněz, používá se právě parita kupní síly, která představuje poměr cen v národních měnách za stejné výrobky a služby v různých zemích.

Data Eurostatu uvádí HDP na obyvatele ve standardu kupní síly (PPS), což je uměle vytvořená měnová jednotka používaná při mezinárodních srovnáních parity kupní síly. Podle těchto dat dosáhla v roce 2020 Česká republika 94 % průměru Evropské unie. Poslanec Dolejš se tedy se svými uváděnými údaji vejde do naší 10% odchylky.

Dodejme, že Česká republika v průběhu let průměr Evropské unie postupně dohání. Přes 90% hranici se ČR poprvé dostala v roce 2017, kdy její parita kupní síly činila 91 % průměru EU. V letech 2018 a 2019 pak Česko dosáhlo na 92 % průměru EU.