Jiří Hynek

V prvorepublikovém Československu neexistovalo žádné kvórum neboli uzavírací klauzule. V tehdejší době dále opravdu proběhlo několik skandálů a došlo k pádům vlád. Tomáš G. Masaryk byl však v prezidentské volbě vždy zvolen v prvním kole, výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Volební systém pro parlamentní volby v období První republiky byl založen na principu poměrnosti. Jedním z jeho důležitých znaků byla neexistence uzavírací klauzule, což vedlo k vysokému počtu stran zastoupených v parlamentu a roztříštěnosti stranického spektra (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 55). Důkazem roztříštěnosti stranického spektra jsou získané mandáty (.pdf, str. 12–15) politických stran ve všech prvorepublikových parlamentních volbách.

V prvorepublikovém Československu se událo několik afér či skandálů spojených s politikou. Jednalo se např. o uhelnou aféru Jiřího Stříbrného, který coby ministr železnic nakupoval předražené uhlí pro státní dráhy od společnosti vedené jeho bratrem. Jiným skandálem byla lihová aféra, jejímž hlavním aktérem byl tehdejší předseda Senátu Karel Prášek. Prášek byl současně předsedou Družstva hospodářských lihovarů a správcem lihovarnického dispozičního fondu, z něhož zpronevěřil přibližně 30 mil. Kčs. Z této sumy přitom použil 3 mil. Kčs jako úplatek.

V průběhu První republiky docházelo opakovaně k pádům vlád, což dokládá např. počet vlád ustavených během prvorepublikového období. Počet vlád byl několikrát větší než voleb konaných v tomto období.

Tomáš G. Masaryk byl do funkce prezidenta vždy zvolen v prvním kole prezidentské volby. Poprvé k tomu došlo v jeho nepřítomnosti při ustavující schůzi Revolučního národního shromáždění v listopadu 1918, a to jednomyslně, aklamací 221 přítomných poslanců. V květnu 1920 získal Masaryk v prvním kole 284 z 411 odevzdaných hlasů a byl zvolen. Prezidentský mandát obhájil Masaryk v květnu 1927 díky 274 hlasům získaným v prvním kole prezidentské volby. O sedm let později hlasovalo pro Masaryka v prvním kole 327 zákonodárců, což znamenalo Masarykovo opětovné obhájení postu prezidenta (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 62-63).

Výrok je hodnocen jako nepravdivý z několika důvodů. Zaprvé, od roku 1291, kdy vznikl původní základ švýcarské konfederace z tří lesních kantonů (Waldstatte), zažil tento stát alespoň jednou okupaci svého území a to v roce 1798, kdy byl obsazen francouzskými vojsky a byla zde vytvořena tzv Helvétská republika.

Pokud jde o povinnou vojenskou službu, je situace poněkud komplikovanější. Současný švýcarský systém občanské milice je poměrně moderní novinkou, která vznikla až spojením středověkého miličního systému a revolučního chápaní občanství z období mezi léty 1798–1817 (.pdf, str. 17). Tento unikátní systém vedl ke spojení civilních hodnot a pocitu občanské vojenské služby. Celé období mezi léty 1798–1848 bylo spojené s hledáním rovnováhy mezi odpůrci a příznivci federalismu. Ustálení situace přinesla až nová ústava roku 1848 (článek 18), která rozvíjí princip švýcarského občanství vzniklý v roce 1798 a povinné vojenské služby. O povinné vojenské službě v dnešním slova smyslu jako povinnosti občana Švýcarska lze tedy mluvit až od první poloviny 19. století.

A v neposlední řadě je potřeba připomenout, že tato argumentace je na hraně tzv. falešné korelace, kdy dva jevy mají zdánlivou spojitost. V tomto případě je nesmysl tvrdit, že povinná vojenská služba vedla jako zásadní činitel k faktu, že po roce 1815 nebylo Švýcarsko nikdy okupováno. Typickým příkladem, který ukazuje, že nezávislost nestojí jen na povinné vojenské službě, je například rok 1938 a okupace Sudet a následně zbytku území ČSR. V Československu v té době byla v platnosti (§ 127 Československé Ústavy) povinná vojenská služba.

