Jiří Hynek

Obě části výroku jsou uvedeny bez potřebného kontextu, který je pro takovou informaci klíčový. Počet zákonů neznají ani státní orgány a dle neoficiálních čísel je zákonů podstatně méně. Pokud jsou vzájemně v kolizi, existují pravidla pro jejich interpretaci a v mnohých případech i rozhodnutí soudu zabraňují nejistotě ve výkladu. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako zavádějící.

Předně v Česku momentálně neexistuje ani přesný počet, ani oficiální seznam účinných (tedy aktuálně využitelných), ba dokonce platných (přijatých a nezrušených) zákonů. Podle článku Spočítejme zákony. Ale jak?, který přetiskla Česká advokátní komora (autor nejspíše Miloš Šenkýř pro Lidové noviny, 2009), ministerstvo vnitra přiznává, že není schopno takový součet vytvořit. Svou statistiku však vede server Zákony pro lidi, který vytváří elektronickou knihovnu předpisů vydaných ve Sbírce zákonů. Podle ní byla čísla v roce 2017 taková:

Zákon je však jen jedním z typů právních předpisů a vzhledem k dostupným číslům je možné, že Hynek hovoří spíše o právních předpisech obecně – tedy nejen o zákonech (ústavních a běžných), ale i o nařízeních a vyhláškách (které však nemají sílu zákona). Právních předpisů je podle tohoto zdroje přes 9 tisíc – jde ovšem o platné, byť už třeba neúčinné zákony, nařízení a vyhlášky. Dodáváme znovu, že oficiální čísla neexistují a Hynek neupřesnil, zda myslí předpisy zákonné síly, platné či účinné zákony, nebo ještě jinou množinu.

Problematická je i druhá polovina tvrzení. V takovémto množství předpisů nepochybně bude docházet k neočekávaným kolizím. Nejen proto v teorii práva funguje několik univerzálních zásad, jež osvětlují, které ustanovení či předpis v konkrétním případě použít. Zjednodušeně jde o následující pravidla:

• právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly
• zvláštní úprava má přednost před normou obecnější
• později přijatý předpis se aplikuje před tím dříve přijatým

Takto lze vyřešit např. zdánlivou kolizi § 2218 občanského zákoníku (nájemné se platí měsíčně pozadu) a § 2251 téhož zákona (nájemné bytu se platí na měsíc dopředu).

Kromě toho mnohé spory řeší judikatura soudu, kam se případné kolize dostanou.

Otázkou je, co pak lze považovat za čistou kolizi – zákonných definic například může být vícero a aplikují se vždy pro ten předpis, kde jsou uvedeny. Mediálně známým případem z poslední doby je novela, podle níž nemusí být očkovány děti jdoucí do školky v pěti letech (bod. 10 novely) povinně, zatímco (podle jiného ustanovení) ty mladší jdoucí dobrovolně ano. Ministerstvo zdravotnictví však odmítá, že by si zákony „protiřečily“, šlo údajně o záměr.

Z těchto důvodů je merit obou částí Hynkova výroku pravdivý, nicméně problematika věci je značně složitější a takovou zkratku je v obou případech nutno doplnit vysvětlením kontextu – proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Zákon o obraně státu byl přijat v roce 1936, přičemž několik poslanců opravdu bagatelizovalo hrozící nebezpečí ze strany Německa. Jednalo se o však o poslance Sudetoněmecké strany, pravdivost jejich výroků tak nelze brát k tehdejším poměrům jako směrodatnou. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Jiří Hynek se ve výroku zabývá zákonem o obraně státu. Tento zákon, přijatý v květnu roku 1936 (.pdf, str. 3), reagoval na několik zásadních kroků učiněných v předchozích letech Německou říší.

Německá říše nejprve potají obnovila své válečné letectvo, o čemž 9. března 1935 informoval Hermann Göring. O týden později pak Německo obnovilo všeobecnou brannou povinnost. 7. března 1936 německá armáda obsadila tehdy demilitarizované Porýní. V reakci na sílící válečné ohrožení proto vláda hned o týden později přijala návrh zákona o obraně státu, který poslala do Sněmovny.

V Národním shromáždění se návrh stal předmětem hluboké diskuze trvající celkem tři schůze (39.–41.). Vystoupili v ní zástupci tehdejších politických stran, naprostá většina z nich (kupříkladu poslanec Silva, poslankyně Zeminová) pak ve svých projevech varovala před nebezpečím války, zejména ze strany Německé říše.