Česká republika je členským státem Severoatlantické aliance od roku 1999. Doporučená míra výdajů na obranu by podle NATO měla odpovídat 2 % hrubého domácího produktu, při vstupu měla ČR výdaje 2,2 % HDP. Není však pravda, že výdaje hned po vstupu do NATO klesaly, naopak rostly až do roku 2005 (v absolutních číslech).

V roce 1999 (.pdf, str. 3) činil při vstupu ČR do NATO podíl výdajů na obranu 2,2 % hrubého domácího produktu.

Jak je vidět na následujícím grafu, do roku 2004 (.pdf, str. 7) činil tento podíl minimálně 1,9 %. Mezi lety 2005 (.pdf, str. 6) a 2017 (.pdf, str. 8) tento podíl klesl z 1,8 % na 1 % HDP. Vidíme, že podíl výdajů na obranu se nesnížil ihned po roce 1999, jak Hynek říká.

Tento ukazatel navíc závisí na výši HDP, takže je logicky ovlivněn třeba růstem ekonomiky (respektive obecně jejím výkonem). Můžeme to vidět na výdajích vyjádřených v absolutních číslech: absolutní výdaje rostly až do roku 2005. Na propad pak mohla mít vliv profesionalizace armády (v souvislosti s branným zákonem s účinností od ledna 2005, kterým skončila povinná vojenská služba).

Hynek je prezidentem nevládní neziskové organizace, která však podle veřejně dostupných zdrojů dotace ze státního rozpočtu využila. Chybný je také jeho předpoklad, že většina takových organizací státní dotace čerpá.

Jiří Hynek je prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP). Tato Asociace sdružuje firmy v oblasti výzkumu, výroby a obchodu s obrannou a bezpečnostní technikou. Je nevládní, nezávislou, nepolitickou, neziskovou a neobchodní organizací, která byla založena v roce 1997 a uznávaným partnerem Vlády ČR, MPO nebo MV. Formálně je pak zájmovým sdružením právnických osob.

Tvrzení, že AOBP nečerpá státní dotace, je nepravdivé. Už v roce 2001 čerpala organizace dotaci MPO ve výši 368 000 Kč určenou na zpracování a distribuci databáze AOP ČR. AOBP využila také podpory strukturálních fondů EU, a to v minulém i současném rozpočtovém období. Většina těchto projektů byla financována Evropským sociálním fondem a z menší části také státním rozpočtem. V současné době čerpá AOBP dotaci přesahující 9 milionů korun v rámci výzvy č. 60, z čehož EU financuje 85 % a zbývajících 15 % jde ze státního rozpočtu (str. 4).

Konkrétně jde o projekt (.doc) " Rozvoj lidských zdrojů členských podniků Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR ".

Vládní rozbor (.pdf, str. 55) financování neziskových organizací pro rok 2015 uvádí, že „z rozpočtů státu byly poskytnuty dotace 32 nadačním subjektům (tj. téměř 2 % nadačníchsubjektů v ČR), 2 256 spolků (tj. téměř 3 % všech spolků) a 246 pobočným spolkům (tj. téměř 1 % všech pobočných spolků). V roce 2015 byla poskytnuta dotace ze státního rozpočtu téměř každé čtvrté obecně prospěšné společnosti (tj. 659 OPS), 122 ústavům (tj.téměř 86 % všech ústavů), téměř 88 % účelových zařízení církví (tj. 180 zařízením). Dále na dotace ze státního rozpočtu dosáhlo 26 zájmových sdružení právnických osob a 132 školských právnických osob.“

Z těchto statistik jasně vyplývá, že zdaleka ne všechny neziskové organizace využívají ke svému financování dotace ze státního rozpočtu. Nepravdivý je proto také Hynkův předpoklad, že by se nečerpáním státních dotací odlišoval. Většina neziskových organizací dotace ze státního rozpočtu nečerpá.

Jiří Hynek ve výroku staví svou argumentaci tak, že nejdříve musí ČR jako členský stát NATO splnit čl. 3 Severoatlantické smlouvy a teprve po jeho splnění může aktivovat čl. 5. Ani v jednom z těchto článků však taková podmínka není uvedena, výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

V čl. 3 Severoatlantické smlouvy je výslovně uvedeno:

„Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“ Čl. 3 Severoatlantické smlouvy tedy zjednodušeně říká, že členské státy NATO budou samy i ve vzájemné spolupráci udržovat a rozvíjet vlastní i kolektivní obranu. Zároveň však v tomto článku není uveden žádný závazek, povinnost či podmínka, jejichž splnění by bylo nutným předpokladem pro aktivaci dalších článků Severoatlantické smlouvy.

Členské země NATO se dohodly, že by měly investovat na vlastní obranu minimálně 2 % HDP. To ovšem plní jen menšina z nich.

V čl. 5 Severoatlantické smlouvy se výslovně uvádí:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Jak vidíme z plného znění čl. 5, ani zde není zmínka o jakékoliv podmínce, jejíž splnění by teprve umožnilo aktivaci tohoto článku.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože ve strategických materiálech, které jako jediné přímo schvaluje vláda a které se týkají bezpečnostní situace ČR, není nikde uveden terorismus jako největší riziko.

Vláda se samozřejmě zabývá bezpečností ČR a na prvním místě schvaluje komplexní materiály jako je například Audit národní bezpečnosti (. pdf, 2016), či skrze Bezpečnostní radu státu strategické dokumenty jako je například Bezpečnostní strategie ČR (. pdf, 2015). Zde se riziko terorismu zmiňuje, ale vždy dohromady ve skupině s ostatními riziky, tedy nemá žádné přednostní postavení jako největší nebo zásadní riziko či hrozba.

Pokud budeme brát v potaz další bezpečnostní materiály ve spojitosti s vládou ČR, pak je nutné zmínit každoroční pravidelné analýzy BIS. Ani zde, alespoň v jejich veřejné publikovaných částech, neexistuje za posledních deset let popis terorismu jako největšího rizika pro bezpečnost. Přesto je ale nutné připomenout, že přibližně v letech 2003–2010 BIS svoje zprávy strukturovala tak, že terorismus byl zmiňován v souboru zpravodajské činnosti jako první položka. Přestože je tématika terorismu pro BIS jednou z dominantních, je na stejné úrovni jako například ochrana významných ekonomických zájmů státu či kontrarozvědná činnost. Opět jsou zde jednotlivá rizika pojímána komplexně a nelze tvrdit, že by terorismus byl mezi riziky brán jako primární.

V neposlední řadě musíme zmínit panem Hynkem zmiňované zprávy o bezpečnostní situaci na území České republiky, které vydává ministerstvo vnitra a jsou opravdu projednávané vládou formou usnesení. V nich jsou shrnuté poznatky ministerstva vnitra ohledně vývoje kriminality a bezpečnostních rizik. Podobně jako u předešlých bezpečnostních dokumentů není riziko terorismu vyzdvihováno nad ostatní, ani není považováno jako největší v žádné ze zpráv za posledních deset let. Vždy je uváděno jen jako jedno z rizik.

Tato otázka pro prezidentské kandidáty zazněla v Prezidentské debatě na kolejích konané dne 20. listopadu, kterou jsme již dříve ověřovali. Dle novinových článků a online reportáží Deníku (09:49), zněla otázka týkající se islámu následovně:

„Má se Ústava ČR změnit tak, aby zakazovala veřejné projevy islámského náboženství ?“

Kladně odpověděli Jiří Hynek a Miroslav Topolánek.

Co se týče svobody náboženského vyznání, zaručuje ji článek 15 Listiny základních práv a svobod, ve kterém se říká, že „svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání“. Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku.

Dodejme, že Deník se ptal kandidátů na 30 otázek, sestavil z nich přehlednou infografiku.