Několik poslanců však ve svých projevech jakékoliv nebezpečí odmítlo. Konkrétně šlo o poslance Birkeho (poslední odstavec) a Kundta (třetí odstavec projevu). Oba však byli členy Sudetoněmecké strany, pravdivost jejich výroků tak nelze brát vzhledem k tehdejším poměrům jako směrodatnou.

Posílení Putinovy pozice samozřejmě ověřit nemůžeme, proto se zaměříme pouze na hospodářskou situaci. Sankce byly uvaleny na Rusko v důsledku dění na Krymu v roce 2014 ze strany EU. První soubor sankcí z března 2014 mířil přímo na 21 ruských a ukrajinských činitelů. Později v březnu se tato omezení dotkla dalších 12 osob. V červnu 2014 byly sankce rozšířeny na zákaz dovozu. Další opatření byla přijata v červenci 2014. Postupně docházelo k prodlužování lhůty těchto omezení a zpřísňování. Problémem v analýze dopadů jednotlivých sankcí je nemožnost jednoznačně odlišit jednotlivé vlivy, které v danou chvíli v ekonomice působí, a zjistit, zda jsou způsobeny sankcemi nebo celkovým dlouhodobým výsledkem ekonomiky.

Ruská ekonomika se nacházela v krizi, klesly světové ceny ropy a propad zažil i ruský rubl. V listopadu 2014 ruský ministr financí odhadl roční ztrátu na 130–140 miliard dolarů, přičemž 40 miliard jde údajně na vrub unijních sankcí. Celkový pokles ruského HDP je pak odhadován na 8–10 % HDP. V důsledku sankcí došlo k poklesu mezinárodního obchodu. Rusko tak ztracený import musí nahradit domácí výrobou, která pro zemi může být kapitálově náročná a tedy neefektivní. Omezený mezinárodní obchod má samozřejmě dopad i na druhou stranu, tedy na státy EU, které nemohou exportovat do Ruska; české tržby z exportu měly podle vyjádření ministra průmyslu přijít o 2,2 mld. Kč.

Sankce také snižují atraktivitu Ruska z pohledu přílivu zahraničního kapitálu, což může způsobovat pokles investic a zastavení rozvoje ekonomiky. Zasažena byla hlavně odvětví energetiky, obrany a stavebnictví. Okamžitý dopad zavedení sankcí je však hodnocen jako mírný (.pdf, str. 5).

Evropský parlament vydal v roce 2017 studii (.pdf), která se zabývá dopady sankcí na ekonomiku EU a vztahy s Ruskem. Z tohoto dokumentu vyplývá, že export EU do Ruska během let 2014–2016 poklesl o 20,7 % ročně. Pro srovnání mezi lety 2009–2013 (tedy lety krizovými) rostl export meziročně o 20 %. Rusko bylo přitom ještě v roce 2013 čtvrtým největším obchodním partnerem EU. Ruský export do zemí Evropské unie tvořil 42,4 %. Obchodování mezi EU a Ruskem tak bylo značně narušeno – částečně z důvodu ruské hospodářské krize, dopad sankcí je zde ale zřejmý, protože evropský trh je pro ruský export velmi významný a Rusko sankcemi ze strany EU přišlo o možnost exportovat (.pdf, str. 39). Z pohledu EU bylo omezení obchodu kompenzováno vývozem na jiné trhy – především do Číny. Taky ruský import byl nucen vyhledat jiné obchodní partnery a zvýšil se obchod se zeměmi Jižní Ameriky, Pákistánem nebo Egyptem (str. 26). Rozšíření obchodu s dalšími zeměmi tak mohlo zmírnit dopady evropských omezení.

Potenciální dopad sankcí zasáhne 0,5 % HDP EU a 8–10 % ruského HDP (str. 12).

Omezení obchodu se zemědělskými produkty v Rusku vedlo k nutnosti navýšit soběstačnost v produkci těchto potravin (konkrétně vepřové a drůbeží maso a mlékárenský průmysl). Rusko tak začalo produkovat více potravin; na druhou stranu se zvedly ceny v důsledku vyšších produkčních nákladů, než byly náklady spojené s dovozem. Spolu s poklesem kupní síly domácností se toto stalo negativním pro ruské hospodářství (str. 18).

Nelze říci, že by sankce neměly ekonomicky žádný dopad. Přestože není možné tento dopad konkrétně vyčíslit, pokles v ruském hospodářství je zjevný. Z tohoto pohledu je výrok zavádějící.